Jealousy || kapitola dvacátáprvní

27. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy




Jooheon
Se svěšenými rameny a hlavou plnou zmatených pocitů dojdu do školy a povzdechnu si. Je toho na mě moc, Wonho se začal chovat jako idiot, Changkyun je v nemocnici a Kihyun mě poprosil abych nemluvil o tom jakou velikou starost o Changkyuna má. Vůbec nevím co mám dělat. Všechno se to navrcholilo a já jsem z toho zahnaný v koutě. Můj nejlepší kamrád je bezmezně ztracený v jeho jednostranné lásce, která až tak jednostranná není a já mu to ani nemůžu říct, protože jsem slíbil, že pro jeho dobro to neřeknu. Do toho náš kamarád Wonho se zbláznil a úmyslně Changkyuna zraňuje a já i když se mu chci postavit nemám tolik odvahy abych vzdoroval úplně. Vůbec nevím, co mám dělat. Do toho zkoušky, klasické školní starosti a pohledy lidí kteří ví že se něco děje, mluví o tom za vašimi zády, ale neví, jak se na vás dívat a já to vše musím snášet jako hrdina. Nikdo, seč neptá na moje pocity. Všichni si myslí že jsem nezlomný, že na mě můžou navalit svoje starosti a já budu v pohodě ale pravda je že jsem z toho úplně v konci. Nejhorší je že se nemám ani komu svěřit. Není nikdo, komu bych řekl všechny svoje trable.
Dojdu pomalu do školy a sednu si do svojí lavice. Zadívám se na místo vedle sebe, které vždy patřilo a patřit bude Kyunniemu. Pak se podívám na druhou stranu, kde se na židli rozvaluje Wonho s postojem jako by spolkl svět a kreslí si do sešitu. Nejradši bych mu vlepil pěstí. Křičel na něj a vybil si na něj svoji zlost, jenže bych skončil v nemocnici vedle Kyunnieho. S Wonhem se znám ještě déle než s Kyunniem, a přesto že mi Kyunnie k srdci neskutečně přirostl mi Wonho přišel jako můj nejlepší kamarád a aj. tak nemám odvahu myslet na to, že by mě nezmlátil. I já jeho dlouholetý, samozvaný, nejlepší kamarád mám strach, že by mě nešetřil. Možná důvod, proč jsem vzal Kyunnieho stranu je ta, že Wonho byl dvousečná zbraň už od mala. Byl váš kamarád a vaše přátelství přenášelo hory, ale jakmile jste měli věc, co chtěl on tak bylo zle. Je jedno jestli o tu věc v první řadě nestál. Jak zjistil že dítě s ní má větší pozornost než on, byl schopný se s tím dítětem poprat jen aby tu věc měl. Ale Kihyun není věc, je člověk a on udělal tolik věcí, aby zranil Kyunnieho, tolik věcí, aby zranil mě v minulosti, že už jsem to prostě nemohl přehlédnout.
Zadívá se na mě a když se naše oči setkají tak si odfrkne jako bych byl ta nejvíc opovržení hodná lidská bytost na světě. Nehledě na to, že jsme ho kolikrát pokládal za bratra tak jsem pro něj v tuto chvíli odpad. Povzdechnu si a začnu poslouchat hodinu a učitelku co nám vykládá látku a snažím se dávat pozor. Musím, protože je Kyunnie v nemocnici tak mu musím psát zápisky. Po hodině se vydám na chodbu a do šaten abych si dal do skříňky sešity a vzal si nové na další hodinu.
"čum kam chodíš ty vepři!" ozve se kousek ode mě a já se zadívám na Kim Minha, jak kolem projde a odfrkne si. To je idiot. ještě se na mě významně podívá a mrkne na mě. Nechápavě se na ně zadívám.
"Chro chroo" zasmějí se další a se smíchem začnou odcházet a já se zadívám na kluka který ležel na zemi a sbíral si věci. Kleknu si k němu a pomůžu mu s věcmi.
"jsi v pořádku?" usměju se na něj a on se na mě překvapeně zadívá. Usměju se na něj, když vidím, jak se zahanbeně zadíval a zem a upravil si veliké brýle které mu hezky seděli na jeho kulatém obličeji.
"nic si z nich nedělej, podle mě nevypadáš jako žádné prase, ale jsi rozkošně kulaťounký" zasměju se a poplácám ho po rameni. Překvapeně se na m zadívá a vidím, jak se jeho koutky rozšířili do úsměvu.
"jsem Jooheon a ty?" podám mu ruku a pomůžu se zvednout na nohy.
"W-W-Wang Kayee" špitne a je na něm vidět že se bojí promluvit. Usměju se.
"co máš teď za hodinu" zeptám se opatrně, když mi řekne že angličtinu a ve stejné třídě tak se nadšeně zasměji. "já taky, tak půjdeme spolu" mrknu na něj a chytnu ho za ruku. Abych ho popohnal k chůzi. Společně dojdeme do učebny a sedneme si vedle sebe. Všimnu si pohledu Minha. Na mě se usměje a opovrženě se podívá na Kayeeho. Začneme se s Kayeem bavit a ignorujeme jeho pohled.
Od té doby jsme se s Kayeem bavili dost často. Zjistili jsme, že máme spoustu společného. Nevadí mi to, že není nejkrásnější a že není hubený, nejsem člověk, který má předsudky a společně jsme se dokázali zabavit na hodiny jen tím, že jsme si povídali o hudbě. Já jsem ho chránil před Minhem a jeho partou. Nenechal jsem je, aby ho šikanovali. I když se pak Kyunnie vrátil do školy tak jsme se společně všichni bavili. Kyunnie se pak kvůli svému plánu bavil s Hyungwonem aby ukázali Wonhovi a Kihyunovi že jsou i bez nich šťastní a já se zatím bavil s Kayeem a společně jsme se vůbec neúčastnili žádné války.
Postupem času jsem se přistihl že se na Kayeeho nedívám jako na kamaráda, ale že k němu chovám city, které nejsou tak čisté. Častokrát jsem mu to chtěl říct, ale vždy nás někdo vyrušil. Chtěl jsem mu říct, ukázat že i přesto že pro všechny je ošklivý a tlustý, tak pro mě je dokonalý. Že přes všechno se mi líbí. Líbí se mi jeho smích, jeho vtipy a líbí se mi s jakou zapáleností o všem mluví.
"tak to vybal Jooheon!" těžce jsme vydechl, když moje záda prudce narazila na skříňky a já se překvapeně zadíval na Minha který mě k nim přitiskl.
"co jako?" zeptal jsem se nechápavě. Vůbec nevím, o čem to mluví.
"copak ti to malé prase udělalo že ho tak chráníš? Možná je i přes svůj vzhled dobrý v posteli? Vykouřil ti ho tak dobře že si vysloužil tvoji ochranu? " vyhrkne na mě. Vytřeštím oči a překvapeně se na něj zadívám. To ne… jestli, jestli se dozví že mám Kayeeho rád tak si z něj bude dělat srandu ještě víc. Už tak Kayee trpí kvůli jeho výsměchu kvůli jeho postavě. Kdyby se tohle dozvěděl tak si nebude utahovat ze mě ale z něj. Přemůžu se a řeknu něco co mi přes ústa půjde jen těžko, ale když to pomůže, aby Kayeeho nechal na pokoji tak se překonám.
"cože? S tím tlustým prasetem? Ani kdyby měl pytel přes hlavu a teď mi dej pokoj" odfrknu si a snažím se, aby můj hlas zněl vážně a výsměšně aby můj pohled nevrávoral a nedal mu sebemenší šanci prokouknout, že to jsem já.
Setřesu ze sebe jeho ruce a vydám se do třídy a překvapím se, když Kayeeho nevidím na místě vedle mě, vlastně…ani jeho věci tu nejsou. Překvapeně se rozhlédnu a když je to takhle už pár dní tak se překvapeně vydám k jeho domu. Neotevře mi dveře, jen na mě zakřičí abych vypadl. Sevře se mi bolestně srdce a já nedokážu setřást ty slzy. Prosil jsem, aby mi řekl, co jsem udělal, co se stalo, ale odbil mě tím, že bych to měl vědět. Následující týden jsem ho neviděl, a tak to bylo dalších šest let…zničeno nic se odstěhoval a já zůstal s ránou v srdci. Tolik nocí jsem s Kyunniem proplakal. I Hyungwon s námi plakal. Byli jsme patetická trojka plačících studentů.
"bože zabte mě, to bude hodina přetvařování" Hyungwon protočí oči a pak s velice zářivým úsměve projde dveřmi baru kde máme mít sraz. Povzdechnu si a dojdu k baru po tom co si vyzvednu svoji jmenovku.
"no to snad ne…Jooheon?" uslyším za sebou hlas. Otočím se a usrknu si z vína. Zadívám se na jmenovku.
"Jackson?" řeknu nahlas a sám se zarazím, protože mi to jméno nic neříká. Jakoby v očekávání se na mě usměje a já pořád nechápavě koukám. "promiň ale nic mi to neříká" podrbu se v zátylku. Bože, kdo to byl? Pořádně si ho prohlédnu. Je vysoký, je oblečený v hodně drahém obleku a jen přes něj vidím, jak se mu tam rýsují svaly. Vlasy měl hnědé a hezky sčesané dozadu. Nádherné hnědé oči a moc hezky voněl. Nikoho takového si nepamatuji.
"ah pravda tenkrát jsi mě znal pod jiným jménem." Odkašle si a tajemně se na mě usměje. "říká ti něco…Wang Kayee?" pozvedne obočí a já vytřeštím oči. Upustím skleničku a díky hlasité hudbě si toho nikdo nevšimne a chytím se za pusu. Bože to je opravdu…Kayee?





Jackson
Škola pro mě byla vždycky hrozným místem. Vždycky, když jsem si myslel, že šikana už nemůže být horší, že už jsem si zvykl a že to horší snad nebude, vždycky se osud zasmál a řekl mi ať sleduju, že všechno může být horší. Kim Minho - tak nějak se dá pojmenovat moje noční můra. Moc dobře jsem věděl, že jsem ošklivý a tlustý, ale on mi to nikdy nezapomněl náležitě připomenout. Hlavně díky němu pro mě byla střední místem, na které bych se nikdy nevrátil. Pak se vše změnilo, když jsem potkal Jooheona. Skamarádili jsme se a já najednou měl pocit, že svět zase není tak hrozný, jak mi připadal. Když jsem byl s ním cítil jsem se jako bych měl šanci, šanci změnit svůj život k lepšímu. Pořád jsme si měli o čem povídat, a i když jsem se zprvu bál, že mě hned odkopne jako ostatní, tak to nikdy neudělal. Byl to první člověk, který pro mě něco takového udělal, jeho zájem a to, že jsem z každého jeho slova cítil to, že mu na mě záleží…bylo to nepopsatelné.
Ani mě nepřekvapovalo, že jsem se do něj postupem času zamiloval. Vlastně ne postupem, zamiloval jsem se do něj hned, hned, jak byl prvním, kdo se mě zastal. V té chvíli se moje srdce bolestně sevřelo a následně rozbušilo, když ho moje oči uviděli. Zprvu jsem věděl, že nemám šanci, sice jsem byl tlustý a škaredý, ale nebyl jsem naivní…ale postupem času, měl jsem pocit, že by to možná mohl cítit stejně. Víc a víc mě stresovalo to, jak se blíží konec školy a já se mu ještě nevyznal ze svých pocitů. Každý, každičký den jsem se k tomu chtěl odhodlat, ale vždycky to špatně skončilo, vždy nás někdo vyrušil a já už ztratil odvahu.
Ten den měl být přelomem v mém životě. Taky byl, ale jiným přelomem, než v jaký jsem doufal. Měli jsme se sejít s Jooheonem u skříněk…no, dobře, neměli, ale věděl jsem, že tuhle přestávku tam vždycky jde a taky jsem věděl, že v tuhle přestávku tam nikdo nebývá. V ruce jsem pevně svíral červenou růži a kráčel jsem po schodech do šaten. Dneska to udělám. Dneska se mu vyznám, dneska konečně změním svůj život.
"Tak to vybal, Jooheon!" uslyším najednou hlas Minha a zarazím se, když mluví na Jooheona. Zůstanu stát na schodech tak, aby mě nebylo vidět a pevně sevřu růži ve svých rukách. Co mu může chtít?
"Co jako?" slyšel jsem Jooheona a v jeho hlase jsem cítil nechápavost. Ani já jsem nechápal o co Minhovi jde.
"Copak ti to malé prase udělalo, že ho tak chráníš? Možná je i přes svůj vzhled dobrý v posteli? Vykouřil ti ho tak dobře, že si vysloužil tvoji ochranu?" řekne Minho najednou a já málem dostanu infarkt. Chytím se za srdce a opřu se o zábradlí schodů. Chci sebrat odvahu a nakráčet tam, ale zarazí mě známý hlas, ten, který tolik miluju, když začne mluvit.
"Cože? S tím tlustým prasetem? Ani kdyby měl pytel přes hlavu a teď mi dej pokoj." Uslyším a píchne mě u srdce. Slyším kroky a se slzami v očích se mi podaří vyběhnout schody zpátky nahoru. Růži vyhodím po cestě do koše a uteču ze školy. Tohle…tohle jsem nečekal…věděl jsem, že nesmím být naivní, věděl jsem, že se mu nelíbím, ale slyšet to takhle…ranilo mě to. A já najednou věděl, že tohle bude naposledy, co jsem se nechal zranit. Už to nechci být já, koho budou ostatní zraňovat, chci to být pro jednou já, kdo zraní ostatní. Od té doby jsem s Jooheonem nepromluvil, celé ty roky jsem na sobě makal, nejen, že jsem teď manažer jedné z největších firem, ale navíc už nejsem ani ošklivý a ani tlustý. Hodiny v posilovně byly, co k čemu když jsem teď samý sval a puberta udělala s mým obličejem svoje a já teď vím, že jsem se sebou spokojený jako nikdy.
Kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že to nebylo fér. To, co se stalo, to, co Jooheon udělal. A já věděl, že mu to chci oplatit, chci, aby věděl, jak to bolelo - ta zrada, to, že někomu důvěřujete a on vás zradí. Věděl jsem, že chci, aby si to zažil na vlastní kůži.
Když jsem mířil na školní sraz, vlastně jsem to ani neplánoval. Ten nápad přišel náhodou, když jsme se po těch letech viděli a dali do řeči. Najednou jsem věděl, že to je přesně ta příležitost, to je ta správná chvíle, kdy se to má stát. Už nejsem takový, jaký jsem býval, takže znám své přednosti a vím, jakým způsobem dostat lidi tam, kam je chci dostat. Ani jsem nezapochyboval, že by můj plán nevyšel a když jsem si lehce přiopilého Jooheona vedl domů, tak jsem věděl, že můj plán bude dneska vykonán. Věděl jsem, že i on konečně zažije tu bolest, kterou jsem já zažíval ty roky předtím. A věděl jsem, že tohle si užiju, užiju si ten pohled, až mu to řeknu, oh, samozřejmě, on o to byl ochuzen, on neviděl můj pohled, když jsem přišel na jeho lži, ale každý má nějaké výhody a nevýhody. Já to alespoň uvidím.
Taky jsem byl trochu přiopilý, ne, že bych se do toho sexu musel nutit, Jooheon byl mnohem krásnější, než býval ve škole. Jeho ďolíčky, které mi ukazoval celou noc, byly stejně nádherné jako kdysi. Každý můj dotek, jakkoliv jsem se dotkl jeho těla, tak to moje uši zaregistrovali, protože slastně sténal a vrněl do všech mých doteků. Myslím, že tohle byl ten nejvíce hlasitý sex, který jsem kdy s někým měl, protože jeho steny slyšeli možná i sousedi ve vedlejší ulici. Unaveně po několika kolečkách usnul a já vstal z postele. Prohrábnu si vlasy, chvíli mě přepadne pocit, že bych od svého plánu měl možná upustit, ale pak si vzpomenu na to, co se stalo. Na to, jak mi bylo, jak jsem se cítil. Tohle je odplata.
Chvíli jsem se vyspal na gauči a ráno jsem si začal vařit snídani. Sobě. Slyšel jsem pohyb v ložnici, takový, aby mi došlo, že je Jooheon vzhůru. Teď přijde finále. Teď přijde ta kudla do zad, bolestivá chvíle, kterou člověk vždycky nečeká, ale ona přijde. Kudla přímo do srdce.
Zašvitoří mi sladce na dobré ráno, jen si odfrknu a otočím se k němu. Zarazím ho dřív, než ke mně dohopsá a obejme mě.
"Tak se oblíkni a můžeš jít domů, jdu do práce." Řeknu suše a bez známky jakékoliv emoce. Vidím jeho pohled, jak se změnil, jak se mu vhánějí slzy do očí a on se je snaží potlačovat, zatímco ze sebe vydá smutné a tlumené cože. "Snad sis nemyslel, že za tím bylo něco víc. Byl to jen sex, ne?" zasměju se a ignoruji to, jak mě píchlo do srdce, když jsem viděl jeho bolestný výraz, to, jak se ho to dotklo. Beze slova zmizel v ložnici, oblékal se, což mi došlo, když s rudýma očima od pláče vyšel z mojí ložnice a šel ke dveřím, kde se obouval.
"Teď alespoň víš, jaký to je, když tě někdo zraní, Jooheon." Řeknu chladně, když za sebou skoro zavírá dveře.
"Cože?" vyjekne najednou a otočí se ke mně čelem.
"Moc dobře víš, o čem to mluvím, tak nedělej blbýho!" vykřiknu po něm.
"Já nevím, o čem mluvíš, nevím, chápeš!" vyjekne a po jeho tváři se spustí slzy.
"To abys věděl, jak jsem se cítil, když jsi Minhovi říkal, jaký jsem tlustý prase, jak bych potřeboval pytel na hlavu a bůhví co všechno jste si o mě říkali! Tohle je moje odplata, to, abys věděl, jak jsem se celý ty roky cítil." Křiknu znovu. Na chvíli se zarazil a víc se rozplakal.
"Nic nevíš!" zakřičí. "Já tě celou dobu miloval!!!" zakřičí z plných plic, až se mu zlomí hlas, vyběhne z mého domu a práskne dveřmi. Opařeně stojím na místě a přemítám si jeho slova. Ne, Jackson, klid. Tohle není určitě pravda, řekl to jen tak, jen tak, aby tě naštval. Aby ses cítil vinný, ale on je ten, kdo je vinen!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 27. června 2018 v 20:18 | Reagovat

Kayee a Jooheon? Tak ty mě opravdu nenapadli. Ale taky bude zajímavé, jak se jejich životy rozvinou a sloučí v jeden společný. Tedy jestli k tomu dojdou...
Ale jako fakt by mě zajímalo, jak dopadli Wonho a Hyungwon. Wonho jako naprostý idiot a Hyungwon nešťastně zamilovaný...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama