Become a family || Changki | 1. část

2. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family
Bohužel (díky nějakému salátu, co nám to nepřeje) jsme se dostali do menšího skluzu ze psaním (ano, našim protivníkem je čas a zatím vyhrává). Become a family by mělo vycházet na střídačku s Jealousy, ovšem je možné, že nebudeme stíhat průběžne psát, takže se přidávání BaF někdy zpomalí, takže aby někdo nedostal infarkt.
To je tak, když jste (je ilegální být tu sprostá?) ************** co píšou 5 povídek zaráz, tudíž místo jedné dopsané máte plný košík kaštanů nedokončených povídek. Ale mějte s námi slitování! Snažíme se, jak nejvíc to jde (opravdu).





Kihyun
Vždycky jsem miloval děti, kontakt s nimi a práci s nimi. Sám jsem nejednou přemýšlel o svých dětech, ale ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že ženy nejsou mým šálkem kávy a že jsem gay, tak jsem věděl, že vlastní děti mít nebudu. Samozřejmě, že existuje adoptce a další možnosti, ale na to bych musel mít správného partnera, ale za několik let jsem nikoho nenašel, nepodařilo se mi najít lásku a tak jsem to vzdal.
Práce ve školce byla mým snem, takže jsem byl šťastný, když jsem dostal místo učitele v mateřské školce v našem městě. A užívám si v ní každý svůj pracovní den. I ostatní učitelé jsou tu skvělý, Mark je mezi dětmi hodně oblíbený a o Minhyuka se spíš starají děti, než aby se staral on o ně. Ale snaží se, hlavně proto, že tu sám má svého syna Xukuna, ale i tak se kolikrát stalo, že na hřišti Minhyuka hlídali děti, jak on si hrál, než aby si hrály ony.
"Hyunnie, má nám sem pan Lim dovést nového chlapečka, vezmeš si ho na starost? Já zabavím děti." Mrkne na mě Mark, zatímco se převlíkáme. Já si na sebe vezmu svoji růžovou zástěru a Mark svoji modrou s medvídky, nosíme je hlavně proto, aby nás děti neumazali, protože mají věčně upatlané ručičky.
"Dobrý den." Uslyším, tak se otočím, když jsem na skříňkách na chodbě utíral prach. Překvapeně zamrkám, oh bože, možná jsem právě dostal orgasmus jen při pohledu na něj. To musí být tatínek od toho nového chlapečka. Usměju se a pomaličku dojdu k nim, chlapeček měl slzy na krajíčku, stál vedle táty a pevně objímal jeho nohu a celý se třásl. "Jsem Lim Changkyun a tohle je Chengcheng." Pohladí chlapečka po hlavě a já se usměju.
"Já jsem Yoo Kihyun," potřesu si s ním rukou a pak si dřepnu, abych byl v úrovni Chengchenga. "ahoj, Chengcheng." Mile se usměju a natáhnu k němu ruku, víc se zatřese a posmrkne.
"Tatínek musí do práce, broučku, ale přijdu si pro tebe, dobře?" klekne si k němu i Changkyun a zatímco s ním mluví, tak já ho pozoruju. Bože, neměl bych takhle přemýšlet o zadaných tatíncích dětí, které tady mám hlídat. Zakroutím hlavou sám nad sebou.
"Určitě to spolu zvládneme, mh? Nemusíš se bát." Natáhnu k Chengchengovi ruku, nejistě se zadívá na svého tatínka, který na něj kývne a pak ke mně pomaličku natáhne ručičku a pevně v dlani sevře můj prst. Usměju se na něj a pomaličku z podřepu vstanu a on se ke mně přiblíží a můj prst sevře ve své dlani pevněji. Společně zamáváme jeho tátovi. Začnu mu pomaličku ukazovat školku, kde co je, představím mu Marka a Minhyuka, Mark si zrovna s dětmi kreslí a Minhyuk s nimi pláče u Lvího krále. Nevím, kdo řve a brečí víc, ale myslím, že Minhyuk mezi dětmi vede.
"Chceš si s dětmi kreslit? Nebo se dívat na pohádku?" usměju se na něj, když si všechno doprohlídneme.
"C-Chtěl bych si…číst." Zamrká na mě obrovskýma upřímnýma očima a dojdeme spolu ke knihovničce. Nechám ho, aby si vybral knížku a nabídnu mu, že mu ji přečtu, ale zakroutí hlavičkou a s knížkou si sedne mimo dosah ostatních dětí a zabere se do čtení. Je velmi šikovný, že dokáže sám číst knížku, ačkoliv tady nemáme nic, co by bylo pro děti složité, ale většina dětí, co dají rodiče do školek, jsou na tom hodně špatně s výchovou a i s naučenými věcmi. Kolikrát se nám stalo, že děti si sami neuměli dojít ani na záchod, nezvládli ani hygienu spojenou se záchodem, samozřejmě, že jsme na to připravení a nikdo z nás neměl problém s tím, aby šel a utřel dítěti zadek, ale jsem toho názoru, že by to děti v jejich věku měli už víceméně zvládat.
Chengcheng mi přijde jako velký introvert, nesnažil se spřátelit s dětmi, jde vidět, že si sám vystačí, protože od knížky neodtrhnul pohled, od té doby, co si sedl a začal číst, tak se skoro ani nepohnul a nevěnoval ničemu kolem sebe pozornost. Ani tornádu Xukunovi, jehož pokřiky většinou slyší až ve vedlejší ulici, kolikrát se nás rodiče ostatních dětí opatrně ptali, jestli to dítě není týrané nebo mu rodiče nepodstrkují drogy, ale jakmile jsem se zmínil, že jeho rodičem je Minhyuk, který je možná ještě víc hyperaktivní, než všechny děti dohromady, takže pak už se nikdo nikdy neptal.
"Chengie, je oběd, tak pojď papat." Dřepnu si k němu a prstem ho dloubnu do kolínka, abych ho vytrhl z transu a abych si získal jeho pozornost.
"Já nemám hlad," zvedne ke mně oči a zakroutí hlavičkou. "a já nejsem zvyklý moc papat." Zamrká nevinněji, svraštím obočí.
"Když nebudeš pořádně papat a budeš vynechávat oběd, tak budeš pořád prcek a nevyrosteš tak jako táta." Pozvednu obočí v doufání, že jsem ho teď dostal.
"Tatínek taky nepapá." Zadívá se na mě a já myslím, že to teď nandal spíš on mě. Ale nevzdám se, začnu mu vysvětlovat, proč je oběd tak moc důležitý, že je to velmi důležitá součást dne a překvapuje mě, jak přikyvuje hlavou, visí mi na rtech při každém slovu, jde vidět, že mě opravdu vnímá a opravdu poslouchá. Myslím si, že je moc rozumný a chytrý. Nakonec se mi podaří ho přesvědčit, chytí mě za ruku a já ho dovedu ke stolečkům, kde děti jí. Chci, aby se usadil, abych se sám mohl naobědvat, ale pevněji sevře moji ruku a jeho oči se na mě dívali v očekávání a v doufání, usměju se a sednu si s ním k malému stolečku. Mark nám oběma donese oběd a já myslím, že je Chengcheng spokojený, protože se přisune blíž ke mně a začne papat. Sice má pusu celou od omáčky, kterou máme s rýží, ale alespoň drží příbor v ruce a snaží se ním jíst, ne jako Xukun, který vidličkou vesele vypichuje spolusedícímu dítěti oko. Neměl bych, ale ignoruji to ačkoliv se děsím chvíle, kdy se ozve řev a já budu té holčice vytahovat vidličku z oka.
Celý den uběhne překvapivě rychle, Chengie se pořád bojí, myslím, že moji ruku za celý den snad ani nepustil.
"Táááátoooo." Nadšeně zakřičí, když čekáme na chodbě, než se ve dveřích objeví jeho táta. Pustí moji ruku a nadšeně skočí svému tatínkovi do náruče. A já se musím usmívat, jak moc krásně spolu vypadají. Zajímalo by mě jak asi vypadá jeho žena? Jen doufám, že si Chengieho nebude vyzvedávat ona, nerad bych přišel o chvíle, kdy si můžu Changkyuna prohlížet.
"Jak to zvládal?" spočine Changkyunův pohled na mě. Rozšíří se mi koutky do úsměvu a začnu kývat hlavou.
"Moc dobře," přikývnu. "chvíli si poplakal, ale zvládli jsme to, je to moc hodný a chytrý chlapeček." Usměju se a vidím, že ho to potěšilo. Ještě chvíli Chengiemu mávám k odchodu, dokud neodejdou ze školy úplně.
"Neměl bys na něj zírat tak okatě." Rozesměje se Mark.
"A ty bys to dítě neměl držet vzhůru nohama?" odkašlu si a pak se zasměju, když se Mark lekne, že fakt drží dítě v náruči obráceně. Směju se až se za břicho popadám, když mi na to skočil.

"Jak někdo může mít tak sexy tátu." Svezu se na dětskou lavku a nechám děti, aby na mě naskákali jako piraně. "Tak a je se spinkat, když jsme po obědě." Zatleskám a začnu nahánět děti do postýlek, ačkoliv se to spíš podobá tomu, když zaháníte divou zvěř do ohrady.




Changkyun
Dvakrát si hlasitě oddechnu, když odložím Chengchenga ve školce. Doběhnu do práce v rekordním čase a hlasitě si oddechnu zatím co se oblíkám do bílého pláště a na mém stole sestra položí první složky se záznamy pacientů. Přijít jen o něco později tak už by všichni remcali, jako bych i já nemohl mít svůj osobní život. Jsem sice jen obyčejný obvodní lékař ale i tak mám práce nad hlavu, že kolikrát nestíhám ani jíst. O to víc mi je líto Chengchenga, protože jsem jediný, kdo se o něj může starat. Moje žena Yoona mě opustila pře půl rokem, od té doby Chengieho vychovávám sám. Zezačátku to bylo těžké ale dokázal jsem to nějak zkoordinovat s prací. Kolikrát mi syna hlídal Jackson, který pracuje jako hodinový manžel, takže má pracovní dobu, jakou si více méně určí, ale po tom, co jsem se vrátil domů a našel Chenga jak skáče z okna Jacksonovi do náruče, a ještě se tomu směje jsem usoudil, že potřebuju odborné hlídání. Ono to sice v našem domě bylo jen z prvního patra ale Jackson u toho ještě telefonoval, málem jsem dostal zástavu srdce, že jsem přemýšlel, jestli se sám můžu resuscitovat. Nebylo tedy jiné možnosti než dát Chenga do školky. Ale bál jsem se a stále bojím, jak si povede. Nikdy nebyl ode mě na tak dlouho pryč, ještě po tom rozvodu, kdy se na mě citově upjal. Manželka mě chtěla opustit už dávno, nevyhovovalo jí a nebavilo jí to, jak jsem byl pořád pryč, a to že jsem jí nedokazoval lásku. Což byla věc, ve které měla pravdu. Jak dokazovat lásku někomu koho nemilujete? Vzal jsem si jí na popud rodiny, takže se nedalo nic dělat. Ale ona se zlobila že je na Chenga sama, že jí nepomáhám a nemám na ní čas. Je pravda že ani ona mě neměla ráda, bylo to vážně jen kvůli našim rodičům. Když našla příležitost tak od nás odešel. Největší zlom, když si Chengie hrál a rozbil její vázu, kterou dostala jako svatební dar od její tajné lásky. Já u toho nebyl byl jsem v práci, volali mi sousedé, že je Chengie před domem, drží si v ruce plyšáčka a volá mámu. Říkali mi, že slyšeli hrozný křik, že se jí držel za nohu a prosil, aby neodcházela, ale ona i přes to nasedla do auta a zmizela. Když jsem hned přijel tak jsem ho utěšoval, dlouho…pořád říkal že to je jeho vina a od té doby nepromluvil s nikým jiným, než se mnou a Jacksonem. Bojím se, že to bude mít ve školce těžké, ale nemám moc čas nad tím přemýšlet, protože se mi do ordinace hrnou pacienti a nejlepší způsob, jak ho rychle ze školky vyzvednou je ten, že dodělám svojí práci rychle.
Když jsme ho pak vyzvedl ze školky a dozvěděl se, že to zvládnul, že je moc chytrý a šikovný…spadl mi kámen ze srdce. Vím to, že nejsem nejlepší táta, vím že ať se snažím, jak se snažím, tak Chengovi chybí máma, nebo spíš, dotek mateřské lásky, že jen já mu nestačím. Že potřebuje někoho, kdo mu uvaří, vypere a kdo se o něj bude starat tak jako já to nikdy nedokážu, a proto mě ta pochvala potěšila.
"líbilo se ti ve školce?" usměju se na něj přes zpětné zrcátko zatím co jedeme domů. Zakývá hlavičkou a usměje se.
"jooo, učitel Kiki je moc hodný" zažvatlá a promne si ručičky. Šťastně se usměji.
"a těšíš se až ho zase zítra uvidíš?" nadhodím nenápadně to že i zítra půjde do školky.
"trošku" sklopí hlavičku. To je pokrok, včera celý den proplakal, když jsem mu řekl, kam půjde a co se tak bude dělat a dneska už se mu tam aspoň trochu chce. Dojedeme domů a zatím co ho posadím k televizi tak mu udělám obložený talíř ze šunky, sýra a zeleniny, dám mu k tomu rohlík. Sednu si vedle něj a vytáhnu knížku a začnu si číst.
"a tati proč nepapáš?" změří si mě zvídavým pohledem.
"já moc večer nepapám" dloubnu ho do tvářičky a on nafoukne tvářičky.
"ale Kiki říkal, že když nebudeme papat tak nevyrosteme a nebudeme mít sílu, taky mi říkal že můžeš i onemocnět! Měl bys papat já nechci abys byl nemocný!" nafoukne tvářičky ještě víc a ukáže do kuchyně. Na povel svého pěti letého syna se tedy zvednu a dojdu do kuchyně a vezmu si rohlík se šunkou.
"spokojený?" pozvednu obočí zatím co se vrátím k televizi a on se šťastně usměje.
"tak je čas na spinkání" uložím ho do postýlky, po tom, co jsme se vykoupali.
"a Kiki je moc roztomilý že jo" zaculí se a natáhne se ke mně abych ho objal. Odkašlu si a přikývnu.
"to je a teď už spinkej abys si mohl zítra ve školce pořádně hrát" vtisknu mu několik pusinek, a ještě se s ním pomazlím.
"když já či nechci hrát, já si jenom čtu" zamrká na mě. Píchne mě u srdce, když vím, že se nechce s dětmi bavit a chce být sám, ale já nejsem zrovna někdo, kdo by to mohl odsuzovat, jelikož jsem úplně stejný a tohle má nejspíše po mě. Taky jsem radši sám a spíš takový divák, než abych se otevřeně zapojil do nějaké hry nebo aktivity.
"dobře ale i tak potřebuješ energii, tak dobrou noc ať tě blešky šptípouuu celou noc!!" polechtám ho, hlasitě se zasměje a vykřikne. Hned na to se uvelebí a než stihnu zavřít dveře tak spí. Hned jak dveře zavřu, tak si hlasitě oddechnu a zadívám se po prázdném domě. Je moc veliký na to abych tu byl sám s malým dítětem. Hlasitě si povzdechnu a sám dojdu k sobě do ložnice.
Ráno je hektické. Zatím co já rychle oblékám sebe a do toho telefonuji tak se Chengie snaží obléknout. Do batůžku mu nahrnu jablko a sušenku co jsem našel v domě a pláštěnku o kterou mě žádali už včera a já jí zapomněl.
"tati tati můžu si vzít s sebou lachtánka?" zamrká na mě zatím co drží plyšáčka lachtánka který je veliký jako on. Nepřemýšlím a přikývnu. "a můžu si sebou vzít, jak se staví Kaštany?" ukáže na svojí oblíbenou knížku, která není ani dětská, je psaná pro adolescenty a já nejsem nic míň než pyšný, že jí můj pětiletý syn dokáže přelouskat. Na jeho dotaz ke knížce taky přikývnu a doběhnu s ním do auta, protože jsem zaspal. Školka má ještě čas ale práce ne. Až v autě si uvědomím že jsem se nepřezul, takže jedu v pantoflích. Vystoupíme u školky. Chytím Chengieho za ruku zatím co on má v druhé ruce lachtánka a na zádech batoh. Otevřu veliké skleněné dveře. Ve školce už to hučí jako v úlu a dětský smích i pláč se rozléhá po chodbách. Rozšíří se mi koutky do úsměvu, když uvidím Kihyuna v opět růžové zástěře…ano je opravdu roztomilý.
"ah dobrý den" zadívá se na mě, a i on se usměje ale víc zářivěji se usměje na Chengchenga. "ahoj Chengie" zamává na něj a já se překvapím, když pustí moji ruku a po maličkými krůčky se rozejde ke Kihyunovi, pak se ale zastaví s tím abych se rozloučil. Kleknu si k němu a obejmu ho.

"buď tu hodný broučku ano, tatínek tě zase odpoledne vyzvedne" vtisknu mu několik pusinek po tváři a pak ho pustím a on mi zamává. "zatím naschle" zamávám i na Kihyuna a pak se rozeběhnu za skvělého zvuky klapání pantoflů. Bože já jsem idiot.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 2. června 2018 v 17:50 | Reagovat

To je naprosto úžasný. Líbí se mi ten nápad. Jsem tedy moc zvědavá, co bude dál. A ráda si na další díly počkam :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama