Jealousy || kapitola osmá

30. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy





Changkyun
Poté party jakoby se celý můj život změnit. Akorát to nebylo k lepšímu ale k horšímu. Novina že školní celebrita Yoo Kihyun chodí se školním krasavcem Wonhem se roznesla po celé škole rychlostí světla a donesla se až k mým uším. Když jsem to slyšel poprvé tak se mi zastavil svět. Jako by najednou všechno ztratilo smysl. Vše mě přestalo bavit připadal jsem si jako tělo bez duše, jako bych neměl pro co žít. Jak moc jsem si uvědomoval že mě před tím jen využil, bavil se se mnou jen proto aby se dostal k Wonhovi, jakmile toho dosáhl tak mě odkopl. Nepodíval se na mě, dělal jako bych ani neexistoval. Připadal jsem si tak odhozený, tak nepotřebně a poníženě. Nenáviděl jsem sám sebe za to, jak moc jsem mu podlehl, jak moc jsem mu věřil, a i přesto ho pořád miluji i přes to pořád cítím jak mě se moje oči a celá duše upíná jeho směrem. Jak moc chci, aby se na mě podíval a usmál se na mě, ale kdykoliv jsem přistihl jeho oči, jak se na mě podívali, tak hned pohled odvrátil jinam, jako bych byl kus něčeho, co chce zapomenout, co nechce za žádnou cenu vidět existovat.
"Kyunnie měl bys něco jíst" dojde ke mně Hyungwon. Po tom, co jsme se navzájem poté party utěšovali jsme k sobě přilnuli. On chápe moji bolest víc než Jooheon. Protože on sám tu bolest prožívá. Svěřil se mi a podle jeho slov jsem jediný komu to kdy řekl. Řekl mi, že má rád Wonha, že ho má rád už dlouho, že jsou kamarádi ze základky a už v tu dobu ho tajně miloval a ve chvíli kdy o něm začal Kihyun mluvit tak si uvědomil, že nikdy nemá šanci. Začal zapírat, že se mu někdo líbí, že má někoho rád a teď toho lituje. Ve chvíli kdy i on viděl, jak se políbili, jak si to oba užívali. I jeho srdce se v tu chvíli zastavilo a teď se oba navzájem snažíme utěšit.
"nemám hlad" špitnu. Už je to dlouho kdy jsem naposledy jedl, nebo spíš pořádně jedl. Většinou si dám malé sousto nebo jedno jídlo denně a začínám na sobě cítit tu únavu, tu slabost, jak moc moje tělo postrádá jídlo. Ale nedopřávám mu ho, nemám chuť nemám sílu jíst. Nechci nic chci si jen lehnout, zabalit se pod peřinu a mít pocit že mě chrání před celým světem, chci plakat tak dlouho dokud nebudu mít už žádné slzy a chci se utápět ve svém smutku. Ale ani Hyungwon ani Jooheon mi to nedopřávají. Pořád se mě snaží zabavit, snaží se mě rozptýlit a přivést na jiné myšlenky. Ale copak to jde? Copak můžu myslet na něco jiného, když on je vše na co moje mysl myslí? Moje srdce se vždy rozbuší jen když slyším jeho jméno, nebo jen když někdo zmíní začátek jeho jména. Hned mi začne srdce skákat v hrudi, a přitom mi způsobil tolik bolesti.
"ale měl bys jíst" nafoukne Jooheon tváře. Zrovna jsme u nás v bytě a střídavě se díváme na film a povídáme si. Hyungwon se s námi začal scházet víc a víc a čím dál častěji byl u nás a Wonho u nich. Nakonec to tak nějak dopadlo že si prohodili pokoje. Wonho se přistěhoval k nim a Hyungwon k nám. Neříkám, že nejsem rád. Wonho pořád chodil po bytě, říkal, jak jde za Kihyunem, jak jdou na rande, jak plánuje, že budou mít po večeři sex. Moc dobře věděl, jak mě to ničí, jak při každém jeho slově chci brečet. Začal mi říkat, jak se nemám snažit získat jeho pozornost. Jak se nemám snažit hrát chudinku a radši se zachovat jako normální člověk a přát mu to. Já mu to přeji a ani ho nechci citově vydírat, jen…to moc bolí. Moc když si uvědomím že ho miluji tři roky v kuse, už od začátku to byla neopětovaná láska ale jen představa že Wonho ani začátkem roku nevěděl, jak se Kihyun jmenuje, že je to teprve měsíc a kus co si uvědomil Kihyunovo existenci a už spolu chodí … moc to bolí. Po několika jeho komentářích na můj účet se Jooheon naštval. Řekl mu ať vypadne, křičel na něj ať se sebere a zmizí odtud. Netrvalo to ani den a Wonho byl pryč a místo něj se sem nastěhoval Hyungwon.
"hele Kyun něco mě napadlo" sedne si Hyungwon k nám na sedačku po tom co vzdal to, aby do mě dostal nějako jídlo. Zvednu k němu hlavu a on mě se smíchem píchne do tváře a soucitně se na mě usměje. "co místo toho abychom ze sebe dělali chudinky, aby si mysleli, jak moc jsme z toho v koncích, co kdybychom předstírali že spolu chodíme a tím jím ukázali že je nepotřebujeme, jen před nimi, ukážeme jim, že nejsou tak dokonalý abychom z nich byli v koncích!" nadšeně se usměje a pozvedne na mě obočí. Překvapeně zalapám po dechu. Je to na jednu stranu dobrý plán. Wonho by mi dal pokoj a nesnažil se mě zničit svými komentáři a možná bych i zapomněl na to, že miluji Kihyuna. Možná bych se přes to mohl přenést. Přece jenom už dlouho vím že u něj nemám šanci a jestli je nějaká možnost, jak ho přestat milovat, jak začít žít svůj život lépe, tak bych po tom měl skočit.
"to je vlastně dobrý nápad!" odkašle si Jooheon, jeho pohled je ale jiný, jako by něco věděl, víc než já nebo my ale nechám to být, je to Jooheon ten by mi nic netajil. Přikývnu a domluvíme se nad tím, že před nimi budeme dělat, že spolu chodíme. Začneme si domlouvat různé detaily, různé drobnosti, aby nebylo poznat, že si to vymýšlíme. Řekneme jeden druhému o sobě vše, o tom, kde jsme vyrůstali, jak se jmenují naši rodiče, jak jsme se dali dohromady, přezdívky a všechny věci co by nás mohly prozradit anebo náš vztah udělat víc uvěřitelný. Večer jdu spát s tím, že jsem si v životě nebyl víc jistější nějakým rozhodnutím, vím že je to správné, není to tak že bych tím Kihyuna ranil nebo tak, kdyby to byl ten případ nedělal bych to, vím že mu to bude jedno ale je to možná pomoc pro mě abych se dostal z té nekonečné spirály lásky někam, kde bude východ, někam kde budu moct odejít a nechat tyhle pocity za sebou. Vím, jestli to někdy zvládnu, jestli někdy bude den, kdy nebudu Kihyuna milovat, ale když vím, že on mě nikdy milovat nebude, tak se o to musím pokusit jinak se utrápím k smrti.
Další den jdeme spolu do školy a Hyungwon mě před školou chytí za ruku. Děkovně se na něj usměju. Vím, že to dělá kvůli naší dohodě, ale na jednu stranu vím, že ví, že potřebuji trochu morální podpory. Ví, že potřebuji trochu nakopnout sebevědomí.
"tak se uvidíme o přestávce" mrkne na mě a zamává mi. Taky mu zamávám, když jde do svojí třídy a celý den přemýšlím, jak to bude vše probíhat. Jak to bude, když Kihyuna s Wonhem uvidíme. Vždy se snažím na ně nedívat, ale Hyungwon mi řek ať se jim tentokrát dívám do očí, ať jim ukážu že mi neubližují. Hned o přestávce si vezmu do náruče učení a rozeběhnu se přes školu abych byl venku co nejdříve a nikde je nepotkal. Máme se s Hyungwonem sejít u mého stromu a až se Jooheon naobědvá tak se k nám připojí. Já a Hyungwon dnes oběd nemáme, a tak půjdeme napřed. Ale když už se blížím ke vchodu tak zakopnu, nevím, o co ale to je jedno, protože se v další vteřině bolestně válím na zemi a držím si koleno. Moje učení je rozházené po chodbě a já se se skuhráním snažím postavit.
"jsi v pořádku?" uslyším kousek od sebe a ztuhnu, když uvidím Minhyuka jak mi sbírá učení a kousek od něj Kihyuna jak se na mě dívá, sklopím hlavu a snažím se nebrečet. Jsme od sebe několik kroků, nejmenší vzdálenost, jakou máme za poslední týdny a já už teď cítím, jak se mi bolestí svírá srdce. Kihyun ke mně chce udělat krok, ale Hyungwon ho odstrčí a dojde ke mně.
"jdi v pořádku lásko?" pomůže mi vstát a dá mi pusu na tvář. Začervenám se, protože takový druh doteků jsme si nedomluvili a já nebyl připraven. Vezme od Minhyuka učení a pak mě pohladí po vlasech. "pojď půjdeme si sednout na naše místečko a já se tam o tebe postarám" pohladí mě po zádech a s nefalšovaným vítězným úsměvem mrkne na Kihyuna a pak mě začne vést pryč. Nedokážu se na něj podívat, a tak se sklopenou hlavou následuji Hyungwona. Stejně mu po mě nic není, stejně mu je jedno, jestli s někým chodím nebo ne, hlavní je že jsem z toho vyvázl, aniž bych se před ním rozbrečel. Děkovně se usměju na Hyungwona a společně dojdeme pod strom. Hned jak si sedne, tak si opře hlavu o moje rameno a hned usne. Zasměju se nad tím, vyndám si svačinu a začnu jíst zatím co vytáhnu svojí oblíbenou knihu a začnu číst. Najednou se cítím tak v klidu, cítím, jak jeho plán vyjde, vím to vím, že se jednou dostanu nakonec mojí lásky ke Kihyunovi, nevím, co bude na konci ale možná to bude míň bolet.






Kihyun
Jsou to už skoro 4 měsíce, co spolu s Wonhem chodíme. Ze začátku to bylo i v celku fajn, i v té době, kdy se nastěhoval k nám na pokoj místo Hyungwona. Ale čím déle spolu jsme, tím víc cítím, že není ten pravý. Že k sobě nepatříme. Hlavně já k němu. Vím, že je na mě spousta věcí zvláštních, ale nemyslím si, že to jsou věci, na které by se nedalo si zvyknout. Ze začátku jsem se snažil nebýt sám sebou, snažil jsem se být takovým, jakým bych se mu mohl co nejvíc líbit. Ale čím déle jsme spolu byly, tím víc jsem se mu začal otvírat a pak to bylo ještě horší.
"Ježiš, Hyun, ten prach si uklízel už včera, to to musíš dělat zrovna teď?" vyjede na mě Wonho s povzdechem, když dorazíme ze školy a já si vezmu prachovku a začnu uklízet. Sklopím hlavu a pevně ve svých rukách sevřu prachovku. Miluju uklízení. Neuklízím jen proto, že jsem puntičkář, ale hlavně proto, že miluju, když je všude uklizeno. Většina lidí si o mě myslí, že jsem magor, ale každý má něco rád, ne? "Myslel jsem, že půjdem na chvíli do postele, ne? Dokud tu Minhyuk není." Mrkne na mě a ukáže na dveře od mého pokoje.
Sex je další věc, která je pro nás zádrhelem. Wonho je typ, co to nechce dělat jinde, než na posteli v ložnici. Pro něj sex rovná se postel a taky to, že je nahoře. A to je ten problém. Já chci mnohem pestřejší sex, začínám tu postel nenávidět. Doslova cítím, jak se mi tvoří averze proti posteli, možná proti celému sexu. Nehledě na to, že posledních několik sexů, které jsme měli, byly spíše z…ani ne donucení, spíš jsem se s ním nechtěl hádat a tak jsem s ním do té postele šel, abych neposlouchal jeho blbé kecy.
"A co já nevím…zkusit ten sex třeba na sedačce nebo…tady?" opřu se o linku. Ne, že bych měl o ten sex zájem spíš…to byla taková poslední kapka naděje…pro něj. Možná to byla poslední možnost, aby ve mně rozdmýchal tu vášeň, aby ve mně vzbudil znovu tu vášeň, kterou jsem k němu kdysi cítíval. Kdysi.
"Hyun, nemyslím si, že kuchyňská linka je místo na sex. Na ní se připravuje jídlo. Stejně jako na stole se jí, na sedačce se dívá na televizi a každé místo má svoje věci, které se na ní dělají," povzdechne si nad mými posledními snahami náš vztah trošku oživit. "tak jdeš?" pozvedne obočí. A já v srdci cítím to, čemu se už dlouho vyhýbám. Že takhle to nechci. Že tohle není typ vztahu, jaký jsem si představoval, tohle není to, co chci s někým prožívat. Chci se ve vztahu smát, chci, abychom byly šťastní oba dva. Abychom se o sebe starali navzájem. Wonho se ale stará maximálně o sebe. Já tu vařím, uklízím, žehlím, peru, dělám všechno, co je potřeba. Kdykoliv měl chuť na sex, tak jsem se mu snažil vyhovět, i přes to, že pokud jsem nějakou touhu a chuť na sex měl, tak ji ve vteřině zazdil tím, když mě utnul, kdykoliv jsem chtěl zkusit něco nového. To, jak si chodí s kamarády všude možně, se mnou nejde skoro nikam, ale ve škole se na všechny dívá povýšeně, drží mě za ruku a pevně mě přitahuje k sobě, aby se pak svým pohledem mohl převyšovat nad ostatní, že zrovna on chodí se mnou. Pak si myslí, že všechno vyžehlí drahým dárkem a květinami. Ale ty dostávám každý den. Už začínám být alergický na všechny tyhle druhy dárků, už nemůžu žádné květiny ani vidět.
Jenomže…musím počkat do konce školního roku. Už kolikrát jsem se snažil se s ním nějak nenásilně rozejít s tím, že by jsme mohli zůstat přátelé, ale nikdy k tomu nedošlo, vždycky moji snahu o rozchod zahraje do autu. A já se cítím bez života, jako chodící mrtvola, jak moc mě vztah s ním ubíjí.
"Víš co mě je to fuk, tak si zajdu užít s někým jiným, když ty nechceš." Štěkne po mě ode dveří a práskne nimi. Normálně bych se za ním přece měl rozběhnout, jsme ve vztahu, tak bych se ho měl snažit zastavit, ale je mi to jedno. Jen se pohledem zadívám na dveře a cítím se jako bych mohl znovu dýchat, když tu není. Když jsem s ním tak jakoby moje ruce svazovali otěže a když je pryč, tk se cítím volný.
Tolikrát už jsem na Changkyunnieho myslel. Tolikrát jsem si nadával a v noci plakal, že jsem blbec, protože teď vím, že takhle to nemělo být. Neměl jsem se k Wonhovi dostat, neměl jsem se s ním kamarádit a už vůbec jsem s ním neměl začít chodit. A není den, kdy bych nelitoval toho, že jsem ho nechal jít, každý den, teď víc a víc, lituji toho, že jsem v té nemocnici nezůstal, že jsem se nevykašlal na to, jaký je můj ideální typ nebo není. Za chyby se platí a já za ně platím už hodně.
Jakmile se ke mně doneslo, že chodí s Hyungwonem, tak jsem se složil. Ještě když jsem Hyungwona viděl, jak mu dával pusu, jak mu pomáhal vstávat, jak se ho dotýkal a jakým způsobem se na něj díval. Vydržel jsem v pohodě vstát, dokud nevyšli ven a pak jsem se se skousnutým rtem opřel o zeď a potlačoval jsem slzy. Minhyuk věděl, že to není dobré a tak se mnou šel pryč. Nešel se mnou domů, tam věděl, že by nás Wonho rychle našel. Nešel se mnou ani do žádného obchodu, ani do kavárny. Šli jsme k panelákové oblasti, přes menší lež, že jsme si zapomněli klíče, jsme se nechali pustit do paneláku a pak jsme vyšlapali schody až na střechu, kde jsme si oba lehli na studenou zem a dívali jsme se na nebe.
"Měl by ses s ním prostě rozejít, Hyunnie." Šeptne po chvíli Minyhuk a já posmrknu, když se mi po tváři rozkutálí slzy.
"Nemůžu, Minnie," zakroutím hlavou a pevně si skousnu ret. "celá škola by to řešila a on by se nenechal odbít. A navíc…má s náma pokoj, takhle před koncem školního roku už by se neměl kam jinam nastěhovat a…musím to překousnout." Šeptnu po chvíli a dokončím svoji větu, když se mi podaří popadnout dech.
"To, ale není to, proč pláčeš, viď…" natočí ke mně hlavu a kapesníkem, který si vytáhne z kapsy mi začne stírat slzy.
"Jen lituju toho, že jsem ho nechal jít." Zakryju si rukama tvář, protože pokud je něco, co nechci, tak je to to, aby mě někdo viděl plakat. I přes to, jak dlouho Minhyuka znám, tak mi stále dělá problém plakat i před ním. Ani jsme oba nevěděli, jak dlouho na té střeše jsme. Povídali jsme si o všem…o Changkyunniem…o tom, jak mi chybí, o tom, jak lituji toho, co jsem udělal, ale zároveň o tom, že teď už to nemůžu měnit. Zničil jsem mu život, teď je evidentně šťastný s Hyungwonem, i když mi to nedělá dobře…asi to tak má být. A vzhledem k tomu, že zbývá už jen kousek do konce školy, do toho, kdy se navždy opustíme…měl bych mu dát šanci být beze mě, protože…já si ho nezasloužím, ne po tom, co jsem udělal a co se stalo. Za to, jak jsem ho využil a jak jsem mu zlomil srdce. Už jen proto ho musím nechat jít. I když se mi při té myšlence bolestně svírá srdce, i když mě bolí myšlenka, že ho nikdy neuvidím, bolí mě, když si uvědomím, že chodí s Hyungwonem. I tak ho musím nechat jít. Jen tak zaručím, že osoba, kterou miluji bude šťastná. Kéžbych nebyl sobecký, kéžbych nebyl tak zahleděný a namyšlený…kdybych se nekoukal jen na vzhled, tak jsem si své city mohl uvědomit daleko daleko dřív. A možná by mohlo být všechno jiné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 30. května 2018 v 19:47 | Reagovat

Ne, že bych byla nějaká zlá, ale Kihyunovi to i přeju. Přeju mu, aby trpěl. Aby trpěl stejně jako Changkyunie. Ale taky chci, aby Kyunie byl konečně šťastný a to bude jen s Kihyunem po svém boku...
Hyungwona je mi líto. Je zamilovaný do Wonha, který si rozhodně lásku nezaslouží. Se svým chováním by měl zůstat sám...
A doufam, že i Minhyuk najde svoje štěstí s kapitánem týmu...
Moc se těšim na další skvělý díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama