Soulmate 2 || 4. kapitola | END

14. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Soulmate 2




Yixing
už uběhl půlrok, půlrok toho co mi pukalo srdce. bolí mě stále a stále mám ten pocit jako bych umíral. divím se že jsem nezemřel měsíc po našem setkání. možná, říkal jsem si, že je ještě naděje, pokud jsem neumřel tak mi musel moje city opětovat. možná jeho přítomné já by mě mělo i rádo, možná by mě i miloval ale protože jsem byl v minulosti zlý člověk tak se to snaží popřít, proto vím že budu žít i nadále...ale bez něj. ale i tak jsem měl naději, po měsíci bolestech a já stále žil tak, doufal jsem že to mezi námi třeba vykvete ale čím víc času ubíhalo tím dál jsme si byli.bylo to chvílemi jako na houpačce, v jednu chvíli jsem se mu snažil vyhýbat dokud mě moc nebolelo srdce na to abych to vydržel, pak jsem ale kvůli bolesti musel se k němu dostat blíž.snažil jsem se získat jeho pozornost. ale bylo to marné a já se po chvíli kdy se moje bolavé srdce utišilo, zase stáhl a vyhýbal jsem se mu. v práci jsme spolu, pokud to nebylo nutné, nemluvili, dělali jsme že ten druhý neexistuje. ale moje srdce k němu vždy táhlo. vždy se rozbušilo jen nad pohledem nad něj, dech se mi zatajil jen ve chvíli kdy jsme spolu byli v místnosti. mravenčení mi běhalo po těle kdykoliv jsem se ho omylem dotkl, nebylo to moc příležitostí. spíše když jsme oba hrábli po stejné skleničce nebo si podávali třeba koště ale i tak, letmý dotek mých prstů s těmi jeho mi stačilo abych měl husí kůži a mravenčení všude po těle. dnes je to přesně půlroku na den kdy jsme se potkali a možná jen ironií světa to vychází na 1.května, první máj lásky čas, haha kdo mohl napsat takovou kravinu? nevím co jen na něm tak láskyplného. jo jasně všechno je krásně rozkvetlé, atmosféra přímo křičí, láska, večerní procházky které se mohou protáhnout až do pozdních hodin díky hezkému počasí, polibky pod rozkvetlými stromy a posezení v parku, to vše je romantické a pro páry, restaurace vyndavají zahrádky, víno je jako dělané do tohohle počasí a právě v tomhle čase si člověk začne uvědomovat jak je sám. jak mají lidé kolem sebe někoho koho milují. i když miluji tak nikoho u sebe nemám. rád si dnešek říkám že je jen svátek práce, že není čas lásky ale svátek kdy oslavujeme pracující část obyvatel naší země. ale slova která mi včera řekl Zhengting jakoby mi klouzala v mysli když se ten den vzbudím.
"jen na sebe dneska dávej pozor a radši, nevycházej z bytu, moc tě prosím" nevím proč mi to řekl, včera jsem byl zmatený a nechápal jeho slova a dnes tomu není jinak ale možná bych ho měl poslechnout. hned po probuzení opatrně vstanu z postele. nevím jestli je to tím že podvědomě vím že je první máj nebo je to jen jeden z dnů kdy mě srdce bolí nejvíce a já toužím po jeho přítomnosti, ale chci být s ním. jakoby mě moje tělo táhlo k němu, říkalo mi že na něj mám dát pozor, že ho mám chránit. ale nesmím, slíbil jsem Zhengtingovi, a ani nevím proč, že dnes nevyjdu ani na krok z domu. je to zvláštní slib a ještě zvláštnější prosba, ale něco mi říká, že měl důvod k tomu mi tuhle zvláštní prosbu říci. proto si říkám že to chci dodržet. udělám si kávu a sednu si s kouskem koláče před televizi. zapnu si první díl Hobbita s tím že potom si pustím další díl a pak navážu na pána prstenů a to mě zabaví snad na celý den. po skončení prvního dílu si udělám další kávu a pak si vezmu kolu a popkorn a znovu se vrhnu do náruče maratonu. ani nevím jak jsem dnešek přežil (haha) ale je už devět večer a opravdu mě tyhle čtyři stěny ubíjí. připadám si jako vězeň a jen na chvíli bych chtěl jít ven. nevím co mě tak ven láká ale říkám si že nesmí, slíbil jsem to ale...je už večer tak snad se nic nestane, nic čím by Zhengting poznal že jsem slib porušil. ale krizová chvíle nastane když je mi dojde jak kola tak i popkorn. no možná bych se bez toho obešel, vypil jsem už něco přes čtyři litry aleee...je to moje jediná záliba a tak se nic nestane když půjdu do večerky hned naproti ne? obléknu na svoje pyžamo se Spongebobem kabát. no co měl jsem být celý den doma zavřený tak proč se převlékat. trochu se učešu aby se mě prodavač nelekl . je mi i jedno že mi z po kabátu koukají kalhoty kde Spongebob a Sépiák tancují no ehm. opatrně vezmu za kliku a vykouknu ven. žádný Zhengting mě za rohem nečeká to je dobrá zpráva, na jednu stranu jsem opravdu věřil že na mě bude čekat naproti dveřím a hned jak vystrčím nos tak na mě ukáže a začne na mě křičet že jsem lhář. ale nikde ho nevidím a tak vylezu z bytu a zavřu dveře. hned jak chci udělat krok pryč, směrem ven tak se rozrazí dveře Xukuna. chvíli mi to přijde jako ve zpomaleném a kýčovitě romantickém filmu. zpomaleně se otočím a vidím ho jak se na mě vytřeštěně dívá. pak se rozbrečí a rukama si zakryje obličej. chvíli nevím co mám dělat, nedokážu reagovat. rozeběhne se ke mě, ani nevím proč ale moje ruce se sami roztáhnou a moje náruč je chvíli prázdná ale pak mám plnou náruč člověka co miluji. moje srdce zaplesá radostí když se ke mě natiskne a začne mi vzlykat do ramene. překvapením se nemůžu ani nadechnou když slyším jak strastiplně vzlyká a pevně mě objímá. pevně ho držím a sám ze sebe vydám úlevné množství vzduchu v tichém oddechu. nevím co se děje, proč najednou změnil názor ale teď je mi to jedno, je mi to jedno ve chvíli kdy hi můžu držet tak se na nic neptám.
"T-Ty žiješ" hlasitě vzlykne a po tom ještě něco nesrozumitelného zamumlá, nic nechápu ale přikývnu.
"žiju" vydám ze sebe nechápavě a on v po mých slovech zase vzlykne.
"miluji tě" zašeptá, překvapeně vytřeštím oči a pomalu ho od sebe odtáhnu, je to těžký úkol ale povede se mi to.
"ty mě c-co?" vydám ze sebe ještě víc nechápavěji. " já um, nevím ale možná by jsi mi měl něco vysvětlit" snažím se nemít ten nechápavý výraz ale nejde to. přikývne a my vlezeme ke mě do bytu. sedneme si spolu na sedačku a on mi začne vše vykládat. co se vlastně stalo a proč se ode mě držel dál. překvapeně na něj hledím když je to jinak než jsem si myslel. já jsem umřel? ve všech svých minulých životech jsem zemřel? proto se ode mě držel dál? bál se že o mě přijde bál se že bude sám a já si uvědomím že jsem sobec. že jsem myslel jen na sebe a on zatím taky trpěl a trpěl ještě víc. pevně ho obejmu a začnu se mu omlouvat, za to jaký jsem sobec a za všechny své životy ve kterých jsem ho nechal sám.



Xukun
Tu noc jsem celou proplakal. Ze začátku jsem plakal smutkem, tím vším, jak to na mě dolehlo. K slzám mě ještě víc nutili všechny ty pocity, které kolovali mým tělem, když mě jeho ruce objímali, pocity z toho doteku, kdy jeho ruce pomalu přejížděli po mých zádech. Pak jsem plakal štěstím a úlevou nad tím, že neumřel. Že je tady živý a zdravý. Zoufale jsem se k němu tisknul, chvíli jsem přes vzlyky mumlal něco neurčitého, ale nebylo mi moc rozumět, chvílemi jsem pořád opakoval, jak jsem rád, že žije.
Vlastně ani nevím, kdo z nás usnul první. Ale na jeho gauči jsme spali v tom nejtěsnějším objetí ze všech. Pevně jsem svíral jeho tričko na zádech, bál jsem se, že mi zmizí, že se mi to jen zdálo, že se probudím ve své posteli navždycky sám. I on mě držel pevněji, nemohl bych od něj vstát i kdyby chtěl a navíc…já nechci.
Sluneční paprsky začnou agresivně napadat moje víčka, až mě to donutí pomalu otevřít oči. Pořád tu byl. Spokojeně oddechoval a já se k němu pořád silně tisknul a on mě k sobě pevně přitahoval. Jednou rukou pustím jeho tričko, abych si mohl podepřít hlavu a se skousnutým rtem si ho začnu prohlížet. Prohlížím si každý kousíček jeho nádherného obličeje, nejdéle se však stejně můj pohled zastaví na jeho rtech. Ne, určitě bych si neměl ukrást první polibek, zatímco spí. Měl bych počkat až se vzbudí a až mi ho sám dá. Tak dlouho se toužebně dívám na jeho rty, že ani nevím, kdy se vzbudil. Ale když ucítím lehký pohyb, jak se ošil a zvednu oči od jeho rtů k jeho očím, tak si všimnu, jak se na mě s úsměvem dívá. I jeho oči sjedou k mým rtům a mnou přijede tak nádherně štiplavý pocit, ta vlna elektrošoku projede každým kousíčkem mého těla. Trošku zvedne hlavu, aby se ke mně mohl přiblížit a já mu pomůžu tím, když i já se k němu přiblížím. Zavrním v očekávání, zavrním jen tou představou, jak krásné to bude, až mě jeho rty políbí. Pomaličku zavřu oči, cítím jeho prsty, jak mě pomalu pohladí po tváři, zavrním víc…hlasitěji, slastněji, až tak moc je ten pocit intenzivní.
Jakmile se jeho rty vpijí do těch mých, tak mám pocit, že se mé tělo rozpustilo v želé. Zajedu rukama do jeho hebkých vlasů, začnu je čechrat, prsty nimi projíždím a užívám si každý dotek. Ani nevím, jak dlouho náš polibek trvá, je mi to jedno, protože si nepřeji nic jiného, než aby ten polibek trval věčně. Možná ještě déle než věčnost.

Ale náš začátek byl i tak těžký. Pořád jsem se bál. První dny, kdy jsme byly spolu jsem byl pořád strachy bez sebe. Bál jsem se, že se třeba jen čas zpozdil. Bál jsem se toho, že to třeba nebude půl roku, že to bude třeba + jeden den…plus dva…týden. Pořád jsem se třásl a některé mé části se nedokázali přes ten strach přenést.
Ale Yixing to chápal. Snažil se mě uklidňovat, kdykoliv to na mě dopadlo a já zase strachem plakal a nechával jsem se svírat v jeho náruči. Ale nedělo se to, nic se mu nestalo a já po skoro roce konečně začal věřit, že naše láska bude mít krásné pokračování. Ani nevím, jestli se mi někdy podaří se svého strachu zbavit úplně. Na tom ale nezáleží. Hlavní je to, že jsme spolu, našli jsme si k sobě cestu a osud k nám byl pro jednou shovívavý.
Po pár měsících jsem se nastěhoval do jeho bytu, protože jsem v něm stejně trávil veškerý čas. Nechtěl jsem bez něj být jedinou sekundu svého života. Naše láska kvetla všude, doma i v práci. Tolikrát jsme oba děkovali Zhengtingovi, že Yixinga na ten den upozornil, když já jsem toho nebyl schopný. Možná je to díky němu, že se mu nic nestalo. Možná ne. Možná to osud takhle chtěl, možná nám osud konečně umožní, abychom spolu prožili krásný dlouhý život. A já nikdy nepřestanu být vděčný za to, že mám svoji spřízněnou duši. Jsem vděčný za to, že mohu cítit jeho lásku, chci ji cítit ještě několik životů. Chci se přestat bát smrti a samoty, chci začít věřit, že odteď to bude všechno jiné, že odteď si budeme moct užívat všechny životy spolu. Děkuji, osude. I když to bylo kruté. Bolestivé. I když jsme se oba dva moc trápily, zažívaly hodně bolesti. Přesto nikdy nepřestanu být vděčný, že mám svoji lásku.
"Kunkun, přijdeme pozdě." Volá na mě Yixing od vstupních dveří. Má na sobě oblek vlasy má sčesané dozadu. Než seběhnu schody, tak si ještě několikrát upraví kravatu a pak se na mě zářivě usměje. Poupravím si své skoro blonďaté neposlušně rozcuchané vlasy, které jsem nesčetněkrát za dnešní den učesal, ale ony stále vzdorují. S úsměvem mi začne dávat neposedné prameny na správnou stranu a pak mi vtiskne pusu. "Neměl bys přijít pozdě na svatbu svého nejlepšího přítele." Zasměje se, chytí mě za ruku a vede mě k autu.
"Zhengting taky přišel pozdě." Zaprotestuju a zasměju se. Zhengting a Ziyi si dali se svatbou na čas, chodili spolu ještě, než jsme se já a Yixing poznali, ale se svatbou jsme je předběhli. Protože je to už dva roky, co se moje jméno změnilo z Cai Xukun na hrdé Zhang Xukun a já nemůžu být šťastnější.
Nasedneme společně do auta, Yixing mi položí ruku na stehno a já se usměju, začnu ho na ruce hladit a můj pohled se zastaví na mém snubním prstenu, začnu si ho prohlížet a usměji se víc.
Nezáleží na tom, co nám osud nachystá. Nezáleží na tom, jak trnitá, složitá, bolestivá, strastiplná cesta to bude…naši lásku to nezlomí. Vždy si k sobě najdeme cestu, protože naše láska je silnější než cokoliv na světě. A pro jeho lásku budu schopný trpět tak moc, jak to bude potřebné. Jeho láska je pro mě vším. Tím nejkrásnějším poutem na světě a tou nejkrásnější spřízněnou duší na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 14. května 2018 v 17:24 | Reagovat

Jsem tak moc ráda, že jim Osud přestal škodit. Že jim konečně dopřál lásku a klid v náručí toho druhého. Oba si to moc zasloužili za to, jak moc trpěli...
Děkuju za tak úžasnou povídku ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama