Become a family || Changki | 12. část | KONEC

3. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Become a family





Kihyun
Za celé ty dny, co byl Chengie pryč, nebyl den, kdy bych na něj nemyslel. Nebyla chvíle, kdy bych nemyslel na to, jak mu je. Jak se má. Doufal jsem, že je v pořádku, že se mu daří a že…že je šťastný, i když já nejsem součástí jeho štěstí. Ne, jsem sobecký, tolik bych si přál, aby se vrátil ke mně, abych já mohl být jeho mámou, ale nejvíc pro mě znamenalo jeho štěstí. Doufal jsem, že našel to, co u ní hledal, že je spokojený se svým životem. Ale víc, než to u mě převládal strach, vraceli se mi všechny ty vzpomínky na minulost na to, jak moc mu ublížila a bál jsem se toho, že by na něj znovu vztáhla ruku. Moc jsem za ty dny ani nespal, budil jsem se s pláčem uprostřed noci, když jsem měl noční můru o tom všem, co se stalo. Kyunnie se vždy vzbudil se mnou, snažil se mě utěšoval, ale sám na tom nebyl nejlépe. Jen se snažil vypadat silný, snažil se být pro mě oporou, i když jsme se potřebovali navzájem, i on potřeboval oporu a já se snažil, ale nebyl jsem tolik silný, abych v sobě potlačil ty emoce, nebyl jsem natolik silný, abych ho dokázal utěšit.
"Yanjun někam šel?" pohladí mě Kyunnie po boku, když zrovna připravuju salát. Vytrhne mě z přemýšlení a já zakroutím hlavou, abych se dostal ze svých myšlenek.
"Ani neříkal, asi za Zhangjingem." Usměju se na něj, ale oba víme, jak moc jsou poslední dobou naše úsměvy hrané, jak v nich není žádná pravda, protože nám tu Chengie chybí a oba tím trpíme. Nakonec si oba zalezeme k televizi, ani ji nevnímáme a pevně se k sobě tiskneme a já s určitostí vím, že oba máme v myšlenkách Chengieho, že oba přemýšlíme nad tím, jak se má a jak se mu daří.
"Mami?" ozve se ode dveří, když se otevřou a následně zavřou. Uslyším Yanjunův hlas, tak pootevřu rty, abych mu řekl, že jsem rád, že je v pořádku doma, ale vytřeštím oči, když se z chodby ozve vzlyk a já vím, čí vzlyk to je. Ten hlas bych poznal kdykoliv a kdekoliv, nezáleželo by na tom, jak dlouho jsme se neviděli. I Kyunnie vytřeští oči, oba se na sebe podíváme a já rychle vystartuju z jeho náruče do předsíně. Zaskočí mi vzduch v krku, když v chodbě vidím Chengieho s kufrem. Naženou se mi slzy do očí a najednou je to můj vzlyk, který zaplní chodbu, když vidím jeho rány na obličeji a ani nemusím vidět zbytek jeho těla, abych věděl, co si u ní musel prožít.
"M-M-Ma-mi." Zajíkne se svými vzlyky, střelí ke mně pohledem a pak svoje oči plné slz sklopí. Zkrátím rychle vzdálenost mezi námi a hned otevřu svoji náruč a pevně ho obejmu. On mi pevné objetí hned oplatí, oba se k sobě pevně tiskneme a do toho nekonečně pláčeme a vzlykáme, oba se zajíkáme svými slzami, oba máme čas od času problém se pořádně nadechnout. Trvá to nějakou chvíli, než jsme schopni se z chodby přesunout do obýváku, kde si spolu sedneme. Chengie se natiskne do mojí náruče, drží mě tak pevně, že začnu ještě víc plakat, když se mi vrátí vzpomínky na to, jak se ke mně vždycky tiskl, když byl mladší. Z jeho objetí jsem cítil, jak moc mu bylo smutno a když začal mluvit, tak jsem plakal ještě víc. Mezi omluvami si sám sobě nadával, mezi vzlyky skuhral nad těmi slovy, které mi řekl. Tolik jsme oba plakali, ale mluvili jsme o všem, vše mi řekl, řekl mi, jak moc se bojí, že ho nevezmu zpátky, jak moc se bojí, že jsem ho už zavrhl a že se nebude moc vrátit.
"Na světě neexistuje nic, co by mě, ne, nás, přimělo tě opustit, Chengie. U nás najdeš dveře vždycky otevřené, protože my jsme tvoje rodina." Zašeptám přes slzy, Chengie zaboří hlavu do mé hrudi a u toho kývá hlavou. Po chvíli, dlouhé chvíli, se naše vzlyky a pláč začnou pomaličku uklidňovat, něco si pro sebe navzájem mumláme, možná to nebyla ani slova, ale celá chvíle má velmi zvláštní kouzlo.
Zvednu hlavu a vidím, jak se na nás Kyunnie zpovzdálí dívá. Natáhnu ruce a usměju se.
"Pojď za námi, tatínku." Usměju se a konečně cítím, že ten úsměv je opravdový. I když se Kyunnie usměje, tak cítím, že i jeho úsměv je konečně opravdový. Dojde k nám, sedne si a pevně nás obejme, natáhnu ruce i k Yanjunovi, a tak se všichni mačkáme v objetí a snažíme se objímat všichni zaráz. Já a Chengie jsme nebyly jediní, kdo plakal, i Kyunniemu spadlo nespočet slz, a i Yanjun plakal štěstím, že jsme konečně pohromadě a my si v té chvíli slíbili, že takhle to bude už navždycky, že už nenecháme nic, aby nás rozdělilo.
Yanjun šel odnést Chengiemu kufr do pokoje, Kyunnie mi donesl lékárničku a Chengie si mezitím svlékl tričko, abych mu mohl ošetřit všechna zranění, která mu způsobila. S opatrností a pečlivostí ošetřuji každé jeho místo, ačkoliv o něj mám strach.
"Když se to nebude hojit nebo tě to bude pořád bolet, tak pojedeme do nemocnice." Vážně, ale s láskou se na něj zadívám a on přikývne a setře si zbytek slz.
"Mám tě moc moc moc rád, mami." Vážně se na mě zadívá a zatřese se mu spodní ret, jak se mu zase chce plakat.
"I já tebe, Chengie." Usměju se a začneme se znovu objímat. Nakonec takto strávíme celý zbytek dne. Já a Yanjun uděláme popcorn, jednohubky a občerstvení k filmu, Kyunnie s Chengiem mezitím roztáhnou gauč, nachystají deky a polštáře a vyberou sérii filmů, na které se po celý večer budeme dívat. Nakonec jsme vybrali naši oblíbenou trilogii Pán Kaštanů. Vždycky jsme se na ni dívali jako rodina, ale už je to dlouho, kdy jsme naposledy měli náš filmový večer. Všichni máme nejraději díl Pán Kaštanů: Dva krátery, ten patří mezi naše nejoblíbenější, ale jinak máme rádi všechny.
Když nad tím tak přemýšlím, tak ani nevím, kdo odpadl první, jestli Yanjun nebo Chengcheng, ale oba jsme je opatrně vzbudili a nahnali je do pokojů, aby se pořádně vyspali ve svých postelích.
Jakmile jsme spolu s Kyunniem zůstali sami, tak jsme si konečně mohli užívat svoji přítomnost, protože jsme na to konečně měli náladu, když se všechno uklidnilo. Líbali jsme se a zahrnovali malými pusinkami u filmu, který jsme stejně nesledovali, protože to už je dlouho, co jsme měli energii a náladu věnovat se sami sobě.
"Teď už to bude jen dobré." Zašeptám s úsměvem, když si propletu s Kyunniem prsty a on se nosem otře o ten můj a přikývne na souhlas.
"Myslím, že máme konečně všechno zlé za sebou." Oba se zasmějeme a přikývneme. Najedeme znovu na líbání, které ovšem nemělo dlouhého trvání, protože někde mezi líbáním a tím, že jsem měl ruku pod Kyunnieho tričkem, jsme oba vyčerpaně usnuli. Vyčerpání z toho, že jsme špatně spali nebo skoro vůbec, když byl Chengie pryč, si na nás vybralo svoji daň, ale nám to nevadilo, protože máme ještě dost času na to, abychom si to mohli vynahradit a myslím, že teď už si to budeme moci vynahrazovat každý den. Několikrát denně.
A největším štěstím pro mě je, že jsme zase všichni. Že jsme jedna velká šťastná rodina. V přemýšlení o tom, jestli se mám Jooheonovi omluvit za svoje chování, mě přerušilo to, že Jooheon byl sám tím, kdo mi zavolal a omlouval sem. Dá se říct, že se nám veškeré rodinné a přátelské problémy podařilo vyřešit a já si myslím, že po vší té bolesti a mukách nás konečně čeká ničím nerušené štěstí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 3. července 2018 v 20:55 | Reagovat

Brečim tady jako tele O_O
Chengie má opravdu štěstí, že má tak milující rodinu. Kdyby zůstal s biologickou matkou...věřim, že dlouho by nežil...
Děkuju za tak úžasnou povídku. Fakt moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama