Blue full moon || 1. kapitola

2. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon




Kihyun
Svého prvního vlka jsem viděl, když mi bylo 10. Jako malého mě vlci fascinovali, ačkoliv se jich všichni ostatní vesničané bály, tak mě fascinovali. Naučil jsem se číst dřív než ostatní děti hlavně díky nim, přečetl jsem všechny knihy, ačkoliv jich nebylo moc. Jejich přibližná typologie, to, co o nich zatím víme. I když jsem žádného neviděl, tak mě fascinovali, přemýšlel jsem nad tím, jací asi jsou, jak v lesích žijí, jak se živí…zabýval jsem se a přemýšlel nad každou maličkostí, až po takové malichernosti jako je, jak hebkou mají asi srst.
Jenomže vše bylo jiné, než jsem si jako dítě maloval. Když do našeho rodinného domu na konci města vtrhla smečka obrovských vlků a začali zabíjet moje rodiče, tak mi hned došlo, že to nejsou stvoření, která jsem tolik obdivoval. Najednou jsem přišel na to, že jsou to jen chlupaté obrovské příšery, které vraždí lidi. A měl jsem štěstí. Jeden z vlků se na mě s mlsným olíznutím rozběhl. Bál jsem se bolesti, ale nepřišla, místo toho jsem cítil neznámé vlhko na svém obličeji a celém těle. Až po otevření očí jsem přišel na to, že jsem celý od krve. Přede mnou stála postava zahalená v černém plášti, vlk byl nabodnutý na jeho meči a zbytek smečky ihned utekl, když ho viděl. Nevěděl jsem, kdo to je. Neznal jsem ho a nic mi neříkal ani erb, který zdobil jeho košili, což jsem zjistil, když se na mě otočil.
Wang Taein, jak jsem se později dozvěděl patřil k elitní jednotce lovců vlků. Ujal se mě, když se ze mě stal sirotek a začal mě učit boji, předával mi svoje vědomosti ohledně vlků, vědomosti, jak je zabít a jak asi přemýšlí. Měl jsem vůli, a hlavně jsem měl důvod, proč být lovcem vlků. Pomsta. Při trénincích jsem přemýšlel nad svými rodiči, ta vražda byla mým hnacím motorem a díky tomu jsem byl možná nejznámější z dětí lovců, ačkoliv jsem k nim vlastně pokrevně nepatřil. Být lovcem vlků je z velkého procenta rodinná záležitost. Jsou rodiny, které toto 'řemeslo' vykonávají už po stovky let a stovky generací. A já se později, čím jsem byl starší, stával pyšným na to, kým jsem. Ty údivy lidí a úsměvy, že se cítí v bezpečí, kdykoliv se jdu projít do města a oni podle mého meče poznají, že jsem lovec.
Taein zemřel před skoro 5 lety. Když jsem dokončil všechny zkoušky, abych mohl být právoplatným lovcem, tak byla situace na našem hradě hodně vyhrocená. Jackson, což je Taeinův syn a taky lovec, tvrdil, že mezi vlky jsou dva vzácné druhy. Že jeden z nich je extra vzácný bílý vlk, o kterých se říká, že vyhynuli před několika tisíci lety, ten druhý by měl být vlk, jehož krev je léčivá. Jackson tvrdil, že pokud je zajmeme, tak svrhneme smečku, ale nikdo je nikdy neviděl. Městem a hradem se nesla spousta povídaček a tahle mohla být jedna z nich. Taein se stal hodně patetickým po tom, co byla elitní řada lovců zrušena, nebyl to ten statečný muž, kterého jsem znával a který mě vychovával. Po tom, co při boji přišel o levou nohu a pravé oko už do boje nechtěl a resignoval. Jako vůdce lovců po Jacksonovi chtěl důkazy, protože bez důkazů nebude honit svoje jednotky za bájnými představami a bláboly lidí. Důkazy ale Jackson nenašel, a to se defacto teď, po 5 letech od Taeinovi smrti, nezměnilo. Za těmi dvěma vlky se honí pořád, ale představuje si to všechno moc jednoduše.
"Nemůžeš prostě říct, že jsem třeba umřel?" zamručí po mé levici Chanyeol, když jdeme do Jacksonovi pracovny. Dám mu loktem do žeber, až se složí na zem.
"Jackson je možná na hlavu, ale pořád je to náš vůdce, takže když nás zavolá, tak prostě jdeme." Zaprskám na něj a pohrozím mu další pěstí. Rychle se zvedne ze země a natáhne ruce před sebe v obraném gestu, abych ho nemlátil.
"Zase budeme poslouchat kecy, že nic neděláme, a přitom jsme furt v lesích a stopujeme." Povzdechne si znuděně.
"Ty sis ještě nezvykl? To bys měl začít." Probodnu ho pohledem a zaklepu na dveře od Jacksonovi pracovny. Ozve se jako obvykle chladné dále a my vejdeme. Na gauči seděl Jooheon, dá se říct, že Jacksonova pravá ruka, ačkoliv není tak úplně lovec, nikdy jsem ho v terénu neviděl.
Obracím oči v sloup a snažím se nevyletět, když nám Jackson začne nadávat, že nic neděláme, že se jen flákáme.
"To jste žádnýho nezajali ani nezabili?" prskne po mě, když mu podávám hlášení ze dneška. Ví vůbec jak je to těžký zajmout vlka? Ví vůbec tenhle pošahanej dement, že ti vlci mají něco přes dva metry, a to jsou na čtyřech? Ví něco o tom, že můžou mít něco kolem a přes 100 kilo? A může mi říct, jak takovýho mazlíčka asi unesu? Jakože mu dám piškotek a řeknu mu k noze, jdeme a on půjde? Nebouchl se do hlavy?
Umlčím dalším loktem Chanyeola, který vypadá, že dá Jacksonovi přes hubu a odtáhnu ho z pracovny za vlny Jacksonových nadávek, že jako vůdce jedné ze skupin lovců, bych měl být lepší a že bych se nad sebou měl zamyslet. Hned po zavření jeho dveří na dveře ukážu prostředníček. To je kretén, to nemá obdoby. S povzdechem zpacifikuju Chanyeola, který vypadá, že se tam brzy rozběhne a fakt mu dá po tlamě, což by mi až tak nevadilo, ale jelikož je Chanyeol můj podřízený a moje pravá ruka, tak bych z toho měl problém. A Chanyeola by nejspíš nechali pověsit za to, že napadl vůdce.
"Dneska máš noční hlídku, ve 3 ráno tě vystřídám." Oznámím mu, když jdeme do obrovského sálu na večeři, kterou je nečekaně a překvapivě (haha) kuře a brambory. Chanyeol jen přikývne, má štěstí. Celkem je nás vůdců skupin lovců, Chanyeol není zrovna typ, který by uznával autority, ale musím říct, že na mě drzý není, vlastně máme vcelku dobrý vztah, myslím, že by se to možná v některých kulturách dalo považovat za přátelství. Proto jsme taky jediný nadřízený-podřízený, kteří si tykají, to, že to podle některých není vhodné, nám dávají ostatní najevo každý den svými divnými pohledy a šeptáním, ne, že by mě zajímalo, co si o mě myslí. Lev se totiž nezajímá o to, co si o něm myslí ovce.





Changkyun
Probíhám temným lesem a packy se mi boří do hlíny. Prohrabávám zeminu plnou jehličí a můj čumák zasytí vzduch vlhkého dřeva a zavlažených stromů. Trhnu ušima, když v nedalekém mechu postřehnu myš, i při té rychlosti dokážu postřehnu všechny zvuky, co jsou v mém okolí. Pach hub schovávajících se pod listy nebo pach smůly prodírající se skrz stromovou kůru. Utíkám rychleji, když cítím, jak se v nedaleké vysoké trávě moje kořist rozeběhla. Cítím, jak se pach hýbe, slyším zběsilá kopýtka, jak kmitají, aby mi uprchly. Cítím ten strach kořisti, a to, jak se celé stádo rozeběhlo do několika směrů, aby přežila většina. Většina z nás loví zpoza roušky číhání a nástrah. Plížení a opatrnosti. Já nemůžu. Les je pln barev, ve kterých já vyčnívám. Už jako malý jsem byl jiný nebo spíš výjimečný, jak by můj druh řekl. Jsem jiný než ostatní. Jsem prý lepší, jsem vznešenější a jedinečný. Moje bílá srst je v lese nepřehlédnutelná a kořist hned ví, že jsem u ní. Musím spoléhat na to, že jsem rychlejší, silnější. Pro mě je lepší než celková opatrnost rychlý start a rychlý a překvapivý útok. Větve praskají pod mými packami a drápy se musím zapřít, aby mi to nepodklouzlo. Většina vlků loví ve smečkách, je to lepší, rychlejší a efektivnější. Naše smečka je malá je tu jen pár z nás, ostatní drží stráže u hranic našeho území a další střeží naše tábořiště. Nikdy vlk neví, kdy se na jeho území bude chtít dostat jiná smečka, nebo lovci udělají překvapivý útok. A tak ti zbylí z nás chodí lovit. Jsme pro to možná rarita, ale naučili jsme se lovit jako pumy, které tu v lese jsou. Z jejich pozorování a občasné komunikace jsme se přizpůsobili jejich stylu. Plížení a překvapivého útoku. Nemáme tak ohebné končetiny jako oni, ale i tak se nám povedlo to zvládnout.
Doběhnu svoji kořist a skočím po ní. Ubohá laň nemá šanci na záchranu. Nemá se, jak bránit a mě to netrvá dlouho a za chvíli ji nesu v zubech zpět do tábora. Moje smečka čítá kolem 25 vlků. Jedna laň nestačí, a i když jsme dnes na lov vyrazili v pěti, tak každý z nás musí ulovit tak pět laní, každý dospělý vlk sní dvě až tři.
"Baekhyun?" zavrčím na něj telepaticky, když přinese za ocas myš a provinile uhne pohledem.
"Vždyť víš." povzdechne si, pro ostatní jen zakňučel a lehce se přikrčil, ale pro nás a naší telepatickou komunikaci začal s výmluvami. Nemůžu mu to zazlívat. I on je výjimečný. Je to vlk, který nevypadá jako vlk. Vypadá tak ladně a neškodně, a navíc má chundelatou srst, takže se mu v lese špatně běhá, a ještě, když jeho zbarvení je bílo černé. Má stejný handicap jako já.
"Já vím." v duchu se zasměji se a štěknu na něj, aby tu zůstal, zatímco já jdu pro další laň. Přece jenom jsem vůdce smečky. Musím se o ní starat.
Pokaždé nad tím přemýšlím. Jak se někdo jako já mohl stát vůdcem. I když to mám v genech a byl jsem k tomu předurčen, tak…je to něco, co jsem nikdy nechtěl být.
Kdysi, existovala jen jedna smečka vlků. Veliká, děsivá a temná. V okolí té smečky nerostly žádné rostliny. I zem pod jejich nohami umírala a za každou jejich stopou zůstala krvavá šmouha. Já se narodil bílý jako sníh s modrýma očima. V naší kultuře jsem něco jako rarita, ten nejvznešenější druh vlka. Můj druh vymřel už dávno, a když jsme se narodil, všichni mě začali uctívat. Byl jsem tak vznešený, že jsem byl jediný osamělý vlk ve smečce, která jich čítá kolem tisíce. Nikdo se semnou nebavil. Všichni se mi klaněli a podlézali mi a jak jsem rostl, tak mě ta samota sžírala natolik, že jsem nenáviděl to, co jsem. A to nebyl jediný důvod proč. Smečka pořádala tažení na vesnice, na osamělé cestovatele, na odstrčené chatrče a zabíjela a živila se masem lidí, která jim prý dodávala na dlouhověkosti. Podle vůdce smečky jsme tu byli před lidmi a oni nám teď zabírají půdu, kácí lesy a při tom je to jen divoká zvěř, která je nám podřadná, máme tedy právo je lovit a já jako vyvolený jsem vždy dostal čerstvou kořist. Nikdy jsem se lovů neúčastnil. Ale oni mi vždy živého člověka přivedli a já měl tu čest ho zabít a nažrat se jeho, nebo jejího masa. Nenáviděl jsem to. Nechtěl jsme lidi jíst, ale musel jsem. Bylo to tak ubíjející, a tak strašné, že jsem se rozhodl toho nechat. Postavil jsem se proti vůdci smečky a uprchl pryč spolu s Baekhyunem. Vzpoura proti vůdci smečky se trestá smrtí, nehledě na to, že jsem vzácný druh, zabili by mě bez mrknutí oka, a i přesto, jak to bylo nebezpečné jsme utekli a k nám se přidávali pak ostatní se stejnými názory. Začali jsme se živit pouze zvěří, k lidem se nepřibližujeme a žijeme míru milovný život. Ale i tak, nás lovci zabíjejí. Nehledě na to, že jsme hodní, že si jich nevšímáme, a když nějakého člověka potkáme, tak utečeme, tak nás už několik zabili a já nedokážu vyjádřit ten smutek, kdykoliv se někdo z nás nevrátí. Zvolili si mě za vůdce a Baekhyun se stal mou pravou rukou a jakožto alfa vlk mám za povinnost se o ně starat.
Donesu poslední laň a unaveně si lehnu a zakňučím, když natáhnu packu, na které mám šrám, protože jsem sjel po kameni. Baekhyun ke mně hned doběhne a nohu mi očuchá, pak se přemění a povzdechne si. Zadívám si na to, jak si ke mně klekne a odfrknu si nad tím, jak je najednou maličký. Jako vlk není z největších, ale oproti mně je malinký. Jakožto vznešený druh jsem daleko větší než ostatní. Jeho uši zastřihají a nafoukne tváře a upře na mě oči. Jedno oko měl hnědě a druhé měl zbarvené do světle modré až bílé. Když se vlk přemění do své lidské podoby, tak mu na hlavě zůstanou uši. Některým z nás zůstane i ocas, ale většině jen uši a oči, jaké má jako vlk. Já jsem v tomhle jiný. Já vypadám jako normální člověk ani uši mi nezůstanou. V předešlé smečce byla přeměna zakázaná. Bylo to něco nepředstavitelného, aby se vlk změnil na člověka, kterého loví a má za potravu. U nás to tak není.
"Vydrž." vytáhne si zpoza opasku dýku a rozřízne si trochu dlaň a začne mi svou krev kapat na ránu. Hned, jak se jeho krev dostane na potrhanou kůži, tak začne srůstat a hojit se. Zavyju na důkaz díků a on se usměje. "Kyunnie…už se to blíží." zadívá se na chladnou oblohu, kde je měsíc v úplňku a ze čtvrtiny je modrý. Sklopím hlavu a uhnu pohledem. Nechci na to myslet. "Kam jdeš?" vyjekne, když se zvednu a odejdu. Štěknu něco, co ani nejsou slova, není to něco, co by se dalo popsat v lidské řeči. Dojdu pomalými kroky k jezeru a zadívám se na hladinu, kde se odráží svit měsíce.
Modrý úplněk.
Prastará pověst a dar. Podle pověsti se vodní bohyně zamilovala do měsíce. Měsíc jí lásku oplácel, ale pouze v noci, kdy spolu tančili na noční hladině. Jenže bůh slunce jejich lásce nepřál a rozdělil je. Podle pověsti několik let nebyl na vodní hladině spatřen odraz měsíce, dokud se jednou neobjevil modrý úplněk a neobjevil se první měsíční vlk, jako jsem já, Prý se voda a měsíc sešli a společně se spojili v poutě věčné lásky a z té lásky vzešel můj druh, který měl bílou srst jako měsíční prach a modré oči jako hladina vody. Modrý úplněk je jednou za deset let a je to noc, kdy vlci najdou svou spřízněnou duši, se kterou se spojí navždy, jako kdysi měsíc a voda. A ode mě se očekává, že jakože měsíční vlk najdu svou lásku a společně…já ani nevím, co se ode mě očekává. Všichni si myslí, že najdu lásku a bum uděláme nějaké skvělé kouzlo? Necháme zahalit les věčným kvítím, které pokvete i v zimě nebo zastavím hladomor nebo…já nevím, nevím a bojím se, že všechny zklamu při něčem, na co bych se měl těšit. Každý vlk doufá, že svou lásku při úplňku najde a pobíhá kolem dokola jen aby jí našel, v tu noc jsou lesy nejhlučnější, vytí je slyšet každou chvíli a dusoty se nesou lesem, který je v té noci zahalen do tajemství. A já? Já se pomalu hroutím a doufám, že ten úplněk nikdy nepřijde. Zadívám se na sebe do odrazu vody a zakňučím. Pokud jsi moje matka vodo, tak mi řekni, co mám dělat, jak se mám chovat a jak to mám vládnout. Jak má být statečný a co se ode mě očekává! Naštvaně zavrčím, ale ve chvíli, kdy uslyším prasknutí větve, tak stáhnu ocas a uši a s kvíknutím se rozeběhnu pryč.

Panebože, doufám, že to nebyl třeba někdo z naší smečky, i když to bych cítil, ale bože, jak by se na mě dívali, kdyby viděli, jak jsem hned se strachem utekl. Ach bože!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 2. července 2018 v 17:45 | Reagovat

No teda...úžasná povídka na vlky. Miluju vlky a ještě když se mění na lidi.
Věřim, že tohle bude bomba. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další skvělý díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama