Blue full moon || 3. kapitola

6. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon





Kihyun
Celý večer jsem myslel na to, co se stalo. Cítím se nevím, proč divně a do toho ten stonek na mých zádech. Všechno mi to přijde divné a zvláštní. Jedna moje část jako by mi říkala, abych tomu věnoval pozornost, abych to nějak řešil, ale vykašlu se na to a nechám to být. Nechám věcem volný průběh.
Po koupeli se vydám hned do postele a usnu možná méně než do sekundy. Vlastně je to po dlouhé době, co se mi zdáli pěkné sny. Od toho, co se stalo rodičům jsem měl jen dva průběhy nocí - buďto bezesné anebo noční můry. A najednou jsem měl pěkný sen, i když jsem si na něj ale po probuzení snažil vzpomenout, tak to nešlo. Ale vím, že byl pěkný, to vím a nějakým způsobem mě to hřeje u srdce.
Dokonce vstávám z postele s nevídanou energií, opravdu se cítím jinak. Možná to bude tou změnou počasí, léto je v plném proudu a pomalu sílí, všechno je víc a víc zalito sluncem. Nejspíš to bude to teplo, to, jak je všechno kolem krásně rozkvetlé, že se najednou cítím v lepší náladě. V tomhle světě není žádné jiné vysvětlení, v tomto světě není nic, díky čemu by se člověk mohl cítit tak krásně, na to už jsem přišel. Jediné, co dokáže člověka nějakým způsobem potěšit je právě počasí.
Vylezu ze svého pokoje, Chanyeol je už taky vzhůru a společně jdeme na snídani jako každé ráno, stalo se to nějakou rutinou. Většinou se mu pusa po cestě na snídani nezastaví a já ho za to většinou sekýruji, protože mám potom hned od rána hlavu jako včelí úl. Ale teď…nechám ho mluvit a sám se cítím, že jsem myšlenkami ztracený jinde, ale kde? Moje myšlenky kloužou ke snu, snažím se vybavit si o co v něm šlo, ale jediný střípek, který si pamatuji byl ten, že jsem se v temnou noc díval na modrý úplněk. Ale nevím, kde jsem byl, s kým, jestli sám a proč jsem tam byl. Je to všechno opravdu divné, ale naštěstí na to pak nemám ani pomyšlení. Během snídaně přiběhne Yugyeom s hlášením, že kousek od nás napadli vlci vesnici, takže ani nedojíme vezmeme si zbraně a rychle se tam vydáme. Po cestě nás na nádvoří čeká skupina lovců pod vedením Yixinga, kteří se rozběhnou hned s námi.
"Po ránu tolik sportu, tu snídani vybleju." Zasměje se opodál Yanjun a s hýkáním se snaží běžet. Tak nějak ignoruji vtipy ostatních, někdy až žasnu nad tím, jak si někteří lovci dokážou dělat legraci ve chvíli, kdy běžíme do boje. Ne, lžu sám sobě, moc dobře vím, proč to dělají. To proto, že neví, jestli se vrátí zpátky. Žertují, smějí se a mluví celou cestu…aby na ně ostatní vzpomínali v dobrém, kdyby se neměli vrátit.
Je to věc, kterou má v mysli každý lovec, a nejen my i obyčejní lidé. Protože nezáleží na tom, jestli jde člověk do boje anebo jestli jde jen tak někam. Nevíme, kdy a jak umřeme. Kdykoliv každého z nás můžou napadnout a zabít vlci. I to, že je náš hrad veliký, i to, že je nás lovců dost, i to nám nedává ochranu. I to neznamená, že nás skupinka vlků nemůže přijít pozabíjet. A nejsem jediný, kdo na to myslí, kdo myslí na to, co budeme dělat, až vlci budou mít tolik síly, že to dokážou, že se nás přestanou obávat a rozhodnou se nás vyvraždit. Proto je jedním z pořekadel lovců to, abychom každý den žili jako by byl náš poslední. Protože nevíme, který den bude naším posledním.
Doběhneme do vesnice a vlci tu ještě jsou, slabší lovce a nováčky pošleme pro raněné a na ochranu lidí a my ostatní se pustíme do boje. Je jich tu asi pět, z toho tři nás zabavují, než se vrátí ostatní dva a pak nás přeskočí díky výhodě jejich výšky a začnou běžet jinam. S Yixingem, Shownu a Chanyeolem neváháme a vydáme se za nimi, ale nemáme šanci je vyhnat, jejich výhoda běhu po čtyřech je činí rychlejšími a my to po velké vzdálenosti musíme vzdát, protože už ani nevidíme směr, kterým běželi.
"K sakru!" vrazím pěstí do hlíny.
"Hyung, nešlo s tím nic udělat. Nemohli jsme je dohonit." Snaží se mě Chanyeol uklidnit, když začnu nadávat ve víru nezdaru. Jen si něco odfrknu a vydáme se za ostatními zpátky do vesnice, začneme pomáhat raněným a pomáháme vesničanům s pohřbíváním mrtvých. Vidět všechny ty mrtvé…tedy ty, co nebyly úplně sežráni, ale byly pouze napadeni…vidět jejich rodiny, jak to pláčou a trpí, vidět děti, jak se s pláčem ptají uplakaných matek, proč už tatínka neuvidí. Myslím, že na tenhle pohled se nedá zvyknout, nejde to a nikdy nepůjde. Zatnu ruce v pěst, když se vydáme zpátky na hrad, někteří z nás jsou zranění, většina znechucená chováním vlků a jejich krutostí. Od Jacksona si to samozřejmě na poradě vyslechneme, že se málo snažíme, že jsme je neměli nechat uniknout…uvědomuje si, že nemáme vlky, jak dohonit? Uvědomuje si, že i kdybychom sedli na koně a vyrazili za nimi, tak se to rovná sebevraždě, kdybychom je pronásledovali až do jejich sídla? Pokud nás chce všechny poslat na smrt, ať nás raději zabije tady, než abychom se stali potravou vlků.
Po hádce s ním se převléknu a vydám se k jezeru. Kolem jezera se rozhlédnu, vypadá to, že tady není. Ale pak se překvapím, když ho zahlédnu, jak leží v trávě. Opřu meč o kámen a pomalými kroky se vydám k němu, vypadá jako by spal. Opatrně si k němu dřepnu a krátce si ho prohlédnu. Vlasy mu v mírném vánku lechtali obličej, vypadal, že oddechuje tak spokojeně a když pohledem sjedu na jeho plné tváře, tak cítím, jak moc se jich chci dotknout. A tak se pro sebe zasměju a ukazováčkem dloubu do jeho tváře, dokud nenakrčí nos a nezačne pomalu otvírat oči. Zamžourá proti ostrému slunci a chvíli to trvá, než se zorientuje, nakonec jeho oči spočinou na mě a koutky se mu pohnou do mírného úsměvu.
"Ahoj." Usměju se a mrknu na něj, stáhnu svůj ukazováček z jeho tváře a počkám, než se protáhne a dostane do sedu.
"Ahoj." Jeho modré oči byly tak krásné. Tak zajímavé. Jako by mě už jen tím, že do jeho očí koukám, unášel úplně do jiného světa, úplně odlišného a opačného od tohohle krutého světa, ve kterém se nacházíme. Jeho oči mi připomínali tu nejkrásnější studánku, jeho pohled byl tak čistý, čím déle jsem se do jeho očí díval, tím víc mi nabíhala husí kůže. "Bál jsem se, že nepřijdeš." Sklopí hlavu a šeptne to, překvapeně se na něj zadívám a pak se usměju.
"Slíbili jsme si to, ne?" mrknu na něj a zasměju se. "Půjdeme plavat?" zamrkám v očekávání a on hned přikývne. Začnu se svlékat a oblečení si pokládám na kámen, o který mám opřený meč. Očima střihnu k němu a prohlédnu si jeho tělo, ne, tohle bych opravdu neměl a radši svoje oči upřu na vodu v jezeře.
Oba dojdeme do vody a úlevně vydechneme. Jsem rád, že nejsem jediný, komu takhle voda přináší útěchu a relax.
"Ani jsem se ti nepředstavil, promiň. Jsem Kihyun." Natáhnu k němu ruku a dlouze se na něj zadívám. Pokyne hlavou a taky se usměje. Pomaličku mi podává ruku, dokud se naše ruce nedotknou a mnou projede spoustu zvláštních a neznámých pocitů, když se naše ruce při potřesení pevně sevřou.
"Changkyun." Šeptne a já mám chvíli pocit jako by to cítil taky, ačkoliv ne, to je nepravděpodobné navíc…tohle určitě nic neznamená, prostě jsem asi jen unavený a moc přemýšlivý a potom z toho všeho mám pocit, že mám nějaký pocit. Jo. Pocit mít pocit. To je super pocit.





Changkyun
Stáhnu překvapeně ruku, ale nedám na sobě znát to, že mě to mravenčení nezaskočilo. Jako bych dal na chvíli ruku do ohně a hned na to ji zchladil ve vědru vody. Pocit jako když hořím a zároveň se třesu zimou. Viděl jsem, jak i jeho tvář se na chvíli zarazila v překvapení, ale pak se usmál a začal plavat. Usmál jsem se a různě jsem se potápěl a blbnul ve vodě. Za celý horký den, kdy jsem měl tolik práce mi to přijde jako osvobození. Po dlouhé době plavání oba doplaveme na břeh a začneme se sušit, abychom se mohli obléknout. Ještě dlouho spolu sedíme pod zapadajícím sluncem. Díváme se na ten zlom dne a noci. Na to, kdy slunce políbí sem a dá nám sbohem a nastoupí chladná noc. Když vidím, jak k oblakům stoupá měsíc, tak sklopím hlavu. Nechci ho vidět.
Oba se zadíváme na druhou stranu jezera, když se v dálce ozve hlasitá ozvěna vytí, které bylo ještě o něco dál. Celý se napřímím a zarazím se. Jsou blízko? Podle délky, hlasitosti a celkově podle vytí jsem poznal že to je výzvědný vlk. obhlíží terén a hledá další možné vesnice, potravu a místo kde by mohla smečka spát. Krvelačná smečka, dalo by se říct hlavní smečka má stálé doupě, kde sídlí starší a řádově vyšší vlci, kterým nosí ostatní potravu. Nikam se nepřesouvá. Jen vždy vyšle menší nebo větší skupiny, které obhlížejí terén a nové vesnice, aby tam pak poslali útočnou smečku, která naloví potravu. To znamená, že v blízké době napadnou naší vesnici. Povzdechnu si a sklopím hlavu. Podle toho, jak nahlas vlk vyl, tak typuji, že další skupina je tak 70 km vzdálená. Pokus při tom loví a obhlíží terén, tak tu budou za tři až čtyři dny.
Zadívám se na Kihyuna, který vzal do ruky pevně svůj meč a začal se rozhlížet.
"Sem nepřijdou." zakroutím hlavou a on se na mě překvapeně podívá.
"Jak to víš?" zasune meč do pouzdra a položí ho vedle. Odkašlu si a zadívám se na oblohu.
"Vidíš ty rostliny? To jsou vlkobije, je to něco, co vlky odpuzuje." usměju se na něj. No, je to tak jen napůl pravda, Vlkobije se jmenuje, ale je to jen pověra, mě dokonce voní.
"Ale prosím tě, to je jen pověra, nechceš mi říct, že beze strachu žiješ v lese a máš kolem chatky Vlkobije a myslíš si, že jsi v bezpečí, že ne!" vyděšeně se na mě zadívá a já se překvapím, když tohle zná. Tohle…většinou ví lovci nebo ti, kteří se o vlky zajímají, jenže těch je málo. Obyčejní lidé si opravdu Vlkobije kolem domu sází. Uhnu pohledem a podrbu se v zátylku."Oh, panebože, Kyunnie." plácne se do čela a povzdechne si. "To je jako bys pověsil kus masa a dal před to vidličku!" vyjekne a já si představím jeho metaforu, jak jako vlk jím maso vidličkou a zasměju se a on do mě dloubne s tím, že to není nic k smíchu.
Oba sebou trhneme, když uslyšíme další vytí, tiché a tentokrát z naší strany jezera a já moc dobře vím, že je to Baekhyun.
"Pojď, půjdeme domů, začíná to tu být nebezpečné," zvedne se a zvedne tak i mě a usměje se na mě. "nemám tě doprovodit nebo tak něco, aby se ti něco nestalo." špitne a já na něj překvapeně zamrkám a pak zakroutím hlavou.
"Nestane, neboj," zakroutím hlavou a on mě pohladí lehce po ruce. "uvidíme se zítra?" špitnu a zamrkám na něj.
"Rád bych, Kyunnie, ale musím jen do Lachtaferova, abych nabral zásoby." povzdechne si a já vytřeštím oči.
"A-Ale to je týden cesty." zakňučím, jako vážně a zacpu si pusu, ale on to nepostřehne a zasměje se.
"Ne, když jedu já, tak je to na pět dní, ale pátý den mě tu čekej." mrkne na mě a pak se rozeběhne pryč. Mávám mu ještě nějakou dobu, dokud neucítím ránu v rameni a celý sebou trhnu, když uvidí Baekhyuna. Chce něco říct, ale nakrčí nos a já ve strachu uskočím bokem, tak že skončím ve vodě.
"Uf, poloh, to jsem se lekl, pááni, to mi nedělej, hahahaha." začnu na sebe šplíchat vodu. Vidím jeho hodně nechápavý výraz, a to, jak se mu koutky cukají.
"To je, um, jedno, no, nebudu to řešit, volal jsem na tebe, Zhangjing a Zhengting mají problém." povzdechne si a já se rozejdu za ním, zatímco on se v lese přemění na vlka. Rozhlédnu se a pak se také přeměním a rozeběhnu se do tábora a zarazím se, když všude létají deky a kameny a zajíci a já nevím, co všechno. Když pak vidím, jak se na sebe ti dva rozeběhnou jako vlci, tak mezi ně skočím a na oba výhružně zaštěkám. Něco vykviknou a pak se na mě zadívají. Všichni tři se přeměníme.
"Tak co je za problém." povydechnu si a přesně vím, o čem to bude.
"Zhengting řekl Zhangjingovi, že má jíst míň, jinak nám vše sežere, natož mu vzal Zhangjing jídlo a snědl mu ho." povzdechne si Xukun a dělá jako by se sám kvůli tomu neporval. Protočím oči, bože jejich problémy bych chtěl mít.
"Jídla je dost, tak není důvod Zhangjinga omezovat a ty se kvůli tomu nemusíš hned rozčilovat a vy dva se přestaňte prát." povzdechnu si a lehnu s na nové deky a nasaji vůni, ničeho, protože moje deka je přeci jen nová a není nasáklá ničím jiným než pachem výroby. Usměju se a spokojeně se uvelebím a usnu. Následující dny jsou docela jednotné. Lovíme, hlídkujeme a různě se bavíme.
"Není čas na to, abychom se přesunuli?" zadívá se na mě Baekhyun.
"Pořád čekám na to, jaký má Jackson plány, podle toho se rozhodnu." pohladím ho po vlasech, když vidím, jak je nervózní z toho, že tu budeme déle. Vím, že je Baekhyun bojácný a vím, že by se rád přesouval každý den jen proto, aby nás lovci nenašli. Snažím se ho aspoň lehce uklidnit a on přikývne. Je v klidu do chvíle, než se ozve chraptivé vytí. Oba hlavou trhneme směrem, odkud se ozývá dusot tlapek a z keře vyskočí naše spojka.
"Wouwowuuu," přemění se a mrkne na nás. "Jackson je na tahu, má v plánu vzít les útokem, protože se teď útočilo na hodně vesnic. Začne od západu, od černého lesa, myslí si, že proto, že je temný, tak tam budete, potrvá mu pár dnů, než se od západu dostane k vám, ale radši bych se přesunul. Zkusím ho nasměrovat jinam, přesuňte se k soutoku, tam teď nepůjde a já ho navedu horám." mrkne na nás a pak se přemění a se zaštěkáním se rozeběhne.
S Baekhyunem se na sebe podíváme, je nebezpečné se přesouvat teď hned, náhlý pohyb by mohl vyvolat, že si to Jackson rozmyslí. Bude lepší počkat, než se vydá do černého lesa a pak se přesunout. Povzdechnu si, když vím, že to bude jen pár dnů, kdy se budu moct dívat na klidnou vodní hladinu…na to, jak si v ní Kihyun plave. Při vzpomínce na něj se usměju. Ještě zbývá den, už zítra. Usměju se a přeměním se s tím, že se jdu zchladit do vody. Doběhnu k vodě a skočím do ní jako vlk a začnu se ráchát a po chvíli vylezu a oklepu se. Z vody se ještě napiji a pak si jako vlk k vodě lehnu. Nechám svou srst vystavenou chladnému měsíčnímu svitu a zadívám se na vodní hladinu a pořád přemýšlím nad tím…jaké to je mít někoho rád tak moc, že s ním zůstanu do konce života. Jsem tak zabraný do přemýšlení, že když uslyším zapraskání, tak je už moc pozdě. Zvednu hlavu a zastřihám ušima a vytřeštím oči, když uvidím Kihyuna. Panebože, co tu dělá? Oh…oh můj bože. Zůstanu ležet, abych ho nevyděsil ještě víc, ale vytřeštěně na mě hledí. Jako by nevěřil, že jsem skutečný, jako by si myslel, že jsem přelud. Vidím, že se rukou ohnal po boku, ale pak zanadával, když zjistil, že nemá meč. Zvedl jsem se na nohy a on se ještě víc překvapil nad mou velikostí. Jsem ještě větší než ostatní vlci, takže pokud nějaké už viděl tak i tak je překvapený. Udělám k němu pár kroků, ale pak se zarazím, když vidím, jak sebou cukl, aby udělal krok dozadu. Sklopím hlavu a hlasitě zavyju, pak se na něj zadívám, nemůžu ho nechat jít…řekne lovcům, že mě viděl, ale zase mu nemůžu ublížit…je to přeci Kihyun. Rozhodnu se proto, že hlasitě a výhružně zaštěkám a pak vyskočím na nohy a rozeběhnu se pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 6. července 2018 v 13:52 | Reagovat

Proč se to všechno tak komplikuje? Mohli si v klidu užívat, mohli se vzájemně poznávat a více se zbližovat, jenže je všechno jinak...
Jsem moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju :-D
PS: Další díly Jealousy vycházet nebudou?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama