Blue full moon || 6. kapitola

12. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon





Kihyun
Měl jsem strach. Šílel jsem strachy. A to ani nevím proč, v těch pocitech jsem se ztrácel, chvílemi jsem nerozuměl sám sobě, nedokázal jsem sám sobě odpovědět, jestli mám strach o Kyunnieho nebo o toho vlka. Myslím, že jsem trnul strachy o oba, ale nejvíc jsem se bál o Kyunnieho. Chodil jsem k jezeru několikrát denně, kdykoliv jsem měl chvíli, tak jsem tam seděl a čekal, doufal jsem, že jeden z nich přijde. Když jsem u jezera seděl včera večer, tak se na kraji lesa objevil ten druhý vlk, ten, který přišel pro toho bílého vlka. Jeho oči byly dvojbarevné, bylo to zajímavé, nikdy jsem neviděl takového vlka. I jeho zbarvení bylo zvláštní, ale stál na kraji lesa a koukal na mě. Ani nevím, proč jsem z ničeho nic vyhrkl otázku, jestli je ten vlk v pořádku. Trhnutí jeho hlavy vypadalo jako souhlas, ani nevím, proč jsem si v tu chvíli oddechl, asi jsem se opravdu musel zbláznit. Co to jako znamená? Mluvím s vlky? Nebo mám halucinace? Přeskočilo mi?
Hlavou mi kroužilo spoustu otázek. Ale všechny byly ty tam, když jsem zase čekal u jezera a najednou se objevil Kyunnie. Nepřemýšlel jsem, moje myšlení se vyplo a já ho hned musel obejmout. Hned jsem musel vědět, že a jestli je v pořádku. Ani nevím, co mě k němu tolik táhlo, ale něco to bylo, bylo mezi námi něco magického, čemu jsem sám nerozuměl, ale bylo to krásné a já to nechtěl ničím pokazit. Oba se svlékneme, Kyunnie hlavně kvůli tomu, že je celý od krve a vydáme se do jezera, abychom si zaplavali. Neřešíme to, co bylo. Neřešíme, co kdo z nás dělal, jak trávil všechen ten čas. Jako bychom věděli, že si oba něco tajíme, ale zároveň oba nechceme, aby jeden z nás to téma otevřel. Vyhýbali jsme se tomu oba dva, i když jsme nevěděli, čemu se vlastně vyhýbáme. Bylo na tom něco krásného, byla na tom ta krásná špetka telepatie…
Jakmile se na obloze už dlouho držel měsíc, tak jsme věděli, že se musíme rozloučit.
"Promiň, Kiki, ale…budu tu moct být až za dva dny." V jeho výrazu se odrážel smutek a ten se hned objeví i na mé tváři.
"Chápu to." Přikývnu a nechci, abychom řešili tu ošemetnou otázku proč. Objemu ho a chvíli jen tak stojíme a tiskneme naše těla k sobě, než jsme schopni se rozloučit a pustit se. Ještě si po cestě několikrát zamáváme a já cestou na hrad cítím, jak mi s každým krokem, který udělám dál od něj, tuhne tělo, najednou jako by ve mně hasnul život, jako by se ze světa vytratili všechny barvy.
Projdu kolem stráží k zadnímu vchodu do hradu a v myšlenkách jsem stále s ním. Jako by odešlo jen moje tělo, ale má duše zůstala s ním. Dá se tento pocit vůbec pojmenovat?
"Kde jsi byl?" zastaví mě někdo na chodbě, už jen podle hlasu poznám, že je to Jackson a obrátím oči v sloup, když k němu stojím zády a pomalu se otočím.
"Přešvihl jsem večerku nebo co?" pozvednu obočí. Najednou se cítím tolik podrážděný.
"Já se ptal první." Přecedí vzduch mezi zuby, že to zní jako zavrčení.
"Neuvědomuju si, že bych se ti měl zpovídat." Otočím se na patě a další jeho bezduchý kecy ignoruji a dojdu do společné místnosti, kterou s Chanyeolem máme. Defacto je to pokoj, který je rozdělený na další dva pokoje, můj a Chanyeolův. Zrovna si četl a jen reflexně zvedne oči od knihy a pak se nimi zase vrátí k řádkům.
"Měl jsem křížový výslech." Povzdechne si, zatímco otočí stránku knihy, tento zvuk se ozve tichým pokojem.
"O čem to mluvíš?" dám si dýku do skříně, kde máme svoje zbraně.
"Jackson si mě nechal zavolat a vyzvídal, kam chodíš, jestli chodíš za někým nebo tak. Byl vcelku neobytný." Povzdechne si. Bože, to jako opravdu? To si nemůžu jít, kam chci? To jsem jeho otrok nebo co? Nevzpomínám si, že by v přísaze lovců bylo, že si bez jeho svolení ani neprdnu. Po krátkém rozhovoru se dojdu opláchnout do vany a zalezu si do postele, zítra nás čeká Temný les, který se podle Jacksona hemží vlky, ti z nás, kteří už v lese byly moc dobře ví, že tam vlci nejsou, protože v temném lese neroste dost trávy, aby se tam uživila pro vlky potrava, pokud tedy jedí i něco jiného než lidi. Temný se mu říká hlavně proto, že jsou tam dost husté lesy a jsou těsně vedle sebe, díky tomu se do lesa nedostane téměř žádný paprsek světla, prakticky tam snad nežije nikdo, občas se tam prý objevují pumy, ale ty mají svoje území dál. Jenomže vysvětlujete to Jacksonovi.
Samozřejmě, že v temném lese vlci nebyly. Nebylo tam totiž vůbec nic, kromě skoro černé tmy a stromů. Jediné, co tu snad bylo, bylo pár hodně starých pastí na medvědy, ale to bylo tak jediné. Na rtech mi visela slova: 'Já to říkal.', ale mlčel jsem, když jsme se vraceli zpátky do hradu. Dneska k jezeru nepůjdu…nechci tam být už sám, dřív jsem tam chodil hlavně kvůli samotě a prostředí, ale teď už…nechci tam být sám. Nebo jsem si to alespoň myslel, a to do doby, než mě Jackson vytočil do běla. Že jsme les určitě málo prozkoumali, že jsme se málo snažili a že tam ti vlci určitě musí být a já už to nedokázal vydržet. Proč do terénu nejde taky, když je tak chytrej? Lovec, kterej si sedí na hradě, rozkazuje ostatním, a ještě nás za naši práci bude urážet a říkat nám, že ji děláme špatně. Kdy naposledy riskoval svůj vlastní život? Od tý doby, co Taein umřel, tak je z něj nesnesitelný blb. Takže se stejně seberu a k jezeru jdu, naštvaný…ne, vlastně úplně vytočený. Zítra máme jít prozkoumávat vlčí průsmyk, který je úplně na druhém konci než temný les. Je to hodně daleko, defacto je to za lesem skoro poušť s obrovským kaňonem, kterému se říká vlčí jen proto, že se v něm kdysi našlo dost pozůstatků vlků. On si odvodil, že tam vlci určitě žijí, jen pár lidí, kteří trošku uvažují ví anebo tuší, že je to spíš pohřebiště než útočiště. Podle mě chodili vlci do průsmyku umírat a ne, že by tam žili. Ale má cenu se hádat s blbcem?
Sednu si k jezeru a házím do poklidného jezera žabky. Měsíc ještě není úplně na obloze a já si v doufání povzdechnu. Kyunnie nepřijde…to vím. Ale třeba…by mohl přijít ten vlk? Plácnu se do čela, naberu vodu do dlaní a chrstnu si vodu do obličeje, abych se uklidnil. Bože můj.
Vyskočím na nohy, když uslyším zapraskání větve, stoupnu si do obrané pozice a překvapeně zamrkám, když se z lesů, které začínají být temné, vynoří bílý vlk. Překvapeně na něj koukám a on na mě.

"Vidím, že ses uzdravil." Dám si ruce v bok a usměju se. Zamrská krátce ocasem a pomaličku se ke mně rozejde, zběsile mi buší srdce a hlavou mi prolétne myšlenka, že mi ukousne hlavu, ale nakonec ke mně dojde a čelem své obrovské hlavy se opře o moji hruď a já slyším a cítím, jak vydechl. A něco mi říkalo jako by to byl úlevný oddych. Začnu ho drbat mezi ušima a pak z kapsy vytáhnu míček. Bože, co mě to napadá, je to vlk a ne pes. "Promiň, takové věci tě asi nezaji-" překvapím se nad jeho reakcí, když se zapře o přední packy jako by si chtěl lehnout, ale vystrčí zadek a začne zběsile vrtět ocasem a hravě zavyje. Povytáhnu obočí a začnu mu míček házet, nejdřív jen kousek, pak mu ho házím i do vody, aby se osvěžil a až po chvíli mi dojde, že se culím jako blbeček a opravdu si to užívám jako jsem si snad neužíval nikdy nic. Čas najednou tak rychle uběhne a já si uvědomím až později, že ležím v trávě a ten vlk leží u mě a hlavu má položenou na mé hrudi. I jeho hlava je těžká, ale neomezuje mě to v dýchání a drbu ho lehce mezi ušima. "Co kdybych ti říkal Snížek? Máš tak krásnou bílou srst." Zasměju se a když to dořeknu a má slova dolehnou k jeho uším, tak začne znovu vrtět ocasem a rozdmýchá ním kolem nás prach. Opravdu mám pocit jako by mým slovem rozuměl, fakt mi asi přeskočilo. "Musím jít, mh, Snížku? Zase se uvidíme." Podrbu ho a on krátce zakňučí a hlavou se o mě otře. Chvíli se takhle loučíme, ale pak se rozběhne do lesa a když mi zmizí z dohledu, tak se s úsměvem na rtech vydám zpátky do hradu.



Changkyun
Běžím zpátky a nemůžu ze sebe setřást ten nádherný pocit. Pocit radosti. Ani nevím proč mě tak bavilo si s ním hrát, nevím, proč mi ani nevadilo to, že mi házel míček. My vlci jsme pyšná stvoření, stavíme se nad názor, že jsme přerostlý psi…psi jsou zmenšení vlci!! Ale to, jak se ke mně jako k psovi choval, líbilo se mi to, ta jeho pozornost jeho důvěra. Líbilo se mi to, jak vypadal, že mě rád vidí, že je opravdu rád že jsem v pořádku.
Běžím vlčí stezkou a štěknu na pumu která si to hověla na stromě. Zamručela na mě v pozdravu a já za velikým stromem zahnul doprava a prodíral jsem se lesem, potkal jsem pár pum, které mě viděly rády, a dokonce se mnou chtěli bavit, ale já chtěl být už doma, lehnout si na deku a přemýšlet o Kihyunovi. Netrvalo to tak dlouho a doběhl jsem k řece a běžel podél ní, dokud jsem neuslyšel zvuk lámající se vody, narážejíce na tvrdé kameny a na první hlídku. Štěkli na mě na pozdrav, doběhl jsem až k úzké cestičce u vodopádu a pak jsem jím proskočil dovnitř a otřepal jsem se. Vevnitř hořel oheň, je tu krásné teplo a celou jeskyní se lina vůně pečeného masa a smích který se dostal až k mý m uším, rozesmál i mě. Jsem rád že jsme našli místo, kde jsme všichni v bezpečí. Můžeme se bavit nahlas, voda umlčí náš hlas, můžeme mít celou noc zapálený oheň, protože voda spláchne kouř a skryje světlo ohně.
"ah Kyunnie!" zamává na mě Baekhyun. Přeměním se a on mi podá deku abych si usušil vlasy. Sednu si k nim a on mi podá kus masa které právě upekl. "zrovna se bavíme o tom, jak Xukun zabloudil a vedl půlku smečky s Minhyukem do vlčího průsmyku" zachláme se, a i já se uchechtnu, vlčí průsmyk je úplně na druhé straně a Xukun který s Minhyukem vyráželi o den dřív přišli o dva dny později. Ale aspoň dorazili. Nechám konverzaci, aby plynu mimo mě. Usmívám se pokaždé když se ozve jejich hlasitý a upřímný smích a je mi jedno o čem si povídají, hlavně že jsou spokojení. Hlavně že jsou v bezpečí. Pro mě je to jediná rodina, kterou mám. Je mojí povinností je chránit, a proto když jsme teď na místě které je nejbezpečnější ze všech na kterých jsme byli…nemůžu cítit úlevu. Po chvíli jejich cvrlikání a toho že mě Baekhyun v každém záchvatu smíchu mlátí do zad jak retardovaná ryba, si radši lehnu a otočím se k nim zády. Hlasitě si povzdechnu, když pohladím deku vedle sebe a představím si jaké by to bylo usínat s Kihyunem, jaké by to bylo, kdyby ležel vedle mě, kdyby se ke mně tiskl a já ho mohl pevně držet. Hlasitě si povzdechnu a přikryju se dekou.
Na druhý den sebou škubnu, když slyším křik, ale není to křik, který by mě donutil dostat se na nohy a běžet někoho zachránit. Je to křik, kdy je mi naprosto jasné že se Xukun a Zhangjing koupou ve studené vodě a ječí u toho. Přeměním se ve vlka a projdu vodopádem a odfrknu si, když opravdu Xukun a Zhangjing dělají ve vodě blbosti a ječí u toho. Minhyuk je chvíli sleduje a pak skočí k nim a jeho křiky se ozve snad celým lesem. No…ehm…další dobrá věc ohledně našeho úkrytu je to že jsme na území pum. I kdyby po nás šli lovci tak se sem neodváží, z pum mají respekt a nechtějí si je jen tak znepřátelit. Pokud by po nás šli vlci tak by je sem pumy nepustili.
"dobré ráno" zašvitoří Baekhyun a vyskočí na můj hřbet. Natočím k němu hlavu a dojdu s ním až k vodě kde ostatní blbnou.
Pak půjdeme lovit, Zhengting a Xikan půjdou se mnou, ostatní pak pomozte Baekhyunovi nasbírat bylinky zadívám se na ně a řeknu jim telepaticky. Sice se ozve jejich nesouhlasné mrmlání, ale pak se přemění a stoupnou si ke mně a ostatní se ještě chvíli cákají. Baekhyun, musíme pak udělat pár tvých mastiček abychom byli připraveni, aby jí měl každý vlk u sebe, kdyby náhodou na nás zase někdo zaútočil, aby se každý vlk dokázal aspoň ošetřit, když už ne uzdravit a abys ty neběhal ke každému a pomalu vykrvácel odfrknu si, seskočí z mých zad a přikývne.
"dobře, hned se vydáme tedy pro bylinky a večer to bude hotové" otočí se, že odejde, ale štěknu na něj.
Udělej ještě jednu navíc…prosím špitnu, zadívá se na mě, ale myslím, že mu je hned jasné, co budu s tou jednou navíc dělat a přikývne, Xukun s pláčem vyjde z vody a za ním Zhangjing ho dloube do zadku, aby pohnul a společně jdou za Baekhyunem, zatím co Minhyuk se všem směje že on nic dělat nemusí…nějakou práci bych mu dal ale radšiiiiiii…ne.
Hlasitě zavyji abych dal pumám najevo že jdeme lovit a Xikanem a Zhengtingem se rozeběhneme k hranici lesa na vlčí stezku a hned se k nám připojí dvě pumy, aby nás zavedli na konec své lovné oblasti, kde můžeme lovit už my. Zamručí na mě, když jsme u konce jednoho lesa a pak se od nás oddělí. Zadívám se, kde to jsme. Pokud si to dobře pamatuji tak tohle už je zelený les, kde rostou jen listnaté stromy, měla by t být dost vysoké zvěře. Rozdělíme se a já se znovu rozeběhnu, když ucítím jelena a začnu nabírat na rychlosti abych zapojil svoji taktiku rychlí a hlasitý útok. Jelen se na mě zadívá ale ne stačí uskočit tak mu skočím po krku a jedním pohybem mu zlomím vaz. Ulovím další dva jeleny a za krk je dotáhnu na hranici lesa. Snažím se u toho vyhýbat stromům, ale jejich parohy se mi cestou několikrát zasekli ve stromech a já se nějakou dobu snažil je vyprostit. Chci zavýt na ostatní, ale zarazím se, když vidím v dálce skupinku lidí. Přikrčím se a schovám se tím pádem za keř. Začnu je pozorovat. Jsou jiným směrem, než je naše doupě, vypadá to jako by šli cestou k vlčímu průsmyku. Nevím, jestli jsou to lovci nebo jen nějací lidé ale jestli hledají vlky, ve vlčím průsmyku je najdou, ale mrtvé, je to místo kam se chodí umírat. Pokud je vlk hodně starý tak se vydá na poslední cestu svého života, právě do vlčího průsmyku, kde poklidně skoná vedle svých předků. Zakroutím hlavou. Lidé jsou zvláštní. myslí si, že pokud se něco jmenuje vlčí tak tam hned vlci jsou. Lidé si myslí že jsme jen zvířata a naše lidské podoby jsou jim tajemstvím, a proto očekávají že se jen tak bezduše proháníme po lese. Uchechtnu se a počkám, než jsou úplně z mého dohledu. Popadnu zase jeleny do tlamy a počkám, než přijde Zhengting s dvěma srnkami a Xikan s laní a jelenem. Rozejdeme se zpět do tábora, protože běh nepřipadá v úvahu, už jen to že bych se přerazil o jejich parohy a s mým štětím bych se na ně nabodl. I když jsme vyrazili za svítání tak se pomalým krokem vrátíme po poledni. Všichni už nás netrpělivě vyhlížejí. Dotáhneme zvěř dovnitř a Mark se hned vrhne na jejich porcování.
"wowowowowouuu" uslyšíme kousek od nás a zadíváme se do vody, než ní projde vlk bez uší, naše spojka. "no pěknej to úkryt jste si našli" zasměje se, když se přemění a jeho ďolíčky se zalesknou v ohni. Sedne si k nám a hned si nabere maso které se opéká nad ohněm.
"jak to jde Jooheony?" usměju se na něj a pohladím ho po vlasech. Smutně si oddychne a já vím že toho má hodně na srdci, má smutný příběh na každý den, a i když se ho snažíme rozveselit tak vždy zakroutí hlavou.
"Jackson teď vyslal skupinu do vlčího průsmyku, podle všeho pak půjdou po vlčí stezce, ale sem nepůjdou, Jackson má z pum respekt, takže si je nechce naštvat, předpokládám že by pak měli zkusit jít k medvědímu útesu, prý tam někdo viděl smečku vlků, kdo to asi byl" zasměje se a mrkne na nás. Poplácám ho po rameni a společně se najíme, než se musí rozloučit a znovu běžet pryč. Vím, že je to pro ni nebezpečné, ale díky němu jsme asi pořád naživu, říká nám Jacksonovi další kroky a my na ně můžeme včas reagovat.
"Taaaak hotovooo" zazubí se Baekhyun a zavře nádobky s jeho mastičkou. "a tady jedna speciální, pro našeho vůůdce, který je po uši zamilovaný a chce své Luně dat něco z láásky" zahopsá ke mně a všichni se zasmějí a s něhou v pohledu se na mě zadívají. Zakryju si obličej, když mi dá nádobku s jeho mastičkou, která obsahuje jeho krev do ruky, a ještě to zabalil a obvázal mašlí.
"není to ta mašle co měl Xukun ve vlasech?" pozvednu obočí.
"máám jich vííííc, navíc to muselo být krásný" zatetelí se a já si krabičku vezmu.
"neměl bys jako vlk už běžet?" podívá se na oblohu kde začne pomalu svítit měsíc a já se rychle zvednu. Přeměním se do vlka a krabičku chytím za mašli do úst a rozeběhnu se k jezeru. Unaveně běžím, dokud nejsem na místě. No nevím, co řekne na to, že mu obrovský vlk nese mast. Možná prokoukne to, že nejsme jen hloupá zvířata ale…jednou na to přijít musí, jednou…mu to budu muset říct. Procházím se kolem jezera a zadívám se na druhý břeh, když slyším lehké au. Zpozoruji, jak vystoupil z lesa a pohladil se po ruce. Rozeběhnu se za ním a kdy mě i on zpozoruje tak se náš pohled od sebe neodlepí, dokud nestojím před ním.

"ahoj Snížku" pohladí mě po vlasech. "co to máš?" ukáže na krabičku a já mu jí položím do dlaní a čumákem do ní drbnu a pak následně drbnu do jeho ruky kde má ranku. Nevím, jestli je od meče, nebo od větvě, není to moc hluboké. Jedno potření mastičky a mělo by se mu to zahojit. Nechápavě na mě kouká, asi neví, co myslím, a tak znovu čumákem drbnu do krabičky a pak ho jeho ruky a zaštěkám na něj frustrovaně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 12. července 2018 v 21:39 | Reagovat

Opravdu skvělý úkryt si vybrali. Tam jsou, i díky pumám, v bezpečí.
Pokud jsem to pochopila dobře, tak Jooheon dává echo Kayeemu, kde by se mohli nacházet vlci? Dobrý tah, jen nevím, jak dlouho jim to vydrží...
Ta mastička se Kihyunovi bude hodit. A věřím, že nejen jemu. Že ji ocení i Chanyeol a ostatní...
Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další úžasný díl. Moc moc moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama