Jealousy || kapitola devátá

1. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy





Changkyun
Je to tady, poslední den školy, poslední den, kdy se budu trápit tím že ho můžu zahlédnout na jakémkoliv rohu. Nepomohlo to, Hyungwonovi a Jooheonovi snahy nepomohli a já ho stále miluji tak jak ho miluji už čtyři roky. Každým dnem místo toho, aby ten cit slábl tak sílí, každým dnem na něj myslím víc a víc a cítím, jak moc chci být v jeho přítomnosti, jak moc chci, aby se jeho oči upínali jen ke mně. Hyungwon na to m není o nic lépe, také Wonha pořád miluje, také pořád cítí tu bolest pokaždé když projdou po chodbě a okázale ukazují n to, jak jsou spolu šťastní.
"Kyun už máš sbaleno?" usměje se na mě Hyungwon. Přikývnu a zalepím poslední krabici izolepou a dám ji k ostatním. Dnes máme školu až od 11 nebo spíš je to čas kdy dostaneme maturitní vysvědčení, máme se slavnostně obléknout, je to i den kdy se musíme přestěhovat. Akorát to nebude domů. Já se budu stěhovat na kolej na druhou stranu města, protože mě přijali na vysokou školu, po které se ze mě stane doktor, doufám. Vždy to byl můj sen a vždy to byla práce při které jsem si sám sebe dokázal představit. Hyungwon se k mému štěstí stěhuje na kolej kousek od té mé, protože jeho sen je být modelem a modelingová škola je kousek od té mé. Jooheon s velikými slzami zjistil že jen jeho škola je dobrých 20 kilometrů od té naší, protože on chce být idolem, hudebníkem nebo rapperem a umělecká škola je jediná v centru města. Slíbili jsme se, že ale zůstaneme v kontaktu a že se budeme vídat, jak to jen půjde. Představa toho že za tři hodiny přijedou stěhováci mě děsí, protože nemám ještě tolik věcí zabalených, a ještě tolik věcí musím najít. Nemám, ale moc času, protože mě Hyungwon nažene do pokoje abych se oblékl a pak společně vyjdeme ven směrem ke společenské hale.
"Další skvělý maturant je Yoo Kihyun, který nám bude na této škole moc chybět" usměje se ředitel školy a předá Kihyunovi jeho vysvědčení. Vidím, jak se rozhlédl po davu a když jeho oči padli na mě tak jsem sklopil hlavu a dělal že neexistuji. Ředitel volal další a další, než zavolal mě, došel jsem si pro vysvědčení a sám při odchodu z pódia zabrousil očima po davu a všiml si jeho očích. Sledovali mě, bez mrknutí oka se na mě upíral jeho zrak a já nedokázal víc než zrudnout a uhnout pohledem. Doběhl jsem na svoje místo a po zbytek ceremoniálu jsem měl pohled zapíchnutý v zemi. Po hodině jsme měli všichni naše vysvědčení. Pak nastaly ty dojemné chvíle focení a blahopřání a já si nepřál víc než být jen doma. Rodiče se ani neuráčili přijít, proč oslavovat něco co je jasné, je snad jasné že odmaturuji tak proč z toho dělat vědu. Ale zvykl jsem si. Pomalými kroky jsme došli domů a já se musel smát, když Hyungwon nadával, jak moc to nenávidí, jak ho tyhle šaškárny nudí. Jooheon vypadal naměkko protože na něj doléhala ta chvíle toho, že se od nás bude muset odloučit.
"ale no ta Heony, budeme si psát, budeme si volat a budeme se vídat!" obejmu ho a po mých slovech vzlykne a pevně mě k sobě tiskne.
"budeš mi chybět Kyunnie!! Ty taky Špagetko pojď sem" natáhl ruku k Hyungwonovi který se k našemu objetí hned přidal. Ještě jsme pobalili, co se dalo a pak už přijeli stěhováci. Jsme jediní, kdo se stěhuje hned po vysvědčení, někteří jsou už přestěhovaní a někteří se můžou vystěhovat až v červenci. Já se potřebuju už teď přestěhovat na novou kolej, protože představa, že bych měl bydlet dva měsíce zase s rodiči mě děsí.
"tak se měj hezky, než začne škola tak se ještě sejdeme a něco podnikneme!" usměju se na Jooheona který vypadal, že se každou chvíli znovu rozbrečí. Stěhováci odjeli s našimi věcmi, Jooheonovi rodiče ho vyzvedli i s krabicemi a my s Hyungwonem čekali na taxík který nás měl rozvést. Když taxík přijel tak do něj Hyungwon bez váhání nasedl. Já se ještě zastavil a zadíval jsem se kolem sebe. Bude mi to chybět. Bude mi chybět tolik věcí a tolik věcí rád zapomenu. Vytřeštím oči, když uvidím, jak ze dveří vybíhá Kihyun a když se jeho oči zastaví na mě tak je vytřeští. Vypadal tak vyděšeně ale když mě uviděl tak si oddechl a pomalu se ke mně rozešel. Ne.…nemám na to, nemůžu s ním mluvit.
"sbohem" řekl jsem směrem k němu, ztuhl na místě a já se jen lehce usmál a pak jsem rychle nasedl do taxíku který se rozjel ve chvíli kdy se zavřeli dveře. Neotáčel jsem se, vím že kdybych se otočil tak bych ten taxík zastavil. Vím, že bych udělal nějakou blbost, vím že bych ho políbil, vím že bych se mu vyznal a vím že by mě odmítl a já nechci…nechci už trpět.
Hodil jsem vše za hlavu. Říkal jsem si, jak jsem se z té lásky dostal, jak ho nemiluji a soustředil se na to abych nejrychleji ukončil školu. S Jooheonem jsme se vídali pořád, stejně jako s Hyungwonem a já nemohl být radši když nám naše přátelství vydrželo i po všech těch letech. Ani jsem se nenadál a uběhlo pět let, pět dlouhých a zároveň krátkých let. Dostudoval jsem a díky tomu že jsem byl v ročníku nejlepší tak jsem dostal nabídku práce. Na praxi si mě oblíbil primář Heechul, který, jak jsem si pak uvědomil, byl doktor, který mě před lety ošetřoval po tom, co mě srazilo to auto. Přiznal jsem se mu, že jsem na žádnou neurochirurgii nešel a on se zasmál a pak mi vyhrožoval že jeho slova nejsou jen tak nějaký sračky který můžu ignorovat. Ale díky tomu jsme měli skvělý vztah a on mi na konci praxe nabídl abych po škole za ním přišel a že dostanu u něj práci. Říkal, že o mě slyšel i od ředitele což byl Leeteuk, prý to spolu dlouhý hodiny řešili v posteli, no neptal jsem se na jejich vztah. Ale mám práci a po roce můžu říct, že nejsem jen stážista, ale už jsem plnohodnotný zaměstnanec v nejlepší a taky největší nemocnici ve městě. Je tu tolik oddělení že i já potřebuju mapu, a i já se tu občas ztratím, když hledám jednotlivá pracoviště. Můj obor je chirurgie a zatím co chirurgové drží spolu tak plastičtí chirurgové jsou něco jako naši rivalové…no nevím, jestli to tak můžu říct, hodně kolegů se směje že plastičtí chirurgové nejsou doktoři, mě tohle přijde směšné, protože vystudovali medicínu tak jako my, pracují ve zdravotnictví, a to že dělají kosmetické úpravy na rozdíl od transplantací a podobně je nečiní nějakými póvly. Kolikrát po nás upravují pacienty, kteří třeba v nehodách přišli o kus nosu nebo jsou nějakým způsobem poznamenáni a já si myslím že jejich práce je úžasná, je to něco jako modeláž, umělecké dílo a já je za to obdivuji. Za ten rok mám na účtě asi 30 úspěšných operací a hodně kolegů ke mně vzhlíží že jsem nadaný, já jsem spíš pro výraz pečlivý a klidný. Nespěchám a dělám svojí práci pořádně.
Zrovna jsem došel do veliké haly naší recepce kde u stolu, který byl ve tvaru kruhu, nebo spíš je to pult kde veprostřed sedí sestry a recepční a člověk k nim může přijít ze všech stran. Předla jsem jim spis jednoho pacienta, který si ho má přijít vyzvednout, když se u něj opřela vysoká osoba.
"nazdar brouku v kolik končíš?" mrknul na mě, když si sundal brýle, pozvedl obočí a poslal pusu sestrám které tiše zapištěli.
"nemyslíš si, že je tenhle vtip už starý Hyungwon?" pozvednu obočí a on se zasměje. "jdeš dneska na ten sraz?" pozvedne obočí zatím co se mnou dojde do mojí ordinace. Svléknu si bílí plášť a usměju se. "ptal jsi se mě dneska ráno doma, stejně jako Jooheona a ano jdeme" zasměju se a vezmu si batoh a společně se vydáme k nám domů. Po skončení vysoké jsme se k sobě zase nastěhovali, já Jooheon, který se stal úspěšným rapperem a Hyungwon, který je velice úspěšným a žádaným modelem. Společně jsme si náš domov zařídili a jsme momentálně spokojeni. Je to šest let, normálně se srazy dělají po pěti letech, ale jelikož jsme ten rok měli někteří poslední zkoušky na vysoké tak se to posunulo o rok. Bude to šest let od toho, co jsem ho viděl a rád bych řekl že jsem na něj ani jednou nepomyslel, ale to bych lhal, myslel jsem na tak často až se sám před sebou stydím, ale můžu s určitostí říct, že už ho nemiluji. Přenesl jsem se přes to.
Změnil jsem se, vyrostl jsem do výšky, nabral trochu svaly, i když jiných nemám tolik kolik bych chtěl tak pořád si myslím, že vypadám dobře. Nabral jsem cestou dost sebevědomí, aby mě něco jen tak nerozházel a asi největší změnou byl můj hlas který se stal hlubším než před tím. Cítím se dobře a jsem na sebe pyšný na to že jsem to dotáhl až sem.
Nechám se od Hyungwona učesat a nalíčit. Svoje nově obarvené světlé hnědé vlasy mi učísne na dvě půlky a lehce je zvedne, prý mi to dodá sexy vzhled. Obleču si černé sako, bílou košili, rozepnu si jí až do třetího knoflíčku a trochu rozhrnu, pak si vezmu černé kalhoty. Rukávy saka si trochu vyhrnu, aby byli vidět moje drahé hodinky. Vezu si obyčejné kruhové náušnice a usměju se na sebe do zrcadla. Vím, že mi to sluší, už nejsem ten starý Changkyun, který vždy říkal že mu to nesluší nebo si nebyl jistý. Vím, že vypadám dobře a je to mojí zásluhou, takže je jen na místě abych se cítil dobře. Cestou na sraz začínám být lehce nervózní. Je to šest let, co jsem ho viděl a já mám strach co bude až ho znovu uvidím ale i tak si říkám, už jsem se přes to přenesl, už k němu nic necítím. Náš sraz je ve velikém sále, je to sál kde se normálně pořádají tančení nebo maturitní srazy ale jelikož má sraz náš celý ročník, a nejen naše třída tak se to musí dělat ve velkém. Představíme se u vchodu jmény a oni nás pustí dále, dají nám jmenovky a mi si je připíchneme na sako na hruď. Začnu se rozhlížet. Objednám si whisky a zakroutím skleničkou abych si whisky promíchal s kostkami ledu. Upiju a rozhlédnu se kolem sebe. Jooheon se nadšeně s někým baví, Hyungwon je střed pozornosti a já se musím zasmát, ale pak ztuhnu, když ho uvidím. Má šedé vlasy, takové jako měl v prváku a já se najednou cítím jako zase ten patnácti letý kluk který ho viděl poprvé a zase cítím, jak se mi rozbuší srdce a já moc dobře vím že jsem idiot, že si celou dobu nalhávám, jak jsem se přes něj přenesl, stačil jediný pohled a já vím že ho stále miluji, vím že moje city jsou k němu pořád tak pevné že ani po šesti letech jsem je nezpřetrhal. Ne Changkyun už ti není patnáct, je ti 23 a jsi dospělý, nenecháš se rozházet tím, že ho vidíš znovu, jsi sebevědomí jsi někdo úplně jiný. Když se na mě podívá tak místo toho abych sklopil hlavu tak se mu zpříma podívám do očí a sebevědomě se na něj usměju a musím se usmát, když je to tentokrát on, kdo musí hlavu sklopit.





Kihyun
Od konce školy, od toho, co jsem ho viděl naposledy se toho hodně změnilo. Wonho chtěl, aby náš vztah pokračoval, ale neměl jsem na to sílu, rozešel jsem se s ním chvíli po tom, co jsem viděl Changkyunnieho odjet. Jeho kruté sbohem mi neustále dunělo v očích a možná to byl důvod, proč jsem to dokázal tak rychle skončit. Pak bylo vše jen hektické.
Minhyuk chtěl být učitelem v mateřské školce, takže šel na pedagogickou školu. Já se chtěl stát chirurgem, ale rodiče mě neustále hnali a nutili do toho, abych byl zpěvákem, že můj hlas je něčím výjimečný a neměl bych zahazovat šanci. A já se jim podřídil, dva roky jsem studoval uměleckou školu, ale nebavilo mě to a ani nenaplňovalo. Už jsem proto, že kdykoliv jsem měl zpívat jsem si vzpomněl na něj, nato, jak mě obdivoval. A možná to byl důvod, proč jsem prostě skončil. Rodiče se se mnou kvůli tomu dlouho nebavili, dospělo to až do stádia, kdy jsem přemýšlel, kde budu bydlet. Dlouho jsem tomu odolával, ale nakonec jsem přistoupil na to, že budu bydlet s Minhyukem a Shownu, kteří se pár měsíců před koncem školy daly dohromady. A jelikož ti dva jsou v sexu velmi hluční, no, Minhyuk i mimo něj, tak se mi do bydlení s nimi nechtělo, ale neměl jsem jinou možnost. Shownu měl obrovský dům, takže jsme tam měli i hodně místa, díky bohu a díky zacpávkám do uší jsem dokázal u nich v domě i spát. A navíc Hyunwoo byl posledním člověkem, do kterého bych řekl, že půjde studovat policejní školu, ale je to tak. Všechno bylo rázem jiné.
Snažil jsem se na něj nemyslet, alespoň ne tak moc, ale nešlo to. Kolikrát jsem doufal, že ho někde potkám, uvidím…že dostanu druhou šanci, ale nikdy to nepřišlo, hlavně proto, že jsem nevěděl, kam se odstěhoval. Ani jsem nevěděl, co šel studovat.
Jelikož jsem ztratil zbytečně dva roky studováním umělecké školy, tak jsem se rozhodl pro soukromou lékařskou školu místo obyčejné, kterou tu máme. Hlavně proto, abych vše dohnal a hlavně proto, že rodiče chtěli alespoň to, když už se se mnou začali potom bavit, tak se rozhodli, že mi školné zaplatí. A pro mě to bylo dobře, protože tahle soukromá škola byla k domu Hyunwoo daleko blíž než ta druhá škola.
"Hyunnie, ty se neoblíkáš?" vklouzne do mého pokoje Minhyuk a začne do mě dloubat prstem, když ležím na posteli na břiše a předstírám smrt.
"Asi nepůjdu." Zamumlám do peřiny. Poslední tři dny jsem nespal, protože jsem dělal státnice a všechny zkoušky, které mám samozřejmě úspěšně za sebou. Ale i tak je školní sraz po 6 letech to poslední, kde bych chtěl být.
"Ty ho nechceš vidět?" popíchne mě a zasměje se, když hned zvednu hlavu. "Zajímavý, jak i po těch letech víš o kom mluvíš, aniž bych řekl jeho jméno." Zazubí se na mě a já po něm šlehnu polštář. "Tak pojď šup." Začne mě vytahovat z postele a já se nakonec nechám. Při představě, že bych ho mohl po těch letech opravdu vidět mě až moc vzala. Až moc ho chci vidět a až moc se mi svírá srdce tím pocitem naděje. Vždyť ani nemám jistotu, že se tam objeví.
Prohrábnu si svoje šedé vlasy a začnu upravovat neposlušné prameny, které se přehazují neposedně přes sebe. Než jsem nastoupil na vysokou, tak jsem měl červené vlasy, ale vzhledem k tomu, že chci být doktor, tak jsem chtěl mít daleko méně výrazné vlasy. Navíc by se to ani nehodilo, a tak jsem při přemýšlení, do jaké barvy vlasů půjdu, došel k názoru, že šedá bude ideální.
Hodím na sebe černé kalhoty, bílé tričko a tmavě šedé ležérní sako. Shlédnu se v zrcadle a po zjištění, že vypadám jako normální člověk, a ne jako někdo, kdo tři dny nespal, se vydám ze svého pokoje a odkašlu si, když už jsou zase ti dva až moc v intimní pozici. Ne, že bych je takhle už několikrát neviděl, protože to dělají fakt všude, ale spíš to nechci vidět.
Minhyukovi to přeju, vlastně…mu i závidím. Když vidím jen zlomek jejich vztahu, tak je to něco, co jsem si taky vždycky přál zažít. Nejen ten sex, kterého mají, podle všech, až moc, ale i celkově. Jak se k sobě hezky chovají, jak i po tom, co spolu chodí šestým rokem se na sebe pořád dívají stejně zamilovaně jako první den. Myslím, že to musí být něco krásného.
Nechám se zavést těma dvěma až na malou recepci, kde nám rozdají jmenovky.
"Kikiii, Kikiii, Kikiiii." Uslyším za sebou a než stihnu uhnout nebo zareagovat, tak mi kolem krku skočí Yoseob a začne mě mačkat. Yoseob s námi chodil do sboru a co mě vlastně ani nepřekvapí, že když mě přestane mačkat, tak doběhne k Doojoonovi a zahákne se mu do ruky. Vlastně jsem se dali dohromady už ve třeťáku, ale tehdy si nikdo nemyslel, že jim to vydrží, ale jak vidím, tak jim to pořád klape.
Snažím se najít bar, abych se dal nějakým způsobem do pořádku. Různě se zdravím s různými lidmi, některé poznám hned, některé vůbec. Ale spadne mi brada a zastaví se mi srdce, když moje oči zahlédnou, kdo je u baru. Je sexy. Ale hlavně dává celým svým tělem najevo, že on moc dobře ví, že je sexy. Tohle není to roztomilé trdlo Changkyunnie, jak si ho pamatuju. To je Lim Changkyun. Naše pohledy se střetnou téměř okamžitě, mé srdce se na chvíli zastaví a pak se rozbuší až moc zběsile, až moc na to, abych to dokázal jen tak ustát. Až mi prolétne hlavou, jestli si jako doktor dokážu sám sobě udělat první pomoc.
Naše oči se střetnou na dlouho, ale on neuhne stydlivě pohledem jako vždycky, spíš se zatváří víc sexy, dominantně a usměje se takovým stylem, že jsem to poprvé já, kdo musí sklopit hlavu. A poprvé za život mám pocit, že se moje tváře barví do červena, tak jako ty jeho, když jsme byly ve škole. Skousnu si ret a vydám se pomalými kroky k němu.
"A-Ahoj, Kyunnie." Vypísknu a opřu se k němu na bar.
"Ahoj, Kihyun." Usměje se a zní tak klidně, tak rozhodně a…zblízka vypadá ještě mnohem sexy než z dálky, mám co dělat, abych nepřejížděl očima po celém jeho těle, abych nezkoumal každou část jeho těla.
"Vypadáš…hezky." Vydám ze sebe ohromeně a on sebevědomě pozvedne obočí. Myslím, že právě dostávám srdeční zástavu. Tak nějak…si začneme povídat, chvíli mám strach, co budeme dělat, pokud se začneme bavit o minulosti, ale nestane se to. Oba se tomu tak nějak zdárně vyhýbáme a myslím, že to oba děláme i naschvál, abychom si nezkazili chvíli, kdy se po dlouhé době vidíme.
S Hyungwonem se lehce probodneme pohledem, když dojde k nám na bar, ale dá se říct, že se oba snažíme být v mezích přátelští, cítím, že nikdo z nás se zatím nechce ponořit do hlubin minulosti. Začne být chaos, začne hrát hudba, pak má někdo proslov a pak je ještě větší chaos, protože lidi se motají přes sebe. Mezitím, co jsem si odskočil na záchod, tak se Kyunnie někde ztratil, dobrou půlhodinu jsem se prodíral mezi davem lidí, ale nikde jsem ho neviděl. Pak jsem jen zaslechl větu: "Kde je Yoo Kihyun? Můžeme ho poprosit ať zazpívá se sborem jako nostalgie." Při pomyšlení na to, že bych měl zpívat mi přejede mráz po zádech a já raději zbabělecky uteču. Stejně už jsem unavený, přece jen jsem ani pořádně nespal, ale navíc jsem zmatený tím, jak přemýšlím nad Kyunnieho změnou. Nad tím, jak moc mu to sluší a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že jsem idiot a já místo spánku dobré tři hodiny přemýšlím nad minulostí. Ale musím se vyspat, musím, už jen proto, že zítra brzy ráno musím do nemocnice.
Po škole mě tam má nějaký doktor zaučit, ukázat mi svoji práci a až v ní budu zběhlý, tak se přidám k ostatním doktorům. Má to být Kim Heechul, rovnou primář.
Motám se chvíli v nemocnici, než najdu alespoň recepci, abych se ohlásil, a hlavně abych se zeptal na cestu.
"Primář Kim Heechul mě má ode dneška zaučovat." Odkašlu si a sestřička zakývá hlavou.
"Omlouváme se, ale Kim Heechul musel odjet kvůli naléhavému případu do jiného města, řešilo se to, než jste přišel. Půjdete o patro výš a na konci jsou dveře 122, tam by měl být doktor, který vás bude zaučovat místo primáře. Omlouvám se, nenapsali mi jméno toho doktora, ale jsou to dveře 122." mrkne na mě a já přikývnu a vezmu si od ní složku s nějakými papíry. Vyjdu schody do vyššího patra a podaří se mi po chvíli najít i dveře 122, tak opatrně zaklepu, a když mi hluboký moc nádherný hlas řekne, abych šel dovnitř, tak sáhnu po klice a opatrně vklouznu dovnitř.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 1. června 2018 v 18:18 | Reagovat

Na hodně dlouho se kluci odloučili. Ale je dobře, že i za tu dobu na sebe nepřestali myslet.
A proč mam takový pocit, že Kihyuna bude zaučovat Changkyun...
Moc se těšim na další úžasný díl. Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama