Become a family || Changki | 2. část

4. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family




Kihyun
Dívám se na Changkyunovi záda a musím se pousmát nad tím, když si všimnu, že má pantofle. Hádám, že měli náročné ráno, sklopím hlavu k Chengchengovi, když mě chytí za ruku. Upře na mě své oči plné slz a smutně posmrkne, když jeho táta zmizí z dohledu. Vydáme se do dětské šatny, aby si mohl vzít papučky a odložit mikinu.
"Máš nádherného plyšáčka." Usměju se na něj, zatímco si hačne na lavičku a já mu sundávám mikinku, zatímco on kope nohama ve vzduchu a snaží se v jedné ruce svírat plyšového lachtánka. Překvapím se, když má Chengcheng stejné tričko jako včera s fleky od oběda, kde rozpoznám zaschlou omáčku a kousky rýže. "Tatínek ti dal to stejné tričko?" uculím se na něj a prstem ho lehce dloubnu lechtivě do bříška, kde má flek od omáčky. Plaše se zasměje, když ho to polechtá a upře na mě svoje dětské oči.
"Tatínek nestíhá moc prát." Zamrká na mě a rozkošně mumlá. "A většinou prádlo vypere tak, že je mi to moc malé. Ty umíš prát, Kiki?" zvědavě se na mě zadívá.
"Umím." Zasměju se a přikývnu. Moje oči spočinou na jeho rozcuchaných vlasech, tak mu je začnu rovnat a čechrat, dokud jeho rozcuch nezmizí a zdá se mi, že u toho Cheng vypadá spokojeně.
"Nechceš nám prát oblečení?" nadšeně zamrká, zasměju se nad jeho nevinností a upřímností.
"To by mi musel tatínek dovolit." Zasměju se a začnu mu měnit botičky za papučky, i když mi je jasné, že to sám umí, ale tak nějak ve mně vyvolává čím dál větší pud se chtít o něj starat.
"Já ho poprosíííím." Nadšeně, ale i přesto plaše zatleská a já se zasmáním přikývnu, neberu to moc na velkou váhu, děti napovídají spoustu věcí. Řekne mi, že má v batohu svoji oblíbenou knížku, tak mu ji vytáhnu společně s jablíčkem a pak se společně vydáme do herny, kde už všichni lítají a hrají si.
"Já chci mámůůůů." Nevím, proč Zeren stojí na skříni, ale stojí na ní a hlasitě řve a pláče. Je to syn mého dobrého kamaráda Jooheona, normálně do školy nechodí, protože jsou mu 4, ale Jooheon potřeboval na úřad a Zeren nenávidí úřady, tak mě poprosil, jestli ho tady nemůže nechat. Dřív, než stačí ze skříně spadnout, tak skočí kolem procházejícímu Markovi na záda, který to zrovna nečekal, takže chvíli si myslím, že na zem spadnou oba, ale Mark to ustojí, i když mu na noze visí Bufan, což je syn Seunghyuna a Jiyonga. Řve něco o dvanácti měsíčcích, zacuká mi v koutku a musím se zasmát, když lehce nechápavě kouká i Chengcheng a pevněji sevře moji ruku.
"Tady je to blázinec, viď?" zasměju se na něj a on přikývne. Dovedu ho opatrně mezi dětmi, tornádem Xukunem a Bufanem, který konečně pustil Markovu nohu a hraje si na koberci na žraloka a právě ukusuje bárbíně nohu, až na druhý konec herny, kam dám Chengchengovi pohodlné dětské křesílko, aby si mohl hrát. Než se naděju, tak se ztratí ve čtení knížky a tak jdu za Markem, abychom trošku pokecali.
"Ale tak snubák nemá, ne?" mrkne na mě Mark.
"To, že ho nemá neznamená, že není ženatý." Protočím oči.
"Třeba je vdovec." Pozvedne znovu obočí.
"Dej pokoj." Drbnu do něj.
"Tak se zeptej nenápadně Chenga, ne? Je to dítě nepozná tvůj úmysl." Zasměje se a znovu do mě začne dloubat loktem, dokud ho nebouchnu do hlavy nafukovacím kladivem.
"Udělal jsem káávu." Švitoří Minhyuk z druhého konce herny a hrne se k nám s tácem s kávou. Než ho stačím upozornit, tak šlápne na kostičku od lega a já čekám nejhorší.
"Do psí-" ne, nemůže to přece říct. "PRDELE!" vyjekne a já se plácnu do čela, protože Minhyuk si ihned získá dětskou pozornost. Většina dětí nadšeně zatleská, začnou poskakovat a vyřvávat prdel. Plácneme se s Markem do čela, super, jak budu rodičům vysvětlovat, že se jejich pětileté dítě naučilo ve škole říkat prdel, ačkoliv má normálně nulovou slovní zásobu?
Jedno z dětí nadšeně přihopsá až ke mně, šibalsky se zasměje a pomrkává na mě, následně zařve prdel, samo se tomu zasměje a nadšeně čeká moji reakci. Já si ale vezmu kafe od Minhyuka a napiju se, klid, Kihyun, ty děti za to nemůžou. Nemůžou za to, že Minhyuk se neumí ovládat.
Po svačince, kterou spíš než aby děti jedli, tak pomazánku patlali spíš po sobě a ostatních dětech, je naženeme do šaten, aby se pokusili obléknout, abychom mohli jít na zahradu. Venku je moc hezky, tak je škoda, aby seděli zavření v herně, to můžou být, až bude škaredě.
"Bože, vždyť já neměl sex tak dlouho." Povzdechnu si, když vedeme s Markem na chodbě další zajímavou debatu, zatímco se děti snaží oblékat. Ignoruji to, že má Xukun punčocháče na hlavě a že Bufan si strká boty na ruce.
"Ani mi nemluv." Povzdechne si Mark frustrovaně. A pak si povzdechneme oba.
"Ale když si představím sex s Changkyunem…oh bože, už jen ta představa." Prohrábnu si vlasy frustrovaněji a plácnu se do čela. Pak se snažím nevyjeknout, když mě někdo zatahá za lem zástěry, skloním hlavu, abych přišel na to, že je to Cheng, už byl oblečený, na rozdíl od ostatních dětí a já doufám, že neslyšel nic z toho, co jsem řekl. Chytím ho za ruku a on se tak nějak spokojeně usměje. Minhyuk začne sundávat Xukunovi z hlavy punčocháče a Mark vytahuje Bufanovi hlavu z květináče. Následující půlhodinu si s Chengem prohlížím jeho oblíbenou knížku jak se staví Kaštany, mezitím se ostatní děti taky nachystají, ačkoliv nevím, proč má Zeren kolem krku prkénko od záchodu. S ignorováním tohoto faktu se vydáme na zahradu, všechny děti, včetně Minhyuka, se rozběhnou k prolézačkám a houpačkám, já si sednu s Chengem na lavičku a začneme si doprohlížet knížku a povídáme si.
"A maminka tatínkovi s praním a vařením nepomáhá?" zadívám se na Chenga, když si povídáme. Hned přijdu na to, že to asi nebyl dobrý nápad, protože tvář se mu zkřiví smutkem.
"M-Máma odešla, protože neměla mě a tatínka ráda a proto, že jsem zlobil." Posmrkne a já lituji, že jsem se zeptal. Zachrání mě ale přicházející bouřka, protože hřmění a blesky zaujmou Chenga natolik, že zapomene na to, o čem jsme se teď bavili. Všechny děti začnou řvát a plakat, jediný Cheng překvapeně a udiveně valí oči a zaklapne knížku. Vezmu ho za ruku a stoupneme si do vchodu, aby na nás nepršelo, ale aby mohl bouřku pozorovat, zatímco ostatní běží hystericky dovnitř. Začnu mu říkat o bouřce, jak vzniká, řeknu mu všechno, co vím a co si nějak tak pamatuji.
"A víš, že když se blýskne a ty budeš počítat vteřiny do toho, než zahřmí, tak zjistíš, kolik kilometrů je od nás bouřka vzdálená?" pozvednu obočí a zvědavě se na něj zadívám a on na mě vyvalí oči a koutky se mu roztáhnou do úsměvu.
"Vážně?" nadšeně se na mě zadívá a já přikývnu. Počkáme, než se blýskne, Cheng hned na to začne počítat na prstech. "Jedna, čtyři, osum, šest, dva." Nadšeně zatleská a oznámí mi, že bouřka je od nás vzdálená asi kilometr. Zasměju se a pohladím ho po vlasech, chvíli ještě bouřku ruku v ruce sledujeme, ale pak se hodně ochladí, tak ho vezmu dovnitř.
Začneme připravovat děti, nebo spíš satany, na oběd a já jsem rád, že se ode mě Cheng nehne ani na krok, nepouští moji ruku a sleduje mě kamkoliv jdu, stejně jako já sleduju jeho, když chce někam jít.




Changkyun
Z transu mě vytrhne až hrom, který se ozval celým městem a zaduněl v ordinaci. Musel jsem se usmát, když si vzpomenu na to, jak je Chengcheng bouřkou fascinovaný. Není jako ostatní pěti leté děti, které bojí bouřek. On naopak ji naopak obdivuje, vždy se se zájmem ptá na různé zajímavosti a nejradši je, když může bouřku pozorovat, i když je to jen zpoza okna. Hned si také přijdu jako dítě, protože se mi po něm začne stýskat. Ale čím víc přemýšlím nad školkou tím víc přemýšlím nad tím jeho učitelem. Jak je rozkošný, jak moc mu ta zástěra sluší a jak rychle dokázal Chengieho přetáhnout k sobě. myslel jsem si, že tak týden minimálně budu Chengieho do školky přemlouvat, že ho budu nutit a on bude s pláčem naříkat, jak moc se mu tam nechce a on už druhý den vypadá jako mazák který chodí do školky už rok. Rychle zabalím práci a jelikož je konec ordinačních hodin tak nemá cenu abych tu vysedával, vezmu si práci s tím, že Chengie bude mít určitě radost, že pro něj přijedu dříve a pojedeme spolu domů, kde budeme spolu, on si bude moct hrát doma a já pracovat. Hodím pantofle do kufru, protože mám naštěstí v práci náhradní boty a nasednu do auta a rozjedu se směrem školka. Stěrače mi jedou ještě na plné obrátky a já jsem rád za to že mám deštník. Jinak veselé městečko vypadá za deště tak pochmurně že by si člověk nejradši pustil smutnou hudbu a dělal že je v nějakém videoklipu nebo ve filmu.
"ahoj jsem Lim Changkyun a toto je můj příběh" zasměju se, když doopravdy z rádia začne hrát smutná hudba. Zastavím před školkou a vlezu pod deštník. Hned jak otevřu dveře, tak nasaji vůni jídla, mh mají asi kuře na paprice, jak by se asi tvářili, kdybych si k nim sedl…mám totiž také hlad. Ale jelikož jsou je jedna hodina tak hádám že už jsou po jídle, ale vzduch je pořád tou vůní nasáklý. Nakouknu do dveří a rozhlédnu se a vidím Chengieho jak sedí Kihyunovi na klíně a společně si čtou knížku.
"Chengie" zavolám a oba zvednou hlavu a já se musím usmát, když se i na Kihyunově tváři objeví úsměv.
"tatííííí" doběhne ke mně Chengcheng a skočí mi do náruče. "proč jdeš tak brzo" plácne mě do rameně a já se překvapím. "já si chtěl ještě s Kikim číst" nafoukne tvářičky a já se uculím nad jeho reakcemi.
"můžeme si číst i zítra" pohladí ho Kiki-chci říct Kihyun po vlasech a pak jeho pohled spočine na mě a možná se mi to zdálo ale jako by si na chviličku skousl ret.
"běž si sbalit věci Chengie mh?" pustím ho zase na zem a on přikývne a odběhne se po balit. "zvládnul to dobře?" zeptám se opatrně a Kihyun na to hned přikývne.
"je moc moc šikovný a hodný a statečný, zvládá to výborně" mrkne na mě a já se úlevně usměji. Hned jak ke mně doběhne s baťůžkem, tak na mě upře svoje oči a rozbrečí se.
"copak je broučku" vyjeknu vystrašeně když vzlykne.
"já nemůžu najít Kkukkungieho" zakryje si rukama obličej a zapláče. Vytřeštím oči a pohladím ho po vláskách.
"koho?" zeptá se potichu Kihyun.
"toho plyšáčka" obejmu Chengieho. "neboj se broučku někde tady bude ano?" usměju se na něj a společně začneme plyšáčka hledat, ale nikde není k nalezení, a tak si prohrábnu vlasy zatím co Chengcheng vzlykne hlasitěji.
"tady je!" vyjekne Kihyun a já se hned nadšeně usměju ale hned ztuhnu, když ho vytáhne z pod jednoho chlapečka a Kkukkungie má rozpárané bříško a pacička, nebo spíš ploutvička mu visí na nitce a jeho výplň se z něj sype.
"KKUKKUNGIE!!!!!" zakřičí Chengcheng a rozeběhne se k němu a hlasitě pláče.
"broučku neboj se tatínek se ho nějak…pokusí opravit" pohladím ho po vlasech, ale neposlouchá mě a jen hlasitě pláče.
"Chengie…co bys řekl na to, že by šel Kkukkungie k doktorovi Kikimu a zítra by sis ho vyzvedl v pořádku, přestaneš potom plakat? To nic není to je jako ty, když si odřeš kolínko mh?" usměje se na něj Kihyun a klekne si k němu, překvapím se, opravdu hodně když se mu podaří během chviličky Chenga uklidnit a ten přikývne a chytí mě za ruku. Několikrát Kihyunovi poděkuji a pak se vydáme domů. Chengie úplně zapomene co se stalo a atak jedeme v klidu.
"a tatínku…Kiki říkal že nám bude prát, může nám prát?" zamrká na mě velikýma očima, když mu rozepínám sedačku a vyndávám z auta. Zadusím se vzduchem.
"proč by nám prosím tě pral?" vyjeknu dotčeně.
"protože to neumíš" konstatuje suše, chytím se za srdce a předstírám infarkt, místo toho, aby se nade mnou slitoval se, ale začne smát a poskakovat kolem mě.
Po tom, co jsem mu udělal další obložený talíř a zapnul pohádku přišel Jackson, takže moje práce zase stála a já se unaveně prohrábl ve vlasech.
"a je fakt tak pěkný?" dloubne do mě, když mu vyprávím o roztomilém a za hřích stojícího Kihyuna.
"jo hele vůbec bych se nebránil tomu ho někde ohnout a" naznačím pohybem "ty víš co" dloubnu do něj se smíchem a on pobaveně pozvedává obočí.
"tati?" zatahá mě Cheng za triko a já si odkašlu.
"ano broučku?"
"a co je to sex?" zeptá se mě nevině, vytřeštím oči.
"kde jsi to slovo slyšel??" vyjeknu a chytím ho za ramena.
"Kiki říkal že už dlouho ten sex neměl, ale že s tebou by mu prý nevadil" konstatuje nevině a pak s broukáním odejde zatím co se Jackson dusí smíchy a hýká u toho jako postižený lachtan. Dám mu pohlavek a on si o stůl rozrazí hlavu. Když už konečně odejde tak se k předešlým debatám nevracíme a jdeme si úspěšně lehnout. Ráno jsem dohlédl na to abych si nezapomněl vzít boty a nejel zase v pantoflích a aby měl Cheng čisté triko, i když je mu vidět trochu pupík, jak je krátké. Nahrnu mu do baťůžku zase jablko a sušenku a pak ho vyvedu za ručičku ven a zaúpím, když venku prší, ale jelikož jsem líný a včera jsem si odnesl deštník do domu tak to přeběhneme. Zapnu Chenga a následně oběhnu auto abych ho odvezl. Před školkou je to horší, stihl jsem zrovna nějakou vlnu rodičů, takže musím zaparkovat až v záda. Cheng křičí něco o tom, že už se těší na Kkukkungieho a já přemýšlím, jak to udělat. Nakonec si sundám bundu a přehodím ji přes Chenga aby nezmokl. Vezmu ho do náruče a sám se rozeběhnu přes parkoviště jen v bílém triku.

"dobrý d-EN" vyjekne někdo, když si shrábnu vlasy dozadu a skousnu si ret, když zvednu oči a vidím, jak se Kihyun začervenal. Musím říct, že já mám taky co dělat abych nezrudl, když se na něj jen podívám, jak je v té nádherně sladké zástěře, a ještě když si vzpomenu co mi řekl Cheng.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. června 2018 v 17:32 | Reagovat

Bože...ten malej, to je ale kvítko. Kihyuna si oblíbil hodně, tak snad i taťka pro to něco udělá...
Moc se těšim na další úžasný díl. Děkuju :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama