Jealousy || kapitola jedenáctá

5. června 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy





Changkyun
Zrovna dneska musí nějaký sebevrah skočit z mostu a zablokovat dopravu, zrovna dneska! Kdyby to aspoň přežil a já se mohl svést za sanitkou jako doktor nee on si musí zemřít! No takhle bych asi neměl mluvit jako doktor ale i tak! Dneska jsem se tak těšil že uvidím Kihyuna, věděl jsem, že nemůžu, věděl jsem, že on ke mně nic necítí ale i tak jsem se na něj tak moc těšil a zrovna dneska musí být zácpa! Česal jsem se dvě hodiny jako idiot abych pak proběhl celou nemocnicí a skončil rozcuchaný, zpocený a nejlépe zarudlý. Udýchaně se na něj usměju a dojdu se převléct do druhé místnosti v ordinaci. Vyjdu ven a srovnám si plášť a hned se překvapeně začnu rozhlížet, když nikde nevidím hromady papírů.
"jsem tu správně?" zasměju se a on se lehce začervená, což mě překvapí a usměje se.
"jo, já jen myslel jsem, že bych ti pomohl s prací tak jsem to všechno srovnal, promiň" uhne pohledem. Rozhlédnu se po ordinaci a překvapeně dojdu k nějaké poličce a přejedu po ní prstem. Chtěl jsem jenom zkontrolovat svoji domněnku, ale on ke mně hned vyděšeně doběhne a chytí mě za ruku. "panebože je tam prach??" vyjekne, překvapeně se na něj zadívám a zasměju se.
"ne není" zasměju se a zakroutím hlavou. Hned jako by se uklidnil ale pak si uvědomí, že mě drží za ruku, hned ji stáhne ale červený odstín se mu dostane do tváře a já se musím usmát. "děkuju že jsi tady uklidil" mrknu na něj a snažím se nevnímat to, jak byla jeho ručka malá, to, jak jí sotva obejmul moje zápěstí a jak se hned začervenal.
"nemáš zač, většině lidem přijde moje uklízecí mánie divná" rozpačitě se zasměje a rukou si prohrábne vlasy, překvapeně se na něj zadívám.
"já myslím že je to roztomilé" zářivě se na něj usměju a on vytřeští oči a hned jimi uhne a odkašle si. Dám mu na práci, aby zkontroloval předoperační papíry, a ještě ho pochválím za to, že když půjčoval pacientovu kartu tak vyplnil formulář. Znovu se při práci začneme bavit o všem možném i nemožném říkám mu různé poznatky z práce i další informace a moc se mi líbí, jak mi při každém slově visí na rtech, doslova, nespustí z nich oči a já se musím usmál. Nahnu se k němu a on hned překvapeně zamrká a očima se zahledí do těch mých.
"u-um já promiň" vyjekne, pobaveně pozvednu obočí a mávnu rukou. Ani se nenadějeme a jsou čtyři odpoledne.
Když je čas oběda, který většinou ignoruji, protože jsem si za ten rok zvykl neobědvat anebo je můj oběd nějaká bageta z automatu, tak se usměju, když Kihyun vytáhne svůj oběd.
"dobrou chuť" popřeji mu a věnuji se papírům, ale zarazí mě, když nezačne jíst, a tak k němu opět zvednu hlavu a překvapím se, když jednu ruku natahuje ke mně.
"to je pro tebe" usměje se na mě, ale hned sklopí hlavu. Ne Changkyun nemůžeš těm očím propadnout znovu, ale kašlu na to jeho očím, jemu jsem propadl už dávno. Oběd si od něj vezmu, podekuji mu a společně začneme jíst a já musím několikrát skoro zasténat nad tím, jak je to výborné. Vidím, že mu moje reakce dělají radost. Dojím po sobě a chci to jít umýt do dřezu, ale zarazí mě s tím, jestli by to mohl umýt on. Chtěl jsem mu ušetřit práci, ale jak vidím, jak je moc spokojený, když si to může umýt sám, a tak ho nechám, když mu to dělá takovou radost.
"a napadlo mě, dneska končím v pět a jestli bys chtěl tak spolu můžeme zajít na večeř-" nestačím větu ani doříct, když mi Kihyun skočí do řeči.
"jo! U-um chci říct, to by bylo moc fajn" nejdřív to vykřikne pak se, ale zarazí, dá si nesměle vlasy za ouško a sklopí hlavu. Zasměju se a přikývnu s tím, že tedy hned po práci půjdeme někam na jídlo. Možná to bylo tím, jak jsme se oba těšili na to, jak se spolu někam posadíme, že jsme práci dokončili rychleji a už za půl hodiny jsme převlečení vyšli z nemocnice. Ani nevím, jak mě to napadlo, ale vzal jsem ho za ruku a v momentě kdy naše dlaně do sebe zapadli jako kusy skládačky, mnou projel elektrošok. Bylo to skoro až magické, jak moc naše ruce seděli do sebe. Usmál jsem se na něj, jak nejvíc sexy jsem uměl. Lehce vytřeštil oči a s rudými tvářemi sklopil hlavu a já se nemohl nabažit toho že pro mě vždy sebevědomí, krásný a nedotknutelný Kihyun, se červená…kvůli mně.
Dojdeme do jedné restaurace a společně se usadíme ke stolu. Objednáme si jídlo a pak se ztratíme v očích toho druhého. Bavíme se o všem, co nás napadne a smějeme se celý večer, ztratíme se tak moc v očích toho druhého, že se překvapíme, když nám obsluha řekne, že zavírají. Překvapeně tedy zaplatíme a vyjdeme z restaurace.
"doprovodím tě domů" špitnu, neprotestuje, spíš vypadá jako by v to celou dobu doufal. Ani mě nezarazí ten fakt, že tentokrát je to on, kdo spojí naše ruce a nechám se jim vést. Nespěcháme pomalu jdeme černou nocí a já se přistihnu, jak moc se mi tenhle pocit líbí, jak moc bych s ním chtěl jen jít, pořád a nemusel bych ani dojít k cíli, protože pro mě je cíl jenom to že můžu jít vedle něj.
Dojdeme před jeho dům a já se zadívám překvapeně na to kde bydlí.
"to je dům Hyunwoo, bydlím s Minhyukem" špitne a zasměje se. Chápavě přikývnu. Stojíme naproti sobě a ani jeden nechceme odejít. Nevím, co mě to napadne, ale chytnu ho za obě ruce a možná to udělal nechtěně a možná schválně ale s očima plnými očekávání ke mně udělá krok. Dech se mu zadrhne v krku a on s jistou doufající jiskrou udělá další krok, dokud nestojí přímo přede mnou. Pustím jednu jeho ruku a pohladím ho po tváři a ve chvíli kdy vidím, jak moc se mu ten dotek líbil, tak se k němu začnu naklánět, palcem jeho tvář lehce pohladím a nakláním se víc dokud necítím jeho dech nesvých rtech. Je to možná jen centimetr, tak málo zbývá abych se vpil do jeho rtů, abych udělal něco, po čem sním už deset let. Než se ale do jeho rtů stačím vpít tak mi zapípá pager ohlašující, že se v nemocnici něco děje, hned na to mi zazvoní telefon. Zanadávám a vidím na Kihyunovi, že je sekundu od toho, aby volajícímu utrhnul hlavu.
"Lim Changkyun" ohlásím se do telefonu. Řeknou mi, že je v nemocnici naléhavý případ a že m tam potřebuji, zrovna teď? Nemohl si ten člověk vybrat jinou chvíli na to, aby umíral? Nebo jsem snad jediný chirurg? Hlasitě si povzdechnu a řeknu jim, že jsem tam do deseti minut.
"promiň musím jít, uvidíme se zítra" pohladím ho po tváři znovu a pak pouštím jeho ruku a rozeběhnu se směrem do nemocnice. Panebože, pokud to je tak vážné tak domů ani nepůjdu to budu zase nepoužitelný druhý den. Ale normálně bych byl naštvaný, rozmrzelý ale teď nemůžu smést ten šťastný úsměv, protože jsem ho málem políbil!!





Kihyun
Ani nevím, jak dlouho stojím na místě a koukám se před sebe. Srdce mi bušilo tak zběsile, že se divím, že mi ještě nevyskočilo z hrudi a ze tváře nemohu ještě dlouho smést ten šťastný úsměv a ty zarudlé tváře. Jako bych stále cítil jeho prsty, jak se dotýkají mé tváře, kdybych zavřel oči, tak si ten dotek dokážu představit ještě živěji.
To, co teď probíhá mým tělem, ten pocit, který cítím, jak se mi rozlévá od hlavy až k patě jsem nikdy nezažil. A to mě ani nepolíbil, ani se jeho na pohled hebké rty nedotkly těch mých, jen jsem cítil jeho dech, jak naráží do mých rtů, ale i přes to ten pocit je tak silný, a tak moc intenzivní, že se divím, že se mi nepodlomily kolena a že se neválím po zemi. Nikdy jsem nic takového nezažil a s Wonhem už vůbec ne. Samozřejmě, že to ze začátku a chvilkami bylo dejme tomu cosi příjemného, ale nikdy to nebylo nic tak intenzivního, nikdy mi srdce nebušilo tak zběsile a nikdy se mým tělem nerozléval ten nádherný pocit. Skousnu si ret. A pořád stojím na místě.
Když jsme se po těch letech znovu potkali, tak jsem měl strach. Měl jsem strach z toho, co bude, jestli se uvidíme, bál jsem se, že se mnou nebude chtít mluvit, že odejde hned, když mě uvidí. Že mi nedá příležitost se k němu přiblížit a nemyslím si, že jde slovem vyjádřit, jak moc šťastný jsem v tuhle chvíli, kdy přicházím na to, že moje šance není úplně ztracená, že ty city z něj nevymizeli, že možná tentokrát budeme moct začít správně, možná to bude konečně moct být takové, jaké to mělo být už před lety.
Asi po půl hodině dojdu domů, Minhyuk začne hysterčit, že měl strach, ale když uvidí, že jsem úplně mimo, že ho ani neposlouchám a koukám do blba, zatímco se usmívám jako blbeček, tak mu dojde, že jsem byl s Changkyunniem. Ještě chvíli se snaží ze mě vydolovat nějaké informace, ale vzdá to, když vidí, že to nemá cenu a vrátí se za Hyunwoo na sedačku, aby se dodívali na film. Dojdu se nejdřív vysprchovat a nemůžu jen vyhnat ze své hlavy, a hlavně ze svých myšlenek. V pyžamu, přes který si ještě přehodím župan dojdu do kuchyně, Hyunwoo dneska uvařil jídlo, takže si nachystám oběd do práce a do další mističky dám oběd i pro Changkyunnieho. Doufám, že ten případ, kvůli kterému musel do práce, není moc vážný. Po tom, co mluvil o tom, jak je kolikrát několik dní v kuse v práci, o něj začínám mít i starost, měl by přece pořádně odpočívat. A tak mu chci dodat energii alespoň jídlem, tím, že budu za něj myslet na to, aby pořádně jedl a nezapomínal na to. Spokojeně se usměju, když všechno dochystám, ignoruji Minhyukovi steny, co se ozývají z jeho ložnice, hlavou mi jen proletí, že to zní jako by měl Minhyuk na obličeji polštář, tak se na chvíli zamyslím, jestli je to nová sexuální praktika nebo jen chabý pokus o to být tiše. Ale je mi to jedno, zvykl jsem si na jeho hlučnost, takže jsem se to nějakým způsobem naučil i ignorovat a moje uši to prostě neposlouchají.
S myšlenkami na něj, a hlavně na to, jak mohl být ten polibek nádherný, se mi podaří usnout. Jednak i vyčerpáním, které na tom má taky svůj podíl. Ráno se probudím i vcelku čilý, provedu svoji ranní rutinní návštěvu koupelny spojenou s vytíráním podlahy v koupelně, setřením prachu a dáním ručníků do pračky. Obléknu se, vezmu si svoji tašku a do další tašky sbalím obědy a pyšně se usměju. Vzhledem k tomu, že Minhyuk vyleze rozcuchaný z ložnice a mává mi ve dveřích mi dojde, že dneska do práce nejde. Vlastně mají děti asi prázdniny, no, nevím a je mi to asi jedno. A jelikož jsou v botníku boty Hyunwoo, tak předpokládám, že i on má dneska volno anebo má odpolední. A tak jsem i rád, že můžu jít do práce a oni se můžou věnovat sobě a já je u toho nemusím poslouchat. Zamávám Minhyukovi nazpět a vydám se rychlými kroky do nemocnice. Moc se na něj těším, až tak moc, že do nemocnice skoro běžím. Svým během bych možná mohl vyhrát i maraton, lidi se na mě divně dívají, ale mě je to jedno, protože už jen ta představa, to, že ho uvidím, mě burcuje k tomu, abych tam byl ještě rychleji. Před nemocnicí se krátce vydýchám, abych popadnul dech a pomalu se vydám do jeho ordinace.
V ordinaci nikdo není, tak se vydám do místnosti vedle, kde je kuchyňka. Překvapeně zamrkám, když dovnitř nakouknu a najdu Changkyunnieho, jak spinká na maličkém gauči, který v té místnosti je. Usměju se a opatrně k němu dojdu, vezmu deku, která je na opěradle gauče a opatrně ji přes něj přehodím. Jen něco zamumlá, ale vypadá hrozně unaveně. Opatrně dám oběd do ledničky a přemýšlím, jestli bych ho měl vzbudit anebo neměl. Ke svému přemýšlení si kleknu ke gauči, podložím si bradu rukama a začnu ho pozorovat. Jak poklidně oddychuje, jak roztomile vypadá. Jak moc je roztomilé, jak ve spánku občas svraští obočí, neubráním se tomu a musím si skousnout ret.
"Kiki…?" vyruší mě po chvíli pozorování jeho tichý, ale hluboký a děsně sexy tón hlasu. Škubnu sebou a ve vteřině se zvednu.
"P-Právě jsem tě chtěl vzbudit." Odkašlu si.
"To jsem viděl." Lehoučce se zasměje a přejde do sedu, se zíváním si začne prohrabávat vlasy a já na něm můžu oči nechat, jak moc mu to sluší. Oba se na sebe zadíváme a já najednou znervózním, když si vzpomenu na náš vyrušený polibek.
"U-Udělám ti kávu." Špitnu a dojdu ke gauči, abych začal skládat deku, kterou byl Changkyunnie přikrytý. Přikývne a vděčně se na mě zadívá.
"To asi stačí." Zasměje se a vezme mi z rukou deku, kterou jsem nervózně složil asi na desetkrát. Uhnu pohledem a zaletím do kuchyně, čeká na mě, než mu kávu udělám a dojdeme do jeho ordinace. Začnu být najednou ještě nervóznější, najednou nevím, co tak nějak…říct. Snažím se z mysli vyhnat myšlenky na to, abych se mu teď vrhnul kolem krku a abychom mohli pokračovat tam, kde jsme předtím skončili. Ale nejde to, čím víc na to myslím, tím víc mi rudnou tváře. Vyruší mě až Kyunnieho odkašlání, střelí ke mně očima a vezme plnící strouhátko, co má na stole a jeho obsah vysype po celém svém stole. Pak se na mě usměje a mě se v tu chvíli rozzáří oči.
"Děkuju!" vyjeknu vděčně, protože tím se zabavím já i moje ruce, i moje mysl. Začnu spokojeně a nadšeně uklízet jeho stůl, vyleštím ho, že vypadá skoro jako nový a pak se pyšně usměju. "Děkuju, Kyunnie." Zamrkám na něj.
Tohle pro mě nikdy nikdo neudělal. Všem přijde moje uklízecí úchylka při nejlepším divná, nestalo se mi, že by pro mě někdo někde udělal nepořádek jen tak, jen proto, že ví, že rád uklízím a jen proto, aby ze mě dostal tu nervozitu. Najednou se mi to líbí, vědomí toho, že mě za moji mánii neodsuzuje, že není jako ostatní. A mě se začne líbit pomyšlení, že by to pro mě dělal častěji, že by schválně dělal nepořádek, abych ho já mohl uklízet. A tak se neubráním ještě většímu, a ještě nadšenějšímu úsměvu než doposud.
"Máš hlad?" zamrkám na něj.
"Hroznej." Zasměje se a srkne si kávy, očima střelí k hodinám, má skoro ještě hodinu, než mu začíná směna.
"Dojdu ti pro něco na snídani." Mrknu na něj.
"To nemusíš, dám si něco z automatu." Zakroutí hlavou, jeho úsměv je tak okouzlující, myslím, že jsem mu propadl. Ale co si to nalhávám, já mu propadl už dávno, možná ještě dávněji, než si sám dokážu přiznat.
"V žádným případě," zakroutím nekompromisně hlavou a on překvapeně pozvedne obočí. "to je nezdravý, zkazíš si žaludek, něco ti donesu." Doběhnu ke dveřím, snažím se na něj usmát, co nejkrásněji a nejroztomileji, jak dokážu, než zmizím za dveřmi, abych mu koupil tu nejlepší snídani na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 5. června 2018 v 18:51 | Reagovat

Ti dva jsou tak sladký. Je úžasný, že i za ty léta co se neviděli, tak ta láska z nich nevyprchala. No jsem zvědavá, co bude dál. A jestli Changkyun splní Kihyunovi tajné přání a ošuká ho na pračce nebo i na lince v kuchyni...
Moc se těšim na další díl :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama