Wrong Love || 4. kapitola

15. května 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Wrong love




Zhangjing
Je to teprve den, kdy jsem odešel od Yanjuna a už teď se cítím stokrát hůř něž když jsem odcházel od Fena, a to jsme spolu chodili čtyři roky. S každou minutou cítím, jak mi ubývá kus života. Jakmile jsem bez něj cítím tu prázdnotu až moc. Cítím jako by mi každá malá věc připomínala osobu, kterou miluji.
"Zhangie, broučku půjdeš se mnou do parku? Mám chuť se projít" zašvitoří Zhengting a sedne si ke mně na sedačku, začnu o tom přemýšlet. Já vím že budu muset zase žít. Že nemůžu jen sedět a utápět se ve svém smutku. Jednou se budu muset zvednout, jednou budu muset opustit tenhle dům začít si hledat práci abych si vydělal na byt a mohl být samostatný. Vím to, ale možná je to ještě brzo, možná je den moc krátký na to, aby smyl všechny moje trpké pocity. "no tak prosím" začne dlaněmi o sebe třít a prosit mě skoro až na kolenou. Zadívám se na něj. Oči mě pálí od všeho toho pláče a já si teď uvědomím, jak moc patetický jsem. Přišel jsem o přítele a o lásku a jediné co s tím dokážu dělat je brečet. Musím se sebrat, zadívám se na stále klečícího Zhengtinga a přikývnu.
"dobře pojdu s tebou" lehce se mi koutky zvednou do úsměvu ale stejně tak jako on tak i já vím že ten úsměv je falešný, moje rty se hýbou, ale oči mi zůstávají stejně prázdné, stejně zraněné. Nevím proč mě na procházku po parku tak moc oblíká, ale když se zadívám do zrcadla tak musím říct, že mi to sluší. Donutil mě si umýt vlasy, učesal mě a našel mezi mým oblečením kombinaci černých kalhot bílého trička a na to mi přetáhl svůj růžový svetr, který mi díky domu byl až příliš veliký. Měl jsem ho do půlky stehen.
"tak vypadáš náramně, tak pojď jdeme" vezme mě za ruku, a ještě se ve dveřích rozloučí se Ziyim. Když si dávají pusu tak uhnu pohledem. Nemůžu vidět tu jejich lásku. Nemůžu, moc by mi to připomínalo mojí situaci. Nechci vidět Ziyiho úsměv, když se od něj odtáhne nechci vidět jejich zamilované pohledy. Když vyjdeme z domu tak se stále držíme za ruku, pevně ji svírá a občas s ní zahoupe. Najedeme na nějaké téma, které nás zabaví cestou do parku. Snažím se tvářit normálně, snažím se neznít smutně, chci, aby ze mě cítil, že mi je dobře, chci, aby měl dobrou náladu, když už s ním jdu do parku. Nechci, aby mě zase utěšoval. Vím, že jsem přítěž, musí se o mě starat, pořád přemýšlet, jestli jsem v pořádku, jestli se netrápím, i když se trápím pořád. Vím, že by radši byl se Ziyim, že by se s ním radši bezstarostně díval na televizi a objímal ho a já vím že jim tohle kazím, protože místo toho, aby byli spolu tak jsem tu já. Dojdeme do parku a já ukážu na jednu z laviček, ale on zakroutí hlavou.
"hele víš, jak je ta rozkvetlá část parku? je to tam prý moc hezký, dojdi si tam sednout já donesu pití" mrkne na mě a popožene mě. Překvapeně zamrkám a udělám pár kroků, ale pak se zastavím.
"a proč nejdeme spolu?" možná jsem tím smutkem tak oblbnutý že mi t nedochází, ale přijde mi nelogické se rozdělovat, ještě když jsem si sebou nevzal ani telefon ani peněženku.
"neboj já tě tam najdu, šup šup" popožene mě znovu a trošku se zamračím. Přikývnu a rozejdu se směrem k rozkvetlé louce. S těžkým srdcem procházím kolem zamilovaných párů, kteří leží na zemi, objímají si, někteří si ani nepovídají, jeden si čte, a druhý poslouchá hudbu, ale je mezi nimi jistý druh symbiózy. Znám to…s Yanjunem jsme taky nepotřebovali spolu mluvit každou chvíli. I když jsme si volali, před tím, než mi to Fen zatrhl, tak jsme si volali třeba dvě hodiny a byly chvíle kdy jsme si třeba deset minut nepovídali, občas jsme se zasmáli nebo prohodili nějakou věc k tomu co děláme, ale my nepotřebovali mluvit, ticho nám nevadilo. Stejně jako když jsme seděli v parku taky jsem si četl a on poslouchal hudbu, nebo si četl časopis, já mám rád romány o lásce, která přenáší hory a Fen to vždy považoval za dětinské, nebyl romantik a nikdy pro mě nic romantického neudělal tak jsem si tímhle dělal výlety do světa který jsem neznal, ale chtěl v něm žít. Proto jsem tyto příběhy četl jen s Yanjunem, věděl jsem, že on mě soudit nebude, stejně jako on věděl že si z něj nebudu utahovat za to, že si čte bulvární časopisy, které jsou založené spíše na drbech než na faktech, ale několikrát se stalo že si četl kuchařky a časopisy o gastronomii, ani jsem nevěděl že má takový koníček, ale jelikož jídlo miluji nadevše tak jsem ti četl s ním. Zakroutím hlavou, když se mi po tváři znovu spustí slzy. Proč na něj teď znovu myslím? Proč si tohle připomínám. Dojdu až k louce a hlasitě si povzdechnu. Sklopím hlavu, nechci si užívat tenhle romantikou atmosférou zalitý pohled. Proto svůj pohled upíchnu na zem a pomalu se rozejdu, dokud nedojdu k okraji kostkaté deky.
"p-pardon" špitnu a chci se páru který na dece nejspíš sedí vyhnout.
"Zhangie" ztuhnu v chůzi, krev se mi v žilách zastaví. Polknu a snažím se hned nerozbrečet. Pomalu zvednu oči a hned je vytřeštím, když ho vidím. Je tak krásný, jak si ho pamatuju, myslel jsem, že z toho, jak ho mám rád jsou moje představy o něm zkreslené. Že třeba není tak pěkný, ale já si ho tak v hlavě vybarvil, ale teď když ho zase vidím před sebou tak je opravdu neuvěřitelně krásný. Rozhlídnu se kolem, očividně tu má piknik, je to tu nádherně ozdobené, na stromech jsou světýlka a vše vypadá tak romanticky, asi na někoho čeká. Chci se otočit, chci utéct, nejsem ještě připravený se s ním vidět, nejsem připravený mu čelit, ale chytí mě za ruku a zastaví mě. "Zhangie počkej" špitne, chci se mu vykroutit, ale jeho stisk je pevnější než před tím. "tentokrát ne, nenechám tě, nepustím tě" přitáhne si mě k sobě a já zalapám po dechu, když mě otočí a můj nos se otře o jeho rameno. Pevně mě obejme a já cítím, jak se mi srdce tříští na tisíce kousíčků. Jak moc bych chtěl být v téhle náruči uvězněn do konce života, ale vím že to není moje místo, ať mám jakékoliv pocity tak vím, že tahle náruč není pro mě, je pro někoho, kdo si ho zaslouží.
"prosím Yanjun" zakroutím hlavou a hlasitě vzlykne. Víc mě obejme.
"musím ti něco říct, je to dlouho co ti to chci říct, ale vždycky jsem byl srab a za ty roky je tu tolik věcí co ti musím říct a tentokrát je řeknu, všechny" pohladí mě po vlasech. Nechci je slyšet, nechci, aby mi řekl, že jsem pro něj jen kamarád, nechci. Ale třeba po tom, co mi to řekne, třeba dokážeme být potom ještě přátele. Ani neví, jak moc mi chybí, je to jen den a já mám pocit jako bych ho neviděl měsíce, možná roky. "omlouvám se za to co se stalo tu noc" špitne, moje srdce se sevře a začne bušit silněji a bolestněji. Chci ho zastavit, ne nechci slyšet už ani slovo, nechci, aby mi řekl něco, co už dávno vím.
"j-já vím n-nemusíš nic vysvětlovat, já vím že…že toho lituješ jen mi dej čas abych-" zarazí mě, když mi přiloží prst na rty. Překvapeně k němu zvednu oči a on se n a mě usměje ale vidím mu na rtech tu nervozitu, lehce se mu ret třepe a já nevím kdo z nás je víc nervózní.
"nic nevíš Zhangjing…lituji toho, to máš pravdu, ale lituji toho, že to bylo, když jsme byli opilý, ale jinak jsem to chtěl, miluji tě, miluji tě už tak dlouho, ještě před tím, než si poznal Fena, akorát jsem byl srab a bál jsem se ti vyznat odkládal jsem to tak dlouho až bylo pozdě a já o tebe přišel. Tu noc jsem se neudržel a bál jsem se, že toho budeš litovat ty, že jakmile vyprchá alkohol tak toho budeš litovat. Ziyi mi řekl že toho nelituješ, že to je jen nedorozumění a já ho chci napravit. Chci abys věděl, jak moc tě miluji, jak jsem se všechny ty roky učil vařit všechna možná jídla, jen proto abych ti je mohl vařit, ať už jako kamarád nebo jako přítel. Nechci o tebe přijít, podruhé už ne" můj mozek nedokáže vstřebat všechna jeho slova. Stojím bez hnutí, po mých tvářích stékají slzy a já se začnu celý třást. On…on to cítí stejně, cítí stejné pocity jako já, není to jednostranné a ani mě ne nenávidí. Hlasitě zapláču a sám se pomalu natisknu do jeho náruče.
"i-idiote, bože ty jsi takový idiot" začnu ho pěstičkou bouchat do hrudi a pořád mu opakuji že je to idiot. Hladí mě ve vlasech a občas se zasměje, když ho bouchnu silněji. "měl jsi mi to říct, neměl jsi být srab bože idiote" hlasitě zapláču ale přestanu ho tlouct a obejmu ho kolem krku. "taky tě miluju Yanjun, předtím to nebyla správná láska, nebylo to ani správná osoba, pro mě jsi jenom ty, měl jsem to vědět už předtím, moje srdce mě vždycky táhlo jen k tobě, jenom s tebou jsem to já" zavzlykám mu do krku a cítím, jak si oddechl, jak uvolnil ten přebytečný nervózní vzduch ze svého těla. Trošku se od něj dotáhnu a on se na mě z té blízkosti usměje. Vypadá tak nervózně že se musím zasmát. "tak už mě polib idiote" prohrábnu mu vlasy a nemusím mu to naštěstí říkat dvakrát, protože se hned vpije do mých rtů. Hlasitě vzdychnu tím přívalem emocí. Je to nepopsatelně nádherné. Jako by do mě někdo vdechl život. Najednou se cítím že je všechno, jak má být cítím, že někam patřím, že já You Zhangjing patřím k tomuhle muži, patřím do jeho náruče, do jeho života. Že jeho rty patří mě, jeho polibky, jeho dech, který mě šimrá na tváři, jeho ruce, které přejíždí po mých bocích, patří mě. Stejně jako já patřím jemu. Pomalu se ode mě odtáhne ale je to jen na chvíli doku doba nepopadneme dech a pak se znovu k sobě natiskneme. Cítím v jeho dotecích tu úlevu, ten chtíč, který potlačoval tak dlouho. Po tváři mi steče pár slz, když si uvědomím, jak dlouho na mě čekal, jak moc musel trpět. Uvědomuji si, že si ho nezasloužím, nezasloužím si, aby někdo tak skvělý jako Yanjun čekal na mě. Říkám si, že mám obrovské štěstí, musí mě opravdu milovat, opravdu moc když na mě čekal čtyři dlouhé roky, možná i déle.
"udělal jsem tvoje oblíbené špízy" zasměje se mi do rtů. Nadšeně zatleskám a spolu se posadíme na deku. Začneme se krmit, vrním nad každým soustem, protože je to tak výborné. Mezi sousty si vyměňujeme malinké a sladké pusinky a já jsem momentálně šťastný. Všechny negativní pocity se najednou smyjí. když dojíme tak na chvíli zašmátrá v kapse, dokud z ní nevyndá krabičku, ve chvíli, kdy ji otevře tak zalapám po dechu a zakryju si pusu. Nechám ho, aby mi nasadil ten nádherný přívěšek a já mám co dělat abych znovu nebrečel. Skočím mu kolem krku a se smíchem se začneme válet v trávě.

Po tom to netrvalo dlouho a já se přesunul znovu k němu. Zhengting skákal radostí a Ziyi nám blahopřál. Už jsou to dva měsíce a jsme pořád stejně šťastní. Yanjun je úplně jiný než Fen, každý den mě hýčká a já se cítím tak moc milován.
"no a co budeš dělat s Fenem?" zaliju Zhengtingovi kávu a sednu si k němu na sedačku v Yanjunově bytě. Zamrkám nad jeho otázkou. "přece jenom vím že jste i předtím vyli dobří přátelé a teď když je to všechno už v pohodě tak, jen že je to škoda" pokrčí rameny, vím že se o mě moc strachuje, ale nenapadlo mě, že přemýšlí nad takovými věcmi.
"možná, bych se s ním mohl sejít a rozejít se s ním jako člověk, v dobrém a třeba, já nevím se domluvíme na tom, že budeme znovu přátelé?" zamrkám na něj a on se nadšeně usměje. Po tom, co Zhengting odejde tak nad tím začnu přemýšlet, zatím co Yanjunovi žehlím košili a čekám až se vrátí z práce. Napíšu Fenovi zprávu s tím, že bychom se mohli sejít a vyřešit to mezi námi. Cekám na odpověď zatím co připravuji jídlo, aby si ho mohl Yanjun dát zítra na oběd. Po pár minutách mi přijde odpověď, domluvíme se na místě a času, zítra v jednu hodinu v kavárně Kkukkung. Připravím si na zítřek věci a pak už slyším, jak klaply dveře a nadšeně k nim doběhnu abych dal pusu svému miláčkovi.
"jak jsi se měl?" usměje se na mě a políbí mě. Chtěl jsem mu to za večer několikrát říct, ale nebyla správná příležitost, protože po chvíli mazlení na gauči jsme se rozvášnili natolik že moje steny museli být slyšet až na druhou stranu města. Nakonec jsem usoudil že není dobrý nápad to řešit, vím, jak je Yanjun žárlivý, když přijde na Fena a nechci mu zkazit náladu. Proto když ráno vstanu tak mu napíšu na lednici lísteček, že jdu za Fenem to vyřešit. Vím, že vždycky po sexu je veliký spáč a vzhledem k tomu že je víkend a nemá práci tak bude spát minimálně do jedné a než najde lísteček tak budou dvě, a to bych už měl být zpátky. Obléknu se a vtisknu mu pusu.



Yanjun
Kolikrát jsem si nadával, že jsem idiot. Měl jsem mu to říct dřív, neměl jsem být srab. Když mi řekl, že to cítí stejně, měl jsem pocit, že se moje srdce rozskočí. Byl to nepopsatelný pocit a já jsem opravdu idiot. Ale stálo za to čekat, protože to, co je mezi námi je nepředstavitelně nádherné. Jako bychom pro sebe byly stvořeni, není mezi námi nic, co by drhlo, člověk by ani nevěřil, že může být vztah dvou lidí tak dokonalý.
Cítím, jak se pomalu začínám probouzet. Je mi jasné, že už není ráno. Jednak je víkend a jednak vzhledem k tomu, jak vášnivý jsme včera měli sex…tak bude hodně pozdě, protože po takto vášnivém sexu vždycky dlouho spím. Začnu rukou šmátrat na druhou stranu postele, abych zjistil, že vedle mě nikdo neleží. Jeho polovina není ani trošku teplá, takže je to déle, co vstal. Smutně zafuním do polštáře a párkrát do něj zanaříkám. Shrábnu si vlasy, aby mi nelezli do obličeje a pomalu se začnu rozkoukávat po ložnici. Je tu ticho, z celého bytu neslyším jediný zvuk, který by mě utvrdil v tom, že tu nejsem sám. Že by šel nakoupit? Povzdechnu si a přejdu do sedu, začnu si protahovat záda a unaveně zívnu. Podívám se na telefon. Dvě hodiny odpoledne. Nepřekvapuje mě to, je to skoro normální čas, kdy se o víkendu vykopávám z postele. Zhangie většinou tak dlouho spát nevydrží, takže jde vařit, a když spím opravdu dlouho, tak se ke mně do postele po obědě vrátí a častokrát se mnou ještě usne. Takže se nakonec probouzíme spolu, což je pro mě to nejkrásnější, co na světě může být. Nemyslím si, že by pro mě mohlo být něco krásnějšího, než mít po svém boku osobu, kterou tolik miluji.
Vstanu z postele a dojdu si do koupelny, abych se dal do pořádku po dlouhém spánku. Pak se zastavím ještě v ložnici, abych se převlékl do černého trička a šedých tepláků. Vylezu z ložnice a opravdu, všude je takové ticho, že vím jistě, že Zhangie někam šel. Asi fakt na ten nákup, protože neříkal, že by měl někam jít a navíc víkend je pro nás to nejkrásnější, protože můžeme být oba spolu, nerušeně, bez toho, aniž bychom se večer museli dívat na hodiny, abychom šli zavčas spát, abych pak vstal do práce.
Dojdu k lednici a mám co dělat, abych nevykřikl, nevzal nůž a nešel na ulici pobodat náhodnou osobu jen proto, abych se uklidnil. Šel si to vyříkat s Fenem?! Proč?! Rozešli se, ne? Co chtějí řešit?
Pokud jde o něj jsem až nesnesitelně žárlivý. Vím, tuším, říkal mi to, dokazuje mi to, že mě miluje, ale i tak. Ten strach tu je a přebývá ve mně. Byli spolu čtyři roky. Bojím se, že pokud se uvidí, tak mezi nimi možná znovu přeskočí jiskra…možná si Zhangie uvědomí, že ty city nechová ke mně, ale k Fenovi…možná uzná, že udělal chybu, že se spletl…prohrábnu si vlasy a zničeně si sednu na židli k jídelnímu stolu. Chvíli jen tak neurčitě koukám před sebe, chvíli naštvaně kopu do nohy stolu a u toho si někdy dlouze a někdy naštvaně povzdychávám. Ne, věřím mu…věřím tomu, že si s ním šel jen promluvit.
Snažím se být normálním racionálně uvažujícím člověkem a vstanu od stolu. Dám si vařit vodu na kafe, vytáhnu si z ledničky pomazánkové máslo, nachystám si krajíc chleba. Až po tom, co se ozve zvuk nárazu nože o kuchyňskou linku si všimnu, že jsem ten krajíc chleba nožem spíše chladnokrevně zavraždil, než abych si na něj máslo namazal jako normální člověk. Povzdechnu si a vyhodím rozkuchaný krajíc chleba, vezmu si nový a snažím se ho tentokrát namazat jako normální člověk. Podaří se mi to, tak dám krajíc na talíř, přihodím k němu pár cherry rajčátek a na kolečka nakrájený okurek. Zaliju si kávu s cukrem, naliji si do ní mléko a začnu jíst. Nebo se o to alespoň snažím, protože vůbec nemám chuť k jídlu. Spíš to do sebe nasoukám jen proto, aby mi v břiše přestalo kručet a divně šramotit.
Posadím se na sedačku, pustím si televizi, ale ať se na filmy v ní snažím soustředit jakkoliv, tak to nejde, pořád pohledem střílím na hodiny. Nevím v kolik odešel, nevím, jak dlouho je pryč, ale čím víc času je, tím jsem neklidnější a nervóznější. Moje naštvání se víc a víc mění na strach. Nevím, co když se mu něco stalo? Co když s ním dávno není, ale někdo ho unesl na nádraží? Co když mu někde někdo ublížil, přepadl ho? Ale co když…co když s ním přece je?
"Nevyšiluj, Yanjun." Zamumlá mi neurčitým tónem Ziyi do telefonu, když mu s hysterikem v osum večer volám. Moc ho nezajímalo, co se mi děje, to mi je jasné podle toho, že u jeho odpovědí slyším, jak se oddává pusám se Zhengtingem, který vrní sice tiše, ale i tak to slyším.
"Jak nemám vyšilovat? Už je osum! Nebere mi telefon, je nedostupný, nevím, kdy odešel, nevím kde je!" vyjeknu po něm, aby mi konečně řekl něco, čím mě uklidní. Což je teď něco, co potřebuji.
"Yanjun, není to malé dítě," slyším jeho káravý tón jako bych byl jeho dítě. "určitě je v pořádku, třeba se něco stalo a kvůli tomu se zpozdí. Určitě ti to potom vysvětlí, tak nevyšiluj." Slyším, jak si povzdechl a hned na to zavrněl. Nemyslím si, že bych měl v našem telefonátu pokračovat, protože když uslyším Zhengtingův sten, tak je mi jasné, že se chtějí věnovat sobě a ne mě pomáhat s depresí a šíleným strachem.
Lehnu si na sedačku a drtím ve své náruči polštář. Celým bytem se ozývá křik, protože se dívám na nějaký horor plný krve a řezání částí těla. Ale ani to se mnou nehne, co se mohlo stát? Vybil se mu telefon?! Ale kde je! A hlavně…kdy se hodlá vrátit?!
Poslední čas, který si pamatuji, že jsem na hodinách viděl byly dvě hodiny ráno. Pak ani nevím jak se mi podařilo ve vlnách křiku z televize usnout.
Trhnu sebou, když mi zvoní telefon. Že by to byl konečně on?! Už je ráno, tak kde byl celou noc? Neznámé číslo. Policie? Volají mi, že ho někde našli zavražděného? Ježiši kriste! Rychle telefon zvednu a moje srdce se svírá strachem.
"Prosím, Yanjun." Ozvu se do telefonu.
"Ahoj," ozve se pro mě ne zrovna známý hlas. Ale nepatří Fenovi, díky bohu. "já jen abys byl v obraze, že Zhangjing je právě u Fena, v jeho tričku a rozcuchaný a nejspíš u něj byl celou noc!" vyjekne někdo do telefonu hodně naštvaným tónem a hned to tipne. Trhnu sebou a nasraně vystřelím ze sedačky rovnou ke skříni. Naházím na sebe oblečení. Nevím, jestli má Zhangie telefon vybitý nebo ho nebere schválně, ale napíšu mu sms. Do 20 minut jsem u Fena doma!!!Nasraně křápnu dveřmi a následně doběhnu k autu a rozjedu se směrem k vedlejšímu městu, kde bydlí Fen. Určitě to není tak, jak to vypadá! Určitě to má nějaké rozumné vysvětlení!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 15. května 2018 v 17:10 | Reagovat

Taky si myslim, že to bude mít logické vysvětlení. Třeba jen spolu popili a přehnali to, tak Zhangjing přespal u Fena.
A přesně vím, kdo Yanjunovi volal. Byl to jistě Xikan, který to udělal ze žárlivosti...
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama