Blue full moon || 2. kapitola

4. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon




Kihyun
Ospale si protřu oči, zatímco jdu do jídelny pro snídani. Včerejší noční stráž byla náročná, měla ji na starosti moje jednotka, a ještě jsem slíbil Chanyeolovi, že ho budu střídat, takže jsem chodil kontrolovat ostatní lovce na stráži a pak jsem sám taky hlídal.
Je skoro osm, takže je tu prázdno, protože většina lovců odchází do terénu po sedmé hodině. Ani mě nepřekvapí, když se vedle mě postaví Jackson a sjede mě tázavým pohledem, zatímco si nabírám zeleninu na talíř.
"Víš kolik je hodin, Kihyun?" podívá se na mě tázavým pohledem.
"Osm?" oplatím mu stejným pohledem a on svraští obočí. Cítím se pyšný za to, že vím, jak ho naštvat, vím, že pokud ho dokáže někdo vytočit pouhým pohledem, tak jsem to já.
"Nemáš být se svojí jednotkou už dávno v terénu?" prskne po mě naštvaně a já svraštím obočí.
"Pokud ti to není známo, tak má hlídka včetně mě, měla noční hlídku, takže spí." Vysvětlím mu a podle jeho pohledu je mi hned jasné, že tohle nebude příjemná ranní konverzace, ale že to bude velmi ostrá výměna názorů. Hned po mě začne štěkat, že hlídkování není důvod pro to, abychom byly omluveni ze svých povinností, chvíli se ho snažím ignorovat, ale nakonec stejně začnu být vytočený a prudce se k němu otočím čelem.
"Víš co, Jackson? Víš vůbec, jak vypadá vlk, protože podle toho, jak mluvíš to zřejmě nevíš! Nemůžu vzít nevyspalou jednotku lovců do terénu, kdyby nás napadli vlci, tak se neubrání! Pokud mi chceš zmasakrovat jednotku, tak to udělej tady a svýma rukama, ale já je v lese umřít nenechám." Vyprsknu a přejde mě chuť k jídlu, tak švihnu talíř zpátky k okénku a naštvaně se vydám zpátky do svého pokoje. Samým rozčílením nemůžu ani odpočívat, prostě to nejde, v mojí mysli pořád krouží to, co si o sobě ten kretén myslí. Jediné, co mě dokáže uklidnit jsou knihy, takže vytáhnu náhodnou ze své knihovny a začnu si v křesle číst.
Čtení mě zabavilo na několik hodin, byl jsem unavený, ale věděl jsem, že nemá cenu jít spát, ne, když zanedlouho bude večer. S povzdechem se zvednu a vezmu si na sebe obyčejnou košili a obyčejné černé kalhoty, to je to, co nosím většinou, pokud nejsem ve službě. Chvíli váhám, ale stejně si sebou nevezmu svůj meč.
Nejraději se chodívám uklidnit k jezeru, co je nedaleko. Lesem je to svižnější chůzí asi 20 minut, většinou tam nejdu jako lovec, ale prostě jako já. Uklidnit se, zaplavat si…na chvíli zapomenout na svět kolem sebe. A jezero je velmi klidné a atmosféra kolem něj ještě víc, opravdu je to jako několika hodinová terapie. Navíc je jezero až moc blízko našemu táboru lovců, vlci sem nechodí. Ne, že by ty bestie měli strach, spíš si k jídlu vybírají snadnější kořisti než lovce, proto loví obyčejné lidi. Takže i když to není stoprocentní, tak vím, že tady budu mít klid, že mě tu nikdo nenapadne a nikdo mě tu nebude rušit.
Dojdu k jezeru a nadechnu se nádherného čerstvého vzduchu. Už teď cítím, jak se pomalu uklidňuji. Začnu si svlékat košili a maličko ztratím balanc, takže udělám krok dozadu a šlápnu na větev. Křupnutí větve se rozlehne snad celým lesem, uslyším lehký šramot, ale ať se dívám kolem jezera jakkoliv, tak nikoho nevidím. Asi se mi to zdálo. Svléknu se do trenek a pomalu si vlezu do jezera a zavrním, jak je voda příjemná. Ne studená, ale přesto osvěžující. Ani nevím, jak dlouho plavu, ale je to dostatečně dlouho na to, abych cítil, že jsem klidný.
Jakmile se začne smrákat, tak se obléknu a vrátím se zpátky do sídla lovců. Ani nedojdu ke svému pokoji, když se potkám na nádvoří s Chanyeolem a ten mě začne tahat na pivo. Ani neprotestuju, dvě piva neuškodí. Většino to u nás nebývají dvě piva, většinou je jich skoro deset a pak vzbuzujeme s Chanyeolem hádky, abychom se s někým mohli poprat. Musím se zasmát, když už kolikrát jsem slyšel zvěsti, že spolu prý s Chanyeolem něco máme, že není možné, abychom mezi sebou měli kamarádský vztah jen tak, vždycky se tomu musím zasmát, hlavně proto, že já mám důležitější věci na práci než chození s někým, a navíc Chanyeol není ani můj typ. Ne, že bych měl určitý typ, ale moc dobře vím, že mě nepřitahuje. To jsou prostě blbý kecy, ale lidi se vždycky musí něčím zabavovat.
Ačkoliv jsme byly unavení, měli jsme piv asi pět a pak jsme se nějakým způsobem - lehkým motáním a podepíráním se navzájem, dostávali do pokojů. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo po koupeli hned usnul. Jakmile pomyslím na to, co nás čeká zítra…lepší jsou dny, kdy máme volno.
Hned od rána jsme lítali jako hadry. Oběhali jsme asi 5 vesnic, kde měli být údajně vlci, ale našli jsme tak velké prd, jen jedna z pěti vesnic byla napůl zničená po zásahu vlků. Snažili jsme se je s mojí skupinou vystopovat, ale je to těžké, vlci moc dobře vědí, že je stopujeme, takže se naučili svoje stopy skrývat a bohužel v tom začínají být velmi dobří. A my, lidé, nemáme tak citlivý čich jako oni, takže podle pachu je nevystopujeme a pokud nenechají jinou stopu, tak se nemáme čeho chytit. Alespoň nastražíme pár pastí při vstupu do těch vesnic, myslím si, že je to jediné, co v tuhle chvíli můžeme udělat. Jako každý den, i tentokrát si mě a Chanyeola pozve Jackson na kobereček, takže z jeho kanceláře opět odcházím do běla naštvaný s tím, že bych nejraději něco rozmlátil. Dneska mám na relax v jezeru mnohem větší chuť než včera, takže neváhám, převléknu se z loveckého oblečení a vydám se k jezeru. Už jen po cestě cítím, jak se moje tělo na to jezero těší a jak se začínám uklidňovat jen tím pocitem.
Hned na kraji jezera se začnu svlékat, jednou nohou šlápnu do vody a překvapím se, když slyším úlek. Nakloním se, abych viděl za větší kámen, co u jezera je. Krčil se za ním nějaký člověk, jen oči mu vykoukli zpoza kamene a jakmile mě viděl a viděl, že na něj koukám, tak se zase schoval. Nevím proč, ale zasměju se nad vtipností tohohle momentu.
"Ahoj, neublížím ti, tak se neschovávej." Nahodím milý tón a maličko zvýším hlas, aby mě slyšel na tu vzdálenost mezi námi. Chvíli to trvalo, ale nakonec pomalu vystrčil hlavu zpoza kamene a hned sklopil hlavu. Překvapím se, že tu je člověk jen tak sám, je to přece jen nebezpečné, ale očividně ví, co dělá, když si sem troufne. Vlezu si do vody úplně a usměju se. "To jezero je velké pro nás oba." Zasměju se, když vidím, jak váhá s tím, co by měl dělat. Zakývá po chvíli hlavou a vleze do jezera z opačné strany ode mě. Zakloním hlavu, abych si namočil vlasy a prohrábnu si je, bože, tohle jsem potřeboval.
Mezi námi nevládne žádná konverzace, tak nějak oba plaveme a nevšímáme si toho druhého, alespoň do doby, než ten kluk vykřikne a začne se topit. Rychle k němu připlavu a začnu ho táhnout z vody, pomůžu mu dostat to málo vody, co se mu dostalo do plic, ven.
"Jsi v pořádku?" opatrně ho pohladím po zádech, když přejde do sedu. Zvedne k němu hlavu a já se překvapím, jak nádherně má modré oči. Magické jako by snad ani nebyly z tohohle světa. Tak neobyčejnou modrou barvu jsem snad nikdy neviděl. Hned se ale bolestně zatváří a chytí si nohu, do které pravděpodobně dostal křeč. "Ukaž promasíruju ti to a ta křeč přejde." Mrknu na něj a začnu mu lýtko a kotník masírovat, dokud na něm nevidím, že ho bolest přešla. "Měl bys jíst víc vitamínů." Zasměju se.
"To je tady vcelku těžké." Pousměje se. Nepřekvapuje mě, že to zní jako by bydlel v lese, i když takových odvážlivců není hodně, tak jsem slyšel, že jsou lidé, co žijí v lesích. Prý jsou dokonce s vlky a ostatní zvěří v nějaké symbióze ale to nevím.
"Zkus lesní plody a zkus si rozdrtit listy Kaštanovníku a vymáčet si je ve vodě." Dám mu soukromou radu. Překvapeně se na mě zadívá a usměje se. "Je hodně pozdě, musím jít a ty bys měl taky." Přikývne po mých slovech a já se zvednu z podřepu a pomůžu mu vstát. Začnu se oblékat a vidím, že on se obléká taky, nakonec oba stojíme na opačném konci jezera u opačných vchodů do lesa. "Budeš tu zítra?" vyjeknu najednou a ani nevím, kde se to ve mně vzalo. I na jeho tváři se objeví překvapení, ale přikývne a my se bez dalších slov rozběhneme každý svojí cestou.
Zvláštní…co to bylo? Takový divný pocit. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy byl na někoho cizího takhle milý? Zakroutím hlavou sám nad sebou, když vejdu k sobě do pokoje, tak si Chanyeol v křesle čte. Jen na něj mávnu a dojdu k sobě do pokoje, kde se začnu svlékat a připravím si župan, abych si mohl dát ještě jednu pořádnou koupel. Ne, že by voda v jezeře nebyla čistá, ale koupel je koupel.
"Hele, Kihyu - oh, promiň," vleze mi Chanyeol do pokoje a zarazí se, když vidí, že se svlékám, ale nijak ho to nezarazí. "Co to máš?" povytáhne zničehonic obočí a ukáže na moje záda. Nechápavě ho změřím pohledem a dojdu k zrcadlu, abych viděl. Co to sakra je? Nehledě na to, že to vypadá jako tetování, ale hlavně to vypadá jako stonek květiny. Jak se mi to udělalo na těle? Co to do háje je?
"Hele, my se šli tetovat po tom pivu včera nebo co?" vyjeknu na něj a on se začne smát.
"Nevím o tom, ale nemusíš se stydět, tak ses tetoval, mě je to jedno," zasměje se. "už nevím, co jsem chtěl, přetrhl jsem si nit. No, vrátím se, jestli si vzpomenu." Mávne na mě a zmizí z mého pokoje. S povzdechem si ještě několikrát před zrcadlem prohlížím ten stonek květiny a pak ve vaně přemýšlím…jak se mi to sakra dostalo na záda?





Changkyun
Bylo to zajímavé seznámení. Nečekal jsem, že by člověk šel tak daleko do lesa, když je hrozba vlků v lidských srdcích zakořeněná a oprávněně. Lidé se bojí vyjít ven z vesnic, ačkoliv ani v nich nejsou v bezpečí. Ale měl meč, tak hádám, že se s ním umí ohánět, jinak by si netroufnul jít sem. Jezero sice není nějak hluboko v lese, ale i tak. Jsem rád, že jsem jedinečný a jako jedinému mi v lidské podobě vršek hlavy nezdobí vlčí uši, jinak bych měl problém. Nevím, jestli by mě napadnul nebo by jen běžel za lovci a řekl, že mě viděl, ale i tak jako tak by to byl průšvih. Už jen to, že se musíme každých pár dní stěhovat, aby nás lovci nenašli, tak kdyby to přišlo o dva dny dříve, tak by to byl průšvih. Spoustů věcí bychom museli nechat na místě a utéct a vracet se zpátky by bylo moc riskantní.
Dojdu pomalu do tábora a sednu si vedle Baekhyuna, který zrovna zašíval díru na svojí košili.
"Kde jsi byl?" nepodívá se na mě a vyjekne, když se píchne do prstu, znovu, to poznám podle toho, jak má prsty na rukách oblepené náplastmi.
"Jen jsem se šel podívat k jezeru…" špitnu a on nakrčí nos a nahne se ke mně a začne mě očuchávat. Vezmu si levandulové mýdlo, které dělal jeden z našich vlků, Mark, a začnu se s ním rychle potírat, abych překryl lidský pach.
"Zajímavé." celého si mě podezřívavě prohlédne, ale pak zakroutí hlavou a věnuje se zase své činnosti. Oddechnu si. Nejde o to, že by to bylo nějak trestné nebo tak, přece jenom jsem alfa téhle smečky a můžu si defacto dělat co chci, můžu si vymýšlet pravidla a měnit si, jak se mi zlíbí, ale už jen co se týče lidí…je důvěra členů naší smečky na vlásku, tolik nás zabili a my jim přitom nic neděláme…většina se cítí ukřivděně. Lovci si hrají na hrdiny, ale ani nepoznali, že se tu už několik let potulují dvě smečky krom jedné, že jedna lidi nezabijí. Ale na jednu stranu, s naší pověstí a minulostí, kdo by s námi chtěl dobrovolně zapříst hovor a zeptat se na pár věcí. Přece jen nepřijdete za vlkem, který je větší než vy a nejste jako 'Čau, jak se vede?'. zakroutím hlavou a povzdechnu si. Vidím všechny, co byli na dnešní stráži, jak se jdou konečně najíst a vyspat a na jejich místo nastoupí jiní, kteří budou hlídat naše bezpečí.
Trhnu sebou, když uslyším ochraptělé vytí a všichni hlavou trhneme na stranu, kde se po chvíli vynoří velký šedý vlk, který je ale bez uší.
"Ahoj," přemění se a prohrábne si vlasy a upraví si je. Sedne si vedle nás a usměje se. "musím hned zpátky, ale mám informaci, Jackson se chystá táhnout na severní část lesa k slunečnímu vodopádu, takže je to tady na pár dnu ještě bezpečné, teď bych se nepřesouval," vychrlí ze sebe rychle a usměje se a pořád očima střihá k obloze, aby kontroloval čas. "musím zase zpátky, dám vám vědět zase za pár dnů nebo když se něco bude dít." mrkne na nás a rychle se zvedne a opět se přemění a štěkne na nás ještě na pozdrav a pak se rychle rozeběhne pryč. Všichni si očividně oddechli s tím, že se dneska klidně vyspí a začali se uvelebovat.
"No, já jdu taky spát a ty bys měl taky, zítra musíme nalovit zásoby a natrhat léčivé byliny, a navíc víš přeci, že musíš do vesnice…potřebujeme nové nádoby na jídlo, potřebuju látku na to, abych nám ušil nové oblečení, Xukun potřebuje svoji medicínu na to podráždění a Zhangjing si stěžuje že nemá už co číst." zadívá se na mě Baekhyun.
"Ty nám budeš šít oblečení? Snad Zhengting, ne?" pozvednu obočí a on mě praští do ramene.
"Tak spinkat!!" přijde k nám Minhyuk a svalí se vedle mě.
"Proč nejdeš spát na svoji deku?" zamrkám na něj. Ne, že by mi to vadilo. Noci jsou studené a jak Baekhyun říkal, nemáme látku, jak na oblečení, tak na deku.
"V té mojí jsou blechy." řekne nevině. Vytřeštím oči a na chvíli vše utichne, veškerý šramot konverzací kolem nás oněmí a je slyšet jen cvrček, jak někde skřípe, než se ozve hlasitý jekot. Všichni vyskočíme na nohy a začneme se drbat.
"MINHYUK!!" vyjeknu a začneme ze sebe svlékat oblečení a házet ho do ohně a pak se rozeběhneme nahatí do jezera. Blechy jsou nejhorší, jakmile je někdo z nás má, tak se jich celá smečka nezbaví na několik měsíců. Nedávno je měl právě Xukun a měl jich tak moc, že si v záchvatu rozkousal kůži. Teď se mu složitě hojí a jako člověk má na stehně velikou jizvu. Všichni se v jezeře potopíme, tak abychom blechy spláchli a budeme doufat, že to postačilo. Já vylezu jako první a oklepu se. Začnu se prohlížet, ale nic černého a malého po mě neleze. No, v té tmě to není nic moc vidět, ale budu doufat. Vezmu si z rance poslední oblečení a všichni ostatní to samé a pro dnešek si teda usteleme na zemi, zatímco se Minhyuk hihňá…
Druhý den proběhne přesně tak, jak Baekhyun plánoval. Hned ráno nalovíme zvěř a pak se ostatní vydají trhat byliny a já zatím vezmu zlaté oblázky, které Zhangjing a Zeren vylovili z řek. Hemží se to tady jimi a lidé za ně dávají samé užitečné věci. Nevím, co vidí na těch lesklých oblázcích, ale dokud za ně dostaneme, co potřebujeme, tak je mi to asi jedno. Opatrnými kroky se vydám do města. Je to spíš taková větší vesnice, která je ale obehnaná vysokými hradbami, kolem brány, kterou musím projít, jsou stráže, ale tvářím se normálně a oni mě nechají v klidu projít. Cesta do města je na několik hodin, ale vyrazil jsem brzy ráno hned po lovu, takže kolem poledne jsem na místě.
Na tržišti se to hemží lidmi. Obchodníci u svých dřevěných stánků vykřikují nabídky, zatímco se kolem ozývají podkovy narážející na dlážděnou zem a lidé, kteří uskakují a vykřikují svoje odpovědi na nabídky obchodníků. Já se proderu ke krejčímu a začnu si u něj objednávat několik svazků látek a nití a nových jehel. Řekne mi, že to bude mít za hodinu připravené a já zatím projdu ostatní. Dojdu k bylinkáři, který mi dá speciální kožní mastičku na Xukunovu jizvu, aby se aspoň zahojila, když ne zmizela. U písaře vezmu nové vydání jednotlivých spisů a knížek, které má Zhangjing rád, a kterými si krátí čas. Nakonec si musím koupit ve stájích vozík, abych vůbec dorazil domů a pak se staví ještě pro už připravenou látku. U hrnčíře vezmu několik džbánů a poklic, abychom si mohli skladovat jídlo a vše naskládám do vozíku. Cestou můj neposedný nosánek ucítí vůni masa a já nakouknu do řeznictví. Srnčí a jelení maso je dobré, ale…mají tu hovězí a husí a další maso, které ani neznám jehož vůně mě láká. Podívám se, kolik mám ještě oblázků a mlsně se olíznu. Řezník na mě vyjeveně kouká, když mu řeknu, co všechno chci, ale nakonec přikývne a vše mi dá a usměje se, když mu dám deset zlatých oblázků. Jídlo a vše ostatní pro co jsem přišel mám a já se zapřu o madlo a rozjedu se s vozíkem zpátky domů. Je to tíha, ale je to zásoba, tak na měsíc, a to stojí za to. Když jdu hlavní cestou zpět do vesnice Kraterkov, která je u nás nejblíže a kde sídlí menší odvětví lovců vlků, tak míjím nespočet lidí. Někteří se na mě usmějí a pozdraví mě a já jim pozdrav oplácím se stejným úsměvem a v duchu si tak říkám. Co nás od nich tak liší. To, že jsme vlci? Já jsem vlk a lidé to nevědí. Nakládají se mnou jako s člověkem a já se cítím jako bych patřil jak sem, tak do lesa. Zakroutím nad tou blbostí, co mám v mysli hlavou a pak se rozejdu rychleji, když vidím, že do západu slunce zbývá necelých pět hodin. Vzpomenu si na to, že jsem slíbil, že dnes budu u jezera a rozeběhnu se. No, běžím jen chvíli, než se unaveně rukama opřu o kolena a hlasitě a unaveně oddechuji.
"Už jsi zpátky?" usměje se na mě Baekhyun, když přijedu s vozíkem a unaveně se valím do trávy. Všichni se s výkřiky dárečkyrozeběhnou k vozíku a začnou si vybírat věci, co buď chtěli anebo se jim líbí. Děkují mi a já jen unaveně máchám rukou. Teď bych si dal srnku anebo dvě anebo oh bože to maso! Nadšeně vstanu a začnu ze sáčků vyndávat kusy masa a vzduchem se začne linout vůně a já slyším udivené ooooh a nadšené aaaah a společně začnu všem rozdávat kusy masa. Přeměníme se do vlků a začneme maso nadšen jíst. Ne, že bychom to nejedli jako lidi z etikety nebo tak, ale naše těla nedokážou v lidské podobě syrové maso strávit. Mlsně se olíznu a s pocitem euforie a nadšení se dívám na ostatní, jak jsou šťastní. Přeměním, když mám pocit, že jsem všechno maso strávil, tak drbnu do Baekhyuna s tím, že se jdu projít. No, zase se pokouší šít než mu to Zhengting sebere s tím, že akorát ničí látku. Dojdu pomalu k jezeru a tentokrát se nesvleču a jen si sednu na zem a zadívám se na nebe, kde sice měsíc už ubývá, ale i tak pořád jeho část září do modra a já si povzdechnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 4. července 2018 v 17:56 | Reagovat

Nechci malovat čerta na zeď, ale nepoznačil si Changkyun Kihyuna, když ho zachraňoval? Myslim to tetování...
A Kayee je pěkný pako. Řekla bych, že menší lekce z chování by mu neuškodila...
Moc se těšim a netrpělivě čekam na další úžasný díl. Děkuju ;-)
PS: Byl by další díl Jealousy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama