Jealousy || kapitola šestá

26. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy





Changkyun
Začnu se pomalu probouzet a cítím, že moje tělo už není taženo velikou silou gravitace k zemi. Cítím se lehčí a cítím, jak se ve mně pomalu probouzí síla aspoň otevřít oči. Hned se cítím znovu na omdlení, když se mi pře očima začne mihat. Vidím rozmazaně a musím použít velikou sílu abych zvedl ruku a oči si promnul ale aspoň už se necítím na umření, necítím že by ten jeden pohyb spotřeboval veškerou moji imunitu.
"hlavně potichu myslím že pořád spí - ah broučkuuu" doběhne ke mně Jooheon a postaví na noční stolek konvici asi s čajem. "jak se cítíš?" prohrábne mu vlasy a já si hlasitě oddechnu.
"líp" zamumlám, pořád nevěřím svému krku natolik abych dokázal mluvit hlasitěji.
"to je dobře" usměje se na mě a začne z plata palci vymačkávat prášky. Dokážu se sám posadit a on se na mě pyšně usměje. Pohledem střelím na Wonha, který stojí ve dveřích a je opřený o futra ale z nějakého důvodu mi jeho pohled přijde trochu temnější než obvykle. "na spolkni to" dá mi Jooheon do dlaně léky a pak do hrnku nalije čaj ze kterého se jen lehce kouří. Několikrát ho pofouká a já pak do sebe hodím prášky, napiju se čaje a zakloním hlavu abych prášky lépe spolkl. "ale Kihyun se o tebe hezky straaal myslím že o tebe měl opravdu starost" zářivě se na mě Jooheony usměje a já rudý sklopím hlavu. Nevím, jestli jsem rudý z nemoci nebo z toho že měl o mě Kihyun starost. Možná z obojí ho.
"nemyslím si spíš mu ho bylo jen líto" uštkne se Wonho a nejsem jediný kdo na něj vytřeští oči, protože nejsme zvyklí, aby z ničeho nic byl takhle protivný, zvlášť vůči mně.
"ne určitě měl o tebe strach" Jooheon střelí po Wonhovi pohledem a pak se na mě usměje "určitě"
"tsk to tak" ozve se znovu uštěpačně.
"radši běž jíst" Jooheon švihne rukou, aby Wonho odešel což udělá. "neposlouchej ho, nevím, co mu přeletělo přes nos" máchne rukou, a ještě mi zkontroluje teplotu, než na sobě začnu cítit lehkou únavu a ani nedokážu přemýšlet co se s Wonhem děje, protože se mi rychle zavírají oči. Jooheon mi popřeje dobrou noc s tím, že se ráno pokusí odejít v tichosti. Když zavře dveře tak ještě slyším, jak se ti dva o něčem hádají, než se ozve celým bytem prásknutí dveří a Jooheonovi nadávky. Nestačím nad tím přemýšlet, protože se mi zavřou oči a já hned usnu.
Následující den se vzbudím a vím že jsem v bytě sám, protože je moc světlo na to, aby ti dva byli ještě doma. Pomalu vstanu abych si dělal něco k jídlu a hned se usměje, když dojdu do kuchyně a je tam lísteček u jedné ze zavařovaček s nápisem vývar.
'tohle Kihyun vařil s láskou tak to sněz'
Stálo na lístečku přilepeném na sklenici a já se hne musím usmát. Vím, že to není pravda. Že Wonho měl pravdu, když říkal, že to Kihyun dělal jen z lítosti ale i tak si polévku přeliju do talíře a sním jí s větší chutí než všechno doposud. Mlsně se olíznu a nabitý energií dám talíř do dřezu. Nevím, co mám dělat. Nemůžu si číst, protože by se mi roztříštila bolestí hlava. Film bych musel přemýšlet jaký si pustit a jít zase spát se mi nechce. A tak vezmu prázdný papír a začnu psát svoje myšlenky které neříkám ani Jooheonovi, Wonhovi už vůbec ne. Není to tak že bych jim nevěřil, jsou to jen myšlenky, kterých se sám bojím, které potřebuji ze sebe jen dostat a nechci, aby v nich hledal někdo větší význam. Nepotřebuji kamaráda psychologa, aby z nich rozebíral moji osobnost a moje problémy. Potřebuju jen dostat ze svého srdce abych si ulehčil. Sednu si na postel a po tom co jsem našel ideální sešit se usměji. Věděl jsem, že se mi jednou budou hodit všechny ty hezké sešity s tvrdými deskami co jsem si nakupoval. Vždy když se mi nějaký líbil tak jsem ho koupil i když jsem ho nepotřeboval, věděl jsem, že na ně jednou dojde. Má krásný falešně kožený, červený obal a je takový decentní. Vezmu si svoje pero a pohodlně se s konvicí čaje usadím do postele. Přikryju se a hlasitě si povzdechnu.

Vím, jak se na něj dívá, vím to, vím, co si o něm myslí, co po něm chce a já nemůžu překonat tu žárlivost abych to byl já. Tu touhu vyměnit se s ním a být ten na kterého věčně padá jeho pohled. Nikdy jsem nebyl člověk s malým sebevědomím, rád jsem si říkal že ho mám tolik kolik normální člověk, ale ve chvíli, kdy se jeho oči podívali na mě a pohled se mu změnil na skoro nechuť jsem se cítil jako nahý, jako pod dohledem toho nejpřísnějšího soudce a věděl jsem, že můj rozsudek nebude hezký. Čím dál tím víc jsem cítil tu žárlivost a zlobu. Chtěl jsem ho odstrčit říct mu ať se mnou nechodí, aby se jeho oči aspoň jednou podívali na mě a neměli srovnání s ním. Kolikrát jsem přemýšlel že bych s tím nejradši skončil, s tou bolestí, která obklopuje moje srdce kdykoliv se na něj podívám a vím že nikdy nebudu to po čem prahne. Vždy budu jen návnada pro větší…hezčí a lepší ryby. Jsem jako ta žížala, přiváže si mě na prut a začne vábit ostatní, aby si měl z čeho vybrat a já se mu vždy s radostí kolem prutu obmotám, protože on je pro mě vše. Je důvod, proč dýchám, důvod, proč dál chci, aby moje srdce tlouklo i když mi hlas v hlavě našeptává, že bych s tím měl skončit. Že si nezasloužím prožívat tu bolest a měl to zkusit v příštím životě. Vždy si vzpomenu na jeho úsměv a hlas v mojí hlavě utichne ale na jak dlouho. Na jak dlouho dokážu ten hlas potlačovat. Jak dlouhou dokážu vytěsňovat ty myšlenky a zůstat pozitivní. Jak když si všímám těch pohledů, co mu opětuje. Dříve ho ignoroval, vždyť ani na začátku roku nevěděl kdo to je a teď mi přijde jako by se postavil před tu zeď která nás rozdělovala, ale místo toho, co dělá Jooheon, který mi tu zeď pomáhá cihlu po cihle bortit, ji spíš zpevňuje, přidává ostnatý drát a směje se nad mým utrpením a já se tak moc snažím říkat, že to tak není. Znám ho tak dlouho a snažím se myslet, že on je můj opravdový přítel, ale opět ten kousavý hlas v mé mysli mi našeptává opak. Říká mi, jak mě jen využívá, jak mě chce zradit, svrhnout a zavrhnout. A divím se mu? Já bych to udělal dávno. Ale poslední dny je ten hlas podezřele tichý, nevím, co mě děsí víc, jestli to že mi našeptává věci, které se snažím co nejvíce nevnímat a popírat anebo to že je zticha a plánuje zásadní ránu do mého srdce které tím tak zničí. Kolikrát se budím v noci a dusím v sobě křik o pomoc, bojím se, co by si o mě pomysleli, kdybych je o tu pomoc požádal a došlo mi, že jsem na to sám, že jen já si s tím hlasem s těmi pocity dokážu poradit, ale jsem moc slabý a jeho pohled, který nikdy není pro mě mi na síle nepřidává, spíš jako by mi podrážel nohy a tiše se smál mému utrpení. Bylo lepší, když nevěděl, že existuji, když se mi nemohl otevřeně vysmívat. Teď když se se mnou baví, když se o mě stará a já vím že to není kvůli mně jen aby si šplhl v jeho očích… je to pro mě jako mučení a já moc chci zpřetrhat ty pouta která mě vážou k mému patetickému já, chci být silnější, chci být lepší a vím že to jednou dokážu, jen doufám že to nebude moc pozdě.

Povzdechnu si a sešit zaklapnu. Během dne napíšu ještě dalších pět stránek mých pocity a toho co se mi honí v hlavě a pak si unaveně promnu oči. Knížku schovám pod postel a upiju si už studeného čaje. Sundám si brýle a položím je na noční stolek a znovu si lehnu abych se oddal těm snům.
Zůstal jsem doma další tři dny a byl už víkend a já věděl že ho znovu neuvidím, nepřišel za mnou ani jednou, neptal se po mě a ani si o mě nedělal starost, podle Wonhových slov byl veselejší, než když tam jsem. Proč by se o mě vlastně staral, bylo mu mě akorát líto, a to bylo jediné. Jooheon se mi to marně snažil rozmluvit, říkal mi, že měl jen moc práce do školy, že jim dala profesorka nějaké projekty a musel nacvičovat ještě do sboru, ale já moc dobře věděl, co se děje, moc dobře jsem věděl že to tím není, že mě jen prostě nechtěl vidět.
"někam jdeš?" Jooheon se otočil na Wonha který víc upravený, než kdy před tím vyšel z pokoje. Zrovna jsme seděli na sedačce a hráli jsme hru na play stationu.
"jo jdu ven…s Kihyunem" švihne ke mně pohledem a nevím proč mi přišel jakoby vítězný. Vyschne mi v krku, srdce mi propadne tělem o dvě patra níž, cítím, jak mi chlad běhá po telí a nejsem schopen pohybu.
"cože??" vyjekne Jooheon a vstane ze sedačky, ale Wonho se jen ušklíbne a s máváním vyjde ven. "bože co to s ním je???" vyjekne naštvaně a rozhodí rukama. Začne naštvaně mlátit do polštáře a pak si frustrovaně povzdychne. Sklopím hlavu a zadržuji vzlyknutí. Asi ho pozval na rande, asi je to tak lepší, asi…asi mu na mě opravdu nezáleží, ani jednomu, věřil jsem mu, ale třeba třeba si jde s ním promluvit jen o škole? Sám tomu nevěřím ale hledám racionální vysvětlení. S povzdechem vstanu ze sedačky.
"kam jdeš Kyun?" zastaví se Jooheon s mlácením polštáře.
"D-Došla nám kola tak jsem jí šel koupit" špitnu.
"půjdu s tebou" hned vstane, oblékneme si bundy a společné vyjdeme z bytu, strčím si ruce do kapes. Společně dojdeme do samoobsluhy a začneme do košíku dávat vše možné. Jooheon drží v ruce košík, zatím co já mám v každé ruce jednu pet láhev koly. Dává do košíku brambůrky, sušenky, bonbony, plechovky s různými ochucenými nápoji, alkoholickými i nealko. Dojdeme ke kase, necháme si vše namarkovat a pak každý se dvěma taškami vyjdeme na ulici. Vím, že se mi snaží zvednout náladu a jsem mu za to moc vděčný ale ve chvíli kdy projdeme kolem Monstar kavárny tak se mi zase zastaví dech, když vidím u okna, jak sedí Wonho a Kihyun a o něčem se baví. Ani si nestihnu prohlédnout, jak se u toho Kihyun tváři, protože sklopím hlavu a rozeběhnu se přes cestu.
"K-Kyun p-panebože stůj" vyjekne Jooheon, ale nevnímám to a nestačím zastavit, když se ozve hlasitě troubení a zvuk brzd. Cítím náraz, ne moc silný ale dost to bolí. "panebože!! Pane bože!!!! Neumírej!!" doběhne ke mně Jooheon, po cestě zahodil někde taška. Ležím na zádech a cítím lehkou bolest.
"je v pořádku?" protože nepoznávám hlas tak hádám, že je to majitel vozu. Natočím hlavu abych zjistil, že se k nám rozeběhlo několik lidí. Každý se mě ptá, jestli jsem v pořádku a já se snažím všem odpovědět.
"CHANGKYUNNIE!!!!!!!" otočím hlavu na stranu abych viděl mého anděla, běží ke mně a vypadá vyděšeně.
Jen se jde utvrdit, jestli jsi umřel, škoda že ne
Zakroutím hlavou, když mi zase ten hlas v hlavě našeptává věci, které nechci slyšet. Podaří se mi posadit a se zaskuhráním se podívám na svoje lokty které jsou sedřené od asfaltu, ale naštěstí jsem měl bundu, takže ta mi to dost ochránila, nechci pomyslet, jak by moje ruce vypadali, kdybych to schytal přímo. Na boku a pánvi budu mít nejspíš modřinu z toho, jak do mě narazilo auto. Nohy mám taky sedřené, ale není to moc hrozného. Ale bolestí se za bok chytnu a doufám že nemám zlomená žebra nebo tak. Zadívám se na Jooheona, který ke mně se strachem natahuje ruce a pohladí mě po vlasech. Usměju se na něj a snažím se moc nedívat na Kihyuna který si vyděšeně prohlíží moje ruce. Po chvíli v dálce uslyšíme sanitku a hned jak dorazí, tak rozežene dav přihlížejících a pomůžou mi na nosítka, ne že bych nedokázal vstát, ale radši je nechám, aby mě na ně zvedli.
"je tu někdo kdo by s vámi měl jet?" zeptá se mě záchranář zatím co mi kontroluje zorničky. Přikývnu a ukážu na Jooheona, ale než stačím vyslovit jeho jméno tak vedle mě sedí Kihyun.
"já s ním pojedu" vyhrne rychle a vyděšeně se na mě zadívá. Chci protestovat. Křičet že nechci, aby se mnou jel, ale moc dobře vím, že to chci a nedokážu lhát sám sobě.
"dobře, v nemocnici uděláme pár testů jedli nemáte vnitřní krvácení, jestli nemáte nic zlomeného nebo jestli nemáte poškozené orgány, když se všechno vyvrátí tak vás ošetříme a zítra ráno vás pustí z nemocnice" začne na mě záchranář mluvit klidným tónem zatím co mi do ruky napíchne kapačku. Lehce syknu, když mi rozstřihne bundu, protože jsem kusy roztrhaného materiálu měl v ráně a kdyby jí svlékl tak mi akorát způsobí krvácení. Unaveně se opřu o lehátko a překvapeně se podívám na Kihyuna který mě drží za ruku. Musím na něj mžourat protěž jsem při tom nejspíš ztratil brýle, a tak hádám že si jeho vystrašený výraz celou dobu nalhávám, ale kdyby o mě neměl strach tak tu se mnou nesedí ne? Byl by s Wonhem v kavárně a ani by nevyběhl, kdyby se to stalo…možná mám přece jenom naději.
Když dojedeme do nemocnice tak mě hned vyvezou zatím co na recepci dají Kihyunovi papíry, aby je vyplnil.
"nemůžu jít s ním??" vyjekne ale sestry zakroutí hlavou.
"teď půjde na testy, potřebujeme abyste vyplnil jeho osobní údaje" řekne nekompromisně. Vidím, jak v bundě nahmatá moji peněženku a pak jí rovnou hodí do koše. "hned jak ho převezeme na pokoj, tak za ním budete moct" sestra se na něj usměje zatím co mě převezou do sálu s rentgenem a dalšími přístroji které nepoznávám.
"dobrý den jsem doktor Heechul postarám se o vás" usměje se na mě mile vypadající doktor a začne mi prohmatávat břicho a hruď lehce syknu a on se hned zamračí. Ukáže na sestry, aby s lehátkem hnuly a převezou mě pod nějaký přístroj. Ano nevím, kolik testů, injekcí a doktorů se na mě vystřídalo. V půlce jsem to přestal vnímat.
"teď vám dáme silné prášky na bolest, protože momentálně jedete na adrenalinu, proto tolik bolesti necítíte, ale jakmile se uklidníte tak vás to začne šíleně bolet, dostanete je i do kapaček, aby vám zabírali celou noc, máte štěstí nemáte nic zlomeného ani poškozeného a vnitřní krvácení je taky neutrální. Máte jen povrchové zranění ale doporučoval bych aby jste teď vynechal jakoukoliv námahu a nejlépe nenosil nic těžkého, až se uzdravíte tak ještě doporučuji dojít si na neurochirurgii aby vám zkontrolovali záda, na rentgenu nic nemáte ale aby jste pak v budoucnu neměl problémy" doktor Heechul dokončí svůj monolog zatím co mi píchá injekci a já už pomalu cítím jak se na mě sápe spánek, přemáhám do dlouho ale ve chvíli kdy mě převezou na pokoj tak úplně vypnu a usnu po dlouhé době poklidným a ničím nerušeným spánkem.





Kihyun
Srdce mi buší víc mnohem víc, než kdybych uběhl několika set kilometrový maraton. Sedím na chodbě nemocnice, moje oči jsou zapíchnuté v zemi a hlavou mi krouží víc než tisíc myšlenek. Možná víc. Možná míň. A nejsou to hezké myšlenky, možná by to bylo jiné, kdybych se zrovna nedíval. Kdybych neviděl, jak stydlivě nakoukl přes vitrínu kavárny a vytřeštil oči, když mě viděl sedět s Wonhem u jednoho stolu. Kdybych to neviděl, vlastně bych ani nevěděl, že celá ta nehoda…všechna jeho zranění a všechna jeho bolest je moje vina. Ale já to vím. Vím to, protože jsem ho viděl, viděl jsem, jak se jeho tvář zkřivila smutkem, viděl jsem tu křivdu a ten smutek v jeho tváři, když nás zahlédl. Viděl jsem, jak se rozběhl přes silnici a srazilo ho auto. A proto ani není možnost, jak by mi nikdo mohl vymluvit, že to není moje vina. Je to moje vina. A já si uvědomuji, jak moc špatný člověk jsem. Začínám přemýšlet nad situací ve které se nacházím, čím víc nad tím přemýšlím tím víc si uvědomuji svoji situaci, do které jsem se dobrovolně dostal.
A já nevím, jak z toho ven hlavně proto že si nejsem jistý, co vlastně chci. Nevím, kam chci směřovat, mé srdce mi neukazuje směr. Tolik bych si přál, aby mi srdce našeptávalo, co dělat, jakým směrem se vydat. Ale nic. Mé srdce je tiché. Dříve mi srdce bušilo zběsile jen při pomyšlení, že by na mě Wonho promluvil. Jen při pomyšlení, že by si mě všiml, že by jeho pohled utkvěl na mé osobě déle než na pouhý letmý pohled. Častokrát, snad každý večer, jsem si představoval, jaké by to bylo, kdyby mě pozval na rande. Jaké by to bylo od něj dostat kytku, že bych ji vlastně ani dostávat nemusel, že by stačilo jen to, že si mě všiml. Jen to, že by mě na to rande pozval by pro mě bylo tou nejkrásnější věcí na světě.
Celou tu dobu, co byl Changkyunnie nemocný jsem na něj myslel. Ale jako by to bylo naschvál, tak jsem se za ním nemohl zastavit. Učení, seminárky, samostatné práce a do toho ještě sbor, kde jsme měli s Minhyukem dát dohromady duet, který bychom mohli zpívat. Častokrát jsme s Minniem spali jen pár hodin, protože jsme na tom pracovali celou noc. Ale pořád jsem na něj myslel, jak probíhá jeho nemoc…jestli je mu lépe, jestli mu chutnal ten vývar, který jsem vařil. Jestli mu zabírají léky, které jsem pro něj sám naordinoval. Skousnu si pevně ret, šíleně mě bolí hlava, možná celé tělo, možná jen srdce, možná jen mysl. Zakloním hlavou a tiše sýknu do až moc ostře osvětlené chodby nemocnice.
Když mě Wonho o přestávce zastavil u skříňky, byl jsem překvapený. Jeho oči se na mě dívali tak vyzývavě, jeho ruce se neostýchali se mě dotknou, jen letmo. Pohlazení po rameni, to, že mi upravil neposedný pramen vlasů. Ani nevím, proč mi v tu chvíli proletělo hlavou, že Changkyunnie by se bál to udělat. Bál by se mě jen tak letmo dotknout - ne omylem, ale svědomitě. Skoro jsem si ho v tu chvíli dokázal představit, jak by opatrně natahoval ruku, ale nakonec by ji stáhl. Jeho tváře by se zase zbarvili do červena, jako vždycky, když se něco takového stane. A mě by se zase na tváři vykouzlil ten neodbytný otravný spokojený úsměv, když ho vidím, jak je v rozpacích.
Jakmile mě WOnho pozval na rande, tak…kývnul jsem to ano, ale moje srdce mi divně šeptalo, že to není to, co chci. Ale co tedy chci, když ne tohle? Co chci, když je tohle to, o čem jsem celé dny, týdny, měsíce, možná celý rok, toužil? Hlavou mi prolétlo, že bych to rande možná měl odvolat, ale pak jsem přemýšlel…když tam nepůjdu, tak nikdy nezjistím, jestli je to to, co chci nebo není. Pokud něco nevyzkouším, nikdy nepřijdu na to, jestli je to vyhovující nebo ne. Je to jako rozcestí. Musím si vybrat jednu cestu a vědět, že se jí chci opravdu vydat. Nemohu jít jednou cestou a neustále přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdybych šel tou druhou, protože své rozhodnutí už nemohu změnit. A tak jsem šel, šel jsem, abych nebyl tak zmatený, abych si uspořádal své pocity, které se po tom, co jsem se s Changkyunniem víc poznal, celé rozházeli.
Není můj typ, je naprosto, úplně odlišný od všech mých standartů, od toho, co jsem si vždycky kladl za typ, od toho, co jsem vždycky považoval za vyhovující pro mě. Ale jako by v něm něco bylo, něco, co mě nutilo vyhledávat jeho přítomnost, něco, co zaplňovalo moji mysl, něco, co mě nutilo chtít být po jeho boku. Nic mi nedává smysl.
Možná to mám všechno jen poházené, možná jsem tak otřesený tím, co se teď děje. Changkyunnieho nemoc, teď to zranění…do toho to překvapení a skoro až neuvěření z toho, že osoba, po které jsem tak dlouho prahnul si mě všimla a dává mi svůj obdiv najevo. Možná přeje jen stále chci WOnha, možná on je tím pravým pro mě, možná je toho prostě na mě jen moc. Asi jsem jen přetažený, asi jen zmatený. Prohrábnu si vlasy a snažím se uklidnit svoji mysl. Proč vždycky člověk po něčem touží…touží, myslí na to, přeje si to, modlí se za to…a když to pak přijde, tak najednou člověk není spokojený? Najednou v srdci cítí, že to není ono? Že je to omyl? Ale pokud by Wonho byl omyl, tak…to znamená co?
Přijde za mnou doktor s tím, že Changkyunnie je už na pokoji, rychle vstanu a nechám se do pokoje zavést. Řeknou mi, že zranění nejsou žádná vážná, ani vnitřní krvácení, nic zlomeného. Ale že je hodně pobouchaný a že mu píchli silnou kapačku a dali silné léky.
Ukážou mi, kde je tlačítko, které když zmáčknu, tak zavolá sestru, kdyby se cokoliv dělo nebo tak. Přišoupnu si židli k jeho posteli a pomalu vezmu jeho ruku do svých dlaní. Oproti mým jsou jeho ruce tak velké. Abych mohl obejmout celou jeho ruku, tak ji musím vzít do svých obou rukou. Vždycky jsem měl malé ruce. Minnie si mě za to často dobírá, protože kvůli tomu musím držet většinou i mikrofon oběma rukama, protože by mi z jedné ruky vypadl. Zadívám se na to, jak oddychuje. Ani mě při tom neruší přístroj, který hlídá jeho tep. Víc se nakloním k posteli a přiblížím si jeho ruku ke své tváři. Nosem se začnu otírat o hřbet jeho ruky, nosem přejíždím po jeho lehce sedřených kloubech a zavřu oči. Je špatné…je špatné představovat si doteky jeho rukou na svém těle. Je špatné představovat si jaké by ve mně mohlo vyvolat pocity, kdyby mě jeho ruka pohladila po tváři. Kdyby jeho prsty projeli mými vlasy. Changkyunnie…co jsi to se mnou provedl.
"Promiň, Changkyunnie…" šeptnu do ticha, které přerušuje jen pípání přístroje. "Jsem…jsem tak hrozný člověk, nezasloužím si obdiv někoho tak hodného jako jsi ty. Nezasloužím si, aby se na mě tvoje oči dívali s tou jiskrou. Nenáviď mě, prosím. Proklínej mě. Proklínej den, kdy jsi mě uviděl. Nenáviď mě za to, že jsem tě oslovil. Prosím…" začnu šeptat a ani nevím, kdy mi po tváří začali stékat slzy. Všechno je moje vina. Ačkoliv nevím, jak se nachladil, tak mi hlásek v hlavě našeptává, že to bude moje vina. Že to se mnou bude souviset. To jsem ho zranil poprvé…bůhví, jestli poprvé, ale poprvé od doby, kdy jsme se poznali. Ne, vlastně…poprvé jsem ho zranil v té kavárně. Ta nemoc byla po druhé. A teď do třetice…proboha…co by se dělo, pokud by to auto jelo rychleji? Kdyby nebrzdilo? Ani na to nechci pomyslet, nechci vědět, co by se všechno mohlo stát. Ne, nechci.
Tolik bych si přál, aby mě ten nápad nenapadl. Abych nedostal ten plán, jak se dostat blíž k Wonhovi. Ne, proto, že bych nechtěl Changkyunnieho poznat, ale proto, že bych byl raději, kdyby nepoznal on mě. Jak moc ho to musí trápit? Nevím, kam až sahají jeho pocity ke mně, nevím, kolik citů a pocitů schovává za svými nesmělými pohledy, za svými červenými tvářemi a nervozitou, ale jedno vím jistě. Jsem zdrojem jeho bolesti.
Co mám sakra dělat? Tisknu si jeho ruku ke svému obličeji, po kterém stékají slzy. Neplakal jsem už tak dlouho. Ani nevím, jak se mi vůbec podaří přestat plakat. Ale jak mám jít dál nevím, co dělat? Co mám dělat s Wonhem? Dříve jsem proklínal to, že si mě nevšímá, že jsem pro něj nic, teď bych za to byl rád. Teď bych byl rád za jeho nevšímavost, za to, že neví, že existuji. Prohrábnu si vlasy. Alespoň pro jednou…na chvíli…stoupnu ze židle a opatrně si lehnu k Changkyunniemu na kraj postele. Pevně svírám jeho ruku a možná že se na chvíli ztratím, možná to byla minuta, možná hodina, možná víc, ale vzbudí mě Jooheon, když se mnou začne třást. Pomaličku se vzbudím a slezu z postele, vidím, jak se překvapeně dívá, ale zároveň v jeho očích vidím něco…moc dobře vím, jak moc se snažil dostat Changkyunnieho ke mně. Mě k němu. Ale pro nás všechny bude nejlepší, když teď udělá pravý opak.
"Měl by sis jít odpočinout, Kihyun, já tu zůstanu." Pohladí mě po rameni. Zvednu k němu hlavu.
"Jooheon, mohl bys pro…mě udělat jednu věc." Zadívám se na něj, překvapí se nad vážností mého výrazu. "Můžeš…můžeš Changkyunniemu říct, že jsem tu nebyl. Že jsem tu jen vyplnil jeho údaje a odešel jsem, zavolal jsem tebe, aby si tu byl, protože já…tu nechtěl být." Snažím se potlačit slzy a on na mě vytřeští oči.
"Ale Kihyun." Vyjekne a já ho zastavím.
"Oba se tomu vyhýbáme, ale oba víme, jak moc se kvůli mně trápí," sklopíme oba dva hlavu. "čím dřív mě začne nenávidět, tím líp se mu bude žít. Buď…buď mu prosím nablízku…místo mě. Chraň ho, starej se o něj, když bude nemocný, ošetřuj ho, až si zase pořeže prsty, protože bude chtít být užitečný a udělat sám snídani. Dodávej mu sebevědomí, aby si nemyslel, že je ten nejhorší na světě. Dohlídni na něj, prosím." Zastavím se ve dveřích a po tváři mi steče slza. "Promiň, že to tak musí být, ale…v hlavě mám až moc velký zmatek na to, abych ho mohl nechat čekat. Nejdřív musím zjistit, co pro mě znamená Wonho, ale nechci, aby jen přihlížel. Chci, aby mě prostě…neměl rád." Šeptnu naposledy.
"To ale není možné." Slyším Jooheona šeptnout, než zavřu dveře. Po cestě z nemocnice skoro nevidím, protože mi slzy mlží zrak, do někoho vrazím, neohlížím se a jen vyvzlyknu něco na omluvu a celý se ošiju. Domů se loudám. Musí to tak být. Já se teď musím soustředit na Wonha. Musím zjistit, co k němu cítím, musím zjistit, co je opravdové a co nikoliv. A nechci, nechci, aby tomu Changkyunnie přihlížel. Chci, aby mě za to nenáviděl, za to, že jsem ho chtěl využít, chci pykat za to, že jsem ho využíval. Chci, aby litoval chvíle, kdy poprvé slyšel můj hlas a kdy poprvé viděl moji tvář. Nenáviď mě, prosím.

Doma se složím Minhyukovi na postel. Objímá mě, utěšuje, šeptá, stírá mi slzy a utírá nos.
"Musel jsi to udělat? Proč prostě…nezůstaneš kamarádem pro oba a nenecháš tomu čas?" pohladí mě po vlasech.
"Protože já to vidím, Minnie," vzlyknu. "vidím, jak se k němu začal Wonho chovat, jak ho schválně ničí, vím, že tím, že to utnu toho moc nezměním, ale…třeba s tím Wonho přestane, třeba ho přestane dráždit a zraňovat, pokud se spolu s Changkyunniem nebudeme vídat." Snažím se zalapat po dechu, když se mi zlomí hlas.
"Máš ho rád?"
"Jo."

Nemusel říkat jméno. Nemusel upřesňovat. On věděl, o kom mluví. A já to věděl taky. A možná proto to tolik bolelo. Možná proto jsem měl pocit, že se mi zastavuje srdce. Ale tak to musí být. Ideály jsou…ideály.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 26. května 2018 v 13:11 | Reagovat

Ježíš...chudák Kihyun. Ale jsem ráda, že i v té zamilovanosti do Wonha poznal, jaký Wonho je. Jak vědomě ubližuje Changkyunovi, i když jsou velký kamarádi. Snad se tedy rozhodne dobře.
Těšim se na další díl a doufam, že Kyunie bude v pořádku. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama