Become a family || Changki | 4. část

10. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family




Kihyun
Ani nevím, proč se mi ta chvíle tolik líbila. Mojí myslí se prohnalo, jak krásné by bylo, kdyby to tak bylo pořád, každý den. Při myšlence na to, jak bychom mohli být my tři spolu…hlavou se mi víří několik typů myšlenek, několik scénářů, jak by všechno mohlo být krásné. Ale nejsem si jistý, nejsem si jistý, jestli by Chengie vůbec chtěl, abych nahrazoval jeho mámu, ani nevím, jestli ji dokážu nahradit. Přece jen jsem muž, ženy bývají možná jiné, třeba právě to jiné Chengie potřebuje. Až musím několikrát zatřást hlavou, abych ty myšlenky zahnal. Místo toho začnu s Chengiem dělat blbiny, chvíli spolu zpíváme říkanky a smějeme se, pořád drží knížku ode mě a nepustí ji z rukou a mě to dělá nepopsatelnou radost. Dělám s dětmi už několik let, ale nikdy se mi nestalo, aby mi někdo přirostl tolik k srdci. Nikdy jsem o žádné z dětí, co tu jsou nebo co tu byly, nepečoval a nestaral se tolik jako o Chengieho. Kolikrát se přistihnu, že se na něj dívám s takovou láskou jako by byl opravdu můj. A cítím, že ten pocit ve mně sílí kdykoliv ke mně zvedne své dětské oči, kdykoliv ke mně zvedne ty maličké ručičky a kdykoliv se ke mně tiskne, aby v mé náruči našel útěchu a bezpečí.
Den uběhne až moc rychle, od té doby, co je v mém životě Chengie a co je v něm Changkyun vše letí až moc rychle, mám pocit, že den vždycky uběhne rychleji, než se stačím znovu nadechnout, sotva je oba vidím, sotva můžu s Chengiem strávit den, tak je zase všechno pryč a já musím čekat než je večer, čekat než je další den, abych je mohl znovu vidět. A já nechci čekat, chtěl bych s nimi být pořád, trávit s nimi úplně celý den, starat se o Chengieho každou vteřinu, dělat výborné jídlo pro něj a pro Changkyuna, jít po koupání Chengieho s láskou uspat, zulíbat jeho dětské tvářičky pusinkami a pak si nerušeně lehnout k televizi a nechat se uvěznit v Changkyunnieho náruči.
"Bude se mi stýskat, Kiki." Posmrkne Chengie, když si přezouvá papučky, protože se blíží chvíle, kdy ho Changkyun vyzvedne.
"Zase zítra se uvidíme," dřepnu si k němu a vtisknu mu pusinku. "taky mi bude smutno." Cvrnknu ho do nosu a on se zahihňá typickým dětským smíchem. Jen vyjdeme ze šaten, tak už vidím Changkyuna, jak přešlapuje na chodbě a nakukuje do jídelny, jestli tam Chengieho náhodou neuvidí.
"Překvapenííí." Nadšeně Chengie vyjekne a rozběhne se k tátovi do náruče, ten ho hned v náruči zvedne a zatočí se s ním.
"Byl jsi hodný?" usměje se Changkyun a jeho oči se upíchnou ke mně a já k němu pomalu dojdu. Chengie několikrát zakývá hlavičkou a pak se zadívá na mě, jestli souhlasím.
"Hodný jako vždy." Usměju se a zakývám hlavou. Na chvíli se ztratím v Changkyunových očích a co mi přidá na červenosti mojí tváře je to, že i on se ztratí v těch mých.
"Ty malej hade, pojď sem." Slyším zařvat Marka. V tu chvíli z jídelny vyletí Bufan s hrncem na hlavě a všude na sobě má zbytky polévky. Plácnu se do čela a zachytím to nebohé dítě, než si i s hrncem rozbije hlavu o protější stěnu. "To dítě je satan!" začne se Mark unaveně plazit po dveřích a já k Changkyunniemu a Chengiemu střelím omluvným pohledem, zatímco držím Bufana za ramena, aby nikam neodpochodoval.
"Tak pa, mh?" mrknu na Chengieho, hned našpulí rtíky a dětským mumlavým hláskem zahuhlá, že bez pusinky nemůže odejít. A tentokrát jsem to já, kdo se zahihňá, protože je tak děsně roztomilý a vtisknu mu pusu. Máváním se s nimi rozloučím, pak přijdu na to, že už dlouhou dobu nedržím Bufana, ale jen ten hrnec, co měl na hlavě. Odnesu ho zpátky do kuchyně a hledám to nebohé dítě, najdu ho, jak strká hlavu do koše a povzdechnu si. Proč nemůžou být všechny děti jako Chengie? Kde přesně se tohle dítě naučilo tyhle věci, které tu předvádí.
To, že kolem mě proletí Xukun, za ním vlaje ubrus a řve, že je supelhldina pldel, protože to slovo ho ještě nepřešlo, mě nepřekvapuje. Je to celý Minhyuk, u něj mě už dlouho nic nepřekvapilo, spíš nad tím vždycky jen zakroutím hlavou a ignoruji to.
Auto mi naštěstí dovezou až před školku. Ne to moje, ale jen náhradní, které budu mít k dispozici do doby, než opraví to moje. Já věděl, proč si platím tu nechutně drahou pojistku, konečně se mi to taky někdy hodilo. Domů dojedu úplně vyšťavený, ale stejně moje myšlenky nepouští moje dvě Ch. Myslím na to, jaké by to bylo…být rodina. Žít společně, smát se společně, všechno společně prožívat…už dlouho jsem se vyhýbal myšlenkám na to, že jsem osamělý, dlouho jsem se jim vyhýbal a dlouho se mi to dařilo. Dokud jsem je nepotkal, teď už mi to nejde.
Shodou lachtaních okolností zaspím, vletím do školy rozcuchaný, vlasy si upravím jen rukama, zatímco na sebe soukám zástěru. Changkyunnieho už nestihnu a děsím se od svého probuzení toho, jak to, že tu nejsem nese Chengie. Vběhnu do herny, Chengie seděl na sedačce a hrozně plakal, zajíkal se slzami a Mark u něj bezradně klečel a bylo vidět, že je v koncích.
"Broučku." Vydám ze sebe hlasitěji, aby si mě všimnul, než proběhnu celou hernou. Jelikož mám slalom mezi dětmi, co se všude motají, mezi Bufanem, co si zase hraje na žraloka a já mu málem ukopl hlavu, když mě chtěl kousnout do nohy. Chengie ke mně hned zvedne hlavu a vytřeští oči, Mark si viditelně oddechne a odstoupí od dětské sedačky, ke které já si hned kleknu a pohladím Chengieho po kolínkách. "Neplakej, už jsem tady, dobře? Kikimu nezvonil budík, pak se naštval a praštil telefonem, tak si ho rozbil, tak se mi nemohli ze školky dovolat, ale spěchal jsem a jsem tady, dobře?" řeknu na jeden nádech, začne kývat hlavičkou, pořád vzlyká a nemotorně si stírá slzičky. Usměju se, sednu si na gauč vedle něj a vezmu si ho do náruče, abych ho lépe utěšil a zpívám mu skákal lachtan přes kaštan, aby se mu spravila nálada. Chvíli to trvá, ale nakonec jeho vzlyky začnou pomaličku utichat, pevně svírá moji zástěru a tiskne se čelíčkem k mé hrudi a já se nemůžu ubránit úsměvu, jak moc se mi tohle líbí. A jak moc bych chtěl být jeho mámou.
"Tak co, chceš si číst? Nebo hrát?" prohrábnu mu vlásky a vytřeštím oči, když cítím, jak mu čelo celé hoří. Jeho oči vypadali nemocně a malátně po mě pokukuje. "Bolí tě hlavička broučku?" vyjeknu se strachem. Přikývne hlavičkou a ukáže na svůj krk, odvodím si, že ho bolí i v krku. Mávnu na Marka a poprosím ho, aby mi donesl teploměr, zděsím se, když má Chengie skoro 39 horečku. To není vůbec dobré, nemůže tady v tom stavu být. S usínajícím Chengiem v náručí dojdu do pracovny, abych našel v papírech číslo na Changkyuna, hned ho začnu z pevné linky vytáčet, ale pokaždé to spadne do schránky, až na popáté se mi to přepojí na jeho asi sestřičku nebo sekretářku, nevím.
"Doktor Lim je právě zaneprázdněný, můžu mu nechat vzkaz?" osloví mě v celku příjemný ženský hlas.
"Dobrý den, tady Yoo Kihyun, učitel ze školky, kam chodí jeho syn…má nejspíš chřipku, tak…ho vezmu k nim domů, ať o tom ví." Řeknu jednoduše, halabala tónem mi řekne, že si to teda zapíše a já začínám tak nějak pochybovat o tom, že se ta informace k Changkyunovi vůbec dostane. Ale kašlu na to, seženu si jejich adresu, nejdřív jsem ho chtěl vzít k sobě, ale napůl spící Chengie mi řekl, že ví, kde mají u domu náhradní klíče, takže jsem uznal, že bude lepší, když bude u sebe doma. Pro jistotu Markovi řeknu, ať zkusí později Changkyunovi ještě zavolat, že z té ženské nemám dobrý pocit a nevím, jestli mu to vůbec vyřídí. Vše mi odkývá, vezmu si ze školky provizorní dětskou autosedačku, kterou tu máme pro všechny případy, zapnu do ní Chengieho a rozjedu se na určenou adresu. Chengie usne ještě, než se rozjedu, využiju toho a narychlo se zastavím v lékárně a pro zeleninu do obchodu, naštěstí jsou to malé obchody vedle sebe, takže jsem nemusel mít strach, že by se Chengiemu něco stalo, navíc jsem z něj nespustil oči a přes výlohu jsem kontroloval, že se k zamknutému autu nikdo nepřibližuje.
Podle instrukcí najdu náhradní klíč, vedle vstupních dveří je okno a na něm květináč, klíč je schovaný v květináči. No, není to zrovna ideální schovka, ale asi mají důvod mít náhradní klíč přímo u domu. Vezmu Chengieho do náruče a vydám se k nim domů, není tu kdovíjak uklizeno, ani nějaký šílený bordel, jde vidět, že tu žije dítě a zaneprázděný muž. Podaří se mi dostat se k Chengiemu do pokojíčku, převléknu ho do suchého oblečení, protože to, co měl na sobě, propotil. Uložím ho do postýlky a dám mu zapít léky a sirup, aby se mu udělalo dobře. Ani ho nemusím přemlouvat, hned si sám hajne do postýlky a chytí mě za ruku. Nějakou dobu mu broukám ukolébavku, hladím ho ve vlasech a pokračuju, dokud neusne.
A pak se dám do práce, tiše, abych ho nevzbudil, dám vařit vývar a začnu uklízet. Ne, není to vhodné, Changkyun ani neví, že tu jsem, vlastně bych tu ani neměl být natož mu tady uklízet, ale nemůžu si pomoct a začnu s ním. V koupelně najdu pračku, přijdu na to, že ji má špatně nastavenou. Už chápu, proč se mu všechno oblečení sráží, má na pračce nastavený program na praní kaštanů a zřejmě tam nikdo jiný ani nepřepnul. Na několik praček vyperu hory prádla, kterými je zaskládaná skoro celá koupelna, ale broukám si u toho. Miluju uklízení, ale doma mám pořádek, protože žiju sám, jak moc bych chtěl tohle - nepořádek, uklízení hraček, praní hor prádla, tohle všechno je to, co bych si tak rád zamiloval a co bych s láskou dělal každý den.
Během uklízení a žehlení kontroluji Chengieho, pořád spí a já mu mezitím kontroluji horečku, jestli pod náporem léků alespoň trošku klesla. Uklidím mu i pokojíček a právě včas, když se dodělá vývar. Když už se zastavím v kuchyni, tak vyskládám všechno z lednice, vytřu ji a vydezinfikuji a pak do ní všechno jídlo úhledně naskládám, předtím to bylo všechno poházené, ale teď je to krásně a přehledně uspořádané.
Zrovna umývám poslední okno, prach už mám všude hotový, když uslyším nářek z dětského pokojíčku, jak Chengie volá tatínka. Rychle tam doběhnu a on překvapeně a nemocně rozespale zamrká, že jsem tady já.
"Kiki? Kiki je tady se mnou?" překvapeně zamrká a já přikývnu. Nemusí mě ani přemlouvat, hajnu si k němu do postýlky a chytím ho za ruku. Hned se přitulí do náruče a já mu začnu slibovat, že ho nemoc určitě pustí a že brzy bude v pořádku a zase zdravý. A než si stačím uvědomit, že bych neměl, tak společně s Chengiem usnu, pevně ho držím ve své náruči a trvá to jen chviličku než oba spokojeně a tichounce oddechujeme.




Changkyun
celý den v práci se únavou kácím k zemi. ráno jsem tak tak odvedl Chenga do školky, ale cítil jsem na sebe, že nejsem pozorný, možná víc než normálně. Musím se kolikrát v autě prohlédnout abych se ujistil, že mám na sobě oblečení, dnes mám opravdu pocit, že pokud si nedám pozor tak někde skončím nahý. Jsem rád že se v tomhle o sebe Chengcheng dokáže postarat více než já. Zvládne se obléct a je si jistý že je oblečený na rozdíl ode mě. Unaveně si promnu oči a zakloním únavou hlavu. Ještě pár pacientů a pak se budu moc konečně vydat domů. Konečně budu moc vyzvednout Chenga ze školky a společně jít domů spát, ještě musím vymyslet co dělat, protože je víkend, já normálně směny nemívám ale mám školení, které je jednou ročně zrovna to vyšlo na tento víkend. Původně jsem myslel že to nechám na Jacksonovi. Přece jenom ho Chengie zná a už ho několikrát hlídal tak by to neměl být problém a měli by to spolu zvládnout lépe. Ale Jackson má bohužel nějakou práci, a proto ho nemůže hlídat. Mám ještě kamaráda Hyungwona ale to um…u hlídání Chengieho spíš usne, jako minule kdy jsem přijel domů, všude byl nepořádek, televize hrála na plné pecky, z kuchyně se ozýval zvuk zapnutého mixéru, domem jezdil robotický vysavač, na kterém Chengie seděl a nechal se vozit v tom zmatku zatím co Hyungwon spal na gauči, měl pomalovaný obličej vodovkami. Usoudil jsem, že není dobrý nápad, aby ho dál Hyungwon hlídal. Najdu si teda školku, která je otevřená i o víkendu a domluvím se s nimi, že jim tam Chengieho zítra přivezu. Jiná možnost totiž není. Jsou na ní šílené recenze, občas se najdou i dobré ale je to očividně školka pro rodiče které nemají na výběr, což jsem teď i já.
"Doktore Lim" vejde dovnitř sestřička. Přikývnu, aby pokračovala a ona si odkašle.
"volal jistý Kihyun" zpozorním "s tím že je váš syn nemocný" zakývá hlavou. Vyjeknu a hned zavolám do školky, vezme mi to Mark a začne mi popisovat co se stalo a já si na jednu stranu oddechnu, když se dozvím, že ho Kihyun vzal domů ale…jsem doktor, jak jsem mohl přehlédnout, že je nemocný? Zakroutím hlavou a posledních pár pacientů vyřeším, jak nejrychleji můžu a pak hned zběsile běžím do auta a myslím že jsem cestou porušil několik zákonů a nejspíš mi přijde několik pokut. Zaparkuji před domem a možná vystoupím z auta dřív, než zastavím.
otevřu dveře do domu, když s tlučícím srdcem vejdu dovnitř tak se zhluboka nadechnu. Nejdřív vytřeštím oči nad tím, jak je tu uklizeno, je to vůbec můj dům? Trochu nejistě kouknu vedle dveří na zvonek, kde je opravdu Lim…takže je to můj dům. Udělám krok dovnitř a ani nevím proč ale najednou mě zalije pocit jako bych byl doma. Jako by najednou byl můj život kompletní. Ani nevím kde se ten pocit bere. To že je můj dům najednou uklizený přeci neznamená že je mi víc domovem, než mi byl doposud, a přesto cítím takovou hřejivou atmosféru. Z toho, jak tu voní jídlo mám pocit jako by to bylo konečně místo kde na mě bude někdo čekat, když se vrátím z práce. Projdu potichu a obezřetně domem, protože nevím, co mě může čekat dál. Kihyuna ani Chengieho nikde nevidím ale z toho co mi Mark popisoval tak budou nejspíš v Chengieho pokojíčku. Projdu pomalu do pokojíčku a otevřu dveře. Nakouknu potichu dovnitř abych třeba Chengieho nevzbudil a hned se mi sevře srdce. Chengie nebyl jediný kdo spal, Kihyun ležel u něj, držel ho v náruči a společně oddechovali. Vypadali tak klidně a nanejvýše spokojeně. Dojdu k nim a sednu si na postel tak abych ani jednoho nevzbudil. Nemůžu si pomoct, ale ten pohled se mi tak moc líbí, natáhnu ruku a pohladím Kihyuna po jeho spící tváři. Je tak nádherný, tak moc. Nemůžu z nich spustit oči. Nemůžu sám sobě pomoct a lehnu si k Chengiemu z druhé strany. Opatrně si nejdřív jednou nohou kleknu na postel a pak se opatrně položím abych je nevzbudil a natáhnu ruku abych jí mohl obejmout i Kihyuna a druhou rukou se opřu o polštář a podepřu si hlavu tak abych na ně mohl koukat. Hladím ho po ruce a neubráním se tomu, když se mi do tváře nahrne úsměv. Ani nevím kdy se to stalo kdy jsem se na ně začal tak zasněně dívat, ale už se toho úsměvu asi nezbavím. Kdykoliv se na jednoho z nich podívám tak uvidím tuhle scénku před očima. Vždy uvidím, jak Kihyun tiskne spícího Chengieho na svou hruď a ten pevně svírá jeho triko, jako by se bál že Kihyun odejde. Musím se pro sebe několikrát zasmát. Když sebou Kihyun trochu trhne tak se zadívám na jeho zavřené a se zatajeným dechem čekám na okamžik kdy se jeho oči otevřou. Jeho řasy se zatřesou a pomaličku začne oči otevírat. Chvíli se dívá tak do prázdna, zvyká si na světlo, ale pak se očima upře na mě. Několikrát zamrká a pak se i jeho koutky zvednou do nesmělého a ospalého úsměvu. Nevím, jak dlouho se na sebe díváme a jen se usmíváme ale je to ta nejnádhernější chvíle. Doufám, že bude trvat věčně. Chci se navždy ztratit v jeho očích. Chci v nich plout a nechat se unášet do nekonečnosti světů.
"ahoj" šeptne a opatrně prsty přejede po hřbetu mojí ruky. Ten dotek je jen lehoučký ale i tak se musím lehce zatřást. Otočím dlaň vzhůru a on moji ruku opatrně chytne. Na chvíli zavře oči, ale hned po tom, co je otevře tak se na mě zadívá a usměje se ještě zářivěji než před tím.
"ahoj" zašeptám nazpátek a naše ruce lehce sevřu. To byl konec naší konverzace ale já moc dobře vím že žádnou nepotřebujeme. Že jediný pohled vydá za tisíc slov. Během našeho zasněného pohledu na toho druhého mezi námi proběhne několika hodinová konverzace. Slova, která ani nejdou popsat, ani neexistují a nejsou ani trochu přesná, aby vyjádřila naše emoce, slova, která dokáže vyjádřit jen náš pohled.
Když ucítíme lehké trhnutí mezi námi tak se od sebe pohledem odtrhneme a zadíváme se oba na Chengieho. Začne otvírat očička a roztomile si je protírá.
"tati?" zamrká na mě překvapeně a usměje se.
"ahoj broučku" pohladím ho po tváři. Otevřu mu svoji náruč, zatím co Kihyuna stále držím za ruku. zakroutí hlavou a přitulí se víc ke Kihyunovi který se lehce zasměje.
"Chengie hajej tady chvíli s tatínkem ano? Dojdu ti pro prášečky a pro polívečku ano?" prohrábne mu vlásky a já se znovu neubráním tomu zasněnému pohledu. Chengie po chvíli přikývne. Otočí se ke mně čelem a přesune se do mojí náruče. Kihyun vstane z postele, ještě ke mně střelí pohledem, ale pak zmizí na chodbě a já jsem zase sám s Chengiem a najednou vím že to nechci. Kolikrát jsem si říkal že jen spolu to zvládneme, ale…já už nechci abychom byli jen mi dva, chci abychom byli tři…a chci, aby ten třetí byl Kihyun.
Kihyun Chengieho nakrmí a pak mu dá zapít prášky. Donesu ho do obýváku a zapnu mu pohádku a přikryji. Vypadá už docela dobře, ale potřebuje ještě odpočívat.
"děkuju Kihyun" usměju se na něj, když za ním dojdu do kuchyně, kde myje nádobí.
"není za co" zakroutí hlavou. Položí misku od polévky na odkapávač. Utře si ruce a otočí se ke mně čelem. "a-asi bych měl už jít" dá si vlásky za ouško, sevře se mi srdce z představy, že bych tu měl být sám. Že by měl odejít. Chtěl jsem protestovat, chtěl jsem křičet že ne, že nesmí odejít, ale ovládl jsem se a přikývnul jsem.
"počkej tu jen chvíli prosím, potřebuji si zabalit" usměju se na něj a zmizím v ložnici. Začnu do kufru házet složené a vyžehlené oblečení a odkašlu si nad tím, jak je to hned jiné, když se to oblečení neválí kolem a já nemusím půl hodiny s oblečením třepat ve snaze, aby bylo aspoň trochu rovné nebo aby byli ala čisté.
"a kam jedeš?" vyšvihnu hlavou směrem k hlasu a zadívám se na něj, stál ve dveřích a opíral se o futra.
"mám školení ve vedlejším městě" zakývám hlavou.
"agama" chápavě přikývne. "škoda že je Chengie nemocný, jsem si jistý že by se mu tam líbilo, ale hádám že bude rád, když si odpočine." Usměje se na m Kihyun a já si odkašlu.
"Chengie…se mnou nejede" zákoutím hlavou a on vytřeští oči.
"a-a kde bude?" vyjekne.
"no…asi ho budu muset dát do té školky co je v centru, hlídají i o víkendy" povzdechnu si a vidím na Kihyunových očích ten nesouhlas.
"je nemocný a v té školce jsou na děti zlý!" vyjekne a zakroutí hlavou. "j-já vím že do toho nemám co mluvit, ale není to dobrý nápad" chci, aby měl do toho co mluvit, chci, aby měl pocit, že může a chci, aby věděl, že může.
"ale já nemám jinou možnost, kdybych nemusel tak bych to nedělal" zakroutím hlavou a on ke mně dojde, když sedím na zemi a hodím triko do kufru. Nesouhlasně procedí vzduch skrz zuby a triko zase z kufru vyndá a složí ho a úhledně ho tam položí.
"mohl…mohl bych Chengie pohlídat třeba já" zamumlá.
"ne to ne" řeknu rychle a postřehnu, jak se jeho obličej smutně zkřiví "myslím to tak, že ho máš na krku celý týden a určitě si od něj potřebuješ odpoč-" nedořeknu větu, protože Kihyun zuřivě zakroutí hlavou.
"moc rád s ním trávím čas, rád ho pohlídám" zašeptá a než si uvědomí co dělá tak mi sbalí celý kufr, ani se neptám, jak ví, kde mám ponožky nebo třeba holící strojek a mýdla, nebo třeba už jen taštičku na toaletní potřeby ale oba si odkašleme, když mi kufr zapne a usměje se na mě s takovou lehkou nervozitou.
"budu moc rád, když ho tedy pohlídáš" stojíme u sebe tak blízko až mi z toho zběsile buší srdce, mám několik nutkání něco udělat, ale v tuhle chvíli nevím…co přesně chci udělat.
Dojdeme společně do obýváku a v tu chvíli se na nás Chengie zadívá.
"měli jste ten sex" zamrká na nás s unavenýma očkama. Oba se začneme dusit vzduchem a rozpačitě se na sebe podíváme.
"ne broučku" vyhrkne Kihyun a dojde k němu.
"a…Kiki tu bude s Chengiem? Kiki nepůjde domů?"
"chce Chengie aby šel Kiki domů?" Kihyun mu prohrábne vlásky a Chengie začne zuřivě kroutit hlavou až se mu z toho hlavička zamotá.
"Chengie chce, aby tu byl Kiki napořád" znovu se k němu přitulí a zamumlá další věci kterým už nerozumím. Dojdu do kuchyně abych si udělal pití a jediné nad čím přemýšlím je to že …to samé chci i já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 10. června 2018 v 13:01 | Reagovat

Naprosto úžasný díl. Jen mi mrzí, že je Chengie nemocný.No ale bude se o něj starat Kihyun, takže je v těch nejlepších rukách. A s tím sexem to ten malý zybil...
Moc se těšim na další díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama