Jealousy || 23. kapitola

9. července 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Jealousy




Jooheon
Pomůžu Minhovi vstát, a ještě střihnu naštvaným pohledem na Kayeeho. Trošku mi to zvedlo náladu, že oba ti blbci pobili navzájem. Původně jsem měl nutkání jít pomoc Kayeemu, ale moji pomoc si nezaslouží, zaslouží si akorát aby mu dal přes pusu někdo víc.
"jsi v pořádku?" dojdu s ním na jednu z laviček a podám mu kapesníček, aby si jím utřel koutek pusy, který má od krve. Přikývne a naštvaně zavrčí.
"kretén jeden" odplivne si a zakroutí nesouhlasně hlavou nad jeho chováním. Chtěl jsem něco říct. Něco o tom že kreténi jsou oba. Že si to oba zasloužili. Ale spolkl jsem všechny svoje poznámky a jen tiše přitakal jeho slovům. "hele Jooheon, za týden se koná taková benefiční akce, na kterou jsem pozvaný a každý si sebou může vzít někoho jako doprovod…chtěl bys jít?" zvedne ke mně oči a sebevědomě se usměje. Pokrčím rameny nezaujat jeho nabídkou. Stejně nebudu mít příští týden co na práci. Přikývnu a on se hned usměje a zanadává, když mu začne zvonit telefon, ale hned zbledne a povzdechne si. "musím jít, to je moje žena" zasměje se a mávne na mě. Vytřeštím oči a mám je stále vytřeštěné i když už je dávno pryč. Žena? Minho je ženatý, a i tak šel na rande se mnou? I tak má účet na seznamce? Co to sakra…ale kdo jsem abych ho poučoval. Budu prostě dělat že jsem to neslyšel. Ze začátku jsem měl i pocit že by mezi námi mohlo někdy něco být, že se změnil, ale je to stejný hajzl jako před tím. Použiju ho jen jako prostředek mojí pomsty ke Kayeemu, není důvod cítit se provinile.
"tak co jak to šlo?" vyhrkne na mě Kyunnie, plný očekávání, hned jak projdu dveřmi domů. Unaveně zamručím a plácnu sebou na gauč, slyším jen jeho uleknutí. "no tak povídej" vyjekne a dloubne do mě. Zanaříkám a hlasitě si povzdechnu a pak se tedy nakonec posadím a začnu mu vše vyprávět. Lapá po dechu a třeští oči při mých slovech. "a…půjdeš s ním?" pozvedne obočí a podrbe se na hlavě, když přemýšlí, co by v té situaci udělal on.
"asi jo, nemám co ztratit" pokrčím rameny. Nějaké povyražení v životě mě přeci nezabije.
Uděláme si jídlo a společně se usadíme k televizi a oba se zasmějeme, když z pokoje vyleze rozespalý Hyungwon. Jediné, na co ho člověk dokáže vylákat je jídlo. Dalo by se říct, že za vůní jídla vlaje a mlsně se olizuje, když si na talíř nandavá něco tak obyčejného jako těstoviny se sýrovou omáčkou. Plácne sebou unaveně k nám na gauč s tím, že to byla hrozná námaha. Chápu, nandat si jídlo oooh bože. Společně se najíme a probíráme různé věci. Dostaneme se až na to, že Kihyun se stal Changkyunovo asistentem. Oba třeštím oči, když nám to vypráví a vypadá tak šťastně. Hyungwon poslouchá víc než pečlivě a vypadá že je u toho dokonce vzhůru a občas se zvláštně zatváří. Tak zvláštně že nevím, co se mu honí hlavou.
"no a…málem jsme si dali…pusu" pískne, a to už oba otevřeme dokořán pusu.
"oh bože Kyunnie!!" vyjeknu nadšeně, odhodím talíř s jídlem a pevně ho obejmu. Nadšeně mi objetí oplácí a zvesela se směje. Jsem rád že je šťastný, jsem rád že to pro něj vypadá tak slibně. Mlok dobře vím, jak trpěl. Moc dobře vím, jak to pro něj byl vše těžké. Jsem rád e mu osud tentokrát přeje.
"jo…je to vážně…super" Hyungwon se zvedne s tím, že si musí zavolat. Překvapuje mě, že nešel volat do pokoje, ale vzal si lehké jasní sako a vyšel ven. Pořád jsem přemýšlel nad tím, jestli i mě čeká nějak kladný zvrat. Jestli i já budu míst tak hezkou budoucnost. Kyunnie opět nezavře pusu, když mluví o Kihyunovi a tentokrát ho netiším. Chci, aby m řekl vše, protože chci vidět to jeho nadšení, když o něm mluví, jako by byl zpátky na střední a blížil se jeho koncert. Spokojeně se usmívá a s hřejivým pohledem sleduju, jak se mu tváře barví do červena kdykoliv řekne Kihyun. Na střední mi to pak už vadilo, že každé téma se u Kyunnieho točilo kolem Kihyuna ale zase, od té doby, co o něm přestal mluvit, mu už oči nezářili tak nadšeně ať už mluvil o čemkoliv. Nakonec jsme si pustili nějaký film a společně se uvelebili na sedačce s tím, že druhý den nemáme práci a Kyunnie potřeboval trochu upustit páru.
"sakra" zaúpí, když je něco kolem půl noci a jemu se rozezní pager a hned na to telefon.
"musíš jít?" zeptám se ho, přikývne a unaveně něco zamrmlá ale hned se běží převléknout a v další vteřině už běží ke dveřím.
"na" vyjeknu, než úplně zmizí a vrazím mu do ruky kávu co jsem mu udělal do chodícího hrnku, a ještě banán, aby aspoň něco snědl. Vděčně se na mě usměje a pak vyběhne z domu a málem ve dveřích sejme Hyungwona který se sotva plazí dovnitř.
"co je?" pozvedne obočí a zívne.
"musí do nemocnice…kde jsi byl?" pozvednu obočí, šel si zavolat a byl pryč asi 6 hodin, dlouhý hovor.
"jen jsem něco řešil, dobrou" mávne na mě a zmizí u sebe v pokoji. Jen zakroutím hlavou a vrátím se na sedačku abych dokoukal film.
Následující týden byl hrozně nudný. S Minhem jsem si psal a ladil s ním poslední detaily našeho setkání které bylo už zítra. Kyunnie stále utíkal pryč uprostřed dnů a někdy se pro jistotu ani domů nevrátil ale jeho nadšení z Kihyuna neuvadalo, spíš to vypadalo že ještě sílu. Hyungwon byl den ode dne víc a víc podrážděný ale co už…on takový prostě u je.
"mm a co tohle?" ukážu se mu různých sacích a naše ospalá špageta jen zakroutí opovrženě hlavou s tím, že je to strašný. Jako model o tom něco ví ale…ehm no mohl by aspoň něco vybrat, a ne zavrhovat vše z mého šatníku. Nakonec jsme se shodli na tmavě modrém semišovém obleku s bílou košilí a červenou kravatou. Taková asi klasika.
Domluvili jsme se, že mě vyzvedne kolem čtvrté a odveze a když už sedám k němu do auta nemůžu se zbavit toho pocitu, že je mi to nepříjemné. Vystoupíme před velikou budovou a on mi nabídne svoje rámě abych se do něj zahákl. Nechám se jim vést a úplně vidím, jak ve chvíli, kdy jsme prošli dveřmi, nahodil obličej plný přetvářky. Na všechny se usmíval a vypadal celkově tak důležitě až se mi z toho chtělo zvracet. Došli jsme do velikého nádherného sálu. Na vysokých stolkách byli položené tácy se šampaňským. Na menších stolkách bylo vyskládané jídlo a hrála tu příjemná hudba.
Ani nevím kdy to začalo. Chvíli jsme tancovali. Chvíli pili a Minho pořád odbíhal k nějakým asi hodně důležitým hostům něco řešit anebo jim zavrtat svoji hlavu do zadku nevím. Ale pil hodně to jediné vím a když mě táhl na záchody tak se mi srdce třáslo panikou.
"no tak Heony, užijeme si" z jeho nadrženého pohledu se mi chtělo zvracet. Snažil sej se, aby mě pustil, ale jeho stisk byl moc pevný a já začal panikařit.
"ne neužijete" vyrušil nás pevný tón a já se prudce otočil za zdrojem toho hlasu. Strnul jsem a možná začal panikařit ještě víc když tam stál Kayee. Co ten tu dělá? Ale nemohl jsem nad tím přemýšlet, protože silně Minha odstrčil až se zapotácel, chytil mě za ruku a vedl pryč. Z transu jsem se dostal chvíli po tom a škubl svojí rukou abych ji dostal z jeho sevření a vyjukaně se na něj díval.
"C-co tu děláš?" vyjeknu. Otočí se na mě. Nevím, jestli je naštvaný anebo se takhle tváří normálně.
"tuhle akci pořádám já a já bych se měl ptát…co tu děláš s ním" zavrčí na mě a pak si odkašle a podívá se na mě už mnohem jemněji. Zadívám se do jeho očí, které jako bych znal, jako by to byli ty oči, do kterých jsem se kdysi zamiloval…jenže jsou schované, pod záclonou arogance a idiotství.
"pozval mě tak jsem šel" pokrčím rameny.
"málem tě tu znásilnil" vyhrkne naštvaně a rozhodí rukama. Naštěstí jsme daleko od lidí, aby slyšeli jeho slova. Vjede do mě vztek.
"o tom ty víš hodně co?" pozvednu obočí a snažím se, aby se mi do očí nenahrnuli slzy. Otočím se na patě a vydám se do sálu. U nejbližšího stolku popadnu skleničku, a nejen jednu a začnu do sebe nalévat šampaňské že ani obsluha nestačí doplňovat.
"pozor" chytí mě někdo kolem pasu, když se z přívalu alkoholu zapotácím. Otočím se a chci se vykroutit z jeho sevření, ale drží mě pevné.
"Kayee pusť mě" vydechnu ale omámen alkoholem jsem moc slabý abych protestoval nebo se bránil. "neublížím ti jen…zatancujeme si?" usměje se na mě a já znovu…jako kdysi, nad jeho krásným úsměvem zalapám po dechu. Ne nenech se ošálit…chceš se mu pomstít, chceš ho zranit jako on tebe. Ale i tak přikývnu a nechám se jim vést na parket zatím co hraje příjemná hudba.
Tiskne mě k sobě a mezi námi je tak příjemná atmosféra…kdyby, kdyby to bylo vše jinak, užíval bych si tohle více, ale nemůžu, nechci, protože mi tak moc ublížil. Když píseň přestane hrát tak se od něj odtáhnu.
"už budu muset jít" hlesnu, smutně se na mě zadívá. Ne…nenechám se učarovat, nenechám se tebou opět využít a zranit. Kývnu na něj hlavou a vydám se k východu a přemýšlím, jak se dostanu dolů. Hned jak sejdu točité schody, kde už není slyšet hudba tak mě zastaví pevný stisk na mé ruce.
"Kayee no tak" povzdechnu si a otočím se a vytřeštím oči, když vidím Minha. Myslel jsem že poníženě a naštvaně odjel.
"Kayee? To kvůli němu tak protestuješ? No tak Jooheon, sám si to říkal, pořád je to hnusný prase" uchechtne se, ale vůbec to jako smích nezní. Na jednu stranu mám strach, chci křičet o pomoc ale na druhou stranu…je to jeho chyba, kdyby on nebyl takový idiot tak by se tohle nikdy nestalo, Kayee by se mi za nic nemstil a my bychom spolu mohli být šťastní už jakou dobu.
"poslouchej mě Minho! Nevím, jestli to tvému pidi mozku dojde, ale lhal jsem chápeš? na škole jsi byl idiot všech idiotů, a to pořád jsi! Šikanoval jsi ho, a ne nebyla to sranda, nikdo se nebavil, ani on a ani ti tví kamarádi, kteří pak Kayeeho litovali ale báli se, že bys jim dal přes hubu taky. Nikdo tě na škole neměl rád a pro všechny jsi byl jen vypatlaný idiot! Věděl jsem, že po mě pálíš a když jsi se začal vyptávat bylo mi jasné, že kdybych ti řekl pravdu tak na něj budeš ještě hnusnější, poštveš po něm celou školu jen abys pobavil to svoje ego, za kterým schováváš svůj pidi penis! Miloval jsem ho chápeš! tak moc! Bylo mi jedno jak vypadá!" začnu vzteky brečet. Rozhazuju rukama křičím na něj zatím co vzlykám, ale musím si vykřičet svojí frustraci "tak moc jsem ho miloval ale spustil bys na něj peklo, kdybys se to dozvěděl, proto jsem řekl ty hnusný věci jenže on mě slyšel víš a je to tvoje chyba že…že je všechno tak na hovno" vykřičím na něj svoje plíce a hlasitě vzlykám. Vidím, jak je naštvaný vidím na něm tu zlost, ale nebojím se. Řekl jsem to, co jsem potřeboval, takže když mi vrazí pěstí a začne po mě křičet různý nadávky, ani to nevnímám. Konečně jsem udělal něco pro sebe. Jen sedím na zemi. Držím si tvář a probodávám ho svým nenávistným pohledem.





Jackson
Vytřeštěně stojím a snažím se vstřebat to všechno, co jsem slyšel. To všechno, co Jooheon řekl a hlavně se snažím vstřebat to, jaký jsem idiot. Ale vše musí jít stranou ve chvíli, kdy po něm Minho začne řvát a dá mu pěstí. Na nic nečekám, zahodím sako a při běhu si vyhrnu rukávy od košile, než mu stihne dát další ránu, tak po něm skočím a shodím ho na zem, chvíli se pereme, než mávnu na ochranku, aby ho vykopli ze sálu.
"Jooheony." Dojdu k němu a kleknu si, pleskne mě přes ruku, když se ho chci dotknout a dál pláče, ale nenechám se, vytáhnu kapesníček a začnu mu stírat krev ze rtu a následně slzy. "Pojď, půjdeme domů." Pronesu nekompromisně a začnu mu pomáhat vstávat. K mému štěstí je natolik opilí, že nemá dost síly na to, aby se mi bránil a mě se nakonec povede dostat ho k sobě do auta. Je výhoda, že jsem nepil. Na akcích, které sám pořádám, ze zásady nepiju, hlavně proto, abych měl přehled o tom, co se děje a hlavně, abych se před důležitými hosty a sponzory neztrapnil, kdybych se opil.
"Nemysli si, že se zase nechám vtáhnout do tvé postele!" zažvatlá opile, zatímco mu pomáhám na sedačku spolujezdce a nakloním se přes něj, abych mu zapnul pás. "Ani tvoje kolínská s tím nic neudělá!" vyprskne a já si i v té tmě a mírném tlumeném světle v autě, které svítí, protože mám otevřené dveře, všimnu, jak se mu tváře zbarví do červena.
"A já myslel, že moje kolínská vyřeší všechny problémy na světě." Pozvednu obočí a on mě praští pěstí do hrudi, kdyby nebyl opilý a dal by do té pěsti sílu, myslím, že by to dost bolelo. Zavřu za ním dveře, naštěstí z něj dostanu adresu dřív než usne, takže po 15 minutové cestě autem se ohlédnu na místo spolujezdce, abych přišel na to, že spí. Povzdechnu si, vypnu motor a přejdu ke dveřím z jeho strany. Chvíli to trvá, ale nakonec se mi podaří v jeho kapse najít klíče, takže si je vezmu do ruky a Heonyho vezmu do náruče. Podaří se mi nohou kopnout do dveří, aby se zabouchli a auto zamknu. Sakra, jak poznám, co je to za patro? Nebýt Changkyuna, který zrovna vybíhal ze dveří, asi bych správné patro nepoznal. Překvapeně se na mě u vchodových dveří podíval a pak se zadíval na spícího Heonyho. Ani nevím, jestli ví, kdo jsem, ale asi ví, protože mě probodne pohledem.
"Nechci mu ublížit, jen…ho chci dostat do postele." Vážně se na něj zadívám, podezřívavě se na mě zadívá, křikne po mě patro a že jestli na něj sáhnu, tak ať si ho nepřeju. Dojdu s Heonym v náručí do příslušného patra, odemknu jeho klíči dveře, ty dám pak na věšáček vedle dveří a odnesu ho do pokoje, na jehož dveřích byla nálepka sluníčka, to je to, co říkal Changkyun, takže to bude ono. Hodím ho na postel a pak si povzdechnu. Neměl bych ho nechat spát v tom saku. S povzdechem rozsvítím lampičku, kterou má na nočním stolku, abych viděl, dojdu k jeho skříni a vytáhnu mu nějaké tričko a tepláky. Převléknu ho a sako mu pečlivě pověsím a nechám viset na dveřích od skříně. Přikryju ho a dlouze si povzdechnu, když se koukám, jak poklidně spí a tiše oddechuje. Promiň, Heony. Byl jsem takový idiot. Kéžbych předtím věděl to, co vím teď…nechtěl jsem předtím ani teď věřit tomu, že by jsi byl takový, ale všechno se to seběhlo děsně rychle a já…jsem opravdu kretén, protože jsem přestal přemýšlet. Měli jsme si promluvit, měl jsem tě vyslechnout, ne se hned mstít. Pohladím ho po tváři a opatrně mu dám pusu na čelo.
"Slibuji, že vše napravím. Dám ti důvod, abys mi odpustil a dal mi další šanci." Zašeptám a přikryju ho až k bradě. S úsměvem na rtech a hlavou plných myšlenek na to, jak vše zpravit a na to, že jsem opravdu idiot, vyjdu z jeho pokoje a následně z celého bytu. Sednu do auta a nějakou dobu jen tak projíždím městem, než zaparkuju u sebe doma. Svléknu ze sebe špinavou košili, kterou mám od krve toho kreténa Minha. Dojdu se vysprchovat a s myšlenkami na něj usnu, jakmile mě napadne, co bych mohl udělat, tak se usměju.
Pokud si dobře pamatuju, tak Heony miloval tulipány. Často jsme po škole chodívali do parku, kde pěstovali květiny a on je tam obdivoval. Věděl o nich všechno, každý detail. A já spíš než je obdivoval jeho, to, jak nádherně vypadal, když o nich mluvil, to, jak zapáleně mi o nich vyprávěl. Dozvědět se teď po těch letech, že celou dobu cítil to stejné a že já jsem byl tím, kdo to všechno zničil a pokazil. Nezasloužím si druhou šanci, ale…i přesto, jak jsem tvrdil, že je to za mnou, jak moc jsem přesvědčoval sám sebe, že je to všechno pryč, že veškeré city jsou ty tam…není to ani trochu pravda, pořád ho miluji. Pořád ho miluji tak moc, až teď jsem si dovolil si to přiznat. I po těch letech ho miluji tak jako ten první den, kdy jsem se do něj zamiloval. Nic se ve mně nezměnilo, ale…musím se snažit. Snažit a doufat, že dostanu druhou šanci.
První den jsem mu nechal poslat kytici 100 tulipánů. Stál jsem na chodbě jejich domu za rohem, abych viděl jeho reakci, to, jak se tetelil a usmíval se. Druhý den jsem mu poslal kytici 100 gerber. I z těch měl radost, připichoval jsem mu k tomu milostné dopisy, omluvy a různé další věci. Třetí den jsem mu osobně před dveřmi nechal kytici 120 rudých růží. Jako důkaz toho, jak moc ho miluji. Nechal jsem mu u kytice vzkaz, že ho budu milovat, dokud neuvadne poslední růže…a jedna ze 120 je umělá, která neuvadne nikdy.
Nadšeně se usměju schovaný za rohem, když ho vidím přicházet, ani se k růžím nesehne, hned se chytí za krk a po tváři mu začnou stékat slzy. Až tak je dojatý? Nečekal jsem až takovou reakci. Opadne mi ale úsměv, když spadne na zem a začne se třepat, vyletím zpoza rohu a hned si k němu kleknu a začnu zmatkovat, protože nevím, co se děje.
"Co je to tady za hluk?" otevře někdo otráveně dveře, hned mi dojde, že je to Hyungwon, protože ten se kupodivu od střední vůbec nezměnil.
"Heonymu se něco stalo!" vykřiknu hystericky. Hyungwon několikrát zívne a pohledem střílí na kytici růží, pak na mě a tak to střídá.
"Měl bych si dát kafe…anebo dalších 10 hodin spánku." Dlouze zívne. "Má obrovskou alergii na růže, no." Pokrčí rameny a já vytřeštím oči. Rychle ho vezmu do náruče, letím s ním do auta a pak s ním jedu co nejrychleji do nemocnice. Hned ho vezmou do ordinace, když vidí jeho stav a já mezitím čekám na chodbě před ordinací. Trvá to asi dvě hodiny a pro mě je to jako věčnost. Po dvou hodinách ke mně dojde doktor.
"Za chvíli ho pustíme, alergická reakce a otok v plicích a krku se nám podařilo vyléčit. Příště mu ale prosím věnujte jiné květiny než růže." Odkašle si a já se podrbu v zátylku.
"Příště se dopředu informuji." Odkašlu si a doktor jen přikývne jako by mi říkal, že to je to nejlepší, co můžu udělat.
Heony vyleze z ordinace a spravuje si náplast, kterou má zalepené místo, ve kterém měl napíchnutou kapačku. Hned se zvednu z nemocniční lavičky a dojdu mu těch pár kroků naproti.
"Promiň, Heony, netušil jsem, že máš alergii. Chtěl jsem jen…abys věděl, co cítím." Vážně a zároveň omluvně se na něj zadívám.
"To je moc hezký, ale tvoje pocity mě málem zabili." Odfrkne si a vydá se na odchod a já za ním cupitám. Na recepci si vezme papír a tužku, něco na něj načmárá a pak si dá papírek do kapsy. Dovedu ho k sobě do auta a pomůžu mu nastoupit, protože je z těch prášků na alergii trošku rozhozený.
"Je ještě nějaká alergie, kterou bych měl vědět?" zeptám se po chvíli ticha v autě.
"Mám alergii na oříšky." Zamumlá si spíš sám pro sebe, ale jsem rád, že jsem to slyšel.
"A sakra, škrtám 4 dárek." Odkašlu si a on se krátce zasměje.
"Ty jsi idiot." Šeptne a hlavu si opře o okénko, možná se kouká ven, možná zavřel oči, nevím, protože se musím soustředit na cestu. Dojedu až před jeho dům a opatrně zastavím u krajnice.
"Nemám tě doprovodit domů?" s obavami se na něj zadívám.
"To je dobrý." Zakroutí hlavou a odepne si pás. V rychlosti vystoupí a zabouchne dveře. Alespoň mu zamávám, i když si všimnu, že neodchází, stojí na kraji chodníku a vypadal jako by přemýšlel. Nakonec obejde auto k mým dveřím a já stáhnu překvapeně okénko. "Jestli mě budeš až moc otravovat, zablokuju si tě." Zamumlá a vytáhne z kapsy ten papírek, co napsal v nemocnici a hodí mi ho do klína, hned na to skoro sprintem oběhne auto a zaběhne ke vchodu ke svým dveřím a hned dovnitř. Překvapeně zamrkám, zavřu okénko a vezmu papírek, co mám v klíně. Skousnu si ret, když je to jeho telefonní číslo. Zakloním hlavu, abych si ji opřel o opěradlo a neubráním se úsměvu. Možná…bych mohl dostat druhou šanci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 9. července 2018 v 19:17 | Reagovat

Sem říkala, že se Minho ani trochu nezměnil. Idiot byl, je a bude :-?
Ale aspoň se to s Kayeem trochu vyjasnilo a uklidnilo.Tak snad tu druhou šanci Kayee využije s rozmyslem...
Hyungwon...co ty jeho dlouhé úniky? Že on za někým chodí...
Moc se těšim na další skavělý díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama