Wrong Love || 3. kapitola

13. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Wrong love




Zhangjing
Sluneční paprsky začnou osvětlovat mou tvář a já se hned začnu probouzet. Zadívám se kolem sebe, když si uvědomím, kde to ležím. Cítím jako by se mi měla rozskočit hlava. Včera jsem toho musel vypít opravdu mnoho ale ničeho nelituji. Všechny ty pocity, které jsem měl, všechna ta nejistota se rozplynula ve chvíli, kdy jsem ochutnal jeho rty. Moje srdce začalo silně být, jako bych právě doběhl maraton a hned jsem měl v hlavě jasno. Věděl jsem, že to přesně chci, že chci jeho a jen jeho. Tolik intenzivních pocitů jsem nikdy necítil ani s Fenem. Každý jeho dotek byl nádherný a kdybych mohl tak si to hned zopakuji. Vím, že jsem byl opilý a vím že moje pocity mohly být zkreslené, ale tak moc si přeji, aby nebyli. Tak moc ho miluji, neuvědomoval jsem si to před tím, nebo možná ano a skrýval jsem to a přehlížel, přece jen jsem byl už ve vztahu, a tak jsem se snažil ten pocit nevnímat. Ale teď už to nejde, ne ve chvíli, kdy jsme byli jako jeden, kdy jsem cítil že v jeho srdci mám místečko, které je jen pro mě. Cítil jsem jako bych někam patřil, a to je přesně to co chci. Někam patřit, k někomu patřit, mít svoje místo na zemi kam se budu moct vracet a budu vědět že pokud celý svět půjde proti mně tak on bude stát se mnou a pomůže mi nést tíhu světa. Nikdy jsem si nebyl jistější svými a jeho pocity víc než teď. I když mě hlava bolí jako čert a jen představa toho že bych měl dneska normálně fungovat mě vyčerpává, tak vím že musím vstávat. Musím si s ním o tom promluvit a musím si promluvit s Fenem. Najednou když v hlavě zmíním jeho jméno tak mě nepíchne u srdce, ne tak moc jako před tím. Na to že jsem dva dny po rozchodu. Možná bych se měl stydět, hned po tom, co jsem se s ním rozešel tak už jsem se vyspal s někým jiným a mám v plánu mu říct co vše pro mě znamená, ale nemůžu si pomoct. Ne když po všech těch letech cítím lásku, kterou jsem necítil už tak dlouho. Když cítím že mě má někdo rád a že pro někoho jsem na prvním místě. Pomalu přejdu do sedu a protáhnu se. Mrzí mě, že není vedle mě. Že se nemůžu probudit a podívat se na jeho tvář ale když uslyším zvuky z kuchyně tak se usměju. Že by dělal snídani? Nadšeně vstanu a ignoruju to, jak se mi točí hlava, to, jak mi pulsuje každá krev z toho, jak se snaží ze sebe dostat poslední zbytky alkoholu. Prohrábnu si vlasy a pomalu vykouknu ze dveří. Usměju se, když ho vidím, jak stojí u kuchyňské linky a připravuje snídani. Najednou mi ten pohled přijde tak domestikovaný. Jakobech tady byl doma, jako bych tohle vídal každý den, jako by to bylo něco na co jsem zvyklý, a přitom to s ním zažívám poprvé. I při sexu jsem měl pocit jako by to nebylo naše poprvé ale že jsme to dělali už několikrát. Naše těla byla v tak dokonalém souznění že jen při vzpomínce mě mrazí v zádech. Potichu dojdu až k němu a nebráním se úsměvu.
"dobré ráno" zašvitořím. Celý se napne a přes rameno se na mě otočí. Čekal jsem, že bude mít v očích stejnou radost jako mám já, že vše pustí, obejme mě a vpije se do mých rtů, že možná ta vášeň znovu vzroste a my místo snídaně se vrhneme na druhé kolo. Ať moc nadrženě to zní, tak jsem s Fenem tenhle pocit nikdy neměl, nemůžu říct, že by byl v sexu špatný, ale naše těla si prostě nesedli. Jeho rytmus se neshodoval s mým, ale nikdy před tím jsem sex neměl, a tak to byla moje první zkušenost ale teď když to můžu srovnat tak mi dochází, jak moc jsme si neseděli.
Ale nic z toho se nekoná. V jeho očích se ta radost, ta láska neodráží. Je v ní ale lítost a já se snažím abych se netvářil moc smutně. Lituje toho…skousnu si bolestně ret a stáhnu ruce, které jsem natahoval k němu abych ho objal. Udělám od něj krok zpátky. Vidím mu na očích a na třepotajících se rtech, že chce něco říct a moje srdce mi našeptává že to nebudou ta slova co chci slyšet, že to nebude nic příjemného.
"P-Promiň" špitne tiše a mě se podruhé tento týden rozsype svět. Pevně si skousnu ret a sklopím hlavu. Myslel jsem, cítil jsem, že máme stejné pocity, ale opět jsem se pletl. Všechno to byli jen sladké řeči, všechno to bylo jen…kvůli alkoholu.
"c-chápu" špitnu a potlačím vzlyknutí. Vidím na něm, jak se zarazí a otočí se ke mně celým tělem. "já … asi bych měl jít" sice nevím kam ale očividně toho lituje a nechci mu tady překážet, a tak bude lepší, když se sbalím a odejdu.
"k-kam bys šel" vyjekne hlasitěji a překvapeně zvedne obočí, pokrčím rameny. Vidím na něm ale strach. Nevím, co mám dělat, nevím, co chci. Možná bych měl jet zpátky za Fenem, možná bych se měl omluvit? Říct mu že měl pravdu, říct mu co se stalo a prosit o odpuštění…i když na mě moje srdce řve že to je blbost, tak můj mozek nenapadá žádné jiné řešení. Nejsem vítaný ani tam…a už ani tady. Myslel jsem, že jsem našel místo kam bych konečně zapadl, ale nakonec jsem zase sám.
"asi k-" nadechnu se a vidím na něm, jak se nadechl se mnou, v jeho očích se leskl nepopsatelný strach a smutek a já věděl že nikam nechci, že chci zůstat tady, chci sebrat tu odvahu, zahodit strach z toho že mě znovu odmítne a schovat se v jeho náruči, ale nemůžu, on toho lituje, pro něj to byla chyba a já se musím držet. "asi k Zhengtingovi" povzdechnu si a od vydechne se mnou. Zakývá hlavou. Když si balím těch pár kousků oblečení, co jsem si vybavil tak se neubráním tichému vzlyku, který doufám neuslyší přes dveře. Možná jsem na tomhle světě opravdu sám, možná měla máma pravdu, možná jsem se měl Fena pořád držet jako klíště. Být zoufalý otravný, smutný ale zadaný. Jenže já nechci, chci lásku, chci, aby mě někdo hýčkal. Chci někomu uvařit večeři a čekat na něj až se vrátí z práce. Chci ho krmit a žehlit oblečení, chci ho vyprovázet do práce, vázat mu kravatu a na špičkách balancovat pro pusu. Chci se o někoho starat a zároveň chci, aby to někdo ocenil, chci někoho, kdo si mě bude vážit, kdo bude vděčný za všechny věci, co dělám a kdo mě bude mít rád i když budu jíst víc než on, i když ho budu stále prosit, aby mi sundal věci z horních polic, aby mi pomohl otevřít zavařovačky nebo zabít pavouky. Se vzlykem si sbalím tašku a pak si na chvíli, už převlečený, sednu do postele a nasaju jeho vůni. Když se ještě na chvíli zabalím do peřiny tak cítím jako by mě objímal on. Jeho vůně a pocit jeho přítomnosti mě obklopuje natolik že si dokážu představit jeho dotek. Jako by mě objímal, mačkal ve své náruči, skoro jako bych cítil jeho dech na svém krku. Zakroutím hlavou, znovu vstanu z postele a vezmu si tašku.
"odvezu tě" vezme mi tašku z ruky, už je taky převlíknutý a jeho nádherné bílé vlasy má krásně učesané. Tak moc se mi s nimi líbí, líbil se mi i před tím, jakoukoliv barvu má tak vypadá krásně ale tahle jako by podtrhovala všechny jeho přednosti a já si až moc dobře pamatuji jejich hebkost. Včera jsem jeho vlasy projel svými prsty nesčetněkrát, abych si vryl ten pocit, tu hebkost do paměti.
"to je dobrý, je to kousek" zakroutím hlavou a chci si vzít tašku zase zpátky ale nenechá mě.
"prosím" špitne a smutně se na mě zadívá. Neodolám jeho pohledu a přikývnu. Nechám ho, aby mi tašku odnesl do auta a posadím se na sedadlo spolujezdce. Vezmu telefon a vytočím Zhengtingovo číslo.
"ahoj Zhenting," snažím se o úsměv, aby z mého tónu ten úsměv vycítil.
"Zhangie, copak se děje, co tě trápí" začne a mě se zatřepe spodní ret, ne nemůžeš teď brečet ne ve chvíli kdy si vedle tebe sedá, nemůžeš se složit už teď.
"nic, nic jen bych potřeboval u tebe přespat, myslíš že by to šlo?" špitnu a sklopím hlavu, hraju si s tkaničkami na mikině a nervózně pomrkávám z okýnka. Podle ticha na druhé straně telefonu vím že mu něco došlo, možná to že se něco stalo s Fenem a až mu řeknu co se stalo… a ještě co se stalo s Yanjunem, myslím že se zblázní.
"jasně to není problém" zašvitoří a já mu začnu děkovat, řeknu mu, že jsem na cestě a on mi odpoví tím, že na mě bude čekat. Dalších deset minut jízdy je ticho. Ani rádio nehraje a myslím že oba přemýšlíme co chceme tomu druhému říct. Je to zvláštní, konverzace mezi námi vždy běžela plynule. Ani jsme nemuseli přemýšlet a začali jsme mluvit o tom samém. Jako bychom byli na jedné vlně, někdy jsme ani mluvit nemuseli, stačilo se n a sebe podívat a smáli jsme se anebo jsme jen kývli hlavou a věděli jsem co si ten druhý myslím. Nechtěl jsem zkazit náš vztah. Přijít o přítele a tajnou lásku/ nejlepší kamarád v jednom týdnu…možná bych to měl poslat do knihy světových rekordů pod názvem: rekord v ničení vztahů. Možná mě teď nenávidí…známe se tolik let a já v jedné opilecké euforii ho svedu. Kdyby nebyl opilý tak by se to nestalo, odmítnul by mě, pak by sice nastalo nějaké trapné období, ale to by hned přešlo.
Dojedeme pře Zhengtingův dům a já si povzdechnu.
"D-Děkuju za svezení" špitnu a rychle vystoupím z auta. Chci doběhnou ke kufru, vzít si jen tašku a utéct se schovat k němu ale on vystoupí taky a chytí mou ruku, když sahám po tašce.
"Zhangjing já-" zarazím se, Zhangjing? Tak mi už dlouho neřekl, většinou mi říká Zhangie a já vím že to je další cihla do té zdi která se buduje mezi námi. Nevím, co chce říct, protože vzlyknu a sklopím hlavu a on v té chvíli pustí moji ruku.
"Zhangie~ ahoj - Y-Yanjun ahoj" uslyšíme od branky hlas. Otočím se na něj a ve chvíli kdy Zhengting uvidí moje slzy a Yanjunovu ruku která pevně svírá tu mojí tak se trochu zamračí a nervózně usměje. Pohledem se vrátím na Yanjuna a skousnu si bolestně ret.
"A-Ahoj" špitnu na rozloučenou a vytrhnu se jeho ruce, rozeběhnu se k Zhengtingovi, otevře mi branku a položí mi ruku na rameno. Pohledem střelí ještě k Yanjunovi ale já ne, nedokážu se na něj dívat. Popoženu ho dovnitř a hlasitě zapláču hned jak se zavřu dveře. Zhengting zpanikaří a hned si ke mně klekne. Když uslyším další kroky tak zvednu oči a zadívám se na Ziyiho, Zhengtingova přítele.
"Co se stalo, ublížil mu někdo?" doběhne k nám a vím že ta otázka byla mířená na Zhengtinga, ale zakroutím hlavou.
"já nevím" zašeptá Zhengting a začne mě konejšivě hladit po vlasech. Přitáhne si mě do náruče a já mu začnu hlasitě a těžce vzlykat do hrudi zatím co ho pevně objímám. Ziyi mě občas pohladí po zádech a pak nám řekne že udělá něco na jídlo. Nevím, jak dlouho se ho držím jako klíště a brečím ale před Yanjunem jsem se držel, jak s Fenem, tak teď s ním a už nemůžu, potřebuju to ze sebe dostat, chci brečet, dokud už nebudu mít slzy, dokud nebudu mít hlas na vzlyky a dokud ten smutek nezmizí. Chci se vybrečet a dostat ze sebe všechny ty pocity. Když se aspoň trochu uklidním tak dojdeme na sedačku. Ziyi před nás postaví obloženou mísu s chlebíčky a sedne si ke mně na druhou stranu. Začnu jim říkat vše, vše o tom, jak jsem se rozešel s Fenem, proč jsem se s ním rozešel, jak jsem byl zmatený ze svých pocitů, řeknu jim i to co nevěděli, to že mi Fen zakázal se bavit s Yanjunem, řeknu jim, jak jsem hned po rozvodu běžel za ním, jak mi pomohl a jak jsem se opil a vyspal se s ním. To, jak jsem si myslel že mám naději, jak jsem z něj cítil ten stejný pocit, ale byla to lež. Řeknu jim vše, od svých pocitů až po svoje strachy. Vyslechnou mě, hladí po vlasech a zádech a krmí chlebíčky. Podávají mi kapesníky a utěšují. Nakonec mi řeknou že u nich můžu být, jak dlouho budu chtít.
"promluvím si s Yanjunem" zadívá se na mě Ziyi, vytřeštím oči a začnu zuřivě kroutit hlavou.
"neměl bys spíš jít za Fenem?" zadívám se na Zhengtinga který na Ziyiho překvapeně zvedá obočí.
"ale prosím tě, z toho, co Zhangie říkal je jasné, že miluje Yanjuna, Fen udělal chybu a nezaslouží si tě, ale s tím Yanjunem věřím, že to je jen nedorozumění, promluvím s ním a určitě se to nějak vyřeší ano?" usměje se na mě a dloubne mě do tváře abych se usmál. Přikývnu a obejmu ho.
"Děkuju Ziyi" vzlyknu a on mě poplácá po zádech. Hned ho pustím a obejmu i Zhengtinga, i jemu poděkuju. Nakonec se rozhodneme že si pustíme film. Při filmu se snažím nebrečet, ale je jedno jak moc se na to nesnažím myslet, stále jako by mi v hlavě kolovalo jeho jméno, jako bumerang, vždy se náhle objeví a mě píchne u srdce, když si vzpomenu na jeho výraz, na tón jeho hlasu, na to, jak provinile se na mě díval dneska ráno, ta lítost a mě se sevře bolestně srdce, pak mi vše zmizí z hlavy a já cítím úlevu ale pak…se to zase vrátí a já nevím co mám dělat.




Yanjun
Cestu domů nevnímám, vlastně ani nevím, jak se mi podařilo autem dojet, ani nevím, jak jsem zaparkoval, ale dojdu domů a složím se na sedačku. Pořád mám před očima to, jak se tvářil. Jeho oči zalité slzami. To, jak moc jsem cítil, že se přede mnou nechce složit. Znám ho líp. Než kdokoliv jiný a lépe než kohokoliv jiného. Je to moje vina. Nemělo se to stát, ne, že bych nechtěl, aby se to stalo, ale…mělo se to stát jinak, měli jsme být střízlivý, měl j sem mít jistotu, že to tak chce. Jistotu, že si nepředstavuje, že jsem Fen. Jistotu, že opravdu chce, abych to byl já.
I když nejdřív vypadal tak radostně a spokojeně, když ráno vyšel z pokoje. Když jsem se na něj otočil, jen na vteřinu moje srdce poskočilo nadějí, že toho možná nelituje, že možná nejsem tak špatný člověk, jak si myslím. Že je možná dobře, že se to stalo. Ale nemohl jsem to přejít, nemohl jsem dělat, jakože nic. Je to moje vina, to všechno.
Měl jsem ho zastavit, když chtěl odejít. Tolik jsem chtěl, každá buňka mého těla po tom prahla, po tom, aby zůstal, abych ho uvěznil ve své náruči. Aby už nikdy neodcházel, aby zůstal se mnou. Navždycky a možná ještě déle. Ale přesto jsem to nedokázal, přesto jak moc ho miluji jsem to nedokázal, jsem slaboch.
Trhnu sebou, když mi zazvoní zvonek. Mé srdce se rozbuší jen při té myšlence, že by to byl on. Že by se za mnou vrátil. Najednou jsem si to tolik přál, najednou jsem doufal, že tentokrát seberu odvahu na to, abych to mezi námi urovnal, že seberu odvahu, abychom si o tom promluvili, abychom mluvili o tom, jestli jsme to oba chtěli. Jestli to takhle chceme i dál. S bušícím srdcem doběhnu ke dveřím, až moc rychle vezmu za kliku a rozrazím dveře. Ale není to tak, jak bych si přál, mé srdce se smutně a zoufale sevře, když ve dveřích nestojí on.
"Ziyi…stalo se něco Zhangiemu?" vyjeknu, když si uvědomím, že to on bydlí a chodí se Zhengtingem a tam jsem přece Zhangieho vezl. Zakroutí hlavou a já se skoro musím chytit dveří, jak se mi uleví, že se mu nic nestalo. Pozvu ho dovnitř a všimnu si, že má s sebou plechovky s pivem. Jen při představě alkoholu a toho, co se stalo včera se mi zase bolestně sevře srdce.
"Ty jsi kretén, viď." Plácne se Ziyi do čela, když se posadíme na sedačku a otevřeme si pivo.
Pokud jsem měl někdy nejlepšího kamaráda a nepočítám Zhangieho, protože on je mojí láskou, tak jím byl Ziyi. Už dříve jsem potřeboval někoho, komu bych se mohl svěřit s tím, co cítím. Držet to neustále v sobě mě ubíjelo víc, než jsem si kolikrát byl schopen přiznat. Ví to už tolik let, možná o něco dřív než spolu Zhangie a Fen začali chodit.
"Jo." Šeptnu a dám si loka piva. Prohrábnu si zničeně vlasy.
"Jeho verzi už jsem slyšel, tak mi řekni tu svoji." Mrkne na mě a rozvalí se na gauči. Přemýšlím nad tím, jak začít, ale místo toho si vzpomenu, jak jsem ho dal se Zhengtingem dohromady. Jsou spolu už taky dlouho, 3 roky. Byl jsem se Ziyim, když Zhengtinga poprvé viděl, hned se mu líbil a já myslím, že u nich to byla taková ta kouzelná láska na první pohled. Ale Ziyi je tichý typ, až moc, i když je vcelku sebevědomí, tak mě udivilo, jak měl sebevědomí téměř nulové, pokud šlo o Zhengtinga. Na jednu stranu jsem to chápal, Zheng byl moc oblíbený, krásný, roztomilý…měl hodně obdivovatelů. Ale nejsem slepý, viděl jsem, jak se nesměle díval po Ziyim, kdykoliv mohl, oni dva to neviděli, ale já to viděl. A častokrát jsem si představoval, jaké by to bylo něco takového zažívat se Zhangiem. Ty pohledy, které se víc a víc prodlužují, to, jak jednomu rudnou tváře a častokrát se střídají v tom, kdo pohledem uhne první. Mělo to svoje zvláštní kouzlo a bylo hodně zajímavé přihlížet tomu, vidět, jak se to vyvíjí, jak začali být jejich pohledy odvážnější, jak jeden druhého přitahovali k sobě.
"Neutíkej myšlenkami někam pryč." Drbne do mě, když mu neodpovídám a evidentně jsem se ztratil ve svých myšlenkách.
"Promiň, jen…do mysli mi přišlo, jak jste se dali se Zhengtingem dohromady." Povzdechnu si. Pozvedne obočí.
"Jak sis na to teď vzpomněl." Lehce se zasměje. "Ale když jsme u toho, tak jsem ti nikdy pořádně nepoděkoval za to, že jsi nás dokopal k tomu, abychom se k sobě dostali." Mrkne na mě.
"Pamatuju si to až moc dobře," zakroutím hlavou. "jako by to bylo včera, když byl školní ples a vy jste stáli každý na jednom konci sálu a pokukovali jste po sobě. A já tě prostě musel přinutit, abys ho šel konečně vyzvat k tanci, jeho oči to křičeli, jen ty sis myslel, že to tak není." Pozvednu obočí a on se zasměje.
"Já vím, děkuju." Zakývá hlavou. "Ale zpátky k tomu, co jsme řešili." Kývne na mě hlavou. Dlouze vydechnu.
"Ty přece víš, jak moc ho miluju," šeptnu. "byly jsme oba dva opilý, on mluvil o tom, jak pro něj neexistuje pravá láska, že není nikdo, kdo by ho měl opravdu rád, a tak jsem mu prostě řekl, že ho mám rád. On mi pak vtiskl pusu a já jsem se nedokázal ovládat, tak moc jsem pro něj vždycky chtěl být víc než jen kamarád, nedokázal jsem se od něj oddálit a přestal. Kdyby mě nezačal svlékat, nejspíš bych se s ním ani nevyspal, ale přišlo to a já…vím, že jsem špatný člověk, protože jsem toho využil. Měl jsem počkat, až to všechno přijde samovolně, neměl jsem využít toho, že je opilý…určitě toho musí teď litovat a myslet si o mě bůhví co." Složím si hlavu do dlaní.
"Jsi vážně idiot, Yanjun." Povzdechne si Ziyi. "Takhle to ale vůbec není." Vážně se na mě zadívá a já zvednu hlavu.
"Co?" vyjeknu najednou.
"On je smutný a zlomený ne proto, že se to stalo, ale pro to, jak ses zachoval a proto, že toho ty lituješ. Říkal, že kdyby si měl vybrat, udělá to znovu, že si uvědomil, že i on k tobě nejspíš něco celou tu dobu cítí. A ty to tak pohnojíš, protože si myslíš, že to udělal jen proto, že byl opilý." Plácne se do čela a já vytřeštím oči.
"On toho opravdu…nelituje?" zadívám se na něj jako na ducha svatého a Ziyi zakroutí hlavou.
"Měl by ses dát dohromady a taky bys to měl vyřešit. Celou dobu ses trápil tím, že když jsi měl šanci ho pozvat na rande nebo mu vyznat svoje city, tak jsi couvnul, moc dobře si pamatuju, jak sis nadával, když se dal dohromady s Fenem. Teď máš možnost se s ním konečně dát dohromady, tak bys ses té šance měl chopit a něco s tím konečně za ty roky udělat," mrkne na mě. "když já neměl odvahu pozvat Zhengtinga na rande, protože jsem si myslel, že pro něj nejsem dost dobrý, tak jsi tu byl vždycky pro mě, abys mě nakopal do prdele a řekl mi, ať nedělám blbosti. Díky tomu jsem s ním už 3 krásný roky a vždycky ti za to budu vděčný. Takže ti to chci oplatit." Mrkne na mě. "Takže se dej dohromady, nemáš se proč cítit provinile, a hlavně si nenech utéct poslední šanci." Usměje se a já po chvíli přikývnu. Dopijeme pivo a já ho nechám odejít domů. Odhodlaně si sednu na gauč a začnu přemýšlet. V hlavě jsem měl vždycky tolik věcí, tolik překvapení, která jsem mu chtěl udělat, tolik míst, na která jsem ho chtěl vzít. Tolik jídla, co jsem se kvůli němu naučil vařit a chtěl jsem, aby je ochutnal.
Rychle zvednu telefon a zavolám Ziyimu, ať řekne Zhengtingovi, ať mi zavolá, až bude mít chvilku a nebude u sebe mít Zhangieho. Dojdu si mezitím dát rychlou sprchu, zkontroluju, jestli je v lednici všechno, co na zítra budu potřebovat. Je skoro deset večer, když mi Zhengting volá.
"Ziyi říkal, že ti mám zavolat." Ozve se v telefonu.
"Jo, děkuju, Zhengting. Jak…jak je Zhangiemu…?" zeptám se opatrně.
"To je blbá otázka," slyším, jak si povzdechne. "je mu hrozně…smutno a pořád pláče, ale teď se mu podařilo usnout. To je všechno, co jsi chtěl…?" jeho hlas je trpký, ale nemůžu mu to mít za zlé, určitě mě teď proklíná, protože já jsem důvodem, proč se Zhangie trápí. Chápu, proč je takový.
"Zítra ve 12:00…prosím zařiď, aby přišel do parku, jak je v severní části ta rozkvetlá louka. Prosím." Řeknu vážně.
"Fajn, ale jestli bude kvůli tobě ještě někdy plakat, tak ti přijdu naliskat a Ziyi tě bude držet." Lehce se zasměje, ale zní vážně. Odkývu mu to a zalezu do postele, abych se vyspal. S myšlenkami na něj, a hlavně na to, že teď mám jedinečnou šanci, jak dát všechno do pořádku, se mi podaří usnout. Tentokrát už to nesmím podělat. Nesmím.
Ráno vstanu a začnu s vařením. Udělám několik druhů zákusků, jídla, jednohubek, všechno to, co má Zhangie rád. Všechno nachystám do obrovského piknikového koše, vezmu deky a ozdobná blikací světýlka na pověšení, která schovávám už dlouho v jedné ze svých skříní. Vždycky jsem doufal, že budu mít možnost je vytáhnout a vyzdobit nimi místo, kde se budeme moct sejít. I když bude odpoledne, i když bude světlo a světýlka nevyniknou tak jako v noci, je mi to jedno.
Rychle se vydám do parku, na louku a začnu tam všechno chystat. Tak, aby to bylo krásné, tak aby bylo všechno dokonalé a romantické. Protože lépe, než kdokoliv jiný vím, jak moc Zhangie miluje romantiku. Fen nebyl typ na romantiku, vím, že mu nikdy nedokázal udělat nějaké překvapení nebo něco, čím by mu vyrazil dech. A já tolik doufal, že toho budu schopen, že já to dokážu. Vytáhnu z kapsy krabičku a otevřu ji. Je to rok, možná víc než rok, kdy jsem to koupil. Bylo to, když jsme se se Zhangiem procházeli městem a zastavili jsme se u vitríny zlatnictví. Tak moc se mu tenhle řetízek s přívěškem srdce líbil, oči mu zářili tak moc, viděl jsem na něj, jak moc by ho chtěl. Ale byl moc drahý na to, aby si ho koupil, vím, že mluvil o tom, že by nenápadně naznačil Fenovi, aby mu ho koupil k narozeninám, ale vím, že Fen mu ho nikdy nekoupil. A tak jsem ho koupil já…jenomže pak mu Fen zakázal se semnou vídat a já neměl možnost mu ho dát. Teď jsem za to rád, protože pokud budu mít možnost teď, tak je to daleko krásnější.
Posadím se na deku a srdce mi zběsile buší. Rozhlížím se kolem sebe a každá buňka mého těla doufá, že sem přijde. Že ho uvidím, že ho budu moci obejmout, že budu moct všechno napravit a uvést na pravou míru. Má poslední šance, jak být s člověkem, kterého miluji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 13. května 2018 v 19:47 | Reagovat

No tak už kvůli nim a jejich štěstí, jim přeju, aby to všechno vyšlo. Jak Yanjun, tak Zhangie šekali na svoje štěstí hodně dlouho.
Těšim se na další úžasný díl. Děkuju :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama