Become a family || Changki | 10. část

29. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family




Justin
Máma celou cestu nadává na tetu Kihyuna, že to přehnal a že to mohli přece v klidu vyřešit. Táta se ho snaží nějak uklidňovat, ale moc mě nezajímá, jestli se mu to daří nebo ne, protože si dám sluchátka a začnu poslouchat hudbu. U toho si píšeme s Chengem a já se cítím opravdu šťastný. Myslím, že jsme si padli do oka a hodně jsme si rozuměli, i když jsme neměli šanci se poznat nějak víc. Ale i tak jsem rád a těším se, až se budeme moct vidět sami, hlavně bez rodičů, kteří by nám to mohli zase pokazit.
Pomůžu jim odnosit věci z auta domů a pak si zalezu do pokoje, abych měl klid na psaní s Chengem. Až na večer mě chytí hlad, tak vylezu z pokoje, abych si pro něco na jídlo zašel. Při cestě po schodech dolů se zastavím, když slyším naše. Většinou vedou nezáživné konverzace, které většinou jsou tou poslední věcí, kterou bych chtěl poslouchat, ale když zaslechnu jméno Kihyuna a Chengchenga, tak se zastavím a začnu poslouchat.
"Kihyun to přehnal a neříkej mi, že ne, Kayee," Slyším mámu, jak se rozčiluje. "i Chengcheng z toho byl špatnej, bylo to vidět. Měl by krotit svoje emoce."
"Víš, Heony, ono je to celé trošku složitější. On je Kihyun v hodně velkém právu nechtít, aby se s ní Chengcheng viděl." Slyším tátu vážně a víc nastražím uši, abych slyšel, co říkají.
"Jak to myslíš?"
"Vlastně se toho stalo hodně, …" táta začne vyprávět a já valím oči na všechno, co řekne. Vážně je Chengova matka taková? Udělala takové věci…ale stejně…Cheng přece nemůže za to, že si to nepamatuje, i když tohle…by asi měl. Zdrceného mě přejde hlad, když se máma začne tátovi omlouvat, že to nevěděl a že mu je to líto. Táta mu řekne jen jediné, že musí počkat, až to období přejde, že si to pak s Kihyunem určitě vyříkají.
U psaní smsek s Chengem jsem na to pořád myslel, i když to není můj problém. Vlastně ani sám sebe nechápu, proč nad tím pořád přemýšlím. Oni jsou rodina, pokud něco takového bylo, tak to mají Chengovi říct narovinu, a ne dělat tajnosti. Nemyslím si, že by se tímhle tempem mohlo něco vyřešit, spíš naopak, tohle nikam nevede. Podaří se mi přesvědčit moji mysl, aby se tomuhle všemu vyhnula a nemyslela na to.
Za dobu, než se konečně uvidíme si vyměníme nespočet smsek. Ale jsem hlavně rád, že je táta v práci, když scházím schody s tím, že jdu ven za Chengem. Máma se na mě usměje, popřeje mi hezké rande a připomene mi, kolik mi je let a že mám být zavčas doma. Všechno to odkývu, ale neposlouchám, jediné, na co se těším je to, že budeme konečně spolu.
V kavárně je moc krásně, není tu ani moc lidí. Asi to bude tím, že je venku opravdu nádherné počasí, takže většina lidí se válí někde u vody, ale je to na jednu stranu dobře, alespoň máme kavárnu skoro celou pro sebe a můžeme se oddávat nekonečným rozhovorům. Po několika zákuscích, zmrzlině a nápojích se vydáme na procházku do parku, usadíme se v trávě a pokračujeme hovorem o hudbě. I když je atmosféra mezi námi krásná a já skoro vyskočím z kůže, když mě po cestě parkem, než si sedneme, Cheng chytí za ruku, pořád mezi námi cítím malé napětí z toho, že se tak nějak oba vyhýbáme sebemenší zmínce o rodině. Že to cítím ze sebe bych ještě pochopil, ale nějakým způsobem to cítím i z Chenga, jako by o tom na jednu stranu chtěl a na druhou nechtěl mluvit. Ale nemůžu mu to zazlívat, ačkoliv neví to podstatné, pořád to pro něj musí být těžké.
"Já ho mám rád, ale…přehání to. Tohle nemůže, nemůže mi zakazovat stýkání s mojí biologickou matkou, a ještě si myslet, že je to v pořádku. Je to můj život a ať je to kruté sebevíc, tak ona je moje matka a ne on." Vyhrkne po chvíli, kdy na to téma chtě nechtě najedeme. Konejšivě ho pohladím po rameni a snažím se ho povzbudit. "Já vím, že mě a Yanjuna vychoval, ale tohle je prostě už hodně. Myslím, že začíná fakt bláznit." Zakroutí hlavou. Nevím proč, ale ošiju se, není mi příjemné, když o své mamince takhle mluví, i když Kihyun není jeho opravdová máma…pořád, když vím, co se stalo, tak mi přijde nefér, aby o něm Cheng takhle mluvil.
"Myslím, že to taky trošku přeháníš, Chengie. Třeba je to úplně jinak, myslím, že byste si měli s Kihyunem promluvit, a ne se ignorovat. Tím se přece nic nevyřeší." Řeknu opatrně a hned vím, že je to špatně, když vidím jeho výraz.
"Jsi na jeho straně?" ukřivděně se na mě zadívá. "Copak jsi sám neviděl, jak se chová? Copak jsem ti nepsal, jak to všechno je? To je jedno, někdo jako ty mě stejně nedokáže pochopit." Odsekne nakonec a zvedne se z trávy, zazmatkuju a hned se taky postavím.
"Ne, Cheng, takhle to není," vyjeknu a rychle ho chytím za ruku. "jen…může to být všechno třeba jinak, dej tomu šanci." Vyjeknu a naženou se mi slzy do očí, když moji ruku odstrčí.
"Je mi jedno, co si o tom myslíš, Justin! Myslel jsem, že jsi na mé straně, ale asi jsem prostě na všechno sám." Prskne po mě a než stačím zareagovat, tak se odebere pryč. Jediné, co zvládnu je pozorovat jeho záda, jak se ode mě víc a víc oddaluje, když míří domů. Sesunu se zpátky do trávy do sedu a začnu si stírat slzy, které se mi rozutekli po tváři. Od domu jsem daleko a je mi na nic, neumím si představit cestu autobusem v tomhle stavu. Vytáhnu telefon, táta by měl teď končit v práci, říkal, že bude někde zpravovat vodovod, protože stále pracuje jako hodinový manžel. Zavolám mu a poprosím ho, jestli by mě nemohl vyzvednout, ať se snažím pláč a svůj stav v hlase potlačovat, tak to nejde a táta se hned zděsí s tím, jestli se něco stalo. Odbiju ho s tím, že mu to řeknu v autě a dojdu na autobusovou zastávku na konci parku, kde jsme se domluvili, že mě vyzvedne.
"Co se stalo?" starostlivě se na mě zadívá, když se posadím do auta a posmrknu.
"Víš, já…byl jsem teď s Chengem venku a…bylo to hezký, ale pak…jsme si začali povídat o Kihyunovi…a já…včera jsem slyšel tebe a mámu, slyšel jsem, jak jsi jí říkal, co se stalo, tak jsem nechtěl, aby o něm takhle mluvil…řekl jsem mu, že by měl všechno přehodnotit, že to všechno může být jinak. Ale odbil mě a naštval se a nakonec odešel." Oddám se svým vzlykům a táta mě objeme a hladí mě po zádech, dokud se alespoň trošku neuklidním a my pak vyrazíme domů.
Kayee taky není můj táta, vím to. Seznámili se s mámou u tety Kihyuna a Changkyuna a vlastně se dali dohromady díky tomu, že byl táta hodinový manžel a máma potřeboval spravit spoustu věcí doma. Spoustu věcí, které nefungovali díky mně, jako dítě jsem rád strkal nos tam, kam jsem neměl a vždy, když něco nefungovalo a mělo, tak máma věděl, že za to můžu já. Ale i tak…neumím si představit, že bychom se měli tak moc hádat. Jo, táta má taky svoje mouchy a není jich málo, co se týče mě, tak je až moc ochranářský a majetnický, ale myslí to dobře. I když mě tím většinou vytáčí doběla tak pořád vím, že to myslí dobře. Neumím si to představit, že bychom se nebavili nebo hádali.
Napíšu Chengovi nespočet smsek, ale všechny je ignoruje. Na chatu si mě asi zablokoval, protože moje zprávy nejdou odeslat, a když se mu snažím dovolat, tak mě taky ignoruje. Nakonec na chatu najdu Yanjuna a napíšu mu:Je Cheng v pořádku doma? Asi si mě zablokoval tak…ať mám klid, že je doma.S povzdechem zprávu pošlu, netrvá to ani pár sekund a Yanjun si to hned přečte a dle ikonky vidím, že mi odepisuje. Jo, je doma. Řekl bych mu, že o něj máš strach, ale jak určitě víš - nebavíme se. A dokud se mu nerozsvítí, tak se bavit nebudeme.S povzdechem zakloním hlavu. Nemůžu se Yanjunovi divit, že to chce takhle, vyměníme si ještě pár zpráv, napíšu mu, že jsem slyšel od našich, co se kdysi stalo a že jsem chtěl, aby svoje chování přehodnotil, ale že to nebyl dobrý nápad, protože mě zavrhl taky. Díky, Justin.Vypnu chat po jeho poslední zprávě a zadívám se do stropu, bože, proč se to muselo stát. Na jednu stranu se nenávidím za to, že jsem nedržel hubu, ale na druhou stranu…musel jsem to říct. Dřív nebo později bych mu to stejně řekl, protože bych to nevydržel. Oh můj bože, co mám teď dělat?!






Chengcheng
Nechápu to, proč jsou všichni proti mně? Proč není nikdo, kdo by byl se mnou? A přitom nedělám nic špatného. Co je tak strašného, že chci vidět svoji mámu? Hned ,jak jsem přišel domů, tak jsem pozdravil, abych všem doma dal najevo, že jsem dorazil, ale nic se neozvalo. Žádné ahoj Chengcheng, jak jsi se měl? Nemáš hlad? Nic…píchlo mě u srdce, když jsem viděl, jak jsou všichni na sedačce. Máma se tulil tátovi a společně se mazlili a koukali na televizi, zatím co Yanjun nadšeně užíral popkorn a seděl v křesle. Jak moc bych si k nim chtěl sednou, ale nemohl jsem. Nejsem vítaný, možná kdybych spolknul svoji pýchu, tak byl si k nim sedl, ale to bych musel uznat svoji porážku. Ale nemůžu se ubránit tomu, jak moc mě píchne u srdce, když vidím, jak jsou šťastná rodina…beze mě.
Další den se mám s Yoonou potkat…nikomu jsem nic neřekl a šel jsem do obchoďáku, kde se máme potkat v té stejné kavárně, kde jsem byl s Justinem. Hned si povzdechnu, když si vzpomenu na jeho jméno. Proč byl na straně mámy? Proč nestál při mně? Možná jsem reagoval přehnaně, ale v tu chvíli jsem se cítil, tak zrazeně. Přišel jsem si na celém tohle světě sám. Možná jsem si ho neměl hned zablokovat, ale potřeboval jsem čas se uklidnit. Posadím se k jednomu stolu a čekám, že matka přijde. Při každém vrtnutí dveří se napřímím a můj pohled se nasměruje ke dveřím a já si zklamaně povzdechnu, když přijde pár nebo nějaký chlap, nebo parta lidí. Ale když se jednou zhluboka s očekáváním nadechnu a uvidím, jak dveřmi prošla vysoká žena. Měla viditelné vrásky kolem očí. Byla docela bohatě oblečená a blonďaté vlasy měla v copu. Rozhlédne se po kavárně, a když mě viděla, tak se na mě vřele usmála a já neváhal. Vstal jsem a my se pevně objali.
Začali jsme si povídat a já jí, ani nevím proč, začal říkat o všem, o tom, jaké máme doma problémy. Začala chápavě přikyvovat hlavou.
"Říkala jsem tvému tátovi, že to nedopadne dobře, že je Kihyun," zvláštně se zatváří, když řekne mámino jméno. "špatná volba, že budete ty a Junnie nešťastní, ale soudci dali na slovo malých chlapců! Určitě vás něčím uplatili, abyste řekli, jak moc chcete k nim, ale mě bylo jasné, že dřív nebo později ti ukřivdí, že zjistíš, jak moc je špatný, přece jen je to odporný gay! Jak by mohl být tvojí matkou?" vyjekne a rozhodí rukama. Zarazím se, nechci, aby o máme Kikim někdo takhle mluvil, chci jí říct, že to tak není, ale ani nevím proč přikývnu. Můj mozek jako by ignoroval moje srdce. Všechny ty ukřivděné emoce, co mám za poslední týden jako by se ve mně nahromadili.
"Jo, máš pravdu, cítím se jako bych byl spíš jeho otrok." řeknu a u těch slov mě píchne u srdce, když si vzpomenu, jak u mě vždy seděl, když jsem byl nemocny. Bylo jedno, jestli byla jedna ráno nebo pět večer. Vždy byl u mě, abych nebyl sám. Všechny ty vzpomínky mi prolétnou hlavou a já bych si chtěl dát facku za ty falešná slova co řeknu, ale konečně je tu někdo, kdo mě chápe, kdo je na mojí straně.
"Tak co říkáš, že bys šel bydlet ke mně?" zadívá se na mě a přijde mi jako by se za jejím pohledem něco skrývalo. "Mám veliký dům za městem, můj přítel ho právě zařizuje. Můžeš se tam nastěhovat. Pomoct svému novému tátovi s přípravami. Budeš jako muž, nebudeš ten malý chlapeček, za kterého tě má Kihyun, ale budeš dospělý muž, starat se o dům a budeš si moct dělat, co budeš chtít." nabídne a mým uším to zní jako hudba. I můj mozek mi říká, že to zní až moc dobře, že to zní jako přesně to, co chci ale moje mysl je zatemněná, takže přikývnu.
"To zní moc hezky…moc rád." přikývnu a kývám celou dobu co mluví, jako by mi mluvila z duše. Nevím proč máma Kiki nechtěl, abych se s ní viděl, když je to tak milá žena.
Nakonec naší schůzky se obejmeme a já se vydám domů. Nevím, jak to mám doma říct. Ale řeč na to zavést musím.
"Kde jsi byl?" ozve se hned co přijdu domů, nestačím se ani zout a vidím u dveří mámu, jak pevně svírá utěrku a jako by se hodně přemáhal, aby mi na mě promluvil. Zase se cítím jako otrok, za celý týden jsou tohle slova, co slyším jako první.
"Za mámou." řeknu suše a slyším jeho zalapání po dechu. Projdu kolem něj a dojdu do pokoje a jak ležím, tak začnu přemýšlet o tom, co mi řekla máma Yoona a jak se chová máma Kiki, a tak nějak vím, co chci. Ani nepřemýšlím, když se druhý den balím. Napsal jsem mámě, ať mi dá adresu a když mi jí napíše, tak si začnu balit věci ještě rychleji jen, ať už bych byl pryč z tohohle domu.
"Kam jdeš, Cheng???" zastaví mě máma, když jdu s kufrem po schodech. Ignoruji ho a dojdu se obout.
"Stěhuju se k mámě…ke své pravé mámě." řeknu vážně a na chvíli se zarazím, když uslyším jeho vzlyknutí.
"T-To přeci…to ne, Chengie, prosím, rozmysli si to." chytí mě pevně za ruku a opře si hlavu o moje rameno, když k němu stojím zády. Skousnu si pevně ret, a i mě steče po tváři několik slz.
"Už jsem si to rozmyslel dost…ahoj." řeknu rychle, než mě jeho hraní na city přesvědčí a rychlými kroky se vydám z domu a nasednu do taxíku, který jsem si zavolal. Máma ještě brečí ve dveřích a láme se v pasu svými vzlyky a já mám co dělat, abych přes svoje slzy viděl. Mrzí mě, že tu není Yanjun a táta, abych se s nimi rozloučil, ale vzhledem k tomu, že nejsem schopný se rozloučit s mámou, tak nevím, jak by to dopadlo. Nasednu do taxíku, a ještě se zadívám skrz okénko na to, jak se máma kácí a řeknu řidiči, aby se rozjel dřív, než se rozeběhnu mámu utěšit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 29. června 2018 v 19:48 | Reagovat

Tak tohle ještě bude horor. Ale přeju Chengovi, aby pocítil, jaká doopravdy je jeho pravá máma. Snad se mu potom vrátí všechny jeho zapomenuté vzpomínky...
A snad Kihyun bude v pořádku. Tedy v rámci možností...
Jsem moc zvědavá, co bude dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama