Idol Producer || 14. kapitola

11. března 2018 v 17:00 | MONBEBEs |  Idol Producer




Chengcheng
držím ho pevně u sebe v náruči a možná jsem jen o něco víc vylekaný než on. pomůžu mu na nohy abych ho mohl pustit a úmyslně, možná ne ho pohladím po bocích. " nemáš zač" zakroutím hlavou aby věděl že to myslím upřímně a pokynu mu rukou aby šel. " měli by jsme si pospíšit nebo nás Yixing zabije" lehce se na něj usměju a on vyděšeně přikývne. oba se rozeběhneme do jednoho ze studií a máme štěstí protože když dorazíme tak Yixing ještě není na místě. stoupnu si vedle Zhengtinga a usměju se na něj.
"kde jste, bál jsem se že mě v tom necháte" dloubne do mě, zasměju se.
"přece bych tě v tom nenechal" dloubnu na oplátku já do něho a i on se konečně usměje.
"tak pustíme si další část choreografie, tak se pozorně dívejte ať tu nemusíme být do večera" zpraží nás Yixing pohledem vraha. chladnokrevně nás sjede každého pohledem a pak pustí na plátně další části co se máme naučit. sklopím hlavu. vím že nejsem nejlepší, vlastně ani nejsem dobrý. celý život mě srovnávali s mojí sestrou která je něco jako čínská bohyně herectví. každý ji zná a každý ji miluje. už od mala mi vtloukali do hlavy jak je sestra úžasná, jakou cenu zase vyhrála a v jakých velkých filmech bude hrát. nikdy to nebylo o mě. můj život nikdy nebyl o mě. když jsem ze školy přinesl svojí první jedničku, nikdo se na mě ani nepodíval protože dávali film ve kterém hraje sestra. kdyby mi aspoň třeba vynadali v ten den kdy jsem přinesl svojí první pětku, ale ani tak si mě nikdo nevšiml moje existence byla ignorovaná. to je asi to nejhorší. kdyby si mě všimli aspoň u toho když dělám věci špatně tak...aspoň bych věděl že nejsem neviditelný ale vždy jsem byl jen stín mojí sestry, pro všechny. mohl jsem zkoušet cokoliv ale nikdy jsem si jejich pozornost nezískal. nikdo se mě neptal co bych chtěl dělat a když jsem jim řekl že bych chtěl být idolem, sklidil jsem akorát smích s tím že ten vlak už odjel s mojí sestrou na palubě. proč bych to nemohl zkusit? je to věc kterou mám rád, rád zpívám, rád rapuji a rád tancuji. i ve škole se mi smáli, říkali mi číslo dvě a číslo dvě jsem měl zůstat až do konce života. byl jsem jen číslo dvě co nemá nárok na sny. až do té chvíle než jsem potkal Justina. on jako jediný mě neviděl jako dvojku, jako bratra slavné Fan BingBing ale viděl mě jako Fan ChengChenga, jako mě. říkal mi že mám jít za svým snem. dodával mi kuráž a sílu k tomu udělat ten krok a já nikdy nezapomenu na okamžik kdy jsme zjistili že jsme byli oba přijati do Yuehua společnosti. byl to nejlepší a zároveň nejhorší den mého života. splnil se mi kousek mého snu, nebo spíš k mému snu jsem měl připravenou cestu, zároveň jsem se ale musel vzdát něčeho cennějšího. mojí lásky k Justinovi. věděli jsme že kdyby na to společnost přišla tak by se vše pokazilo. radši jsme to ukončili a já potom nandal svojí chladnou masku, hlavně k němu, abych umrtvil pocity které ve mě spíš rostou s každým nádechem který učiním vedle něj. nedá se to zastavit, tak láska která mi proudí krví. ten pocit klidu kdykoliv jsem vedle něj, ta radost vždy když se mu něco povede, že i zapomínám na svoje neúspěchy. už dávno jsem se s tím smířil, s tím že je talentovanější a lepší než já a nevadí mi to. už je to dávno kdy se můj sen změnil. je mi jedno jestli budu idolem, ale chci aby jím byl on, aby se jemu splnil jeho sen a pokud u toho budu s ním tak to bude jen lepší.
"Fan Chengcheng soustřeď se!" vykřikne na mě Yixing a zpraží mě pohledem. omluvně se ukloním a usměju se na Justina když se na mě tázavě podívá. další kroky které nezvládnu, další den kdy mi bude muset Justin pomáhat, ale já ho nechci obtěžovat, nechci aby kvůli mě musel zapomínat na svůj tréning. když skončí promítání. projdeme si jednotlivé kroky, samozřejmě Justin to umí během chvíle a stejně i Zhengting, Zeren a Chaoze. další to umí po delší době a no pak jsem tu já který se v tom topí a nemůže najít správné kroky. po několika hodinách nás Yixing propustí ať si uděláme individuální trénink a odejde. unaveně se opřu o kolena a hlasitě vydechnu. budu opět potřebovat pomoc.
"zhengting, myslíš že by jsi mi mohl pomoct s těmi kroky? moc mi to nej-" nedokončím větu protože mě někdo chytí za ruku a začne mě táhnout pryč, Zhengting se na mě překvapeně podívá a zamává mi. otočím se abych viděl Justin ajak má nafouklé tváře. vypadá naštvaně. udělal jsem snad něco?


Justin
Úplně vím, co se mu honí hlavou. Jako bych přesně věděl, co si myslí. Ale když někoho znáte tak dlouho..ne, když někoho milujete tak dlouho, tak ho znáte líp, než si vůbec dokážete připustit. Myslí si, že jsem lepší než on, že jsem talentovanější, že jsem lepší ve všem, myslí si, že kdyby poprosil mě, tak mě tím bude obtěžovat, tak budu trénováním s ním zanedbávat svůj tréning. Ani si nedokáže představit, co pro mě znamená to, když můžeme být jen spolu. A já o to nechci přijít, nechci, aby trénoval s někým jiným, nechci, aby mu pomáhal někdo jiný, než já. Není to sobecké?
Vím, že je, ale...nedokážu si pomoct. Když jsme se rozešli, tak to pro mě byla ta nejtěžší věc, něco, z čeho jsem se nemohl dostat a vlastně jsem se z toho ani nedostal. Doteď. Spíš ve mně ty pocity sílí. A i když vím, že bych neměl, tak s ním chci trávit každou možnou chvíli.
Pořád ho držím za ruku a pořád mám naštvaně nafouknuté tváře, zatímco ho vedu do jedné z tréningových místností. No, spíš se ho snažím vést, ale po chvíli mám pocit, že vlastně vůbec nevím, kam jdu.
"Justin? Kam jdeme?" po chvíli se mě opatrně zeptá a já se na něj s nafouknutými tvářemi otočím.
"Trénovat," zamumlám do tiché chodby. "jen najít tu místnost." odkašlu si a snažím se mu nenápadným způsobem naznačit, že jsem se ztratil. Chvíli na mě překvapeně kouká, ale pak se lehce usměje. Jen z jeho lehkého úsměvu se mi rozbuší srdce. Ne, Justin, nesmíš se do něj ještě víc zamilovávat. Ale copak to jde? Copak jde se mu vyhýbat a necítit k němu větší a větší lásku?
"Tak pojď." tentokrát je to on, kdo pevněji chytí moji ruku a začne mě vést. Vždycky tu byl, když jsem to potřeboval, od začátku Idol Producer je to on, díky kterému jsem se ještě neztratil. Vždycky tu byl pro mě...tolikrát a tak často přemýšlím, jestli cítí to samé? Nebo jestli se z něj vytratila ta láska hned? Ale nikdy jsem nenarazil na jedinou věc, která by mě v tom utvrdila anebo mi to vyvrátila. Tolikrát jsem se snažil sebrat odvahu a zeptat se ho přímo, ale...bojím se. Bojím se, že tou otázkou bych přišel i o to poslední, co mezi námi zůstalo - přátelství.
Dojdeme do tréningové místnosti, byla prázdná a za to jsem rád. Raději mlčím o tom, že v ní dneska skončím ještě jednou a to s Xukunem. Ne, že by mě o to požádal, ne, že bych si myslel, že mě o to vůbec požádá, ale potřebuje to. Nemůžu ho věčně omlouvat a on se věčně nemůže skrývat v pokoji, dřív nebo později bude muset znovu předstoupit před Yixinga. je to můj kamarád a já mu to tolik přál, protože vypadal tak šťastně. A tak je mojí povinností, abych ho to naučil, aby to uměl do puntíku tak, jak to má být. Aby on měl co nejmenší důvody po něm křičet.
Začneme hned s ChengChengem cvičit a trénovat, vše mu ukazuji a přijdu na to, že to vlastně vůbec není tak, že by to neuměl nebo že by byl v něčem horší. Šlo mu to, občas snad ještě líp než mě. A já vím, že z nás dvou je on ten lepší a vlastně mě to i činí šťastným. Dlouho předtím jsem věděl o jeho pocitech méněcennosti kvůli jeho slavné sestře, kvůli tomu naprosto přehlíží svoje přednosti a svůj talent, myslí si, že mu to nejde a že je ztracený, ale takhle to není a nikdy to tak ani nebylo.
Čas jako by byl najednou tentam, kolikrát z něj nemůžu spustit oči, když tancuje a ukazuje mi ty kroky, každý jeho pohyb je natolik dokonalý.
"No tady jste, vy dva," objeví se ve dveřích Zhengting. "volají nás na večeři, tak pojďte." zasměje se, zatímco já vyčerpaně ležím na zemi a vypadám jako bych chtěl dělat andělíčky ve sněhu.
"Pojď, Justin." snaží se Chengcheng popadnout dech a natáhne ke mně svoje ruce. Neváhám ani chvíli, za ruce ho chytím a nechám se jím zvednout zpátky na nohy. Zhengting nám podá pití, zatímco mi se oba utíráme do ručníku, abychom se zbavili potu. Pomalu se vydáme na večeři, rozhlížím se přervanou místností, ale nikde Xukuna nevidím. Měl by přece něco jíst, vím, že určitě nemá chuť k jídlu, ale takhle to nejde. Čeká nás toho tolik a on potřebuje energii.
"Jííídlo, jíííídlooo, jídlooo." proletí kolem nás Zhangjing, který je sice permanentně hladový, ale tentokrát vypadá ještě mnohem hladněji, než obvykle. Po jídle si na talířek naberu několik kousků ovoce a dojdu se zeptat do výdejního okýnka, jestli by mi na chvíli nepůjčili nůž. Začnu se snažit krájet jablko, ale akorát tak se říznu do prstu, tak mi pohotově Chengcheng nůž sebere a začne jablko krájet za mě.
"Proč ho nesníš celé?" zadívá se na mě tázavě.
"To není pro mě," zakroutím hlavou a on vypadá ještě zvědavěji. "pro Kunkuna, není tu a měl by něco jíst." odkašlu si a všimnu si, jak se jeho výraz změní. Jako by vypadal...nevím...jestli zklamaně anebo naštvaně. Pomůže mi nakrájet kousky zeleniny a já si pak vezmu talířek a odběhnu do pokoje. Skoro se až vyděsím, když ho vidím. Nehybně sedí na posteli, oči má podlité krví, je bledý a vypadá...hrozně. Jako by se z něj vytratila ta zář, co z něj vyzařovala, jako by jeho krása zašla. Až tak moc ho celá ta věc vzala a já jsem si jistý, že je to nějaké nedorozumění. Přece jen, kdyby něco udělal, tak by si toho musel být vědom a nebyl by na tom takhle. Jen doufám, že se to vysvětlí.
"Musíš něco jíst, Kunkun." opatrně si sednu k němu na postel. Zatřesou se mu rty, jak chce něco říct, ale hlas ho zradí dřív, než ze sebe něco vyloudí a on pevně sevře víčka k sobě, aby znovu neplakal. "Já chápu, že nemáš chuť, ale zkus to do sebe dostat. Půjdeme spolu do tréningové místnosti a já tě naučím ty kroky, ať víš, co je potřeba umět a ať...no nic." zakroutím hlavou a uvědomím si, že to poslední, co bych měl je o něm mluvit.
S mojí pomocí a neustálým přemlouváním do sebe dostane alespoň pár kousků jablka a hroznů. Narazí si kšiltovku na hlavu a vezme si bílou mikinu, abychom se vydali trénovat. Doufám, že nepotkáme nikoho, kdo by na něj mluvil nebo se šťoural v tom, proč nebyl s ostatními na tréningu.
Procházíme chodbou a mnou projede elektrošok a nevím, co mám dělat, když naproti nám jde Yixing. Celý se napnu, měl bych něco říkat? Měl bych Xukuna nějak...chránit, odtáhnout ho, aby se neviděli nebo...nevím, co dělat, ale pokračujeme v krocích, cítím z Xukuna jeho nervozitu, vidím, jak se mu začali třást ruce a jak je celý napnutý. Yixing mu ale nevěnuje jediný pohled, když kolem něj prochází, tak do něj drbne ramenem, že musím Xukuna chytnout. Děsí mě to, děsí mě, jak se k němu chová a Xukun se mi znovu složí. Jen tak tak dojdeme do tréningové místnosti, sedneme si na zem a já ho obejmu, abych ho utěsoval.
"Justin? A...Xukun," Chengcheng se zarazí, když rozrazí dveře od tréningové místnosti, kde jsme byly zrovna s Xukunem a já ho pořád utěšoval, protože se z toho pořád nedostal. "nevadí půjdeme jinam." jeho pohled mě píchne u srdce, ale zarazím se, když na jeho zádech je nalepený Zeren. Sklopím hlavu, možná, že už mě opravdu nemiluje....možná, že už si on našel někoho jiného, kdo je pro něj lepší, než já. Položím si hlavu na Xukunovo rameno a začnu brečet s ním, takže místo tancování se celou místností ozývají naše tiché vzlyky a nářky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 11. března 2018 v 19:12 | Reagovat

Ach jo...proč je to tak smutné. Tady brečím s Xukunem a Justinem :-(
Nechci, aby byli nešťastný. Snad se to tedy vše urovná.
Moc se těšim na další skvělý díl. Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama