Become a family || Changki | 5. část

12. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family




Kihyun
Jediné, co mi běží hlavou je to, jak je tohle všechno nádherné. Jak moc bych chtěl tohle zažívat každý den, být jako rodina. Sedím na sedačce a Chengie se ke mně pevně tulí, díváme se společně na pohádku.
"Kiki vážně nepůjde pryč?" zamumlá mi do trička a zvedne ke mně své unavené dětské oči. Usměju se a shrábnu mu vlásky dozadu.
"Nepůjdu, vážně." Usměju se na něj a lehce ho ukazováčkem píchnu do špičky nosu a on se lehce zasměje.
"Chengie…Chengie by něco moc chtěl." Zamrká na mě a já se překvapím, jak je najednou tichý a očima nenápadně střelí po místnosti, aby věděl, kde se nachází jeho táta. Pak si ke mně klekne tak, aby se naklonil k mému uchu. "Já bych chtěl abychom dneska spinkali společně." Zašeptá mi to do ucha a pak se posadí na paty a zamrká na mě. V jeho očích vidím napětí a zvědavost.
"To by musel dovolit tatínek." Zasměju se a mu se nějakým způsobem rošťácky rozzáří oči. Hned ode mě vyskočí a lítá po baráku, dokud nezaletí do koupelny, kde byl Kyunnie. Ani neslyším, co říkají, ale v zápětí ke mně doletí Chengie a raduje se nad tím, že mu to tatínek dovolil. Nebo to dovolil nám?
Není to jen proto, že chci Chengiemu udělat radost. Každá buňka mého těla chce přesně tohle. Když si všichni tři, po koupeli, oddělené samozřejmě, leháme do postele, tak mi srdce zběsile buší tou nádherou. Jak moc chci, abychom si takhle společně lehali každý den. Srdce mi buší, když si Chengie lehne mezi nás a my i tak ležíme blízko sebe. Ucítím Kyunnieho ruku, jak ji opatrně a pomalu položí přes můj bok, neubráním se tichoučkému zavrnění a udělám to samé, opatrně ruku přehodím přes jeho bok a v tichu slyším, jak se usmál. Chengie se ke mně pevně tiskne a v dlaních svírá moje tričko zatímco spokojeně oddechuje. Dlouho se k tomu odhodlávám ale druhou rukou najdu Kyunnieho ruku a po chvíli šmátrání ve tmě, kdy se oba tiše zasmějeme nad tím, jak se naše ruce hledají, své ruce spojíme a propleteme si prsty. Mé srdce trhá rekordy v úderech za minutu a já nikdy nebyl šťastnější. V mé hlavě krouží jediné a to to, že chci abychom byly rodina. Abych už nebyl sám…aby oni nebyly sami. Abychom byli spolu. S myšlenkou na tohle spokojeně usnu.
Trhnu sebou, když moji ruku opustí teplo Kyunnieho ruky a pomaličku otevřu oči. Zrovna tiše vstával z postele, aby nás nevzbudil. Pomaličku ze sebe oddělám Chengieho ruce, chvíli to vypadá, že se probouzí, ale naštěstí se neprobudil úplně. Tiše vstanu a dojdu do kuchyně, zatímco se Kyunnie chystá mu udělám svačinu. Nikdy jsem se necítil šťastnější, je to úplně jiný pocit připravovat jídlo pro někoho…koho mám rád, je to mnohem nádhernější než když připravuji jídlo jen pro sebe.
"Tady." Dojdu k němu a podám mu svačinu. Překvapeně na mě zamrká, ale pak se hřejivě usměje a my se zase ztratíme v očích toho druhého. Naše tichá oční konverzace probíhá několik minut, než si Kyunnie uvědomí, že spěchá.
"Děkuju." Usměje se na mě, přikývnu a pak ho chvíli pozoruju, jak se před zrcadlem pere s kravatou. Krátce se zasměju a dojdu k němu.
"Ukaž." Sundám mu z kravaty ruce a začnu ji uvazovat, cítím na sobě jeho pohled a zároveň cítím, jak mi tváře začínají lehce hořet. "Hotovo." Usměju se a zvednu k němu svoje oči. Stojíme u sebe tak blízko a já cítím, jak mi srdce hodlá vyskočit z hrudi. Maličko se ke mně nakloní a já najednou cítím, jak moc chci, aby to udělal, jak moc chci, aby mě políbil a uvěznil ve své náruči.
"Neměl bych spěchat." Šeptne mi téměř do rtů, protože jsme se za těch několik sekund k sobě dostali ještě blíž.
"Měl…ale na školení." Zašeptám na oplátku a oba se nad tím lehce pousmějeme. Zamávám mu a rozloučíme se. Spát už se mi nechce, takže začnu připravovat snídani a pobroukávám si u toho a různě se kroutím. Nepamatuji si, kdy jsem byl naposledy takhle šťastný, jestli vůbec někdy.
Celý ten čas s Chengiem uběhne až moc rychle. Po snídani si pouštíme chvilku pohádky, než nám jídlo slehne, pak jsme se šli projít do parku, krmili jsme pečivem labutě, pak chvíli holuby. Na oběd jsme si zašli do restaurace, kterou Chengie vybral s tím, že tam tatínek rád chodí a hlavně že tatínek moc neumí vařit, takže tam chodí na obědy o víkendu, když jsou oba doma. Po obědě si zajdeme na pohár, a když se vrátíme domů, tak už je téměř večer, takže Chengieho vykoupu, pak ho posadím k pohádce, abych se sám vysprchoval a když se ze sprchy vrátím, tak Chengie spokojeně a unaveně oddechoval, objímal KKukkungieho a mě bylo jasné, že mu tatínek moc chybí. Ani nejde vyjádřit jak moc jsem šťastný, že mu moje přítomnost se smutkem pomáhá, protože za celý den plakal jen jednou.
Vezmu Chengieho do náruče a společně si s ním zajdu lehnout do postele, kde hned usnu a pevně ho objímám. Ačkoliv se přistihnu, jak rukou šmátrám a hledám Kyunnieho ruku, pak zklamaně vrazím ruku pod polštář. Spali jsme v jedné posteli jen jednu noc a já už si tak moc zvykl?
Ráno začne pláčem, protože Chengiemu chybí tatínek. Chvíli Chengiemu zpívám a snažím se ho utěšit, ale když to moc nezabírá, tak nadhodím, že můžeme tatínkovi zavolat, což jsme udělali a Chengie se po zjištění, že Kyunnie za dvě hodiny přijede, byl zase šťastný. Ačkoliv po jeho příjezdu, po láskyplném přivítání a nadšení, přišla scéna, když jsem měl jít já domů. Trvalo hodně dlouho, než jsem mu vysvětlit, že je neopouštím a nestěhuju se do Afriky, jak mi Chengie říkal…bože, kde to vzal?...ale že jen musím domů. Připomenu mu, že zítra máme se školkou výlet a jedeme do zoo, takže tam budeme spolu a to ho trošku uklidnilo. Jelikož Kyunnie ztratil papír k výletu, tak mu napíšu na papír, co má Chengiemu nachystat a pak se s těžkým srdcem vydám domů. Několik dlouhých minut mi trvá, než se přinutím, abych nastartoval auto a opravdu odjel. A doma mě tak moc bolí srdce a já cítím, že je mi opravdu smutno. Rozhlížím se po prázdném bytě a přicházím na to, že takhle to nechci. Nechci být sám. Chci být s nimi.
Ráno vstanu a začnu se chystat. Vezmu si větší tašku a do ní vezmu náplasti, lékarničku, bonbóny, knížku pro Chengieho, kterou jsem včera koupil, když jsem šel navečer do obchodu, a všechny věci, které by se mohli hodit. Je sice pondělí, ale v úterý je školka zavřená, protože je státní svátek. Bohužel děti nemohli na pondělí dostat volno, protože rodiče také volno nemají a neměli by kam děti dát. A tak jsme vymysleli výlet do zoo, abychom dětem ten jeden den zpříjemnili. Takže budou jeden den ve školce a jeden den doma.
Jsem před školkou dřív už 20 minut, Mark už tu je taky a pár dětí už taky. Já ale netrpělivě vyhlížím Kyunnieho auto, jsem nervózní, když to dlouho trvá a když je pořád nevidím. Tak moc se na oba dva těším.
"Ježiš, nešij sebou, vždyť přijede, ne?" drbne do mě Mark loktem a já ho probodnu pohledem. "A vážně jste si skoro dali pusu?" pozvedne obočí. Ano, musel jsem mu včera zavolat, protože jsem měl depresi z toho, že jsem sám doma. A musel jsem mu všechno říct, od toho je to přece můj nejlepší kamarád.
"Jo." Zakývám hlavou a srdce se mi rozbuší jen tou vzpomínkou na to, co všechno se stalo. A já nechci, aby to pomalé sbližování skončilo, chci, aby naše sbližování pokračovalo, chci se dostat do bodu, kdy mě bude něžně líbat, chci se dostat do bodu, kdy budeme rodina.
Nadšeně se zatřesu, když uvidím jeho auto a hned se k nim vydám.
"Ahoj, Kihyun." Usměje se na mě tak zářivě, až se divím, že se mi nepodlomily kolena. Pomaličku otevřel dveře a odpoutal Chengieho ze sedačky, hned, jak ho postavil na zem, tak se Chengie nadšeně usmál.
"Kikiii, Kikiii." Nadšeně se ke mně rozběhl a já ho hned nechal, aby mi skočil do náruče. Zatočím se s ním a musím se usmát, když mě dětskýma ručičkama obejme kolem krku a šeptá mi do ucha, že mu bylo moc smutno a že se nemohl dočkat, ale že se táta chystal hrozně pomalu.
Kyunnie k nám dojde a já se neubráním úsměvu, když vidím jeho pohled, jeho úsměv, jakým si prohlíží mě i Chenga.
"Doufám, že jsem mu sbalil všechno." Podá mi dětský batůžek. Hned natáhnu ruku a pohladím ho po jeho prstech a tak nějakou chvíli oba držíme batoh a mezi námi zase probíhá naše tichá konverzace.
"Tatínek nemusí do práce?" vyruší náš oční kontakt Chengie, když nám rukou zamává před obličeji. Zasmějeme se a rozloučíme se s ním, s Markem spočítáme děti, zatímco mám Chengieho stále v náručí a autobus naštěstí přijede dřív, takže do něj naskládáme děti a ještě chvíli čekáme na opozdilce. Sednu si s Chengiem, posadí se k oknu a já sedím do uličky. Nadšeně kope nohama ve vzduchu, když se autobus rozjíždí a já už se ani nebráním tomu šťastnému úsměvu. Najednou se na mě lišácky zadívá a vleze si ke mně na klín.
"Copak je?" pohladím ho po vlasech a obejmu ho, aby při drkotavé jízdě nespadnul.
"Má…má Kiki rád Chengieho?" zamrká na mě nevinně v očekávání.
"Kiki má moc moc moc moc rád Chengieho." Vtisknu mu pusinku do vlásků a usměju se.
"A má Kiki rád i tatínka?" zamrká na mě znovu a já se musím usmát víc.
"Tatínka má Kiki taky moc moc moc rád." Zopakuji a nemůžu se ubránit úsměvu, když vidím jeho nadšený a spokojený úsměv.
"Já bych moc chtěl, abys byl moje maminka." Zvedne ke mně očička, vypadá najednou tak vystrašeně a smutně jako by se bál mojí odpovědi a uhýbá pohledem před mýma očima. "Když…když má Kiki rád Chengieho…a má rád i tatínka…tak by Kiki chtěl být Chengieho maminka…?" zadívá se na mě štěněčím pohledem a já mám jasno. Vím co chci a věděl jsem to i předtím, ale teď jsem si víc než jistý.
"Moc chci být tvoje maminka." Zašeptám po chvíli a šťastně se usměju. Chengie se najednou celý rozzáří a pevně mě obejme a něco nesrozumitelně mumlá do mojí hrudi. A já nepotřebuji rozeznat ty slova, co možná ani slova nebyly, pevně jsem ho také objemu a jako bych prostě věděl, co říká. Rozuměl jsem mu, i když nikdo jiný nemohl. Já ano.
"Mám tě rád, mami." Zašeptá po chvíli. Překvapeně se na něj zadívám, ale pak se usměju tím nejšťastnějším úsměvem.
"Mám tě rád, Chengie." Zašeptám nazpátek. "Co bys řekl tomu, kdybych pozval tebe a tatínka dneska k sobě na večeři?" pozvednu obočí a Chengie začne nadšeně tleskat a kývat hlavou.
"A budete si dávat pusinky?" zamrká na mě s otázkou v očích. Lehce se zasměju.
"Možná." Rozesměju se. Začneme si povídat, Chengie mi řekne, jaké je Kyunnieho oblíbené jídlo a dozvím se, že má Kyunnie zítra narozeniny a tak se mi v hlavě zrodí plán, že bychom mohli společně něco podniknout a oslavit tak jeho narozeniny. Mohli by jsme prožít den jako rodina. Bude svátek, tak by Kyunnie neměl jít do práce a já doufám, že všechno vyjde tak, jak bych si přál.




Changkyun
celý den přemýšlím nad tím jak se asi mají, nepřemýšlím jen na Chengiem ale i nad Kihyunem. už je to dlouho co mojí mysl strhl na sebe. každá moje myšlenka se točí jen kolem tří věcí, Chengieho, práce a jeho. není nic jiného nad čím bych nepřemýšlel a tak moc chci aby i on přemýšlel nade mnou. moc se těším až Chengieho vyzvednu ze školky. na to jak se zase ztratím v jeho očích a i když vím že nemám kam spěchat tak se stejně neubráním tomu abych nepřemýšlel nad tím, jaké by to bylo ho obejmou, políbit a uvěznit ve své náruči. jaké by to bylo kdyby jsme společně chodili na výlety jako...rodina. jen tak se válet u televize, společně usínat a probouzet se. společné koupele, společné procházky, každé jídlo by Kihyun uvařil s láskou a já s Chengiem by jsme s chutí snědli. přemýšlím moc dlouho nad tím jak krásné by to všechno bylo. dokonce mám i pocit že Kihyun chce možná to samé. z toho jak moc veliké má pouto s Chengiem, jak moc se o něj stará nebo to jak s námi ležel v posteli. dává mi to naději že nejsem jediný kdo o tom sní. vím že má Chengie Kihyuna moc rád. dává to najevo, už jen když mu dal Kihyun tu knížku a Cheng ji nechtěl celý den pustit z rukou. tak i jeho nadšené pohledy kdykoli dojde do školky a vidí jak na něj Kihyun čeká. a i když mě to trochu píchá u srdce protože závidím, tak jsem si nemohl všimnout toho vztahu co spolu mají. vím že mu Kihyun rozumí i když Chengie žvatlá nesmysli. ví co má říct aby přestal plakat a ví jak se má o něj postarat aby byl šťastný. proto bych jim chtěl dopřát co nejvíc času spolu. ne jen ve školce ale celý den.
den se celý moc táhne a já odpočítávám sekundy od toho než budu moct odejít a vidět je dva. než budu moc Chengieho obejmout, než se bud moct zadívat do Kihyunovo očí. když už ale spásná hodina nastane tak se rozjedu do školky a uvědomím si že jsem jel tak rychle že jsem je dokonce předehnal, takže tady ještě půl hodiny čekám. ale to už mi nevadí, to už je jen chvíle od toho abych ho viděl. když vidím v dálce přijíždět autobus tak vystoupím z auta a přidám se k ostatním rodičům co už netrpělivě čekají a svoje ratolesti. nedočkavě podupávám nohou než autobus zastaví a otevře dveře. děti hned z autobusu vybíhají a skáčou svým rodičům kolem krku a já jen čekám na to než vyleze Chengie. samozřejmě jak jsem tak tušil tak vylezl Kihyun a v náruči měl přitisknutého Chengieho který se po mě rozhlížel. zamával jsem a prodral jsem se skrz rodiče.
"tatííí" chengie vypískne a natáhne ke mě ruce. vezmu ho do náruče a vtisknu mu pusu.
"bavil jsi se?" usměju se na něj a moje oči se upřou na Kihyuna.
"mhh hodně! a Kiki chce aby jsme u něj večeřeli! můžeme prosííím" pevně mě chytne za tričko a nahodí prosebná očka. zasměju se a přikývnu.
"to víš že půjdeme jestli Kiki chce" vtisknu mu pusu když se začne nadšením celý tetelit.
"Kiki moc chce" zadívám se na Kihyuna, dal si vlasy za ouško a uhnul pohledem. musím se usmát.
"dobře tak my se kolem páté zastavíme?" skousnu si ret nad tím jak se jeho tváře zbarvily do červena.
"dobře, tady máš adresu" podá mi papírek a je vidět že je to nějaký druh pozvánky.
"tohle kreslil Chengie!" ukáže Chengie na malůvku slona, asi to společně vyráběli na výletě.
"je to krásné zlato" pohladím ho po vlasech. "tak se zatím rozluč s Kikim " pobídnu ho a postavím na zem. doběhne ke Kihyunovi, který si k němu dřepne a nechá si dát velikou pusu a pak s chichotáním doběhne zase ke mě. zamávám na Kihyuna a odebereme se do auta.
"a Kiki říkal že udělá moc dobré jídlo a Kiki je moc hodný a Kiki je moc chytrý, víš že sloníci jsou hodně chytří? a viděli jsme Kukkungieho! Kiki říkal že jsou lachtánci taky hodně chytří! a Kiki-" ztratím pojem o tom co Chengie říká ale musím se pro sebe usmát když mluví jen a jen o Kihyunovi, je na něm vidět ta radost. to jak je pro něj Kihyun důležitý, jak moc ho má rád. " a Chengie se zeptal Kikiho jestli nechce být jeho maminka" špitne nakonec. překvapeně se na něj zadívám přes zpětné zrcátko. "a Kiki říkal že chceee" nadšeně vypískne a zamrká na mě s tázavým pohledem jestli neudělal nic špatného.
"to je skvělé ne?" neubráním se vlastnímu nadšení a když vidí že já mám pozitivní reakci tak se začne taky smát.
"já mám Kikiho mooooc mooooc ráád!!" vyjekne hlasitě. přikývnu na souhlas.
dojedeme domů a společně se začneme připravovat na večer. Chengie už připraven na to že bude u Kihyuna spát si začne balit baťůžek s hračkami, plyšáky a pár knížkami a spokojeně si ho dá ke dveřím aby jsme na něj nezapomněli, navrch dá ještě plyšáka Kkukkungieho, protože se do batohu nevejde a začne nedočkavě běhat po domě. já zatím sbalím pyžamo sobě a Chengiemu a věci na druhý den a pak se převléknu do více méně sexy svůdného oblečení, kterým nic nesleduji. ještě si rozepnu knoflíčky od košile aspoň ke třetímu a prohrábnu si vlasy.
"tak honeeeem!!" Chengie mě popožene a nedočkavě si ještě poskočí. odnesu věci do auta a zapnu Kihyuna do sedačky a pak podle adresy dojedu ke správnému paneláku.
Cheng popadne svůj baťůžek a doběhne ke dveřím zatím co já nesu zbytek. zazvoním na Kihyuna aby nám otevřel vchodové dveře a Cheng se hned rozeběhne k výtahu a začne mačkat tlačítko aby ho přivolal. vyjedeme do příslušného patra a ve dveřích už stál Kihyun a sladce se usmíval když se k němu Cheng rozeběhnul. ale když zvedl oči ke mě tak je lehce vytřeštil, tváře se mu zase zbarvily do červena a já se musel usmát nad tím že jsem dosáhl toho čeho jsem chtěl.
"máš to tu moc hezké" rozhlédnu se kolem dokola jeho bytu, vše je tak uklizené a tak uspořádané.
"děkuju" odměnou a tak malý kompliment mi byl jeho nádherně nesmělý pohled.
chvíli jsme si ještě povídali zatím co si Chengie rozbalil hračky v obýváku. pak jsme se přesadili do kuchyně kde jsme si sedli ke stolu a já se překvapil nad tím že je k jídlu moje nejoblíbenější jídlo. když jsem viděl ten spiklenecký pohled těch dvou tak mi bylo hned vše jasné. po výborném jídle se Chengie odebral odpočívat na sedačku a my jsme si zatím s Kihyunem dali víno.
"Chengie je moc hodný" hlesne Kihyun když z něj nějakou dobu nemůže spustit oči.
"to je" usměju se a trošku trpce.
"já ... mohl bych se zeptat kde má mámu?" bylo na něm vidět že se pře jestli se má ptát.
"já a moje žena Yoona jsme se vzali tak nějak z tlaku rodiny, nikdy mě nemilovala ani já jí, ale museli jsme to podstoupit. myslím že nás chtěla opustit už dávno, jen hledala nějaký důvod. pořád po Chengiem a po mě křičela. vždy bylo všechno špatně ale důvod si našla ten když Chengie rozbil drahou vázu...nevím jestli ho i zbyla nebo na něj jen křičela, ale sbalila si věci a odešla, sousedi mi volali že je Chengie před domem a volá mámu a já rychle jel domů. dlouho si to dával za vinu, budil se s nočními můrami že zničil rodinu..." prohrábnu si zničeně vlasy. Kihyun se na mě vytřeštěně dívá a něco si pod vousy zabrblá.
"kvůli jedné váze" zavrčí a já s trpkým smíchem přikývnu. dál se bavíme o lepších tématech. necháme tyhle na jindy možná na nikdy, není to něco co musí být vyřešeno. já jsem se s í rozvedl a Chengie byl svěřen do mojí péče. nic co by se muselo řešit. Kihyun nám nabídne přespání a už jen když vidí jak si Chengie vyndává pyžamo z mojí tašky tak se zasměje jak mu je jasné že jsme to plánovali. opět skončíme v jedné posteli, společně přitulení a uvelebení.
"dobrou noc" popřejeme si všichni zároveň a já moc dobře vím že tohle je to co budu vždycky chtít.
"Kihyun promiň ale měl jsem mít volno ale volali mi že potřebují na pár hodin záskok do nemocnice, mohl by jsi prosím Chengieho chvíli pohlídat?" vyjeknu zatím co se rychle oblíkám.
"to víš že jo" zabalí se do županu a dojde do kuchyně. po chvíli přijde se svačinou a podá mi jí. chytím ho za ruku, nahnu se k němu a s úsměvem se svými rty přitisknu na ty jeho.

"děkuju, papa" vyjeknu rychle a s máváním se rozeběhnu ven. bože jak já to nenávidím!! mohli jsme mít dokonalé ráno ale když už se nedá nic jiného dělat tak bylo aspoň hezké a i když to byla rychlá pusa, naprosto spontánní tak si musím skousnout ret nad tím jak moc byla nádherná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 12. června 2018 v 19:36 | Reagovat

To bylo tak krásný. A ještě k tomu proběhl první polibek. Sice rychlý, ale stejně tak sladký. Jsem tedy zvědavá, jak se budou zbližovat...
Moc se těšim na další ůžasný díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama