Become a family || Changki | 11. část

1. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family





Yanjun
"Neměl by sis s ním promluvit, Junnie?" přitulí se ke mně Zhangjing, když jsme u něj doma a válíme se na sedačce, než přijdou jeho rodiče z práce.
"Nejde to, je paličatej a já naštvanej." Přecedím vzduch mezi zuby, že to zní jako zasyčení. Chvíli to řešíme a chvíli se mazlíme, než se blíží doba, kdy se vrátí Zhangieho rodiče, ne, že by jim vadilo, že jsem tady, ale já už taky musím domů, dneska mám službu na umývání nádobí, vydrhnout koupelnu a musím za Chenga umýt okna, protože on na to, co má dělat úplně kašle.
"Jsem doma." Zavolám, zatímco se doma zouvám. Doma je podezřelé ticho, že by byly všichni pryč? Nepamatuji si, že by máma s tátou říkali, že někam pojedou, ale asi jeli nakoupit nebo se chtěli někde zastavit. Až po chvíli se celým domem ozvou bolestné vzlyky, zděsím se a vběhnu do obýváku, kde na sedačce sedí máma s tátou, pevně se objímají a tisknou k sobě a oba dva vzlykají a pláčou. "Co se stalo? Stalo se něco bráchovi?" zděsím se, sednu si k nim a oba dva je obejmu, hned mě k sobě přitáhnou do objetí a tak se objímáme všichni. Mezi námi je nějakou dobu ticho, ještě nějakou chvíli absolutně nemám ponětí, co se děje. Táta není schopen slova a máma se snaží uklidnit svoje vzlyky, aby mohl mluvit. Hladím ho po rameni a snažíme se ho s tátou utěšit, ale nedaří se nám to.
Jakmile máma přijde s tím, že se Cheng odstěhoval k matce, tak to se mnou málem sekne. Vjede do mě jednak obrovská zlost a jednak velký smutek, protože jsou na tom naši takhle. Dokonce máma ani neuklízí, což je asi to nejhorší stádium. Úklid miluje a zároveň je to pro něj uklidnění, vždy, když se něco stalo, někdo ho naštval nebo rozmrzel, tak uklízel jako šílený, většinou, když ho někdo naštval, tak čistil boty zubním kartáčkem. Ale tohle stádium je to nejhorší, to, že máma nemá chuť vůbec na nic. Leží u televize, která sice hraje, ale máma se dívá spíš na stěnu, vůbec to nevnímá a jeho oči jsou úplné smutku a bolesti. Stojím u linky a dělám večeři, vím, že máma i táta ve stresu moc nejedí, takže udělám jen takový lehčí těstovinový salát, kdyby někdo z nás měl hlad.
Večer dojdu k sobě do pokoje a je mi děsně. Jsem naštvanej, hodně. Proč se k ní nastěhoval?! To mu hráblo, to z ní necítí to, že ona je špatný člověk? V srdci vím, že tohle zase nedopadne dobře, tak jako pokaždé, pokaždé, když se nám připletla do života, tak to nevěstilo nic dobrého, vždycky byla zlým znamením a ona sama byla vždy zlým člověkem. Jak mohl mámě Kikimu tolik ublížit? Copak si neuvědomuje, co udělal? Když vidím, v jakém jsou naši stavu, mám chuť ho najít a praštit, pokud něco nesnesu a bolí mě to, tak je to to, když naši trpí.
Udělali toho pro mě víc než dost. Yoona mě týrala už od toho, co jsem se narodil, nesměl jsem ven, dejme tomu, že snad nikdo kromě ní ani nevěděl, že má kromě Chenga ještě jednoho syna. Ani táta Kyunnie to nevěděl, že mě má. Byly to ty nejhorší roky mého života, ačkoliv jsem byl dítě, tak jsem si několikrát přál, aby mě někdy uhodila hodně, aby to bylo vážně a aby moje dětské utrpení skončilo. Ačkoliv jsem si postupem času na ty rány zvykl, postupem času už to nebylo tak hrozné, bylo to pro mě normální dostat po ránu místo pusy kopanec. Jako by to bylo prostě normální.
Když jsme se pak seznámili s Chengem, když ho dostala do péče, tak pro mě bylo všechno jiné, snažil jsem se ho chránit, protože on byl jiný než já. Bolestně plakal, byl hodně smutný a hodně se bál a tak jsem se snažil být jako velký bráška. A to se nezměnilo, je jedno, jestli je mu 5 nebo 16, pořád je to můj malej brácha, za kterého mám svoji osobní formu starosti.
Následující dny byly děsný. Máma na tom byl hrozně, nezlepšovalo se to a nikdo se tomu nemohl divit, že se to nezlepšuje. Táta na tom byl zrovna tak, myslel jsem na to, jak to urovnat a frustrovalo mě to, to všechno, to, v jaké se všichni nacházíme situaci. Zároveň mám ale strach o Chenga, i když bych neměl, tak stejně myslím na to, co by mu ta svině mohla udělat, jak by mu mohla ublížit. A já jsem ten, kdo by ho měl ochraňovat.
"Zlato, myslím, že bys tam měl jít. Je to přece tvůj malej paličatej bráška....a on potřebuje, abys mu pomohl." Prohrábne mi Zhangjing vlasy, když ležíme u něj v posteli.
"Ale já ji nechci vidět." Zamručím paličatě. Začneme to spolu řešit, hlavně proto, že mi právě Cheng poslal smsku, že mě Yoona chce vidět.
"Neměl bys tam jít kvůli ní. Ale kvůli Chengchengovi." Vážně se na mě podívá. A já přikývnu, protože vím, že má pravdu.
Našim doma to neřeknu, mámu by zlomilo ještě víc to, že by měla přijít i o mě. Nehledě na to, co bych jí řekl, i kdybych jí řekl, že tam nejdu za ní, ale jdu probrat Chenga, tak by mi strachem nevěřil, vím, že by plakal a myslel si, že taky odejdu, že přijde o nás oba dva a to nemůžu dovolit. Nemůžu dovolit, aby se jeho stav ještě zhoršil.
Nachystám se a rozloučím se s našima s tím, že jdu za Zhangjingem. Bože, tohle je poprvé, co našim lžu, nikdy jsem jim nelhal, vždy jsem mluvil pravdu. Cítím, jak mě ta lež bolí, ale nemám na vybranou.
Dojdu až k domu, na adresu, kterou mi Cheng poslal smskou, pozdravíme se a on mě dovede do obýváku. Yoonu tu zatím nevidím, ale svraštím obočí, když vidím Chenga. U koutku úst měl modřinu a zvláštně chodil, bylo vidět, že při chůzi odlehčuje jednu stranu, aby nezatěžoval jeden z boků.
"Co se stalo?" zadívám se na jeho modřinu na koutku.
"Nic." Zakroutí hlavou a udělá až moc prudký pohyb a chytí se hned za bok. Svraštím obočí, dojdu k němu a zvednu mu tričko, zděsím se a vytřeštím oči, když vidím obrovskou modřinu přes jeho bok a další a další zranění.
"To ona? To máš od ní?" vyjeknu naštvaně.
"To není tvoje věc." Vyhrkne rychle, plácne mě přes ruku a stáhne si tričko zpátky.

"Chengcheng!!" zařvu naštvaně, zatmí se mi před očima a já mu dám pěstí, aby se konečně probral. Tenhle pohár už přetekl, tohle byla poslední kapka a já mu teď otevřu oči, protože takhle to dál nejde.






Chengcheng
Ze začátku to bylo všechno fajn.
Mohl jsem si dělat co se mi zlíbilo. Domů jsem chodil večer a párkrát jsem nebyl i ve škole. Přišlo mi to jako sen, dokud jsem nepřišel domů a místo pozdravu jsem neschytal ránu. Ne že bych něco provedl. Ten den jsem ve škole byl, stejně tak jako jsem měl vše hotové. Viděl jsem, jak má v ruce láhev vína a celá se motá. Chtěl jsem prostě odejít, nechat jí ať vystřízliví ale ona mě chytla a začala mě mlátit. Když jsem si ošetřoval rány tak jsem se vzpomínal na mámu Kikiho a na to, jak on by na mě nikdy ruku nevztáhl. Jak by vyšiloval, kdyby mě teď viděl na to, jak moc by plakal a jak by se po ní vrhnul. Začnu plakat zatím co si obvazuji bok, chybí mi. Chybí mi mamka Kiki, chybí mi táta a Junnie. Teď přicházím na to, jak moc tu nechci být ale…ale jak se mám vrátit, když jsem mamce řekl, tak ošklivé věci?
Další den vše probíhalo v pohodě, máma se mě ani ale nezeptala na to kde jsem vzal modřiny a spíš po mě začala křičet a s každým dnem se to zhoršovalo, každý den mě mlátila, křičela po mě a já se bál kdy jí to jednou ujede a ona mě zabije.
"napiš Yanjunovi aby přišel" řekne mi přísně u snídaně. No já spíš sedím v koutě a jím suchý chleba zatím co ona si dává křepelčí vajíčka na slanině. Nechci, aby sem Junnie přišel, co když ho taky zmlátí a co když se mu něco stane. "neslyšel jsi mě ty spratku?" hodí po m talíř. Tak tak uhnu hlavou, aby mě netrefil a zavřu oči, když se o stěnu vedle mě roztříští. "tahle tě vychovala ta buzna, kdybych tě vychovala já tak jsi pořádný chlap, ale teď je z tebe akorát roztřesený spratek. Jdu pryč a až se vrátím tak tu bude i Yanjun" vyjekne a odejde. Setřu si slzy a se strachem z toho co by mi udělal, kdyby tu Yanjun nebyl mu napíšu. Možná bych měl jít domů. Možná bych měl jít za mámou. Ale na jednu stranu nechci, aby mě viděl v tomhle stavu, aby měl strach, aby zase plakal a na druhou stranu nechci přiznat to, že jsem se mýlil.
Snažím se skryt co nejvíc modřin, aby hned Junnie neviděl, jaká jsem to troska. Ale pozná to, hned jak otevře dveře. Hned se mě začne ptát a já místo toho abych přiznal pravdu začnu svůj obraný postup. Abych sám sebe uchránil začnu napadat ostatní. A vytřeštím oči, když přijde tupá rána a já udělám několik kroků nazpátek. Zadívám se vytřeštěně na Yanjuna.
"J-Junnie?" vyjeknu a do očí se mi nahrnou slzy.
"brácha sakra vzpamatuj se! Sám jsi teď poznal že je to špatná osoba. Ta ženská nás jako malé unesla a týrala. Mlátila nás a nechávala hladovět. Kolikrát jsme mrtvolně leželi na zemi a nemohli se pohnout a ona se u toho nadšeně smála!! Ona nás spoutala k posteli a nechala nás tři dny tak, nedala nám najíst nemohli jsme ani na záchod! Kdyby nepřišel máma Kiki tak jsme tam umřeli! Zachránil nás a sám u toho málem umřel! Dovedeš si představit, jak mi je? Jak je mámě? Po tom, co pro tebe udělal a jak nás chránil teď odejdeš s ní a stejně to dopadlo takhle!!" vyjekne na jeden nádech a odkašle si.
Vytřeste oči a celý se roztřesu, jak se mi najednou začnou vracet vzpomínky, po tvářích mi stékají slzy a já vidím útržky jednotlivých vzpomínek. Cítím jak mě každá rána, kterou utržím já nebo Yanjun bolí. Jak moc mám veliký strach a vyděšeně se na něj podívám. Jak jsem mohl zapomenout? Jak jsem mohl zapomenout na tu bolest, na ten strach na to, jak jsem se k Junniemu tisknul, jak jsem moc plakal, když mi ležel máma Kiki v bezvědomí u nohou a byl celý od krve. Dřív, než se stačím zeptat tak se ozve hlas který mi najednou projede tělem jako chladná čepel.
"ale podívejme kdo se vrátil, Yanjun, to seš ale spratek mlátit svého mladšího brášku, kdybych věděla že z tebe vyroste tohle tak bych se radši přes břicho vzala cihlou" pohrdavě si ho prohlédne a natáhne se, že mu dá facku. Dostanu se před ní a poprvé se jí vzepřu, poprvé to jsem já, kdo Junnieho chrání před její ranou.
"nesahej na mě a na mého brášku ty špíno" zavrčím a její ruku odstrčím. "možná jsi moje biologická matka ale nikdy jí doopravdy nebudeš. Mou mámou bude navždy jen Kiki tak nám dej už pokoj." Vykřiknu a když mi chce dát ránu tak ji Yanjun odstrčí a já se rozeběhnu do pokoje a vezu si kufr který už mám nějakou dobu zabalenou, kdyby mě chytla odvaha odejít.
Když sejdu dolů tak Yoona leží na zemi a drží si tvář kam jí Yanjun uhodil a společně vyjdeme ven. Hned jak jsme od jejího domu daleko, tak pustím kufr a vrhnu se Yanjunovi kolem krku.
"promiň Junnie, byl jsem idiot, promiň" zavzlykám a pevně se ho držím a on mě taky obejme.
"to nic Chengie, ale…já nejsem ten komu dlužíš omluvu" usměje se na mě a já začnu brečet hlasitěji a silněji.
"myslíš že mi odpustí" pevně se ho chytnu a vzpomenu si na to všechno co jsem mu řekl. Na to, jak moc jsem ho ranil.

"není nic na světě co by ti máma nedokázal neodpustit" poplácá mě po zádech. A já přikývnu a věřím jeho slovům, dokud nedojdeme před náš dům a já skoro cítím, jak mě polívá ten pocit toho domova, tady jsem doma, sem patřím ale…bude mi dovoleno tu zůstat? Co když mě prostě máma dovnitř nepustí. "tak pojď" Yanjun mě se smíchem poplácá po zádech "ty můj paličáku" mrkne na mě a okáže na dveře s tím abych šel první a já se celý třesu strachy. Brečím už teď, a to jsem mámu ani neviděl. Tak moc už ho chci vidět. Chci se mu omluvit, ale zároveň mám strach z jeho odpovědi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 1. července 2018 v 13:27 | Reagovat

Ach bože...brečim tady u toho jako želva :-(
Ale jsem moc ráda, že je Cheng zase zpátky doma u mámy, táty a bráchy. Jen doufam, že jim Yoona dá pokoj...
Moc se těšim na další úžasný díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama