Jealousy || 22. kapitola

7. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy



Jooheon
se vzlyky míjím lidi na ulici a ani se nedívám na cestu, na to jestli mě někdo pozoruje. hlavní je abych byl už pryč, abych byl v bezpečí domova kde se můžu oddat svým vzlykům. snažím se držet ale slzy mi stékají po tvářích a i přesto že si je hned rozhořčeně stírám se mi valí další a další. proč...proč to udělal. proč říkal takové věci, proč, když jsem ho tak zranil, proč mi to neřekl, proč před tím utekl a ani mi nesdělil proč odchází? prostě zmizel a po všech těch letech se mi za to pomstil? vždyť já to nemyslel vážně, jen Minho by ho šikanoval víc a já chtěl aby byl v bezpečí ale... to už je jedno on má svojí pravdu které věří a je jedno co bych mu na to řekl, znělo by mu to jako výmluvy.
doběhnu domů a zavřu za sebou vchodové dveře. skopnu boty a rozeběhnu se do pokoje.
"Jooheony?" vyjekne Kyunnie když kolem proběhnu. zrovna spal na gauči, asi má v nemocnic další ze svých smrtících směn. u Hyungwona se ani nemusím ptát kde je, je mi jasné že v pokoji spí, co by taky jiného dělal. vběhnu k sobě a s hlasitým vzlykem se svalím do postele a začnu bolestně plakat. myslel jsem...že je to osud to že jsme se potěch letech opět viděli. že nám třeba dal bůh druhou šanci ale...takhle to nemělo být.
"co se děje?" vyrušíme ze vzlykání hluboký hlas a promáčknutí matrace mě utvrdilo v tom že si sedl ke mě na postel.
"K-Kyunnie" vzlyknu a netrvá to dlouho a uvelebím se v jeho náruči zatím co mu bolestně vzlykám do ramene. cítím jak je napjatý a hladí mě po zádech. "Kyunnie to tak moc bolí" zajíknu se svými vzlyky a začnu kňučet a naříkat do vzlyků. hladí mě po vlasech, po zádech a šeptá mi slova útěchy, které jsme mu kdysi šeptal i já...a proto vím jak jsou falešná, jsou to jen slova která se říkají. když se konečně uklidním, řeknu mu vše co se stalo, jak z minulosti tak ze srazu. vidím jak se jeho obličej mění emocemi které se dají popsat jako zděšení, zlost a smutek.
"Hyung, věř mi nebo ne, všechno dobře dopadne...já, potkal jsme na srazu Kihyuna" šeptne a já se hned napřímím abych mu viděl do očí a čekám že se mi tentokrát do náruče složí on a budeme spolu brečet jako dva idioti. ale to se nestane a jeho obličej rozzáří veliký úsměv...úsměv plný lásky, takový jaký jsem neviděl už několik let. naposledy před kolika lety kdy o Kihyunovi mluvil jako o své tajné štěněčí lásce, v době kdy to bylo vše ještě v pořádku. " vypadá to že nám dal druhou šanci a vyvíjí se dobře...věřím že tobě se to taky povede." usměje se na mě. myslel jsem si že se přes Kihyuna už dostal ale jak jsem si myslel, i přes jeho slova že Kihyuna už nemiluje...je jeho cit k němu pořád pevný.
"jestli ti ale znovu ublíží ta ho zabiju" šeptnu a usměju se na něj a on přikývne.
"hele vy ubulenci, nechcete to ztišit snažím se spát svých přesných dvanáct hodin" vytrhne nás hlas ode dveří, zadíváme se na Hyungwona který se hroutil u dveří jako špageta když jí dáte do horké vody.
"Hyungwon už jsi spal dvanáct hodin, dalších dvanáct je kóma" Changkyun si povzdechne a sjede ho vážným pohledem.
"mhh kóma zní dobře" zavrní jen tou představou a pak si dojde k nám sednout a poplácá mě líně po hlavě. " hele víš co zabralo když byl Kyunnie v háji z Kihyuna?...to že začal ala se mnou chodit. Kihyun měl tak vražedný pohled vůči mě. myslím že to byl zlomový bod pro něj a to jak se ke mě pak začal chovat dávalo jasně najevo jak žárlí, třeba to pomůže s tvým problémem?" mrkne na mě a já nad tím začnu přemýšlet. nakonec spolu sedneme k počítači a já si vytvořím účet na seznamce a neříkám že mi nezvedne ego když se o mě začne hlásit hned několik lidí.
"Kim Minho?" pozvednu obočí a zadívám se na Kyunnieho v doufání že mu to taky něco řekne. chvíli se dívá na obrazovku a pak vytřeští oči.
"AAAh Kim Minho" vyjekne a pak se usměje. "myslím že by Kayeeho hodně naštvalo kdyby jsi začal chodit s člověkem co je za to vše zodpovědný?" pozvedne obočí a já se nad tím zamyslím. třeba to nakonec dopadne tak že se zamiluji do Minha, třeba to dopadne úplně jinak. ale já Kayeeho nezranil, ne úmyslně a je to druh i mojí pomsty. přikývnu a odhodlaně mu napíšu a překvapím se když si s ním začnu psát. vypadá to že dospěl, že to není ten samý idiot jako na škole a já si s ním začnu psát, uběhly dva dny a já si s ním pořád píšu a přistihnu se jak se u některých jeho zpráv culím. když mi napíše že by jsme se mohli vidět tak ani neváhám a hned to odkývám a netrvá to dlouho a s rychle bušícím srdcem čekám před restaurací La Lachtanina a musím se několikrát skoro proplesknout když nedočkavě přešlapuju a culím se u toho. ať se děje co se děje, musím ho sbalit a pak se s ním ukázat pře Kayeem!




Jackson
Sedím doma na sedačce a dívám se do prázdna. V hlavě mi krouží vzpomínky, krouží mi v hlavě přítomnost. Vše se to v mé hlavě míchá a já složím hlavu do dlaní. Celé ty roky jsem se hnal a držel toho, jak moc chci, aby trpěl, jak moc chci, aby cítil, jak jsem celé ty roky trpěl já, ale teď najednou. Cítím vinu. Když jsem viděl pohled v jeho očích bylo to jako bych dostal ránu pěstí. Slzy v jeho očích se mi zabodávali do srdce jako tisíce nožů. Copak to mohlo být všechno jinak? Chtě nechtě kloužu vzpomínkami a nechávám sám sebe v tom všem utápět.
Další den posměchů. Další den šikany. Další z těch všech dní. Neměl jsem nikoho, nikoho, kdo by pochopil mé pocity. Kdo by věděl, jak mi je. Kdo by jen tušil, jaké je slýchat každý den ty nadávky. Slýchat ty posměchy. Nechávat se od něj urážet a šikanovat. Učitelé jako by to neviděli. Ostatní žáci to nechtěli vidět. Nikoho to nezajímalo, na naší škole si každý hleděl svého.
Dojdu zdrceně domů, jediné místo, kde se můžu zavřít a brečet, nadávat si za to, jaký jsem a jak vypadám. Máma není doma, jako vždy. Nikdo ze školy ani netuší, že můj vzhled, to, že jsem tlustý není tím, že bych od rána do večera jedl. Porucha metabolismu a další věci do toho, to je důvod, proč nemůžu shodit ať se snažím, jak chci. A máma dělá vše proto, aby vydělala peníze na nákladnou operaci, která má můj metabolismus upravit na optimální bod, na bod, kdy bych mohl svá kila navíc shodit a mohl bych být jako ostatní. Ale s jejím platem to jde pomalu a mě…nechtějí vzít nikam na brigádu. Kvůli věku…kvůli mému vzhledu…kvůli tomu, že mám na pár částech těla ekzém, který je reakce mého těla na prášky, které musím jít. Není nikdo, kdo by mě dokázal pochopit.
Odnesu batoh do svého pokoje a pak dojdu do koupelny. Sednu si na zem a zády se opřu o studené obkladačky. Moje každodenní rutina. Něco, co mi alespoň trošku pomáhá. Jakmile si dělám do těla jizvy pomocí žiletky, tak jako by byl svět o něco lepší. O něco lépe se mi dýchá. Až tak jsem na tom špatně, až tak, že si potřebuju ulevit tímhle způsobem. Možná by to všechno tím způsobem mohlo i skončit.
Vzbudím se ze sna, který spíše, než snem byl útržkem vzpomínek. Pokud si dobře pamatuji, tak to byl den před tím, než jsem poznal Jooheona. Vše bylo pak najednou krásnější a lepší. Pamatuji si, že od toho dne, kdy jsem ho poznal, jsem se přestal sebepoškozovat. Najednou mi tu úlevu, kterou mi dříve přinášela žiletka, přinášel on. Prohrábnu si vlasy, udělám si na konci dne, který jsem strávil mučením ve svých myšlenkách, večeři a připravuji se na další pracovní den.
Po dokončení školy jsem se totiž hodně snažil, po skončení školy se mámě podařilo našetřit peníze na moji operaci, takže jsem na ni mohl jít, jakmile se mi spravili všechny hodnoty a po pár měsících mi řekli, že jsem naprosto zdravý a že je vše v pořádku, tak jsem začal cvičit, pořádně jíst a hodně jsem dbal celkově na svoji stravu a pohyb. Po změně svého vzhledu jsem nastoupil do menší programátorské firmy jako pomocník. Momentálně jsem však ředitelem té firmy, protože jsem si s tehdejším ředitelem porozuměl, nejdříve jsem byl jeho společníkem a před jeho smrtí mi firmu nabídl za celkem vtipnou částku, kterou jsem zaplatil. Protože tak, jak to tomu bylo dřív, že jsme s mámou byly na mizině a žili jsme z ruky do huby, ty doby jsou pryč. Teď mám peněz dost a máma taky, protože ji vracím vše, co ona do mě za celé ty roky vložila.
Nezáleží na tom, kolik času od toho incidentu uběhlo, nepřestal jsem nad tím přemýšlet. Nepřestal jsem přemýšlet nad tím, jak je to všechno na hovno. Až teď jsem si uvědomil, že…že jsem idiot, proč jsem si s ním nejdřív nepromluvil? Měl jsem si nejdřív zjistit, co se předtím stalo, měli jsme to všechno probrat a až pak jsem se měl mstít. Ale cítím v sobě jako by bylo všechno špatně.
Procházím chodbou do své kanceláře, všichni mě zdraví a mávají mi, sekretářka mi před vstupem do mé kanceláře podá kávu a já do své kanceláře zapluji. Zapnu si počítač a začnu si procházet diář, abych věděl, co mě dneska čeká.
"Nazdar, Jackson, jak ti dupou králíci?" vpadne do mé kanceláře Chanyeol jako by se nechumelilo a zařehtá se jako kůň. Zvednu nejdřív obočí a následně i hlavu od počítače a přemýšlím, jestli po něm hodím kafe nebo ne. A nakonec se zachlámu jako retardovaný lachtan, takže z mé kanceláře se ozývají dva typy smíchu - retardovaný lachtan a řehtající kůň. Rozdělíme si schůzky, kdo půjde na jakou, probereme důležité věci a já jsem rád, že máme vyřešenou důležitou smlouvu s firmou, které budeme opravovat veškerou elektroniku a další věci s tím spojené.
Po pár jednáních, po vysvětlování těm debilům z oddělní software, co je to software, si vezmu tašku s dokumenty a dojdu ke svému autu. Bože, co to zaměstnávám za lidi? Lidi, co mají na starosti software by přece měli vědět, co to je, ne?! Možná jsem šéfem jejich oddělení neměl dělat Taemina. No.
Dojdu do restaurace, kde máme domluvenou schůzku, sednu si k zamluvenému stolu a vytáhnu si všechny potřebné dokumenty, diář, propisku a objednám si presso. Pročítám si nachystanou smlouvu a najednou ztuhnu, když uslyším zahihňání, které mi není cizí, zahihňání, které jsem nedávno slyšel v noci několikrát, stejně jako ten hlas, který zrovna mluví. Ten veselý hlásek. Zvednu oči a rozhlédnu se po podniku, vytřeštím oči, když u stolu vidím Jooheona, a ještě víc vytřeštím oči, když vidím, s kým sedí u stolu. Netrvá mi ani sekundu, než ho poznám. Člověka, který mi ničil celý život bych poznal kdykoliv. Kim Minho. Celý se napnu, to si dělá srandu? Proč s ním tady je? Já jako blbec celou dobu přemýšlím nad tím, že jsem udělal chybu, že to možná před těmi lety nebylo takové, jaké to vypadalo, že bych se měl Jooheonovi omluvit a vyžádat si od něj druhou šanci, ale tohle? On je tady s ním?
Ani nepřemýšlím, když se zvednu ze židle a dojdu k jejich stolu.
"Nazdar, Minho." Pronesu a založím si ruce. "Ahoj, Jooheon." Zadívám se na něj s jistým proviněním v očích.
"Co tu chceš a kdo seš? Ty ho znáš?" druhou otázku směřuje Minho na Jooheona, proč mi přijde, že je to pořád stejnej kretén jako kdysi.
"Ale neříkej, že si na mě nepamatuješ? Prošikanoval jsi mě celou střední, několikrát jsi mě zbil, nadával mi do prasat a ani si nevzpomeneš?" pozvednu obočí. Krátce vidím, jak Minho vytřeští oči a následně vidím, jak se jeho oči na chvíli zapíchnou do mých svalů, které jsou i přes košili a sako velmi zřejmé.
"No jo, Wang Kayee, co? Kolik jsi měl plastických operací?" zasměje se stylem, že pobavil akorát sám sebe, protože Jooheon se na něj překvapeně podívá, možná si myslel, že Minho už není takovej kretén.
"Hele, tohle jsem vždycky chtěl udělat," drapnu ho za límec od košile a začnu ho táhnout ven. "vždycky jsem si představoval, jaký to je ti rozbít hubu a všechno ti vrátit." Odhodím ho před restaurací na chodník, skoro spadne a zavrávorá, ale podaří se mu stát na nohách a začnem se bít, oháníme se po sobě pěstmi, dokud mezi nás neskočí Jooheon a já tak tak stihnu stáhnout pěst.

"O co ti jde?!" křikne po mě Jooheon a s opovržením se na mě podívá. "On byl možná kretén kdysi, ale ty jsi kretén teď!" pokračuje se svým pohledem a podepře Minha, ještě se na mě skoro až nenávistně zadívá a pak se s ním otočí a vydá se s ním pryč. Naštvaně odejdu zpátky do restaurace, abych se na záchodech umyl a upravil. Copak nevidí, jakej je to kretén?! Co na něm proboha vidí?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 7. července 2018 v 13:44 | Reagovat

No...tak nevim, jestli to byl dobrý nápad. Ale nepřijde mi, že by se Minho a jeho chování nějak moc změnilo. Třeba k ostatním ano, ale ke Kayeemu rozhodně ne. A Kayee to taky nevyřešil moc dobře. Pěsti jsou sice fajn, ale nad Minhem lze vyhrát i jinak než silou...
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další úžasný díl. Děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama