Blue full moon || 4. kapitola

8. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon





Kihyun
Opařeně stojím na místě a koukám na místo, kde byl ten vlk. Cítím, jak se celé moje tělo třese a nakonec se mi podlomí nohy a já spadnu do trávy na zadek. Tohle nebyl obyčejný vlk…jen jediný pohled na něj mi stačil, abych věděl, že je jiný než ostatní. Najednou mi přijde, že má Jackson možná pravdu, že…bože, nad čím to přemýšlím, je jasný, že je to ten vzácnej vlk.
Lehnu si do trávy a koukám na měsíc, co mám sakra dělat? Proč mě nenapadl? Proč jsem měl pocit, že mě nechce napadnout?
Kdykoliv vidím nějakého vlka, cítím z něj tu chuť po krvi, ten pach smrti, ale z něj…necítil jsem to, jejich oči nevyzařovali tu hrůzu a touhu po krvi. Ta průzračná a neobyčejná modrá barva jeho očí…jako bych se do těch očí už díval. Jako bych ty oči důvěrně znal, co je to za pocit?
Ne, Kihyun, teď si musíš rozmyslet, co uděláš. Pokud to Jacksonovi řeknu, že jsem ho viděl, tak nastane peklo. Zase všichni pojedeme nonstop, budeme ho hledat, bude všude rozruch a spousta z nás umře. Bože, na co to myslím…neměl bych myslet na tuhle druhou možnost, ne, jsem přece…jsem lovec.
Hodinu, možná víc přemýšlím, co dělat, ale nakonec se vrátím do tábora s jasnou myslí. Ačkoliv se to ve mně pře s ohledem na to, jakou zášť chovám k vlkům skrz moji rodinu, i přes to se rozhodnu, že to nikomu neřeknu. Ten vlk, ať už je cokoliv zač, mě nechal žít, nenapadl mě, nezranil a odešel…cítím se jako bych měl proti němu dluh, který splatím tím, že mu dám šanci a neřeknu nikomu, že jsem ho viděl. Bože, cítím se jako idiot, jsem lovec vlků a nechám vlka uniknout a nikomu to neřeknu…ale ne, podle jeho vzhledu a jeho výšky…mohl mě zabít jako nic, mohl mi ukousnout hlavu jediným pohybem, mohl mě rozervat na kusy během vteřiny, ale neudělal to. Fajn. Tak má šanci, šanci, aby šel někam pryč a aby se už neukazoval a dával si na lovce pozor.
Jen co po koupeli ulehnu do postele tak víc a víc přemýšlím. Je možné, aby ty zvěsti byly pravda? Je to už dlouho, co se k nám takové řeči dostali, řeči o tom, že v lesích není jen jedna skupina vlků, že by měli být dvě. Jedna co vraždí a jedna skupina vlků uprchlíků, kteří lidi nezabíjejí. Vždycky mi to přišlo jako blbost, přece vlk jako vlk, ne? Ale po tom dnešním kontaktu…jako by se ve mně něco hnulo, jako by mi jedna moje část našeptávala, že ty dvě skupiny jsou a že jsem měl tu čest setkat se s jedním z těch hodných vlků. Bože, co to se mnou je…to je moje fascinace nad vlky větší než zášť z toho, co se stalo rodičům? To mě ty chlupatý potvory zajímají víc, než to, co se stalo? Ne, neměl bych si nalhávat, že pokud mám kromě uklízení nějakou úchylku, tak jsou to právě vlci…tolik jsem se snažil sám před sebou si nalhávat, že mě po vraždě rodičů přestali vlci zajímat, ale je to právě naopak. Ačkoliv o ty krvelačné bestie jsem se zajímat nechtěl, stejně mě vždy fascinovalo zkoumat, jak asi přemýšlejí…zkusit uhodnout jejich kroky, přemýšlet, jaké budou jejich další pohyby. Ale po tom, co jsem viděl toho bílého vlka…jako by se mi vrátila ta fascinace z toho období, kdy jsem byl malé dítě. Kdy jsem vlky obdivoval.
Potřebuju psychiatra.
"Hyung, nad čím pořád přemýšlíš?" drbne do mě Chanyeol u snídaně a já se vytrhnu z myšlenek a zakroutím hlavou.
"Jen tak…různě." Odkašlu si. Cestu do a z Lachtaferova mám za sebou a dneska budu moct jít večer za Kyunniem. Ačkoliv…co když tam bude ten vlk? Co když tentokrát nebude hodný? Co když nás zabije oba dva? Prohrábnu si vlasy a po snídaně dojdeme do obrovské síně, kde máme jako všichni lovci důležitou poradu.
Znovu nám všem Jackson zopakuje svůj plán, že začneme s útokem na Temný les. Ten člověk je opravdu…jeho teorie, že Temný les je temný, což znamená, že tam vlci určitě budou…nevím proč, při těch slovech se sám pro sebe uchechtnu - to je opravdu argument za všechny prachy. To je jako vlkobijce…jen proto, že se ty kytky takhle jmenují si lidé myslí, že jimi odeženou vlky. Nebo že se k jejich domu nebudou přibližovat…to jsou blbosti opravdu. To je jako posledně, když se jedno místo asi 100 km od našeho sídla jmenuje Vlčí skála…dělali jsme tam zátah asi týden každý den jen proto, že je to Vlčí skála a tam přece budou žít vlci…no, samozřejmě, že tam bylo tak velký hovno a ne vlci, ale nikdo to tomu blbovi nedokázal vysvětlit a celé ty dny jsme každou noc šlapali 100 km ke skále, kde jsme čekali na vlky, odpoledne jsme šlapali zase zpátky a v noci nebo spíš nad ránem jsme šlapali zase tam. Nebýt mě a Yixinga, když jsme vletěli na Jacksona, že to takhle nejde, že jsou všichni nevyspaní a vyčerpaní, že mu na to sereme, tak by jsme tam možná chodili do dnes.
Celý den probíhá jako obvykle, obcházíme vesnice, prošetřujeme místa, která nám někdo nahlásí s tím, že tam viděl vlky, jako vždy jsou to plané poplachy, takže obhlídneme obvyklou trasu lesa a pak dojdu s Chanyeolem do města, pro nějaké zásoby, jelikož na nás vyšla řada.
Večer se konečně převléknu z pracovního a dojdu k zrcadlu, abych se zadíval na svůj stonek na zádech.
"C-Co to sakra." Vyjeknu, když už to není jen stonek, ale je tam dokonce jeden okvětní lísteček. To se jako celé samo mění? Nehledě na to, že ten lísteček začíná mít lehce namodralou barvu a mě ta barva začíná být povědomá. Bože, je nějaký vysvětlení pro to, co se děje? Obléknu se a za pas si dám malou dýku. Nechci sebou brát meč, když budu s Kyunniem, ale zároveň…přece jen tam posledně byl vlk, takže jen pro případ, že by tam byl a rozmyslel si to, co udělal minule a tentokrát nás chtěl zabít, tak ať se mám čím bránit.
Ještě zaúkoluju Chanyeola, ať mi zajde za knihovníkem do města a sežene mi od něj nejnovější spisy o vlcích a ať mi sežene nějaké zápisky nebo spisy o vzácných vlcích. Sice si něco nechápavě mrmlá a snaží se ze mě dostat na co to chci, ale odbiju ho a vydám se k jezeru. S každým krokem cítím, že se na Kyunnieho těším…neviděli jsme se skoro pět dní, byly to pro mě jako muka. Ačkoliv je to zvláštní, nikdo mi tak rychle nepřirostl…k srdci? Možná je to až moc silné slovo, ale nevím, jak jinak to popsat, protože nikdy jsem neměl takové nutkání být v něčí přítomnosti jako právě v jeho.
K jezeru skoro až doběhnu, Kyunnie seděl na kameni u jezera se svěšenými rameny, měl velmi zvláštní výraz. Napůl smutný, napůl vyděšený, opravdu v jeho obličeji bylo spoustu emocí.
"Ahoj, Kyunnie." Dojdu k němu a usměju se. Překvapeně zvedne hlavu a pak hned uhne pohledem a jeho nervózní polknutí se ozvalo snad celým lesem. Co se mu stalo? Proč je tak nervózní?
"A-Ahoj, K-Kiki…" špitne a já se překvapím. Zajímavé, když mi Kiki zkoušel říct Chanyeol, tak jsem mu dal pěstí, že svým pádem na stůl ten stůl rozbil, ale jakmile to řekl Kyunnie, tak…mi to nevadí.
"Co se stalo, proč se tak tváříš?" zamrkám na něj s obavami a strachem. "Ublížil ti někdo?" svraštím obočí s postojem, že jsem připravený se kvůli němu pobít. Chvíli uhýbá očima mezi mnou a jezerem, nakonec z něj dostanu to, že mu bylo smutno, i když mi přijde, že přede mnou něco skrývá, ale nechávám to být. Asi se mi to zdá, přece jen, kdyby se něco stalo a on mi to chtěl říct, tak mi to řekne.
"Jdeme plavat?" uculím se a on se nakonec taky usměje, otočím se k němu zády a začnu se svlékat, když si svléknu tričko, složím si ho a otočím se k němu abych si tričko dal na kámen, tak vidím, jak se mi vytřeštěně dívá na záda…no, ehm, to asi ta kytka. No, ehm, raději bych se k tomu nevyjadřoval, protože je opravdu zajímavé, že ehm…tvrďák jako já má na zádech tetování kytky? Oh, shit.
Rychle se svléknu a skočím do jezera šipku, zatímco on pořád vytřeštěně kouká do jednoho místa.
"Proč tam pořád stojíš." Zasměju se a šplíchnu na něj vodu, dokud sebou celý necukne a nezakroutí hlavou.
"To nic." Zadívá se na mě a nakonec si vleze do vody za mnou a my chvíli jen tak plaveme a pak chvíli děláme ve vodě blbosti.





Changkyun
Překvapeně hledím na jeho záda a přemýšlím, zda mě šálí zrak, nebo je to jen špatný odlesk světla nebo…má jen velice podobné tetování. Rozhodně to nemůže být Květina…a rozhodně to nemůže být TA květina…četl jsem o tom. O spřízněných duších, prý existují jen ve spojení s měsíčním vlkem, u ostatních jsou to jen hezká slova, ale nejsou pravdivá. Opravdové spřízněné duše může mít jen měsíční vlk a pozná se to tak, že se na zádech jeho spřízněné duše začne dělat květina. Nejdřív to začne stonkem, pak začnou rašit okvětní lístky, za každé setkání jeden, říká se, že až bude květina kompletní, tak je spřízněná duše zamilovaná. Říká se jí nějak kýčovitě, určitě něco jako květina osudu, nejsem si jistý, ale určitě to bude vědět Zhangjing, ten ví o naší vlčí historii vše a vše o legendách.
Kihyun se na mě dívá, jestli náhodou nemám v plánu se utopit, když zničeno nic přestanu plavat. Pořád se pohledem vracím na jeho záda, dokonce ten lístek má namodralou baru…moji barvu, a když se pořádně zadívám, tak vidím, jak tam pomalu roste druhý lístek. Normálně, pokud si tu legendu dobře pamatuji, trvá jedné takové květině vyrůst až půl roku, někdy i více, jeden okvětní lístek se ukáže za každé setkání, ale aby vyrostl do celé velikosti a aby se ještě zbarvil…to trvá dlouho. Ale u něj…jde to moc rychle, až moc rychle. Zakroutím hlavou a spokojeně s ním plavu, dokud se nerozloučíme. Chvíli na sebe koukáme a ani jeden nechceme odejít, ale nakonec nás vyruší vytí vlků a my se od sebe odtrhneme.
"Dávej na sebe pozor." pohladí mě po ruce a starostlivě se na mě zadívá. Jako by mě chtěli jeho oči varovat před určitou hrozbou, ale na druhou stranu mi nechtěl říct jakou.
"Neboj se, budu v pořádku, jsem přeci někdo, kdo má kolem domu vysázené Vlkobijce, mh?" mrknu na něj a on mě hned na to plácne po ruce.
"Nedělej si z toho srandu." zafuní dost naštvaně a já si musím zasmát nad tím, jak je citlivý. Zamáváme na sebe a rozloučíme se a já se rozeběhnu do lesa. Ani se nepřeměňuji a běžím jako člověk, než doběhnu do tábora. Všichni se na mě sice otočí, ale nevěnují mi nějak extra pozornosti.
"Zhangjing!" přiskočím hned na deku zmiňovaného hnědovlasého chlapce a chytím ho za ruce. Nechápavě na mě zabručí něco jako 'ano?' a zvedne ke mně oči od spisů. "Já, um,…pojď stranou," špitnu, když si všimnu všech těch pohledů ostatních. Jsou zvědaví a chtějí slyšet, co si povídáme. Nechci jim nic tajit, ale zase je nechci děsit nebo rozptylovat. Přikývne a zvedne se a my dojdeme společně malý kousek na louku. "já, potřebuji se tě zeptat na tu Kytku osudu." špitnu.
"Aha, myslíš Saatuse Lill?" zadívá se na mě, ha, já věděl, že to bude vědět. "A co přesně potřebuješ vědět? Je to docela široký pojem." povzdechne si a já se zamyslím nad tím, co přesně mě zajímá. No, vlastně všechno, ale…
"Tak…mi to nějak shrň." zaprosím a on se zamyslí a zvedne se a zatím co já sedím na zemi, tak on kolem udělá několik koleček.
"Dobře, um,… pokud si pamatuji, tak v jednom spise stálo - Saatuse Lill je jako živá květina, objeví se na zádech spřízněné duše, zatím tedy to bylo pozorováno jen na spřízněných duších měsíčních vlků, jakmile se objeví, tak začne růst, růst je vyprávěn obecně, a přitom je to docela složitý proces. U prvního setkání duší vyroste stonek, ale taky vyrůst nemusí, záleží, jaký, um,…dojem si zanechal na svojí, budeme říkat zkráceně lásce," zasměj se, když vidí můj rudý obličej a poplácá mě po zádech, když se dusím. "pokud si zanechal kladný dojem, tak tvé lásce vyroste na zádech stonek přes noc a pak při každém setkání by měl vyrašit jeden okvětní lístek. To je takové obecné pojetí. Pravda je taková, že to záleží na síle citu. Pokud se do tebe tvá láska zamilovává a ten cit sílí, tak je to moc rychlé, najednou se mu každý den na zádech objevuje okvětní lístek za lístkem, který se vybarvuje do bílé barvy s modrým žíháním a do dvou měsíců má kompletně vyrostlou a vykvetlou kytku a v tu chvíli je jeho/její cit v plné síle. Pokud samozřejmě to není tak silný cit, může růst květiny trvat třeba i pět let s tím, že se květina objevuje na zádech zavřená, jako poupě bez slunce a pak v průběhu uvědomování se citů se rozevírá. Hraje tam i faktor popření, když začne květina vadnout, neznamená to, že se dotyčný odmilovává, ale to, že popírá svoje city a květina se nemá čím živit, protože přiznání lásky je její hnojivo, její životní síla a to popření jí zabíjí….to je tak nějak vše, co si pamatuji, oh, jo, ještě jedna věc…," zadívá se na mě a jakoby…nevím, se snažil zjistit, co na tu informaci řeknu dřív než jí ještě vypustil z úst. " květina vydává vůni, takovou, kterou cítí jen její druh, to znamená….nejspíš ty, když se ptáš… voní jen tobě a láká tě, abys se své lásky dotýkal, protože pocity vzrušení nebo celkově doteku jí dává na síle a dokáže při opravdové lásce dokonce zářit nebo byli i přepady, kdy se objevili po celém těle spřízněné duše okvětní lísky a byl to prý nádherný pohled, nebo i takové případy, kdy květina při určitých slovech měnila barvu. Voní, ale i jiným vlkům, ale jinak…výhružně, aby věděli, kdo dotyčný je, neb Luna měsíčního vlka, v dávných dobách to byli všichni alfa smeček…ať to byl nepřítel krvežíznivější nedokázal se Luny dotknout. Je to věc, kterou náš druh neumí, zabít někoho se Saatuse Lill, i kdyby se snažili, květina jakoby…chrání svého nositele. Je dokonce legenda, že tou květinou měsíční bůh a vodní bohyně označují vhodné protějšky pro své děti a rovnou je i chrání. Takže pokud někdo tuto květinu má…žádný vlk se ho nemůže dotknout od chvíle, kdy mu vyroste druhý okvětní lístek, kterému se říká mladá láska, to je fáze, kdy už jsou semínka lásky zakořeněná a v tu chvíli už květina nemůže zmizet a najít si někoho jiného. Protože, i když se květina objeví, není jisté, zda se tvoje láska do tebe zamiluje, květina ti spíš ukazuje postup tvé láska, ale nemění mysl, pokud tě dotyčný nemiluje…květina začne mizet a objeví se na zádech někoho jiného." dopoví svojí dlouho řeč a já přemýšlím, zda jsem vše zaregistroval a jestli jsem něco už nezapomněl. Chvíli spolu ještě sedíme a povídáme si. No, já spíš teda koukám na oblohu a jen tak přikyvuji, ale Zhangjingovi to nevadí. Je rád, že může do hlavy někomu natloukat svoje zjištěné vědomosti. Když začne zapadat měsíc a první sluneční paprsky ozáří krajinu, tak si uvědomím, že bych se mohl vrátit do tábora. Zhangjing dávno odešel, nešlo mu mě vytrhnout z transu, a tak mě tu nechal a já celou noc jen přemýšlel. Dojdu do tábora, kde všichni spali, no, tedy až na ty, kteří přišli z hlídek a měnili se s těmi, co na ní půjdou teď. Všechno bylo perfektní, než jsme uslyšeli ten štěkot. Všichni jsme sebou trhli, když se zpoza keře vynořili štěkající se tlamy, které začali chňapat po všem v jejich blízkosti. Všichni jsme se hned přeměnili a já se vrhnul na toho vlka, co mi byl nejblíž. nebyl čas na řeči, na nějaké tlachání, hnali jsme se po slabých místech toho druhého a rvali ze sebe kůži jen aby už ten druhý přestal dýchat. Jsem ale větší, takže jsem měl převahu, svůj delší trup jsem stočil a zakousl se do jeho krku a ve vteřině mu překousl hrdlo. Bylo jich málo, jen deset a netrvalo to dlouho a všechny jsme je zabili.
"Jsi v pořádku?" dojde ke mně Baekhyun, který s jako první běžel schovat, místo, abych se zlobil, tak jsem rád, protože přesně to, má dělat. Je jediný, kdo nás může vyléčit díky své zázračné krvi a přijít o něj by byl náš konec. Zaskuhrám a packy mě neudrží, a tak se radši přeměním do člověka, ale zaúpím, když to nejde. Moc jsem se vyčerpal.
"Vydrž-" chce mě hned začít ošetřovat, ale jeden z vlků se začne zvedat. Sakra, dal jsem málo síly do stisku a nepřekousl mu hrdlo. Rozeběhne se pryč, než stačí ostatní zareagovat a já se znovu postavím a rozeběhnu se za ním. Nesmím ho nechat utéct, aby nedal správu hlavní smečce, kde jsme. Naše dlouho utajovaná pozice by byla v troskách. Hned, jak to skončí musím vynadat hlídce za to, že si jich nevšimli. Na co pak tu hlídku máme?

Packy se mi těžce boří do hlíny a já cítím, jak mě každý pohyb bolí. Každý sval, když se napne mě pálí a způsobují další a další krvácení. Nakonec se mi ho podaří doběhnout, skočím po něj a s hlasitým kvičením ukončím jeho život a pak se svalím vedle něj. Zahýbu čumákem, když cítím vodu a uvědomím si, že jsem blízko jezera…vodu…to je to, co teď potřebuju. S hlasitým funěním a tím, že vždy ujdu pár kroku a seknu sebou dojdu až k jezeru a unaveně sebou prásknu těsně před břeh, takže s každým malým přílivem se dokážu napít. Je teprve ráno. Nemusím se bát, že by sem přišel Kihyun, nemusím se bát lovců, jdou do temného lesa a další útok by neměl být. Teď to potrvá chvíli, než naberu síly a pak se vydám zpět do tábora.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 8. července 2018 v 18:13 | Reagovat

Takže "Květina osudu", jo? Ale jsem ráda, že jsou spřízněné duše. Ale teď je hlavní, aby se Changkyun dal dohromady. Jsem tedy zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama