Wrong Love || 2. kapitola

11. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Wrong love




Zhangjing
Lehnu si k němu do postele a snažím se nemyslet na to, jak moc je měkká, jak moc hezky voní a jak v ní spí on. Ne teď jsi se rozešel s Fenem nemůžeš myslet hned na někoho jiného, ale i přesto na něj myslím, představuji si jaké by to byli, kdybychom byli spolu. Už jen proto že on si vždy pamatuje výročí, moje narozeniny, je vždy první, kdo mi popřeje, vždy mě dokáže utěšit a rozesmát. Jaké by to bylo být ve vztahu, kdy je ten vztah pro oba stejně důležitý…
Celou noc nespím, jen pláču a převaluji se ze strany na stranu. V hlavě se mi točí nespočet myšlenek, nespočet scénářů. Nevím, co řeknu doma, máma má Fena moc ráda a když jí řeknu že jsme se rozešli tak mě nejspíše seřve, že jsem si ho nechal utéct. Ve chvíli kdy jsem jí řekl, že se mi líbí muži a že chodím s Fenem tak mi řekla jasně abych se ho držel, že se svou postavou a povahou nemám šanci nikoho lepšího najít.
Zabalím se do peřiny a snažím se aspoň na chvíli usnout. Zítra, zítra to bude třeba opravdu lepší, třeba opravdu si něco uvědomím ale jak jsem říkal, já ani nevím, jestli se k němu chci vrátit. Bylo by to zase vše v pohodě a zalité sluncem, dokud by se nezmínil Yanjun nebo Xikan a byli bychom zase tady a já už nechci proplakat dny a noci. Nechci už být ten druhý. Chci být pro někoho důležitý. Chci být něčí vše a aby se o mě staral a pečoval.
Ráno se probudím za zpěvu ptáků a slunečních paprsků které mi svítí do tváře. I po tom, co jsem spal tak na sobě necítím žádnou změnu. Nic, co by na mě křičelo 'vrať se k němu a omluv se' spíš mi ten hlásek v hlavě našeptává, že jsem udělal dobře. Potichu vykouknu ze dveří a zadívám se po bytě. Musím se usmát, když vidím Yanjuna jak se rozvaluje na sedačce. Nohy mu přepadávají přes opěradlo, jak se tam nemůže vejít a hlava mu tak divně padá až je to vtipně. Potichu dojdu k němu a začnu ho aspoň trochu rovnat, aby neměl bolest krku, i když vím že už je na to pozdě. Ještě ho přikryji a zasměju se nad tím, jak má otevřenou pusu dokořán a lehce při dýchání píská. Pohladím ho po vlasech a usměju se a ani nevím jak rychle a mám hned lepší náladu. Jako by najednou žádný Fen nebyl. Možná je to tím že mi chyběl, neuvěřitelně moc. Yanjun byl a vždycky bude někdo, ke komu můžu přijít ve dvě ráno s taškou plnou věcí a očima podlitými slzami a vždy se mě ujme. Můžu mu vše říct, vždy mi pomůže a vždy mě vyslechne, a tak moc mi chyběl. Dokonce tak moc že mi chyběli i jeho studené vtipy, které většinou vtipné přišli jemu a Justinovi, protože má stejný humor. Dokonce jsem si je i na internetu četl a představoval jsem si jeho výraz, tón hlasu jako by mi je vyprávěl, jeho výraz plný očekávání, zda ti jeho přesmyčka ve slovech došla a jestli tě to pobaví stejně jako jeho. A je jedno jestli nepobaví, už jen to že to mohl někomu říct mu stačilo a já si tak moc uvědomuji tak jsem zapomněl jaké to je být s ním. Jaké to je být bezstarostný, plný života a smíchu. Poslední měsíce jsem byl spíš pořád zalezlý, zasmušilý a smutný, nebyl jsem to já.
Zakroutím hlavou, když na něj koukám už příliš dlouho a u toho přemýšlím a jak moje mysl klouže dál a dál tak mi to motá hlavu čím dál víc. Dojdu do kuchyně a začnu připravovat snídani. Včera jsem vůbec neměl chuť k jídlu i když bylo výborné. Nedokázal jsem nic pozřít, hlavu jsem měl zmatenou a stále mám ale nechci se tím nechat potopit. Už ne, už jsem trpěl dost, snesl jsem toho až příliš a už se tím nebudu trápit. Smutný budu asi dlouho, ale nechci se utrápit.
"Zhangie?" ozve se zamumlání ze sedačky, když k jeho nosu asi dolehla vůně míchaných vajíček.
"dobré ráno" nečekal jsem, že budu takhle ochraptělí, možná je to z toho, jak moc jsem vzlykal anebo z toho, jak jsem celou noc nic nepil, ale oba nás to trochu zarazí a připomene že tady nejsem na kamarádské přespávačce kdy celou noc koukáme na filmy, ale že jsem tu protože jsem se rozešel s Fenem.
"jak je" nebyla to otázka spíš, není moc na co se ptát, ví, jak jsem se vyspal, jak se mám a jak se asi cítím. Vždycky to ví, on jediný ví, jak se doopravdy cítím i přesto že se to snažím zakrýt úsměvy a bláhovým chováním.
"je jídlo" přejdu jeho řečnickou otázku a postavím na stůl misku s jídlem i pro ně. Pomalu se zvedne a celý zaúpí nad tím, jak ho bolí celé tělo. "dneska budu spát na tom gauči já, je pro tebe moc malý" zakroutím hlavou, a i přes všechnu snahu nedokážu dát do hlasu pořádnou dávku emoci, zním tak mrtvě až mě to děsí.
"to ne budu tam spát já" zakroutí nekompromisně hlavou, ale nenechám se odbít. Dneska má přehlídku, vždy jsme se po ní sešli u něj v bytě a zapili. Dneska bude asi víc důvodů proč pít, pokud bude pít jako vždy tak se opije a já ho pak přinutím spát v posteli. V tichosti se najíme.
"Zhangie já nechci tě tu nechávat samotného, ale musím na generálku přehlídky tak jestli chceš tak můžeš jít se mnou" usměje se na mě a jeho nádherné ďolíčky mu vyskočí na tváři. Usměju se a přikývnu.
"to budu rád já totiž…nechci být teď moc sám" uhnu pohledem a moc dobře vím že jsem mu přítěží, nechci být jeho koule na noze, ale teď ho tak moc potřebuji.
"to je jasné, hlavně, moc dobře víš že pro mě nejsi přítěží mh?" mrkne na mě a já překvapeně zvednu hlavu. Zase ten pohled, pohled, při kterém vím že mi vidí až do duše. Přikývnu a usměju se. Společně se tedy oblečeme a nasedneme k němu do auta, veze mě do výstaviště, které je pro dnes zamluvené pro módní časopis Yoo Kihyun's Fashion, pro který Yanjun dělá. Sednu si na jednu z volných židlí, co nejdál od všeho ruchu abych mu nepřekážel a zrnu se dívat na dění předemnou. Je to jako mraveniště. Hroznu moc lidí, moc hluku a moc objektů na sledování, a to přesně potřebuju. Je tu tolik bodů, které odvádí moji pozornost, že úplně zapomenu na všechny trable. Aspoň dočasně.





Yanjun
Dojdu do maskérny, pozdravím personál a nechám se hned usadit na křeslo, aby mi nanesli make-up. Jsem tu o 20 minut dřív a nemůžu se ubránit překvapení. Pokaždé, vždycky, i když jsem přijel klidně o hodinu dřív, na mě naběhl ředitel Yoo Kihyun's Fashion, Kihyun a seřval mě, že jsem přišel pozdě. Ale dneska tu není. Je tu jen jeho osobní asistent Justin a ten momentálně spí na lavičce přikrytý časopisem naší módní agentury.
"Šéf tu není?" v zrcadle pozvednu obočí na maskérku.
"Je tady, ale šel něco vyřídit s jedním ze svých asistentů, Changkyunem." Usměje se. Trošku mi zacuká v koutku, ale ignoruji to. Vzhledem k tomu, co se nedávno stalo ve firmě, kdy jsme měli všichni tu čest, slyšet Changkyunův a Kihyunův sex v rozhlasu, už mě nic nepřekvapuje a myslím, že ani nemusím dlouho přemýšlet nad tím, co spolu šli vyřizovat. Určitě něco životně důležitého.
Snažím se neusnout mezi tím, co mě líčí a upravují mi vlasy. Ten gauč byl příšerný, možná ještě víc než příšerný. Vlastně se divím, že jsem neumřel. Ačkoliv tupá bolest, která se rozlévá celým mým tělem, jelikož jsem naprosto rozlámaný, mi dává pocit, že možná za chvíli umřu.
Nespal jsem moc. Pořád jsem nad tím vším přemýšlel. Hlavně nad Zhangjingem. Nad tím, jak mu musí být. Chvilkami jsem si nadával, jak moc jsem sobecký, když si přeji, aby se k sobě nevrátili. V další chvíli jsem si představoval, jaké by to bylo, kdybychom spolu chodili. Kdybych ho mohl zahrnovat svojí láskou, pozorností, svými překvapeními. Na chvíli zavřu oči a představuji si, jak krásné by bylo ochutnat jeho rty.
Obléknu se a zhlédnu se v zrcadle. Musím říct, že mi to i sluší. Nechal jsem se ostatními v práci přemluvit k tomu, abych přešel ze svých hnědých vlasů na šedou barvu, měl jsem z toho obavy, ale musím uznat, že mi to v celku i pasuje. Ne, že by záleželo na tom, co si o sobě myslím já. Víc mě zajímá, jestli se to Zhangjingovi líbí. Ale není čas ani správná příležitost očekávat, že mi pochválí vzhled. Myslím, že má teď hlavu jiných věcí. Trápí mě jedna věc…jak moc bych chtěl vědět, jestli přemýšlí nad ním? Jestli lituje toho, že odešel? Jestli přemýšlí, že by se vrátil? Možná mě po přehlídce poprosí, abych ho k němu odvezl? Ne, máme tradici, že se vždycky opijeme u mě doma, po každé mé přehlídce. Možná mě o to poprosí až zítra. A mě bude pukat srdce žalem, ale přesto se usměju jako vždycky a odvezu ho. Jeho štěstí, to je to jediné, na čem mi záleží. Na ničem jiném.
Na zkoušce přehlídky na něj pomrkávám, občas se zaksichtím, abych se ho pokusil rozesmát. Možná se mi to i maličko podaří.
Mnohem šťastnější ale jsem, když se oba dva posadíme u mě na gauči a já vytáhnu víno a dvě sklenky. Naliji víno do první z nich a když chci nalít i do druhé, tak mi Zhangjing vyškubne láhev z ruky a začne pít přímo z ní. Zasměju se a upiji ze své sklenice.
"Asi nebyl ten pravý." Povzdechne si po chvíli. Jeho pohled byl podtrhnutý smutkem a mě to trhalo srdce víc a víc. Přitom jsem ale cítil, jak rychle mi začíná alkohol stoupat do hlavy.
"Možná ne." Zakroutím hlavou.
"Možná prostě nemám být šťastný. Možná prostě zrovna já mám být sám, bez kohokoliv." Smutně svěsí ramena a já svraštím obočí. Najednou jako by se ve mně to odhodlání, které se vždycky ve vážné situaci vytratilo, rozrostlo až moc a já najednou cítím, jak moc ho chci, jak moc už nechci být jen kamarádem. Jak moc chci být něčím víc, daleko víc. A s každým lokem vína mě odhodlání neopouští, spíše narůstá.
"Určitě je tu někdo, kdo tě má rád. Kdo je pro tebe možná ten pravý." Dlouze se na něj zadívám. Dloubne do mě loktem a trpce se zasměje.
"Neexistuje, Yanjunnie. Určitě ne." Zakroutí hlavou.
"A já jsem vzduch?" vyletí z mých úst dřív, než to stačím zastavit. A já cítím, že žádná z mých buněk nechce zastavovat. Srdce mi začne bušit adrenalinem a chtíčem.
"O-O čem to mluvíš, Yanjunnie." Překvapeně se na mě zadívá. Odložím sklenku na stůl, nedokážu racionálně přemýšlet. Nakloním se k němu až se nosem otřu o jeho. Jeho dech se zrychlí a naráží do mých rtů.
"O tom, že tě mám rád, Zhangie." Zašeptám do jeho rtů. Celý se otřesu tím vzrušením, které se náhle rozlije mým tělem.
"Y-Yanjunnie." Zašeptá tak tiše, ale zároveň v jeho hlase bylo něco, co mě nedonutilo zastavit. Jako by v jeho hlase bylo spíše něco, co mě donutilo pokračovat. Než stačím zareagovat, tak mi vtiskne malou a rychlou pusu. Na chvíli se překvapeně zastavím, v další sekundě se ale natisknu na jeho rty. Oba ve stejnou chvíli zavrníme, když se naše rty setkají. Proletí mi hlavou, že bych se měl odtáhnout, omluvit…neměl bych využívat naší, a hlavně jeho opilosti. Ale ve chvíli, kdy mi do rtů téměř vzdychne a pevně sevře můj spodní ret, zatímco jeho ruce obkrouží můj krk a jeho prsty se spojí na mém zátylku. Nebyla možnost, jak bych dokázal přestat. Jak bych se dokázal oddálit od těch hedvábných rtů, jejichž sladkost mi téměř způsobovala cukrovku. Natisknu se na jeho rty víc, víc vášnivě, víc dravě, víc hladově. Moje myšlení se vypne, přejedu jazykem po jeho spodním rtu a on s dalším vzdychnutím své nádherné rty pootevře a tím mi uvolní vstup. Nečekám ani chvíli, vklouznu do jeho rtů svým jazykem, ve chvíli, kdy se naše jazyky setkají a stydlivě dotknou, tak oba vzdychneme, přejedu rukama po jeho bocích a dráždivě je pohladím. Začnu ho na gauči pokládat na zádech, zatímco si oba dva oplácíme vášnivé, ne, přímo hladové polibky. Drtí ve své dlani moje vlasy, neustále je svými neposlušnými prstíky projíždí.
Možná jsem měl v tu chvíli přestat. Možná jsem i chtěl, možná jsem to nechtěl nechat zajít daleko, aby toho Zhangjing nelitoval, až alkohol vyprchá. Ale nešlo to, ne ve chvíli, kdy ze mě dychtivě strhával tričko, nedokázal jsem být pozadu, oba jsme se zbavovali oblečení, dokud jsme nebyly úplně nazí. Nešlo dát zpátečku, ne ve chvíli, kdy mi do ucha jeho nádherný hlas zašeptal, jak moc mě chce, můj mozek se vypnul, všechno se přesunulo na druhou kolej. Naše těla byla jako jedno, pohybovali jsme se jako by to nebylo poprvé. Chvíli jsem se pohyboval pomalu, cítil jsem, jak se pode mnou kroutí, jak ho mučí moje pomalé tempo přirážení. Jeho nehty se draly pod moji kůži na zádech, vzdychavým hlasem proloženým steny mě prosil, abych zrychlil, abych nepřestával a já přirážel a pokračoval v té nádherné symfonii našich pohybů, jeho steny zaplňovali moje uši a já pokračoval, dokud jsme oba nedošli k tomu nejkrásnějšímu vrcholu ze všech. Několikrát jsem políbil jeho nádherný krk, zatímco on zrychleně oddechoval, opatrně jsem se z něj vysunul a natáhl jsem se pro kapesníčky na stůl, abych mu očistil bříško. Než jsem mu donesl pyžamo na převlečení, tak ležel na gauči schoulený v klubíčku a spokojeně oddechoval. Převléknu ho do pyžama a v náruči ho odnesu do postele, kam ho položím a zabalím do peřiny. Jeho jemné vlásky obdaruji ještě několika polibky. Vážnost toho, co jsem udělal na mě dopadne hned, jakmile zavřu dveře od ložnice. Opil jsem ho…sice neúmyslně, ale opil a…využil jsem toho. Je v takové situaci, je po rozchodu a zlomený a já…toho takhle využil. Jsem opravdu…hrozný člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 11. května 2018 v 17:56 | Reagovat

Neřekla bych, že Yanjun zneužil situace. Opilý byli oba a oba to chtěli. Ale taky záleží na tom, jak to vezme Zhangjing. Jen doufam, že to vezme normálně a Yanjunovi nebude nic vyčítat, protože na tom mají oba stejnou vinu...
Moc se těšim na další díl. Děkuju :-)

2 RossaLie & Miko RossaLie & Miko | E-mail | Web | 12. května 2018 v 15:41 | Reagovat

[1]: Děkujeme :33

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama