Become a family || Changki | 3. část

6. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family




Kihyun
Hned po tom, co Changkyun a Cheng odejdou dám plyšového lachtánka do velké igelitové tašky, abych neztratil žádnou jeho část a ještě vytáhnu pár chuchvalců plyše zpod Bufana. Pod výhružkou mírného násilí se dozvím, že Xukun a Zeren si hrály na chirurgy a prováděli Kkukkungiemu operaci žaludku, chtěl jsem je zabít, ale bylo mi v tom zabráněno.
Po večeři jsem se usadil k televizi a začal jsem zašívat Chengieho plyšáčka a u toho se neubráním úsměvům. Nejen kvůli Chengiemu, který je tak hodný a milý a nikdy se mi nestalo, aby mi nějaké dítko za dva dny přirostlo tolik k srdci jako Chengie. Povzdechnu si, když se rozhlédnu po svém prázdném bytě, kde je všude ticho, je uklizeno a já jsem tu sám. Na chvíli se ztratím v myšlenkách, jaké by to bylo, kdyby mi tu Chengie mohl pobíhat, ptal by se mě zvědavým hláskem na různé otázky, které ho zajímají a já bych mu pyšně všechno vysvětloval.
Kkukkungieho se mi podaří celého zašít, že vypadá jako by se mu vůbec nic nestalo. Nachystám si ho na sedačku, abych na něj ráno nezapomněl a pak se uculím nad svým nápadem, jak Chengiemu udělat ještě větší radost. Začnu v kuchyni připravovat párečky ve tvaru chobotniček, nakrájím k tomu kousky zeleniny a pak to spokojeně nachystám do dózičky, aby si na tom mohl pochutnat.
Hned ráno dostanu něco mezi orgasmem a infarktem, když do školky vejde Changkyun v mokrém bílém tričku, jakmile si sexy stylem shrábne mokré vlasy dozadu, tak se začervenám a lituji toho, že kolem sebe nemám nic, čeho bych se mohl chytnout, abych nespadl.
"Kiki!" vykřikne Chengie, překvapeně se zasměju, když vyskočí Changkyunovi z náruče a rozběhne se ke mně, nestačím se sklonit a on mě rukama obejme kolem stehen, protože jinam nedosáhne.
"Ahoj, Chengie." Usměju se na něj a pohladím ho po vláskách. Hned ke mně zvedne hlavičku a s doufajícíma očima se na mě zadívá.
"Máš Kkukkungieho?" zamumlá a já se tajemně usměju, ale nemůžu ho zlobit, když vidím jeho napjatost, to, jak čeká, jestli se mi podařilo Kkukkungieho dát dohromady.
"Tak si běž pro papučky a až se vrátíš tak uvidíme, jestli tu Kkukkungieho mám, dobře?" usměju se a on rychle zakývá hlavou a proletí kolem Changkyuna do šaten, aby se převlékl, zatímco já donesu z našich šaten zašitého plyšáčka lachtánka.
Vidím, jak se Changkyun překvapeně usměje, když vidí, že se mi ho podařilo spravit a já k němu možná dojdu až moc blízko a moje tváře se zase zbarví do červena, když na mě vrhne pohled, který je až moc sexy.
"Bude mít radost," usměje se na mě tak zářivě, že zase nevím, jestli mám orgasmus anebo infarkt. "děkuju, že jste ho spravil." Mrkne na mě a já se usměju a z nervozity si dám vlasy za ucho.
"To byla maličkost," zakroutím hlavou a pak se neubráním, když za námi doběhne Chengie a s rozzářenýma očima plnýma slz štěstí upře svoje oči na plyšáka, kterého držím v rukou. Neváhám a hned mu ho podám, když ke mně natahuje ruce. "jak jsem slíbil, operace dopadla dobře." Uculím se na něj a on začne Kkukkungieho hned objímat a nadšeně skáče. Hned na to se rozloučí s Changkyunem a já z něj zase nemůžu spustit oči, dokud mi nezmizí úplně z dohledu. Bože, je tak krásný, jak někdo může být tak krásný? Není to nelegální?
"Děkuju, Kiki." Šeptne Chengie, když si k němu dřepnu a začne mě objímat. Spíš mezi nás namáčkne lachtánka a snaží se nás dětskýma maličkýma ručičkama obejmout oba dva.
"Ještě něco pro tebe mám." Začnu zvedat obočí a v jeho očích vidím nefalšovanou dětskou zvědavost. Než mu ukážu moje další překvapení, tak se spolu domluvíme, že plyšáčka zavřeme do skříňky a vezme si ho až domů, vzhledem k tomu, co se mu stalo včera, že bude lepší, když si ho bude nechávat doma. Pak ho posadím k dětskému stolečku a dám mu dózičku s chobotničkami z párečků.
"Waaaaa." Nadšeně vykřikne a několik minut si chobotničky jen prohlíží. Dám mu vidličku a on na ni vždy napíchne jednu chobotničku, začne si s ní povídat a pak ji spapá a takhle pokračuje, dokud nesní celý obsah dózičky včetně zeleninky.
"Tak co, chutnalo?" dřepnu si k němu v očekávání.
"Moc!" nadšeně vyjekne a obmotá svoje ručičky kolem mého krku v odejmutí. Usmějeme se na sebe a já si uvědomím, že ani ta snídaně nebyla jediným překvapením. Řeknu mu, ať chvilku počká a doběhnu znovu k sobě do šatny, včera po práci jsem se zastavoval v knihovně a zaujala mě jedna knížka, nevím, proč mi hned prolétlo hlavou, že by se Chengiemu mohla líbit, ale koupil jsem ji s tím, že mu ji dám za to, jak je statečný a jak se ve školce snaží. Dojdu k němu a v ruce držím knížku Tajemství lachtaního pokladu a pomaličku mu ji podám. Rozzáří se mu oči a tak ho zase dovedu na druhý konec herny, aby si tam sedl do křesílka a měl tam na čtení klid.
"Kiki?" zamumlá na mě Chengie u oběda, když zase sedím vedle něj u maličkého stolečku a jíme společně.
"Ano?" usměju se na něj a ubrouskem mu setřu kousek špenátu od koutku úst.
"Tatínek včera říkal věci, kterým nerozumím. Říkal strejdovi Jacksonovi, že by mu nevadilo tě někde ohnout, co to znamená?" zamrká na mě nevinně a ztraceně. Začnu se dusit špenátem, Mark vyprskne smíchy a poprská kakaem Minhyuka, který se smíchy zlomí v pase. Zrudnu a polknu, oh bože, tohle že fakt řekl? "A já se ho pak ptal, co je to sex a řekl jsem mu, že bys s ním chtěl sex." Zamrká na mě, Mark asi umře na záchvat smíchu a Minhyuk vyběhl smíchy na chodbu, zrudnu víc, oh bože, on mě včera slyšel.
"T-To je taková dospělácká hra, víš." Snažím se z toho nějak vybruslit. Nakonec se mi ale podaří se vyhnout tomu, aby se tato debata víc řešila, protože Xukun, když zpozoruje, že Minhyuk zmizel na chodbě vezme talíř se špenátem a vyklopí si ho na hlavu s tím, že má novou čepičku. Většinu dětí to velmi nadchne, takže se ani nenadějeme a máme jídelnu zalitou špenátem a děti také zalité španátem. Povzdechnu si a začneme uklízet, děti necháme v herně s Minhyukem, zkontroluju, že má Chengie dost klidu na čtení a začneme s Markem uklízet špenátovou spoušť.
"Kiki?" zatahá mě někdo, podle hlasu Chengie, za zástěru, když zrovna klečím na čtyřech na zemi a drhnu drátěnkou špenát z podlahy.
"Ano, Chengie?" otočím se a div si nerozrazím hlavu o stůl.
"Tatínek už přijel, tak já už musím domů." Možná se mi to zdálo, že zněl maličko smutně. Zrudnu ale když si všimnu Changkyuna ve dveřích, který měl skousnutý ret a já si uvědomím, že jsem pořád na všech čtyřech, ne, Kihyun, nepřemýšlej nad tím, jaké by to bylo kdyby tě teď ohnul.
"Mohl bych si tu knížku půjčit a dočíst si ji doma?" zamrká na mě a na hrudi má přitisklou knížku.
"Jistě, ta je tvoje," pohladím ho po tváři. "je to dárek." Mrknu na něj a on se nadšeně uculí. Mávám jemu i Changkyunovi, dokud se mi neztratí z dohledu a pak se vrátím znovu k drhnutí špenátu. Děti už jsou dávno pryč, když s úklidem skončíme a unaveně si povzdechneme. Před školkou naberu do auta Marka i Minhyuka a Xukuna, vždycky je po školce vozím domů, protože je to po cestě ke mně do bytu, rozloučím se s nimi a po večeři, koupely a uvařením snídaně pro Chengieho, padnu do postele unavený. Na to, jak jsem zvyklý uklízet, tak mi ten špenát přece jen dal zabrat, dokonce si ani před spaním nestihnu přemýšlet nad Changkyunem a nad tím, jak moc bych si přál, aby mě někde opravdu ohnul.
"Mark?" vyjeknu do telefonu, když stojím s autem uprostřed pole a naštvaně kopnu do kola. "Přijedu později, stojím uprostřed pole, nejede mi auto a už půl hodiny mi na odtahovce říkají, že musím počkat, než pro mě přijedou." Povzdechnu si.
"Ah, dobře," uslyším Marka v telefonu. "kdyby něco, tak volej, snad tě brzo odtáhnou." Slyším v jeho hlase úsměv a po chvíli se rozloučíme. A já po hodině vylezu unuděně z auta, odtahovka pořád nikde, sluníčko svítí a paří jako blázen, tak si lehnu na kapotu svého auta a začnu se opalovat. Bože, jak dlouho tady ztvrdnu? To dneska Changkyuna neuvidím? Ani Chengieho? Proboha, jak to v té školce sám Chengie zvládne? Co tam bude dělat sám? Prohrábnu si zničeně vlasy a pak se překvapím, když přede mnou zastaví nějaké auto a tváře se mi zase zbarví do ruda, když z auta vyleze sexy stylem Changkyun a sundá si pomalu sluneční brýle z očí.
"D-Dobrý den." Polknu a snažím se při koukání na něj neslintat, ale momentálně si nejsem jistý, jestli se mi to daří.
"Dobrý," usměje se na mě. "Mark říkal, že tu čekáte na odtahovou a Cheng byl hodně smutný, tak jsme pro vás přijeli." Mrkne na mě a já se nadšeně usměju.
"Děkuju, to jste moc hodný." Nadšením se mi rozzáří oči a já si rychle vezmu věci z auta a pomaličku se vydám ke dveřím spolujezdce, abych mohl nasednout do jeho auta.
"Kikiii, Kikiii." Začne Cheng nadšeně tleskat, když do auta nasednu.
"Ahoj, Chengie." Usměju se na něj, když se otočím směrem dozadu, natáhnu k němu ruku a pohladím ho po ručičce, kterou ke mně natahuje. Ve druhé ruce drží menšího plyšáka křečka, tak se usměju a připoutám se, když se Changkyun rozjede.
"Moc děkuju." Usměju se na něj, když vyrazíme na cestu do školky.
"Není za co." Usměje se na mě nazpátek, pak nás ale vyruší Chengie, když začne natahovat a skoro plakat. Otočím se k tomu a on mi ukazuje, že mu někam zapadl plyšový křeček. Musím se odpoutat a na sedačku si opatrně kleknout, abych mohl začít v zadní části auta hledat jeho plyšáčka. Zašmátrám zezadu pod svoji sedačku, ale tam nic není, tak se smíchem zatahám Chengieho za nohu a on se rozesměje. Pak se musím natáhnout, abych se podíval, jestli nezapadl pod Changkyunovu sedačku, ale to se musím víc natáhnout, ale přijdu na to, že křeček je opravdu pod ním a tak se tam musím víc natáhnout. Až když plyšáka skoro mám, tak si uvědomím, že mám zaražené boky mezi mojí sedačkou a řadící pákou a spíš než to se svým zadkem skoro otírám o Changkyunovu ruku, kterou má na řadící páce. Zrudnu a rychle vytáhnu plyšáka a dám ho Chengiemu do klína a rychle se vrátím, abych si mohl sednout a hlavně se snažím uklidnit, abych se nečervenal.




Changkyun
měl jsem veliké nutkání ho po zadklu plácnout, ještě když ho tak nestydatě vytrkoval, ale udržel jsem se. Ale Cheng, ten malý ďábel, vzal plyšáčka a hodil mi ho pod nohy. Kihyun ke mě střelil pohledem, asi se mě tiše ptal jestli má. ale naštěstí jsem zastavil na červené, takže jsem se pro plyšáčka natáhnul a vyndal ho z pod mých nohou. natáhnul jsem se dozadu a plyšáka dal Chengovi do rukou.
"broučku ještě jednou ti spadne a možná už ho nenajdeme" řekl jsem tajemně jako ještě jednou a vyhodím ho z okna a klidně přes něj i zacouvám. vypláznul na mě jazyk, hajzlík jeden, a s chichotáním se začal dívat z okna.
"ještě jednou děkuju že jste mě sem odvezl" dá si Kihyun vlasy za ouško a já si musím skousnout ret nad tím jak moc je roztomilý. Cheng se rozepne ay mohl vylézt ze sedačky nahne se do mezery mezi předními sedačkami a protáhne hlavu.
"tak papa tatíí" nastaví tvářičku a já se k němu nahnu ale dřív než mu pusu dám tak uhne a já se rty přitisknu na Kihyunovu tvář. hned se odtáhnu a odkašlu si.
"Cheng!" vyjeknu káravě a odpovědí mi je jen jeho chichotání.
"a teď si musíš Kikiho vzíít" zatetelí se pyšně. Kihyun si zakryje oličej a po chvíli dechového cvičení se na mě překvapeně zadívá.
"to se musí?" vidím lehkou paniku a překvapení v jeho očích. zakroutím hlavou.
"n-neposlouchejte ho, nemusí" na Kihyuna se omluvně usměju a střelím káravým pohledem na Chengchenga který nafoukne tváře a v rukou víc sevře plyšáčka.
"musí! musí!!!" hlasitě vyjekne ale když mu to opět zneguji tak se rozbrečí.
"nemám tě rád!!" vyjekne naštvaně a začne lomcovat s klikou aby vystoupil z auta. ale má dětskou pojistku takže se mu dveře nedaří otevřít. povzdechnu si a Kihyun mě pohladí po rameni. lehce se pod jeho dotekem ošiji, jak mnou projede neznámý šok. je to skoro jako elektrošok pocitů které neznám. kromě své bývalé ženy jsem neměl ani jeden vztah a s ní jsem žádné tyto pocity neměl.
"nějak ho zkusím umoudřit" mrkne na mě a hned ruku stáhne a vystoupí z auta. Cheng stále lomcuje za kliku.
"broučku no tak, přece se nebudeš na tatínka zlobit" snažím se uklidnit válečnou zónu než Kihyun obejde auto.
"budu! a budu a budu!" naštvaně vyjekne a zajíkne se slzami a když mu Kihyun otevře tak vystoupí z auta a doběhne ten kousíček do školky zatím co Kihyun opařeně stojí u dveří.
"promiň" hlesnu a prohránu si vlasy a Kihyun zakroutí hlavou. hned jak se zabouchnou dveře tak se rozjedu do práce a už teď nemám dobrou náladu když vím že se na mě Cheng zlobí. prohránu si vlasy když stojím na červené a zadívám se do zpětného zrcátka a ztuhnu když vidím knížku odhozenou na sedadle. prudce se otočím abych na ni dosáhl.
"tajemství Lachtaního pokladu" přečtu název knihy a hlavou praštím o volant. hned přijdu na to že to nebyl dobrý nápad protože zatroubím a auto přede mnou se rozjede, asi protože si myslel že na něj troubím že už je zelená a vrazí do auta před ním. odkašlu si a s co nejvíce nenápadným pohledem se otočím a jedu zpátky do školky. kdyby to byla každá jiná knížka tak si na ní buď Cheng nevzpomene nebo by mu nevadilo že jí zapomněl. ale když uvážím to že tuhle knížku celý včerejšek nepustil z rukou, tak jí musím odvézt zpět. celou dobu jsem poslouchal jak mu jí dal Kiki, jak ho má Kiki určitě rád. pořád ji držel v ručičkách, měl jí přitisklou na hrudi, když jí nečetl, a odmítal se jí vzdát. držel ji při jídle, při tom když se díval na televizi a dlouhou dobu jsem ho přesvědčoval aby jí pustil aspoň když jde do vany. hned po vykoupání se po ní ptal a už v župánku ji zase držel a nadšeně se culil jak moc je pro něj ta kniha důležitá. dokonce jí objímal místo Kkukkungieho když šel spát. maškal si jí na hruď a spokojeně s ní usnul. nemůžu jen tak jet do práce když vím jak moc má tu knížečku rád. smykem jsme zabrzdil u školky a s knihou v náruči jsem vyběhl z auta. proběhl jsem kolem maminek a tatínků které své děti vedli do školky a nakoukl do jedné z místností v doufání že ho v jedné z nich najdu a zalapal jsem po dechu nad tím co jsem viděl.
Chengie si hověl v Kihyunově náruči a tiše vzlykal zatím co mu Kihyun zpíval. hladil ho po tváři a držel ho pevně u sebe a já žasl nad tím jak Chengie přestal plakat a jen se k němu tiskl jakoby byl Kihyun to nejdůležitější na světě...to stejné jsem ale viděl u Kihyuna, díval se na něj jakoby to bylo jeho dítě, jakoby měli mezi sebou ten typ komunikace co mají maminky se svým dítětem.
"Chengie" řekl jsem po tom co jsem se odhodlal jít dál. chvíli jsem váhal jestli chci rušit jejich okamžik ale pak jsem si vzpomněl, že musím do práce. hned se na mě upřeli jeho očka a on zabořil hlavu do Kihyunovi hrudi aby mě neviděl. "podívej co ti nesu" usmál jsem se a pod vidinou dárku se ke mě přece jen otočil a vytřeštil očička když sem mu ukázal knížku. hned upustil plyšáka a natáhl se pro knížku a hned jak ji držel v ručičkách tak si ji přitiskl na hruď a pevně objal. pohladím ho po vlasech a usměju se na něj.
"děkuju" špitne a našpulí rtíky. vtisknu mu pusu a pohladím ho po tváři. " a Chengie lhal když řekl že nemá tatínka rád, má ho moc moc moooc rád" posmrkne a já se na něj hřejivě usměji.
"vždyť já vím broučku" zadívám se na Kihyuna, na to jak hezky se na nás oba dívá a já nevím co mi to jde na mozek když přemýšlím jak moc nám to takhle sluší, jak moc bych chtěl tenhle pohled vidět častěji. chtěl bych vidět každý den jak se jeho oči upínají k tem mým, jak se s tou mateřskou jiskrou dívá na Chengiewho a jak moc jim to spolu sluší. zakroutím hlavou a postavím se.

"pa broučku odpoledne tě vyzvednu" zamávám Chengiemu a pak s mrknutím zamávám i Kihyunovi. nesměle mi mávání oplatí a já se hned s lepší náladou rozjedu do práce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 6. června 2018 v 17:10 | Reagovat

Je to čím dál lepší. A věřim, že se nakonec Chengiemu podaří dát oba dohromady. A ještě by mohl panu učiteli Markovi nabrnknouk strejdu Jacksona...
Moc se těšim na další úžasný díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama