Soulmate 2 || 2. kapitola

10. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Soulmate 2




Xukun
Ze všech domů, které v tomto městě jsou, on se musí přestěhovat zrovna do stejného v jakém jsem já? Zaběhnu k sobě do bytu, zamknu na tolik západů, na kolik je to jen možné a skočím šipku do postele. Tedy až po tom, co po cestě k posteli dvakrát zakopnu o vzduch a dvakrát o svoji vlastní nohu.
Věděl jsem to…věděl jsem, že nás k sobě osud přitáhne ať chci nebo ne, ale…to, že je tak blízko…bolí to ještě víc, když vím, že se mu musím vyhýbat, že nemůžu překročit tu vzdálenost, která nás rozděluje a najít bezpečí a něhu v jeho náruči. Srdce mi těžkne s každým pomyšlením na něj, s každou myšlenkou na to, jak by to mohlo být krásné a zároveň s každou myšlenkou na to, že o něj zase přijdu.
Snažím se tišit svoje vzlyky v polštáři, snažím se na něj nemyslet, ale nejde to. Mé srdce už je dávno jeho, bylo jeho ve chvíli, kdy se naše oči střetli a kdy se naše osudy propojily. Vezmu telefon a zavolám svému nejlepšímu kamarádovi Zhengtingovi, protože teď tak moc potřebuji morální podporu. Možná spíš citovou.
"Broučku, tak…co kdybys tomu zkusil dát šanci? Třeba se mu nic nestane." Snaží se mě utěšit, když mu vzlykám do telefonu mezi každým slovem.
"N-Nemůžu, Zhengting, já…nechci o něj zase přijít." Pohladím se po hrudi v místě mého srdce, jak moc mě teď bolí.
"Já vím, Kunkun." Slyším v jeho hlase starost.
"N-Nemůžu už být ani doma, protože…když vím, že…že je tady, tak moc mě to k němu táhne. Tak moc cítím, jak každý kousek mého těla tíhne k tomu, abych šel a překročil jeho práh."
"Tak se vrať do práce, Kunkun. Odešel jsi proto, aby ses s ním nepotkal, tak…se teď vrať, aby ses netrápil doma." Řekne vážně. Rozebíráme to skoro hodinu, nakonec je tak naléhavý, že svolím a slíbím mu, že zítra přijdu. Zhengting pracuje v jedné menší cukrárně, chvíli jsem tam s ním pracoval, ale pak jsem se zavřel doma, abych nepotkal svoji spřízněnou duši. Ale asi…má pravdu, možná, že se mu budu moct prací vyhnout.
Je to ale těžké, ne, že by Zhengting dokázal chápat moje pocity. Nemám mu to samozřejmě za zlé, to ani nejde, ale…nedokáže si představit jaké to je. On a jeho spřízněná duše měli vždycky to štěstí, že umřeli společně. Jejich srdce se zastavili ve stejnou chvíli, o vzpomínky nepřišel nikdy nikdo z nich a tak je to pro ně jako…jeden dlouhý život. Proto si nedokáže představit, jaké je to zažívat takovou bolest. Strachovat se o toho druhého, přát si, aby se nezamiloval. Tolik jsem doufal, aby se do mě nezamiloval. Aby se jeho srdce nerozbušilo jakmile se uvidíme. Kolikrát jsem se v tomhle doufání přistihl, věděl bych, že mi zbývá měsíc, umřel bych sice v bolestech ze žalu, ale byl bych to já, kdo umře a on, kdo bude žít.
S neustávajícím pláčem si vlezu do horké vany, kterou tolik miluji. Ať chci nebo ne, tak si vybavím, jak dobře věděl, že miluji vanu. Vždycky mi ji připravoval jako překvapení, všude kolem vany zapálil svíčky a kolikrát jsme byly ve vaně spolu, jen tak jsme si povídali a popíjeli víno.
Začnu si protírat uslzené oči a několikrát posmrknu, po koupání se převléknu do pyžama a zalezu znovu do postele. Otočím se čelem ke zdi a víc se na zeď natisknu. Chvíli mi to trvá, než si uvědomím, že po zdi přejíždím dlaní, proč mám pocit, že má postel tady…že nás dělí jen ta zeď. Opřu se čelem o zeď a moje srdce se svírá tím osaměním, tím, jak moc mi chybí. Nesmí mi chybět, vím to, ale přesto to tak je. Přesto tak moc toužím po jeho doteku a jeho přítomnosti. Ale nesmím. Ne. Slíbil jsem mu, že to nedovolím, slíbil jsem mu, že nebudu zase sám. A já nechci, ne ze sobeckosti, ne ze strachu ze samoty, ale proto, že nechci vidět, jak jeho život zase zhasíná, jak jeho srdce pomalu přestává bít.
Ráno se vzbudím, ani mě nezarazí fakt, že on je první věcí, která mi přijde do myšlenek. Prohrábnu si vlasy, nachystám si lehkou snídani a čaj s příchutí lesního ovoce. Převléknu se do černých kalhot a bílého trička s límečkem, nachystám si věci sebou, co budu potřebovat do práce a pak asi 5 minut přešlapuju před svými dveřmi. Co když vyjdu ven a on zrovna vyjde taky. S bušícím srdcem mám ruku na klice. Nesnáším sebe, svoje srdce a svoji mysl za to, jak moc doufá, že ho teď uvidím, že se na chodbě srazíme. Nesmím sakra, nesmím, tak proč je to jediná věc, kterou chce každá buňka mého těla a mé mysli.
Prudce otevřu dveře a vyjeknu, když on zrovna otevře ty své. Sklopím hlavu, cítím, jak mi hoří tváře, jak mi rudnou uši, jak se celé mé tělo třese. Rychle zamknu dveře a proběhnu sprintem kolem něj, než mi stihne cokoliv říct nebo než mě moje tělo donutí udělat nějakou pitomost.
Běžím celou cestu až do cukrárny, ve dveřích málem sejmu Zhengtinga, tak se rukama opřu o kolena a snažím se popadnout dech.
"Kunkun?" překvapeně na mě zamrká. "Honil tě někdo nebo co?" zasměje se.
"A-Ani ne." Zakroutím hlavou a odkašlu si.
"Tak co blázníš." Zasměje se a společně zalezeme dovnitř. Netrvá to dlouho a dovezou nám z pekárny čerstvé zákusky, tak je začneme dávat do chladících vitrín a u toho si povídáme, cítím na Zhengtingovi, jak moc se snaží vyhýbat tématu, které by jen trochu naráželo na moji spřízněnou duši.
"Ahojte zlatíčka, jééé Kunie je tady, tak dlouho jsem tě nevidělaaa." Dojde do cukrárny naše vedoucí, Rebecca, a začne mě mačkat ve své náruči. Mačká mě ale opatrně a to hlavně kvůli svému těhotenskému břichu. "Ahh, jsi pořád tak roztomilý, chci, aby můj syn byl taky tak krásný." Spráskne ruce a já si odkašlu. "Broučci, dneska sem přijde váš nový vedoucí, spoustu věcí už jsem mu říkala, co ho bude čekat a tak, ale přece jen to bude jeho první den, tak na něj buďte hodní a pomáhejte mu, ano?" mrkne na nás a my přikývneme. "Já jdu do nemocnice na ultrazvuk a…už mám nařízeno doma odpočívat, protože se mi blíží porod, ale budu vám volat a přijdu, jak to jen půjde." Začne nám posílat vzdušné pusy. Spíš než naše šéfová byla spíš jako naše máma, vždycky tady poletovala, připomínala nám, ať se napijeme, abychom nebyly dehydratovaní a ať se najíme, abychom nebyly hladový. Prostě máma.
"Dobrý den." Slyším Zhengtinga, zatímco jsem šel do skladu pro nové tácky na zákusky. "Kunkun, je tu náš nový vedoucí." Zavolá na mě.
"Už jdu." Hned chytím krabici papírových tacků a krabiček a vydám se dopředu. Přes krabici nic nevidím, ale slyším Zhengtinga.
"Takhle krabice," zasměje se vlastnímu vtipu, jelikož mi nejde přes krabici vidět na obličej. "je Cai Xukun, já mu říkám Kunkun a šéfová Kunie, takže." Zasměje se.
"Ya." Vyjeiknu a mrsknu krabici na pult, pak ale vytřeštím oči. Před pultem stojí on, láska mého života, díval se na mě možná překvapeněji, než já na něj, nevím, koho z nás to překvapilo víc. Těžce vydechnu, sakra…to musí být osud tak krutý, nestačí, že bydlíme kousek od sebe, my spolu budeme i pracovat…?




Yixing
Přece jen je to osud. sice něco jako náhoda neexistuje ale začínal jsem si myslet že tzo že jsem se nastěhoval do stejného paneláku je mpožná jen náhoda. myslel jsem si že si se mnou život jen hraje a že on doopravdy není moje spřízněná duše, ale teď už to nemůžu ignorovat, ze všech cukráren které v tomhle městě jsou jsem nastoupil zrovna do té kde je on. ze všech budov které v tomhle přelidněném městě jsou, jsem se nastěhoval do toho jediného ve kterém bydlí i on. pokud to není osud tak co je to? ale proč se tváří tak nechtěně. musel to cítit. ten elektrický šok, když jsme se poprvé viděli.to lehké šimrání, pokaždé když se vidíme. není možné abych se pletl a vím že i onto cítí a že i on ví že jsem jeho spřízněná duše. tak..proč to popírá? proč se mě tak bojí? kdyby si nebyl jen jistý tak by se teď na mě usmíval. jak se to říká? první setkání je náhodou, druhé setkání je osudem a třetí je domluvené. pokud ale naše setkání byli všechny 'náhodné' tak si musí být jistý že jsme opravdu spojeni osudem. ale v jehoočích se leskl jen strach, strach ze mě. puká mi srdce když vidím jeho pohled. není to jako když jsem se dívla na Chenga s Justinem, nebo na Zhangjinga s Fenem, jejich pohledy byli lásky plné. byl jsem s nimi od začátku, znám se s Fenem už dlouho a to samé s Justinem. zažil jsem s nimi když potkali svou spřízněnou duši. Justin se na Chenga hned upnul a jejich vztah byl dokonalý už od začátku. zamilované pohledy si vyměňovali hned první den co se viděli a vypadali jako by spolu chodili roky. pokud bych si měl vybrat tak bych si vybral tenle start. Zhangjing a Fen to měli těžší. Zhangjing v minulém životě zemřel první a nic si nepamatoval a Fena popíral protože byl kluk. nepamatoval si že v minulém životě byl Fen taky kluk ale byl vychovaný v dost zásadové rodině a jeho spřízněná duše byla přijatelná jen jako dívka. i když je to něco co se nedá nějak ovlivnit, jeho rodiče věřili v to že to tak bude. Zhangjing ho nejdříve odmítal ale pak se začali scházet potají. ale i přesto v jejich očích byla jiskra, když se jejich pohledy střetli tak bylo vidět že mají oči jen pro sebe, že je naplňuje láska a jak mile se pohledem odtrhli tak byli jejich oči najednou prázdné. zhangjing se pak odstěhoval a začal žít s Fenem. je to už několik let co spolu tak chodí a pořáv jejich očích vidím tu počáteční lásku. jako každý jsem si svůj vztah se spřízněnou duší maloval růžově. potkáme se nějak co nejvíc kýčovitě. nejlépe třeba při dešti že mu nabídnu děštník. nebo v knihovně kdy se oba natáhneme pro stejnou knihu, tak jak je to ve filmech, v knihách a všude možně. některým lidem se to povede některým ne, jako třeba mě. představoval jsme si že ho pozvu na rande, že hned oba budeme vědět že jsme svázáni osudem a už při prvním pohledu do očí druhého uvidíme lásku která přenáší všechny časy a několik životů. lásku starou několik staletí, která přežila tolik generací aby se zrodila v nás. jenže...já to v něm nevidím. pořád vidím jen strach a ...mě napadá jen jdna věc. proč já?
"um Zhang Yixing" natáhnu k němu ruku. střihne pohledem na toho Zhengtinga a ten na něj výhružně kývne takže natáhne ruku a potřese si se mnou.
"C-Cai Xukun" vypískne a hned si rychle se mnou potřese a pustí mojí ruku. držel jí jen tak dlouho jak to bylo slušně nutné. jakoby ho jediný dotek natolik znechucoval že to déle nemohl vydržet. slyšel jsem že dotek spřízněné duše je něco jako léčení těla. že pokud vás něco bolí a spřízněná duše na to místo položí ruku, nestane se žádný zázrak jako aleluja střelná rána po kulce je pryč, ale to místo jakoby přestalo bolet. špřízněná duše potlačí tu bolest na snesitelnou jen díky doteku. ale pro něj to muselo být jako bych já tu bolest způsoboval a tak mě napadá, co jsem to proboha byl za člověka. mlátil jsem ho? týral? a byl to jen ten předchozí život? nebo i ty před tím? je možné že...že jsem ho mlátil, trýznil a ničil všechny životy? pokud je to pravda nesmím se divit že má ze mě strach. chtěl bych mu říct že jsem jiný, že bych to nikdy neudělal? ale jak mi uvěří když jsem ho mlátil v minulém životě? co když jsem mu tyto slova také říkal a co když...se ze mě opravdu ta stvůra stane? Zhengting mi ukáže kancelář a já se posadím ke stolu ještě něž odejde tak mi řekne pár malých informací o provoze které Rei nezmínila a když zavírá tak vidím jak kolem xukunproběhne. ani mi nevěnuje malý pohled, ani náklon hlavy nebo přirozenou zvědavost spřízněné duše. se sklopenou hlavou proběhne a já si povzdechnu. píchne mě bolestně u srdce a já sklopůím hlavu. tohle opravdu není tak jak jsem si to představoval.
začnu pracovat na papírech co mi tu Rei nechala a začnu je zakládat a zpracovávat. Zhengting mi pak pomůže s objednávkou surovin na výrobu a pak nějaké hotové zákusky které se tu nepečou a klasika pečivo které je taky dovážené. končí se tu v pět takže se po čtvrté hodině začnou zbytky zákusků skládat do velikých lednic v zázemí a tvrdé pečivo se dá zpět do beden aby si je pak pekař mohl odvést a rozemlít je na strouhanku a tak. pozhasínáme a tak nějak všichni tři vyjdeme nastejno ven. za celý den mi Xukun nevěnoval ani jeden pohled a už vůbec ne slovo. Zhengting se s námi rozloučí a s máváním přejde na druhou stranu ulice a vydá se na opačnou stranu než my. chci něco říct. prolomit to těžké ticho mezi námi. je to jako by mě nějaký vyšší moc tlačila k zemi a dusila mě tím tichem a ať se vzpouzím jakkoliv tak se nedokážu vzepřít. otočím k němu hlavu, všimnu si že se mi dívá na boty a pak sebou trhne a rozeběhne se pryč. možná jsem měl natáhnout ruku, možná jsem ho měl zastavit, ale pokud je...opravdu moje spřízněná duše a pokud jsem...opravdu byl násilník...bude lepší ho nechat jít. je spoustu případů kdy se duše rozhodnou že nebudou spolu, existují dokonce bary kam zadané spřízněné duše chodí aby se potkali s jinou už zadanou duší a odreagovali se spolu, je jedno jestli to bude vztah na jednu noc nebo to bude pak dlouho leté ale existuje to. nikdy jsem si nemysle že to bude můj případ ale asi si člověk nemá malovat růžově svojí budoucnost, pak akorát skončí se zlomeným srdcem a temnou přítomností.

nechám mu náskok aby v klidu doběhl domů a došel do bytu a já se rozejdu asi deset minut za ním. jdu pomalu, nikam nespěchám, doma na mě nikdo nečeká a on bude jen rád když nebudu doma. včera když jsem ležel v posteli, cítil jsem jeho přítomnost přes zeď, jakoby měl postel u stejné zdi jako já a já věděl že nesmím ale tiskl jsem se ke stěně celou noc. možná se kvůli mě špatně vyspal, možná bych měl postel šoupnout na druhou stranu. s povzdechem dojdu domů. teď postel opravdu šoupat nebudu a tak si vezmu jen peřinu a polštář a lehnu si na gauč ve vedlejší místnosti. netrvá to dlouho a po tom co se vysprchuji a najím tak si lehnu a začnu usínat. je sice brzo, nějakých sedm hodin ale, každý den se pro mě stává víc a víc náročný a myslím že pro něj je ještě náročnější. zavřu oči a chtě nechtě začnu snít o tom jaké by to bylo kdyby naše přítomnost byla tak růžová, jak jsem si jí maloval když mi bylo 10.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 10. května 2018 v 18:58 | Reagovat

Já nevim, ale měli by si promluvit. Xukun by mu měl říct, že nikdy žádný násilník nebyl, aby si Yixing kvůli tomu nedělal zbytečné starosti. Měl by muříct, ž čeho vlastně má strach a proto se mu vyhýbá. Yixing si vysvětlení zaslouží.
No jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju ;-)

2 RossaLie & Miko RossaLie & Miko | E-mail | Web | 12. května 2018 v 15:41 | Reagovat

[1]: Děkujeme :333

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama