Blue full moon || 23. kapitola

15. srpna 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Blue full moon





Yanjun
Celou cestu zpátky se úplně mimo loudám. Kolikrát jsem se přistihl, že jen tak stojím na místě a koukám do blba. Moje srdce mi zběsile poskakuje v hrudi a já se cítím živí, jako bych to celou dobu ani nebyl já, jako bych celou dobu před ním snad ani nežil a najednou se mé srdce zběsile rozbušilo a já se cítím jako by tenhle svět byl mnohem krásnějším místem. Dojdu k našemu sídlu, vidím, že ostatní už byly lovit a nechali mi jednoho jelena, tak začnu hned jíst. Jakmile ho strávím, tak se přeměním a lehnu si do studené trávy. Dívám se na nebe, jak se na něm lesknou ty miliony hvězd. Nemůžu ze tváře setřít ten úsměv a nemůžu ho dostat ze své mysli, ale to bude tím, že nechci.
Všechno začalo být krásnější. Naše láska rozkvétala každou sekundou, kterou jsme strávili společně, a i vše kolem se začalo zlepšovat. Jakmile se Changkyun uzdravil, tak i Zhangie byl mnohem klidnější, bylo na něm poznat, že ho to hodně tížilo, ale to se dá pochopit, je to vůdce jejich smečky a smečka není jen smečka, je to rodina, ale je to mnohem silnější rodinné pouto, než mají lidé. Dojdu se projít na moji oblíbenou louku, abych do tlamy nasbíral květiny, které Zhangie zbožňuje, rychlým během se pak vydám na naše kouzelné místo, které je schované před zraky náhodných kolemjdoucích a které je ukryté ve skalách jen pro nás. Vím, že to není správné, vím, že já jsem puma a on vlk. Vím, že kdyby na to měl přijít někdo z naší druhé smečky, tak by byly proti, ale je mi to fuk. Je mi to fuk proto, že mé city k němu jsou daleko silnější než cokoliv jiného, silnější než to, co je dané, to, co se smí a co se nesmí. Usměju se, když už ho v dálce vidím, jak si máčí vlčí čumáček ve vodě, a nakonec ho tam strčí celý, protože dneska je opravdu vedro. Hned si mě všimne a zavrtí se mu ocásek, dojdu k němu a on se mi hlavou otře pod bradou a začneme se spolu mazlit a vítat. To je na tom to krásné, to, jak se dokážeme mazlit i jako zvířata, i jako lidé. A všechny formy našeho mazlení jsou nádherné. Dokonce je mi i jedno, že máme oba packy ve vodě, abychom se chladili, otírá se hlavou o moje tělo a já dělám to samé, nedokážu se ho nabažit, jeho přítomnosti a té lásky, která mě k němu táhne. Chyběl jsi mi.Naruším naše příjemné ticho, když se mazlíme a mě je jedno, jak dlouho to je, co pořád stojíme ve vodě a otíráme se o sebe. Ty mě taky.Uslyším nazpátek a nechám ho, aby se ve vodě osvěžil a mezi tím si lehnu do trávy, kde se po chvíli přeměním. I on ke mně dojde a přemění se a já ho nechám, aby se přitulil do mé náruče. Lehneme si oba na bok, čelem k sobě a já ho hladím po tváři a dávám mu neposedné vlásky za ouško. Ale nikdy tam dlouho nevydrží, protože i ten slabý vánek mu hned vlásky smete zpátky do tváře. Nakloním se k němu a oběma se nám zrychlí dech, zavřu oči a nechávám se unášet těmi pocity, které se mi rozlévají po těle, a to se naše rty ještě pořádně nesetkali. Nosem se otřu o ten jeho a ucítím jeho ruce, jak mě pohladili po krku, nevydržím to a vpiji se pomalu do jeho krásných hebkých rtů. Oba zavrníme tím přívalem toho nádherného pocitu, víc se k sobě natiskneme a já ho hladím nejdříve po krku, něžně ho líbám a naše rty se společně hýbou, vezmu jeho spodní ret mezi své rty, on mezi ty své vezme můj horní ret a já sjedu rukou po jeho krku až na jeho bok, kde ho začnu hladit. Odpovědí na mé dotyky je jeho vrnění do našeho polibku, to, jak se celý zachvěje a pevněji sevře moje vlasy. Pomalu jazykem přejedu po jeho spodním rtu, na nic nečeká a se zavrněním mi svá ústa otevře a já do nich hned vklouznu jazykem. Jakmile se naše jazyky dotknou, tak oba vzdychneme, ty pocity, které jsme cítili v náznacích nabraly na intenzitě a já vím, že s tím už nejde přestat, už bychom se od sebe nemohli jen tak odtrhnout. Líbáme se dlouho, chvíli se líbáme pomalu a něžně, chvílemi to nevydržím a líbám ho s větší vášní a on mi to se stejně velkou vášní oplácí. Oba přejíždíme rukama po těle toho druhého, nemůžeme se nabažit těch pocitů, které v nás ty doteky vyvolávají.
Ať už se tu můžeme potkat hned ráno anebo během dne, i tak je pro nás den moc krátký, i tak je nám smutno pokaždé se musíme loučit, vždycky mi z našeho místa uteče, ale tentokrát ho doprovázím, jdeme bok po boku v našich zvířecích formách a do kroků se o sebe otíráme. Nejraději bych se nastěhoval k němu k vodopádům anebo si ho vzal k sobě, ale…ne, že by to nešlo, ani moje, ani jeho smečka by nebyla proti, ale…pořád je tu ještě spoustu věcí komplikovaných, nehledě na to, že Changkyun a Kihyun kolem sebe chodí a těžko říct, jestli je možné, aby si někdy odpustili nebo se dali zpátky dohromady. Zhangie mi říkal, že je tam atmosféra mírně napnutá z toho, že vlastně nikdo neví, co má pořádně dělat. Jestli je mají zkusit dávat dohromady anebo mají počkat, než to udělá osud. U nás ve smečce je atmosféra taky napjatá, hlavně proto, že kolem našich hranic se už několikrát objevili zase hnědé pumy, hranice nepřekročili a gepardi byly moc líní, aby je vyháněli ze svého území a já se nemohu ubránit tomu, že cítím ve vzduchu, že se něco chystá. Tady to stačí, Junnie.Zastavíme nedaleko vodopádu a on se mi zase hlavou otře pod krkem. Nějakou dobu se mazlíme, než se musíme rozloučit. Zítra budu moct až večer, budu s Baekhyunem sbírat bylinky.Otře se svým čumáčkem o ten můj a já maličko kývnu. Po chvilce mazlení se ale doopravdy musíme rozloučit. Pa, hezky se vyspi.Šeptnu, než se od sebe úplně odloučíme a já se vydám zpátky ke své smečce.
Ale zarazím se a skoro dostanu infarkt, když dojdu k našemu tábořišti. Nebyla tam jen má smečka. Byla tam i mámina smečka, a i malá smečka hnědých pum. A to nevypadalo dobře, kdy sakra přišli?! Přeměním se do člověka, abych se objal s mámou a ostatními. Ani se nestihnu posadit a už přijdou výčitky o tom, že moje chování ke Kieře bylo špatné, že takhle se to nesmí nechat a že s tím rozhodně něco uděláme. Při jejich slovech už mám skoro zavařené oči z toho, jak je neustále obracím v sloup. Bože, to je zase šaráda, tohle. Nakonec se vydám na svoje místo, že jdu spát s tím, že jsem měl náročný den. Lehce zanaříkám, je mi po něm smutno. Uvidíme se až večer, a ještě tohle do toho…budeme muset jít někam dál než na naše místo, někam kde nás nenajdou, protože poslouchat kecy o tom, že já jsem puma a on vlk…to přece víme oba dva ne? Nepotřebujeme to připomínat. Copak je taková láska zakázaná? Copak se nemůžeme milovat jen proto, že nejsme stejní? Ha, kdo mi to zakáže? I kdyby byl proti naší lásce celý svět, tak já se ho nevzdám.
Celý den probíhá jako jedna velká šaráda. To, že mi máma neustále podsouvá Kieru, aby byla u mě, bych možná i nějakým způsobem přežil, ale…tolik let jim byla moje smečka jedno, já jsem jim byl jedno a najednou přijdou a myslí si, že nám můžou kecat do stylu života? Dal jsem Changkyunovi telepaticky vědět, aby nikam nechodili a byly jen u vodopádu, takže doufejme, že to tak udělají. A Zhangieho budu hlídat, aby ho necítili, až půjde na naše místo a pak se nenápadně vytratím za ním. Před večerem dojdu s Hoseokem, Hyunwoo a dvěma hnědými pumami nalovit jídlo, je nás hodně, tak aby se každý najedl, když se vracíme zpátky, tak cítím Zhangieho pach a musím se usmát. Ačkoliv mě mámina smečka dlouho zdržuje a já vím, že mám zpoždění, nakonec se mi podaří se z toho všeho vykroutit a rozběhnu se k našemu místečku. Překvapím se, když tím směrem přichází Kiera i s mojí mámou, ale zavrtím nad tím hlavou, určitě ho nepotkali. Skoro u jezera mám pocit jako by kolem mě něco proběhlo, ale nic jsem neviděl, ať jsem se otáčel sebevíc. Zhangie na našem místě nebyl, čekal jsem tam nějakou dobu, ale je divné, že tu není, cítil jsem tu a pořád cítím jeho pach, to, že tu byl a že to není dlouho. Nedá mi to a stejně se vydám k vodopádům, jdu úplně opačnou tou nejdelší cestou k vodopádům a pak zamručím, abych přivolal Zhangieho, aby za mnou šel. Chvíli to trvá, ale nakonec z vodopádů vyjde, cítím z něj zvláštní auru. Chci se něj otřít, pomazlit se s ním, ale trhne sebou a odežene mě. Yanjun…to…to mezi námi musí skončit.Řekne tiše a já se hned přeměním. Nemusím ho přemlouvat, přemění se taky.
"O čem to mluvíš, Zhangie?" vykřiknu a chci ho chytit za ruce, ale vysmekne se mi.
"Ty jsi puma a já vlk. Nikdy to nebude fungovat." Zakroutí hlavou a já vytřeštím oči víc.
"Na tom přece nezáleží," vyjeknu a srdce se mi rozsypává na tisíce kousků. "záleží na tom, co cítíme a já tě miluji, Zhangie." Vážně se na něj zadívám, chci zachránit tu jiskru v jeho očích, chci, aby si to rozmyslel, aby vše viděl jinak.
"Ale já tě nemiluju, Yanjun," zhluboka se nadechne a pak se na mě vážně zadívá. Cítím se jako by mi někdo do srdce vrazil obrovskou kudlu. "a už tě nechci nikdy vidět. Sbohem." Šeptne, přemění se do vlka a ztratí se zpátky ve vodopádu, já ztuhle stojím a snažím se popadnout dech, snažím se nějak vstřebat to, co se stalo, přemýšlet logicky, ale…to přece nejde! Chci za ním do vodopádů, ale cestu mi zatarasí Xukun s tím, že bych ho měl nechat na pokoji a že bych měl jít. Že on to tak chce. A protože on to tak chtěl, tak já…šel.





Zhangjing
Bolestně vzlyknu do deky a utápím se ve svých slzách. Snažím se své bolestné steny tišit pomocí deky, ale moc dobře vím, že všichni si dělají starosti. Xukun ke mně dojde a lehne si vedle mě a přitáhne si mě do náruče. Pevně ho obejmu a zabořím mu hlavu do krku a hlasitě zapláču. Bolí to, moc to bolí a já nevím, co mám dělat. Bolelo mě, když jsem se musel rozhodnout, bud moje slepá láska k němu anebo jeho budoucnost, budoucnost dvou smeček. Čekal jsem na něj u našeho jezera, těšil jsem se až budeme zase spolu a oddávat se jeden druhému, ale trhl jsem sebou, když přišly dvě ženy, jednu…jsem znal, byla to ta hnědá puma. Říkali mi, že nesouhlasí, abych byl s Junniem, že je to nepřirozené, odporné a neslýchané. Nebo to říkala ta Kiera. Ta druhá při tom všem mlčela a jen se na mě dívala, jako by ve mně něco hledala. Říkala tak ošklivé věci, že jsem se sám za sebe styděl. Nebyl jsem ani schopen slova, nebyl jsem schopen se bránit. To bylo poprvé, kdy jsem zapřemýšlel nad tím, že jsme každý jiný a já se začal stydět za naši lásku. Řekly mi, že je domluvená svatba mezi ní a Yanjunem, že to spojí dvě rozdílné smečky a nastolí se tím mír. Že já jsem ten, kdo brání tomu všemu. Daly mi na vybranou…buď se Yanjuna vzdám, naše smečka bude moct zůstat u vodopádu a vše bude v pořádku, nebo mě vyženou i s Yanjunem…vyženou i naši smečku a nebude to jen pomocí slov a my nebudeme nikdy vítání v celém lese. Nemohl jsem se rozhodnout jinak. Nemohl jsem dopustit, aby kvůli mně všichni trpěli.
"Zhangjingie, to bude dobrý." Xukun mě konejšivě hladil po zádech a šeptal mi do vlasů slova útěchy, kterým nikdo snad nevěří, ale co jiného by se mělo říkat? Pevně mě k sobě tiskne a já mu hlasitě vzlykám do krku a snažím se, abych se aspoň trochu tišil, ale…nejde to, nejde. Moje srdce je naplněné bolestí. Kéž by mi dokázal Baekhyun pomoct, kéž by jeho krev dokázala vyléčit i moje srdce, kéž by bylo něco, co mi pomůže zapomenout. Kéž bych se teď mohl probudit s tím, že se nikdy nic nestalo, že jsem Yanjuna nepoznal. Chci zapomenout na tu bolest, chci, aby byla pryč. Chci si namlouvat, že je vše v pořádku, dokud je on šťastný, i kdyby to mělo být beze mě. Ale to je největší žvást ze všech. Jsem sobecký, chci, aby byl šťastný jen se mnou. Chci být jen s ním, a i kdyby proti nám tál celý svět tak vím, že on by mě nedal, ale nemůžu…kdyby to bylo jen na nás, kdyby to ovlivnilo jen nás, neváhal bych, ale v sázce je tolik životů. Tolik nevinných životů, které nechci ohrozit jen kvůli své sobeckosti.
Další dny jsem radši nevycházel z jeskyně. Nevycházel jsem, abych ho nepotkal. Tak moc jsem si přál ho potkat, říct mu, že ho miluji, že to byla jen lež, ale to přesně nemůžu. Moc dobře vím, že ve vteřině, kdybych ho viděl bych to vzdal, vím, že bych se k němu rozeběhl, skočil mu kolem krku a tisknul se k němu jako před tím. Všechny ty vzpomínky, mi přijdou tak vzdálené, jako by se nic z toho nestalo, nebo jako bych si to jen představoval. Jako by to byli jen stránky v knížkách a já si nás představoval na místo hlavních hrdinů. Už ani necítím jeho dotyk, když si na něj vzpomenu. Nepamatuji si, jak hebké jsou jeho rty, jak chutnají. Jaká jeho vůně. Nepamatuji si nic.
Vím, že se o mě všichni bojí. Vím, že se mě snaží rozveselit, ale já necítím nic jiného než smutek. Vážím si jejich snahy. Vážím si toho, že mi chtějí pomoct, a tak moc jim chci říct, že to je zbytečné. Ale jen díky té jejich snaze vím, co je dnes za den, vím, kolik dnů ubíhá, kolik jich proplouvá mezi mými prsty, zatím co tu ležím a vzlykám. Když už nemůžu plakat, tak se dívám do stropu a přemýšlím nad ním. Vybavuji si jeho smích, abych nezapomněl, aby mi vzpomínky nevybledly. Chci si aspoň udržet tohle. Když už nic jiného, tak si chci udržet vzpomínku na jeho rozjasněnou tvář. Na to, jak mi říkal, že mě miluje. Jenže hned po tom se mi spustí další záchvat pláče. Nejde to jinak. Nevím, co mám dělat sám se sebou. Kdyby mi Xukun nenosil jídlo a nepomáhal mi se aspoň převléknout tak bych měl pocit, že ani neexistuju. Že jsem jen duch truchlící nad marnou vzpomínkou na život. Přišel bych si jak přízrak dávných vzpomínek. Skousnu si ret a hlasitě si povzdechnu. Takhle to dál nejde. Nejde, abych byl takováhle troska. Ještě před tím, než jsem potkal Yanjuna, tak jsem také žil, žil jsem spokojeně a šťastně. Proč bych tak nemohl žít i po něm? Protože jsem to zkusil…zkusil jsem ten pocit milovat, s někým trávit čas…a vím, že to už prostě bez něj nejde.
"Zhangjing!" Xukun dovnitř vtrhne jako tornádo a chytne mě za ramena. Podívám se na něj a on mi v rychlosti setře slzy. "Yanjun," špitne a mě se zastaví srdce, jako vždy při zmínce jeho jména. Všichni se snažili jeho jméno přede mnou neříkat, ale i tak jsem je slyšel, když se bavili o mě a o něm…když se bavili o smečkách. "bude se ženit," vyjekne a vidím jeho bolestný výraz. Vytřeštím oči. Tak brzo? Vždyť uběhlo jen pár dnů. Xukun na mě vidí moji otázku. "jsou to dva týdny Zhangjing…" řekne opatrně a já vytřestím oči, tak dlouho? Mám pocit jako by se některé věci staly včera a ono uběhlo tolik času. Zadívám se na oblohu, kde svítil měsíc. A vzlyknu.
"Kdy?" špitnu a zalapám po dechu.
"Zítra." hlesne v tichosti možná doufal, že to neuslyším, ale já to slyšel. Sebral jsem se a přeměnil jsem se na vlka a rozeběhl jsem se pryč. Běžel jsem k našemu jezeru. Běžel jsem tam, kde to vše začalo a já nikdy nemyslel, že to tam i skončí. Prodíral jsem se mezi stromy a kolikrát jsem zakopl a jako vlk se natáhl do mechu. Vždy jsem se pomalu postavil a pak se zase rozeběhl. Prodral jsem se skrz kapradí a doběhl na tu nádherně bílou písečnou pláž. Posadil jsem se tam a začal žalostně výt. Vím, že moje vytí uslyšeli ostatní, když se ozvěnou ozvalo jejich tiché vytí a já vyl…a vyl a vyl, dokud jsem už neměl hlas. Hned na to jsem se přeměnil, bradou jsem se opřel o svoje kolena a pevně jsem nohy objal a vzlykal jsem, zatímco jsem se houpal z jedné strany na druhou. Jednou rukou jsem si prohrábl vlasy. Miluju ho…tak moc ho pořád miluji. Tak moc ho chci vidět. Chci být sním. Chci, aby i on stále miloval mě, chci se vrátit do doby, kdy bylo všechno perfektní. Kdy jsem byl bezstarostný.
"Zhangjing." trhnu sebou, když uslyším kousek od sebe hlas…ten hlas, který tolik miluji. Který v mých vzpomínkách šeptal nejrůznější krásná slůvka. Trhl jsem hlavou směrem k němu a viděl ho, jak je v záři měsíce, tak krásný. Viděl jsem ho, jak i on byl zničený, zlomený a zdrcený. Viděl jsem, jak ho jeho nohy ke mně ženou a já neváhal ani chvíli a zvedl jsem se ze země. Nešlo té touze zabránit. Tak moc jsem chtěl být u něj v náruči. Skočil jsem po něm, ale on mě ladně chytil a jeho ruce mě objali jako nikdy, najednou jsem se cítil jako doma. Cítil jsem se, že přesně sem patřím. Že není místa, kam bych zapadal lépe než do jeho náruče. Vím, že je zmatený, vím, že má v hlavě spoustu otázek, spoustu, na kterých se bojím odpovědět, ale to počkalo.
Nebyl prostor na slova. Naše rty se do sebe vpili stejně rychle jako se smísily naše srdeční tepy, jako když se naše duše konečně vrátili a já plakal, plakal jsem do toho sladkého polibku a vím, že i on plakal. Hladil jsem ho ve vlasech a oba jsme cítili v polibku tu zoufalost, ten smutek a dravost, která nás poháněla, ten strach z toho, že přejde, že si ten druhý uvědomí, co dělá a zarazí to. Jenže to se nestalo. Ani jeden z nás nechtěl zarazí tu nádhernou chvíli. Ani jeden z nás nechtěl přestat. Oba jsme byli pohánění tím steskem a tou touhou po tom druhém. Steskem po tom druhém jsme se usadili do písku a já se usadil na jeho klíně a nevím, kdy se moje ruce usadili na jeho hrudi, nevím, kdy jsem skončil bez trička a nechal se unášet jeho doteky, neskrýval jsem svoje steny a slastně vzdychal jeho jméno do těch sladkých doteků, kterými mě obsypával. Ani nevím, kdy jsme se přesunuli do vody, kdy jsme oba nazí proplouvali po noční hladině a já si nemohl pomoct ho popichovat s tím, že jako kočka přeci nenávidí vodu. Usadili jsme se na hladině a nechali svoje odvážné doteky zajít ještě dál. Do doby, než naše těla byla jako jedno. Kdy se naše vzdechy přerývali v tom nespočtu polibků. Vzdychali jsme jeden pro druhého a křičeli jména a slova lásky, zatím co se blížil náš společný a nejkrásnější vrchol. Plakal jsem, když jsem křičel jeho jméno, když jsem křičel, jak moc ho miluji a v tu chvíli jsem zapomněl úplně na vše, zapomněl jsem na to vše, co je v sázce, když se moje tělo zmítalo v té rozkoši.
Leželi jsme vedle sebe, skoro na sobě a máčeli se ve vodě a mezi námi byla nevyřčená otázka, ve vzduchu bylo stále cítit to vzrušení a já jen doufal, že ničeho nelituje, doufal jsem, že ta otázka bude ještě dlouho nevyřčena, chtěl jsem si užít ještě chvíli toho snu, jenže jsem moc dobře věděl, že to nemůže být navždy, přitulil jsem se k němu a začal jsem vzlykat, plakal jsem, zatím co si mě k sobě přitiskl blíže.

"Miluju tě." šeptl jsem a vypustil jsem to ze sebe, aniž bych si dal možnost přemýšlet nad následky, jen jsem chtěl, aby to věděl. Doufal jsem, že…že on to cítí pořád stejně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 15. srpna 2018 v 19:23 | Reagovat

Tolik se pro sebe trápili. Snad se jim společně podaří tu nechtěnou svatbu zrušit, aniž by museli všichni opustit vodopády.
A doufam, že si Kiera přinejmenším aspoň zláme vaz!!!
Jsem zvědavá, co bude dál. Těšim se na další úžasný díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama