Monster | část první

18. července 2014 v 19:03 | Ross Sunbae |  Monster

Fandom: Super Junior, U-KISS
Pairings: TeukChul (Leeteuk/Heechul), ElHo (Eli/Dongho)
Věnování: Mému drahému Salátku Miko, které jsem tuhle povídku začala psát na dovolené
Inspirace: BigBang - Monster



Omlouvám se, že jsem ještě nic nepřidala, ale znáte to...jsem ještě furt zlenivělá z dovolené, tak se musím dokopat xD Ale ne...dneska něco přidám...alespoň teda upírky, vlky, You are my Special a možná ještě něco dalšího xD
Pokud jde o Monster, tak mě Miko každý den nutí abych ji napsala minimálně stránku, takže to vypadá, že tuhle povídku budu mít brzo napsanou...řekla bych, že se psaním jsem už tak v polovině xD
Kdo nezná písničku Monster od BigBang, tak to napravte a TADY si ji pusťte.





S povzdechem, který se roznese po opuštěném hradu, se zadívá na nedaleké město. Měl s tím počítat, přece jen, všichni démoni mu to říkali, že do světa lidí chodit nemá. Ale on se nedal, myslel si, že lidé jsou milí…bral jejich křehkost jako krásnou věc a chtěl je poznat, ale…nakonec to skončilo tak, že přece jen měli pravdu. Možná jim měl věřit. Lhal by, kdyby řekl, že toho někdy, za posledních 25 let nelitoval. Ale teď už to nemohl vzít zpět. "Lidé nejsou tak dobří, jak si myslíš, Eli." říkávali. "Lidé jsou krutá rasa, jak přijdou na to, čím se od nich lišíš, budou tě nenávidět." odsekávali, když si pořád stál za svým a tvrdil pravý opak. "Budou schopni udělat cokoliv, klidně tě i zabít." častokrát ho varovali. Ale i tak si Eli stál za svým. Ale dal jim slib, že pokud ze světa démonů odejde, tak už se nemůže vrátit. Mysleli si, že vážnost tohohle slibu Eliho donutí, aby nikam neodcházel, aby žil tak jako ostatní démoni. Ale on na to přikývl. Souhlasil, že už se nikdy nevrátí. A protože oni s tím slibem přišli, tak ho nemohli vzít zpět a Eliho ze svého světa pustili do světa lidí.
Nejdříve se jen tak potloukal po světě, zkoumal různá města a obdivoval různé tradice lidí. Překvapovali ho a bylo to pro něj zajímavé. Avšak…bál se ukázat svoje schopnosti, své démoní křídla, tak se měnil do lidské podoby, aby mezi lidi zapadl. Pak se dostal do města Taris, kde se všechno změnilo.
Z velké části Taris byl chudinská větší vesnička, ale uprostřed této vesničky žili, jako všude, lidé bohatí, kteří ovšem chudým pomáhat nechtěli. Nechtěli chudé ani léčit, nezajímalo je, jestli nějakému novorozeněti umřela máma u porodu či jestli dokonce nějaké dítě umřelo ještě nenarozené. Eli přemýšlel, co by s tím mohl udělat, ale pravda byla taková, že nemohl nic dělat. Přece jen dbal na slova svých rodičů, kteří ho varovali, že ho jako démona nepřijmou. A pak přišel ten zvrat. Zrovna donesl jednomu starému pánovi džbán vody, aby neomdlel, když v tom z protější chalupy vyběhla uslzená žena s hysterickým křikem. Křičela něco ve smyslu, že její dítě umírá, ať jí kdokoliv pomůže. Při takových událostech se vždycky kolem toho domu seběhli všichni…ale nikdo se nepřiměl k tomu, aby jakkoliv pomohl. Bylo jim to líto, ale nikdo se k činění neodvážil.
Elimu se podařilo prorvat davem všech, kteří se na umírajícího ani ne ročního chlapečka dívali. Kašlal krev, byl celý bledý a pomalu na něj šli mdloby. Bylo jasné, že bez nějakého léčení nepřežije ani do večera.
Váhal. Srdce mu zžíral zvláštní pocit a všechny jeho pocity se v něm praly.
"Pomůžu mu." rozhodl se a uslzená žena se na něj nevěřícně zadívala. Nechápala, co má v plánu, když přistoupil k posteli jejího syna. "Bude zase dobře." pohladí chlapce po vlasech a přiloží ruce na jeho hrudník. Všechny předměty v chalupě se začali třást a místnost zahalila zvláštní aura. Nikdo ovšem nemohl vědět, že aura je démona. Už už skoro chlapce vyléčil, ale v posledních vteřinách jeho léčení zapomněl na kontrolu a před vesničany se proměnil do své démoní podoby. Šedobílé oči, výraznější lícní kosti a zuby…ale hlavně - obrovská černá křídla na zádech. Vesničané se ihned s křikem rozutekli, máma chlapečka se strachy svezla na zem, ale Eli pokračoval v léčení. Chlapeček přestal kašlat krev, jeho tep se uklidnil a svýma velikýma očima se na Eliho zadíval. Usmál se. Zasmál se dětským smíchem a přitom se díval do očí démona. Natáhl ruku k jeho křídlu, ale Eli ucouvl. Trošku zazmatkoval a zadíval se na jeho maminku, která strachy zapomněla dýchat.
"Postarejte se o to, aby hodně pil. Když se hodně vyspí, tak to bude v pořádku." zadívá se na ni, ale krok k ní neudělá. Cítí z ní ten strach, ví, že ještě větším strachem by jí mohl přivodit infarkt. Ale on lidem nemůže a ani nechce ubližovat. Spíš naopak.
"Tvoje…jméno." vykoktá ze sebe žena, opře se rukama o skříňku a pomalu se začne zvedat. Cítil z ní, že strach pomalu opadá. Cítil štěstí.
"Eli." odpoví na její otázku. Ona se hned na to rozběhne k postýlce svého dítěte a rozpláče se znovu, ale tentokrát štěstím.
"Jednou ti to oplatím…děkuji ti za to, že jsi zachránil moje dítě." zašeptá mezi vzlyky a Eli jen zakývá hlavou. "Jmenuje se Dongho." žena tak nějak vycítí, že se na to Eli bude chtít zeptat.
"Musím jít." vypaří se hned na to Eli ven, ale šokem se mu div nezastaví srdce. Venku stáli vesničané s vidlemi a loučemi. Křičeli na něj, že je to ďábel, že ho zabijí a další věci. Věděl, že ho nemůžou zranit, ale i tak před nimi utekl. A od té doby žije tady, v tomhle hradu a ven nechodí. Už dvacet let je tu a nejspíš tu ještě dalších pár desítek, možná stovek let bude.
Ale nežije tu sám. Žije tu s dalším odvážlivcem, který odešel z démoního světa. S Leeteukem.

"Zase si tam byl?" otočí se Eli na svého společníka, který klapnutím dveří oznámí svůj příchod. Ten jen s úsměvem přikývne.
"Vždycky se mě na to ptáš a přitom víš, že tam chodím každý den." usměje se a sedne si ke stolu. Zadívá se na fotku stojící na stole a jeho koutky se víc rozšíří do úsměvu. Na fotce bylo zřejmé, že byla udělaná tajně a byl na ni kluk, o kterém Leeteuk mluví jako o svém slunci na tomto světě.
"Měl by ses konečně odhodlat a jít za ním. Tohle tě jednou zabije." prohodí Eli. Nechápal Leeteukův postoj. Sleduje toho kluka už tolik let, ale pořád nedostal odvahu, aby ho oslovil, alespoň ve své lidské podobě. Leetekova minulost byla té Eliho tolik podobná, ale přitom byla úplně jiná. Leeteuk od svých rodičů nedostal tolik rad jako Eli. Jediné, co mu řekli bylo, že v lidech je málo lásky. Že i kámen má víc pocitů, než lidé. Ale stejně jako Eliho, ani Leeteuka nemohlo nic odradit. Nechtěl žít nudný démoní život. Chtěl zažít něco zvláštního. Chtěl najít lásku, chtěl se bavit a zažít dobrodružství. Ne, že by se to v démoním světě nedalo zažít, ale…tam je to úplně jiné, ve světě lidí je víc možností. O hodně víc!
Leeteuk procestoval hodně měst, ale skončil v Tarisu. Slyšel zvěsti o tom, že tam jeden démon je a tak to bral jako skvělou příležitost. Eliho znal z démoního světa, jen slyšel o tom, že taky odešel sem. Tak nějak doufal, že ho tam potká. Procházel se po Tarisu v noci, ve své démoní podobě, protože nečekal, že by tam v tuhle dobu byly nějací lidé. Ale byly…chtěli mu provést přesně to, co Elimu, ale Leeteuk neutíkal. Chtěl jim to nějak vysvětlit, udobřit je a ukázat jim, že démoni nejsou zlí. Skončilo by to asi hodně špatně, kdyby před vidlemi, které na něj letěli, neskočil člověk. S roztaženou náručí si před Leeteuka stoupl a křičel po lidech z plných plic, aby toho nechali. Když se pak otočil na Leeteuka, poprosil ho, aby odešel, než se stane něco horšího. A tak to začalo. Leeteuk začal toho chlapce sledovat, vždycky stál za rohem, na střeše nebo kdekoliv, kde by ho chlapec nemohl zahlédnout. Trvá to už pět let a on s tím ještě pořád nepřestal. Zjistil si, že ten chlapec je Kim Heechul, je to syn řezníka a švadleny a žije v jednom z lépe zařízených domů. Postupně zjišťuje, co má Heechul rád, tak nějak…se zamiloval do toho, co všechno dělá a rád ho sleduje. Dokázal by ho klidně sledovat i celý den. Další z důvodů, proč to dělá je ten, že ho chce chránit. Tak jak to Heechul udělal před pěti lety, tak teď mu to chce Leeteuk oplácet. Chce být vždycky nablízku, aby mu nikdo nemohl zkřivit ani vlásek.

"Ale prosím tě." mávne Teukie rukou a zamilovaně se na fotku zadívá. "Abych nezapomněl, víš, jak si mě poprosil, abych se podíval na tu chalupu, ve které si zachránil toho chlapečka." zadívá se na Eliho sedícího v okně. Ten jen suše přikývne, měl za to, že na to Teukie už dávno zapomněl.
"Ta žena umřela před 6-ti lety…ti hajzlové ji nechali tak dlouho pracovat na poli bez vody, dokud neumřela. Ale tomu klukovi…jak se sakra jmenoval." zamyslí se a Eli zbystří.
"Dongho?" vydá ze sebe a sám se diví tomu, že si ho jméno i po těch dvaceti letech stále pamatuje.
"Jo, tak to myslím bylo. No tak tomu se daří dobře. Ale zaslechl jsem, že pořád někoho hledá…nějak si myslím a zdá se mi, že si to myslím dobře, že hledá tebe." s pozvednutým obočím se na něj zadívá.
"To je blbost, proč by to dělal. Maximálně proto, aby mi nadal za to, že jsem mu nezachránil mámu. Spíš bude hledat otce, nejspíš." pokrčí rameny.
"To si nemyslím. Kdyby hledal otce, tak uslyším slovo otec, ale on hledá NĚKOHO." vážně zakývá hlavou.
"Na světě je lidí jak salátů na naší zahradě, takže jestli hledá NĚKOHO, tak to ještě neznamená, že mě." stojí si Eli pořád za svým.
"Seš tak tvrdohlavej." bouchne Teukie hlavou o stůl. Vzdává tohle dohadování, ví, že to nikam nevede. Ale pořád mu něco říkalo, že to, co si myslí, je správné. Přece jen ho Eli zachránil nebo ne? Bylo jasné, že se ho bude snažit dřív nebo později najít.

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Byl to tak nějak normální den. Leeteuk ráno zmizel pronásledovat Heechula a Eli s hlasitými povzdechy přemýšlel, co bude celý den dělat. Nejdříve se postaral o svoji zahradu, nakrmil lachtany a zamrazil krátery. Potom oloupal kokosy a pak už jen zase přemýšlel, co bude celý den dělat. Všechny dny se táhli stejně…některé o maličko rychleji, ale těch bylo málo, hodně málo. Ale zvykl si, taky neměl na výběr. Nic jiného, než si zvyknout na tu samotu mu nezbývalo, tak se s ní musel naučit žít.
Prochází se po sídle a jen tak se dívá do různých pokojů, zkrátka se nudí a tohle dělá vždy, když se chce zabavit. Číst se mu nechce, to taky dělá furt. Už je prostě s aktivitami v koncích. Ale celý sebou trhne, když se ozve klepání na dveře. Leeteuk neklepe a tohle je víc než podezřelé. Zakroutí hlavou a ignoruje to, avšak když se to neustále opakuje, že se to nedá ignorovat, tak dojde ke dveřím a prudce je otevře. Zadívá se na chlapce, který stál před ním a tak nějak vůbec nechápe, co tu pohledává. Chlapec je menší než Eli, jako první se zadívá na jeho křídla a hned na to si začne prohlížet jeho zvláštní oči a tvář.
"Co tu pohledáváš?" řekne hlubokým hlasem, tak nějak doufá, že ho k smrti vyděsí, ten kluk uteče a všechno bude zase normální. Nenormální ovšem je to, že chlapec se nejen nepolekal, ale dokonce sebou táhl i obrovský kufr, což bylo ještě podezřelejší.
"Hledám tu…někoho." zadívá se na něj.
"Tak tady ho určitě nenajdeš, budeš muset hledat dál." zakroutí Eli hlavou.
"Jak se jmenuješ?" zamrká na něj chlapec a naprosto ignoruje to, co Eli právě řekl.
"Neměl by ses ty představit jako první?" snaží se pořád vypadat děsivě, ale nevypadá to, že by to nějak zabíralo.
"Jsem Dongho…a hledám Eliho." zadívá se na něj a Eli vytřeští oči. Leeteuk měl pravdu! Opravdu hledá jeho? Ale…tohle by určitě nemuselo dopadnout dobře. Vesničané si určitě budou myslet, že Dongha unesl a to…vůbec nezní dobře, vlastně naopak, zní to velmi, velmi nebezpečně.
"Tady žádný Eli není." zakroutí Eli hlavou a snaží se vypadat vážně. Ačkoliv mu ta slova skoro vůbec nešla přes pusu, tak to musel říct - bude to tak lepší, všichni budou šťastní a nic vážného se nestane. Všechno bude tak, jak to má být a tečka.
"A ty si teda kdo?" zadívá se na něj Dongho podezřívavě…nevypadá, že by mu to nějak žral.
"Já jsem…jsem…Siwon." vypadne z něj, když už přemýšlí docela dlouho.
"Eliiiii~" ozve se najednou a z města se začne řítit Leeteuk. Eli si odkašle, když se na něj Dongho s pozvednutým obočím zadívá, a plácne se do čela. Ten debil, vždycky mu všechno zkazí…dokonce mu zkazil i jeho snahu lhát! Tohle mu teda nedaruje, to si pěkně sežere.
"A pardon, já vás nechci rušit, jen jsem se chtěl na něco zeptat." zadívá se Leeteuk na Eliho, který ho začne probodávat pohledem vražednějším než vražedným.
"Doufám, že je to otázka, na které závisí tvůj život." řekne vražedně.
"Jo!" přikývne Leeteuk vážně.
"Tak sem s tím." prohrábne si vlasy a hoří zvědavostí ohledně Leeteukové otázky.
"Vypadám dobře?" vydá ze sebe Leeteuk, nahodí pózu jako z módního časopisu a prohrábne si vlasy. Odpovědi se však nedočká, protože z Eliho začne sálat oheň a mezi vražedným syčením jde slyšet jediné - "Zabiju tě, Leeteuk." Není ani divu, že se Leeteuk rozhodl vzít roha a co nejrychlejším letem.
"Takže…ty si Eli." usměje se na něj Dongho, když kolem něj přestane sálat oheň a vypadá to, že se konečně i trochu uklidnil.
"De." Eli si jen povzdechne a až po chvíli se odhodlá zadívat do jeho očí, nechtěl se na něj koukat, protože se cítil špatně kvůli tomu, že mu lhal.
"Heheee! Moc mě těší…jo a stěhuju se k tobě." s uculením se na něj zadívá a začne si táhnout kufr do sídla. Eli trochu nechápavě zamrká, ale když ta informace dojde do jeho mozku, tak zatřese hlavou a chytí Donghův kufr.
"Tohle je hrozně dobrej vtip a brilantní nápad, ale tady nemáš co dělat, prcku. Vrať se domů, kde je bezpečno a už nikdy sem nechoď." trhne kufrem směrem zpátky ke dveřím.
"Myslíš, že je ve vesnici bezpečno?! Byl si tam, ne? Víš moc dobře, že lidi jsou daleko nebezpečnější, než ty! Zachránil si mi život…jen matně jsem si to pamatoval…pamatoval jsem si hlavně tvoje křídla, ale máma mi o tobě vyprávěla. Řekla mi, že si mě zachránil i když si věděl, že tě celá vesnice odsoudí. Chci tu bydlet proto, abych ti to mohl oplatit. Budu ti tu uklízet, vařit, klidně budu já nevím…čistit kartáčkem záchody, ale nech mě, abych ti to nějak oplatil, prosím!" zadívá se na něj vážně, ale i přesto jsou jeho oči srovnatelné s pohledem štěněte, kterému se prostě nedá odolat. Eli přemýšlel, co nejvíc mohl, ale nakonec…jeho kufr pustil a zadíval se do těch krásných očí, které se na něj upírali.
Nakonec ho ale zavede do kuchyně, kde mu uvaří čaj. Vypadal pohuble, takže si nějak odvodil, že dobře se asi neměl.
"Jen abys věděl, nedělal jsem to proto, že jsem chtěl něco na oplátku." postaví před něj čaj.
"To jsem si ani nemyslel." zakroutí Dongho hlavou a rukama obejme teplý hrníček.
"Měl ses dobře?" neubrání se téhle otázce…byl zmatený sám ze sebe a taky měl strach. Strach z těch všech pocitů, které v něm tenhle chlapec vyvolal. Neznal tyhle pocity, a proto mu naháněl strach. Strach z neznámého.
"Jakž takž." usměje se Dongho trochu trpce, to, co se objevilo na jeho tváři ani nevypadalo jako úsměv, spíš to vypadalo jen jako pokus.
"Co si pod tím mám představit?" nehodlá se Eli spokojit s tímhle typem odpovědi. Chtěl toho vědět víc a to ani sám nechápal proč. Tak nějak to samo přišlo, najednou se v jeho hlavě začali tvořit otázky a on se začal ptát.
"Kdybych ti to řekl, tak si to budeš brát za vinu a to já nechci. To poslední co bych chtěl je to, aby sis o mně myslel, že jsem nevděčník. Abys věděl, tak ani nedokážu vyjádřit to, jak moc jsem šťastný, že si mi zachránil život. Sám si věděl, že nebýt tebe, tak se nedožiju večera. Možná bych žil už jen pár hodin, možná jen minut." zakroutí Dongho hlavou a své čokoládové oči upře na hrníček s čajem.
"Nebudu si to brát osobně, když mi to řekneš." zakroutí Eli hlavou, přemění se tak, aby jeho křídla zmizela, a sedne si naproti Donghovi.

"Víš,…když si mě zachránil a lidé tě začali pronásledovat…začali se mámě vyhýbat. Znáš to všechny ty pověry a věci, které jsou lidé schopni říct. Říkali o ní, že se paktovala s ďáblem a že je proti Bohu a přitom…tebe a moji záchranu brala jako dar od Boha. Ale nikdo s ní nemluvil…skoro jí nechtěli v obchodě ani nic prodat a pak umřela na přepracování. Byl jsem na všechno sám, ale zvládal jsem to. Vždycky jsem si zlepšoval náladu tím, že až tě najdu a zůstanu u tebe tak se budu mít líp." usměje se na něj a Donghovi se skoro zastaví srdce. Věřil, že ho najde a dokonce věděl, že se u něj bude mít líp než kdekoliv jinde?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | 18. července 2014 v 23:26 | Reagovat

Moooc pěkné toto :-)
Tak Dongho našel Eliho, jsem zvědavá, jak to snima bude dál...
A Teukie jen chodí zamilovaně pozorovat Chulieho. Jsem zvědavá, kdo z těch dvou udělá první krok...
Moc se těšim na další díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama