Destroyer || 1. kapitola

6. srpna 2018 v 11:00 | MONBEBEs |  Destroyer
Destroyer bude vycházet každé pondělí a pátek. Trailer k povídce je ZDE.




Křik a tupé rány se rozléhají po jinak tiché budově kde v tuto hodinu by neměl správně nikdo být.
"tak kde jsou!" vykřikne jedna z osob která v potemnělé světle nebyla k rozpoznání. Druhá osoba, připoutaná k židli se křečovitě svíjela v bolestech. Jeho postava byla více viditelná, jelikož na něj byla namířené světlo. Krev se řinula z jeho obličeje zatím co se mu v očích odrážel strach. Klepal se, židle drkotala do jinak tichého prostředí. Kolem jeho židle kroužilo více osob, všechny byli oblečené v černém oblečení, jako by se snažili splynout s nocí. Vypadali jako hladoví supy, kroužili kolem své oběti a dívali se na něj s nenávistí v očích. Světlo jim do obličeje hnalo nenávistný odstín, který všem naháněl husí kůži. Muž na židli se snažil držet, ignorovat jejich rány, jejich křik. Věděli, že se nemusí tišit. Nikdo tu v tuto hodinu nebyl. Byli sami, skryti před světem a nemuseli se bát, že by je někdo rušil. Mohli se věnovat svému děsivému úkolu.
"no tak Minwoo nemáme na to celou noc, když mi to řekneš, možná tě nezabijeme" jeho smích hnal husí kůži po celém těle a jeho nenávistí zbarvené oči vrhali na svou oběť hrůzostrašný stín. Muž sklopil hlavu a celý se otřásl. Pod náporem všech těch pohledů se zhluboka nadechl. Jeho mentalita byla tak narušená několika hodinovým mučením že už jen při pohledu na to, jak do ruky brali svoje už, tak zkrvavené nástroje, se rozklepal a s hlasem který u každého slova přeskakoval se na něj zadíval, s neskrývanou nenávistí a zradou v očích.
"doma…je to u nás doma" zatřepal se mu hlas a rezignovaně sklopil hlavu zatím co se mu po tváři rozeběhli slzy. Muž se k němu sklonil a zajel rukama do jeho kapes, aby vytáhl klíče a zasmál se. Jeho smích se nesl jako ozvěna a vyplašil několik ptáků, kteří poklidně spali ve svých hnízdech. Před jeho smíchem se zvířata ukrývala a jen snad noční temnotě se jeho smích zamlouval.
"nebylo to tak těžké" pronesl klidně, ledový klid se roznesl i celou místností, jeho on se znovu narovnal, teplota se ochladila, jako by najednou začalo mrznout, jako by se nebe rozhodlo následovat jeho tón hlasu. "postarejte se o něj" řekl a rozešel se pryč zatím co se za ním ozýval křik, naléhavý, prosící, nenávistný a zrazený.
"neubliž mu! Prosím!" zněla jeho poslední slova, než chladná čepel zasadila svou první ránu, jeho křik, plný bolesti a strachu se pomalu tišil. "prosím, prosím já …prosím" prosil z posledních sil za svůj život, nebo za život někoho jiného? Držel se posledních stébel života zatím co po jeho tváři stékali slzy, kterými se občas zadusil. Krev se ladně valila z jeho ran a jeho dech se stával nepravidelný. Nakonec i jeho poslední steny a nářky utichli. Možná pro lepší pocit, nebo jen tak ze zvyku, odpoutali jeho tělo ze židle, které se bezvládně svalilo na zem. Oči měl upřené na místo odkud odcházel muž. Viděl, jak nasedá do auta. Nezmohl se na nic jiného, než na pár posledních nádechů zatím co sledoval, jak odjíždí s jeho autem, než se červená světla ztratila z jeho dohledu. Viděl několik párů bot, jak odchází…ležel tam sám, krvácel zatím co se z posledních sil držel těch pár nádechů.
"prosím" šeptl naposledy, s upřeným pohledem plným bolesti a strachu vydechl, jenže tentokrát už žádný nádech nenásledoval. Jeho hruď už se znovu nenadzvedla a srdce které před chvílí zběsile bušilo, chladně utichlo. V nedaleké vesnici kostelní hodiny ukazovali půlnoc a v rodinných domech spali spokojeně celý rodiny, manželé se k sobě tiskli zatím co jejich děti spokojeně spali, nevědomky toho že několik kilometrů od nich, zemřel člověk smutnou a osamělou smrtí.


***

Changkyun
Unaveně vyjdu z plaveckého bazénu a hodím si přes rameno sportovní tašku ve které mám plavky, ručník a sprchový gel. Mám tam i plavecké brýle a ta taška je směšně veliká na to, jak málo v ní mám věcí. Myslím, že bych se v pohodě vešel do igelitky, ale můj nevlastní bratr Wonho neustále rád říká, že když člověk sportuje, musí i jako sportovec vypadat. Protočím oči, když se mi v hlavě rozezní jeho hlas a já se šouravým krokem vydám zpátky domů. Cestou nijak nespěchám, je krásné počasí, ideální na procházku. Cesta z plaveckého bazénu ke mně domů je přes park a trvá volnou chůzí deset minut. Než jsem začal s plaváním tak jsem si ani nevšiml kolik lidí tráví svůj volný čas sportem. Před tím jsem chodil přes park do škol a pak do práce, na autobus nebo jen do krámu a nevnímal jsem ty lidi kolem sebe, ale teď když vidím, kolik lidí dělá u rybníka jógu, nebo běhá skrz celý park či cvičí nějak jinak. Je to až děsivé, jaká je to mánie. Mě na sport nijak neužije, nikdy jsem nebyl nijak zdatný v míčových hrách a na tělocviku vždy prošel jen po tom co se nade mnou tělocvikář smiloval, a hlavně po tom co tam nakráčel Wonho no. Můj bratr rád sportuje, je to ten typ na zdravou výživu, zdravý životní styl a sport. Nepije kávu, nejí nezdravá jídla, chodí spát brzo a ráno si chodí zaběhat, nesnáší kouř, což máme společné a místo nějakého lelkování radši cvičí. Jeho nápad byl abych začal běhat, že mě to, jak odreaguje, tak i dá do formy, ze všech jeho nápadů byl tenhle asi nejlepší, a tak jsem souhlasil a musím říct, že mě to začalo bavit. je to až zajímavé, jak voda ze mě smyje všechny ty špatné pocit y, co mám z práce. Prohrábnu si vlasy a zadívám se na veliký billboard připevněný na vysoké budově. Zrovna tam běželi zprávy, ukazovali, jaké bude počasí. Zákoutím hlavou a vydám se rychlými kroky domů, když si uvědomím že Wonho bude už doma z práce.
"dobrý den" pozdravím sousedku a vyběhnu těch pár schodů, když mi drží vchodové dveře od našeho paneláku a poděkuju jí. Vyjedu výtahem do druhého patra, jo mohl bych to jít po schodech, ale byl jsem plavat, a to je dost aktivity na jeden den. "jsem doma" zavolám do bytu, hned po tom, co odemknu, zavřu za sebou a klíče dám na věšák nad botníkem. Sundám si boty a nechám je tak pohozené, jak jsem si je sundal. Přezuju se do pantoflů a projdu malou předsíňkou do obýváku.
"halo?" zavolám ale odpovědí mi je ticho. Asi tu ještě nejsou. Pokrčím rameny a nejdřív dojdu do kuchyně abych se napil, po tom co do sebe naklopím sklenici koly, kterou mám schovanou v polici za hrncem, aby jí Wonho neviděl, nenávidí tyhle sladké nápoje, a ještě víc nenávidí, když je piju, a pak se vydám k sobě do pokoje. Náš byt není nějak extra veliký. Malá předsíňka která vede hned do velikého obýváku spojeného s kuchyní a z obýváku vedou dveře na balkón. Po pravé a levé straně je to po dvou dveřích, napravo dva vedou do pokoj a nalevo jedny do pokoje a jedny do koupelny. Žijeme t celkem tři, já, můj bratr Wonho a jeho přítel Hyungwon, takže tu třetí místnost máme takové…skladiště/pracovna/pokoj pro hosty. Hodím tašku na zem a vytáhnu z ní mokré plavky a ručník. Přehodím to přes topení a tašku nechám na balkóně vyvětrat. Hlasitě si oddechnu, když je víkend a já vím že ještě dneska můžu relaxovat. Že až zítra mě čeká zase ta rutina v práci. Ne že by to bylo každý den to samé. Kolikrát se to mění ale princip mé práce je pořád ten samý.
"Kkukkungie jsem doma" ozve se hlas z předsíně. Vystřelím z pokoje a nadšeně dojdu do obýváku. Nejsem zrovna nadšený, že mě oslovuje jako psa, ale vzhledem k tomu že kdykoliv přijde domů tak se k němu hrnu jako pes, který byl celý den doma a čekal na pána tak no…tu přezdívku chápu, což m štve ještě víc.
"Hyuuuuung!" nadšeně se zasměju a on začne nadšeně pískat, dojde ke mně a v rychlosti mě obejme.
"něco jsem ti koupil" mrkne na mě, štěstím se zatetelím, když zvede plastovou tašku. Začnu kolem něj pobíhat, než dojdeme do kuchyně. Tašku položí na pult a já už nedočkavostí skoro, SKORO, kňučím.
"Hyung no taaak" zaúpím a on se zasměje, když pomalu vytahuje z tašky zabalené jídlo. Nadšeně zatleskám a vím že ho baví mě škádlit, ale když já si nemůžu pomoct.
"na" mrkne na mě a já nadšeně vezmu krabičku a přičichnu k ní, a i přes to že je zavřená cítím velice líbivou vůni. S úsměvem pomrkávám po Wonhovi zatím co otvírám krabičku, ale ve chvíli, kdy jí otevřu tak mi úsměv povadne.
"…salát…tofu...a co…oh ne to je jogurtová zálivka!" vyjeknu a nakrčím nos a svěsím smutně ramena.
"ale no tak!" zasměje se a plácne mě do stehna. "bude ti to chutnat" mrkne na mě, ale já znechuceně vypláznu jazyk. Ale z čeho byla ta vůně. Kdybych měl psí uši tak je teď nastražím, periferně se podívám na Wonha jak vytáhl další jídlo. Hned co ho otevřel tak jsem zrazeně zalapal po dechu.
"j-jak to že já mám salát a ty máš ramen!" dotčeně vyjeknu a chytím se za srdce.
"to, protože ty jíš nezdravě pořád! Nemysli si, že nevím o té kole, co máš za hrncema, nebo o těch brambůrkách co máš za postelí!" vyjekne káravě a já v tu chvíli dělám že o ničem nevím. Nakonec si tedy sedneme ke stolu a začneme jíst, já tedy velice znechuceně a dávám to dost jasně najevo a Wonhovi to přijde velice k popukání.
Od té doby, kdy mě ve 13 adoptovala jeho rodina tak se Wonho stal mým velikým bráškou/ rodičem. Staral se o mě a dohlížel na mě. Je o sedm let starší a je jedno jestli mi bylo 13 nebo jestli je mi 28 pořád se o mě stará jako bych byl dítě.
"Hyungwon dneska nepřijde?" pozvednu obočí a zadívám se na hodiny, když je pět večer.
"znáš ho, možná někde usnul" zasměje se a zakroutí hlavou. "ale ne psal mi, že bude muset končit později, kolem možná sedmé tak mu pak půjdu naproti" kývne na mě. Vidličkou se ještě párkrát pošťourám v jídle za což si vysloužím akorát tak hubování od Wonha. Protočím oči. Dojdu se zkulturnit. Když jsem doma tak rád na osobní hygienu zapomínám ale do mé práce se to nehodí. Umyju si pečlivě vlasy a celý se vydrbu. Unaveně si lehnu do postele a hlavou mi probleskne jen to, že zítra už je zase pondělí.
"Kkukkungie, jdu vyzvednout Wonnieho ano" zavolá z obýváku a já odpovím hlasitým ano. Převléknu se do pyžama a vytáhnu z nočního stolku krabičku s prášky a dva hned zapiji vodou. Hned se mi bude usínat lépe. Už si ani nepamatuji, když to začalo, možná po tom, co zemřeli moje rodiče, nebo po tom kdy jsem prohrál svůj první případ…nebo po tom kdy jsem zjistil že něco jako spravedlnost neexistuje…ale stalo se tak nějak mojí součástí, že bez prášků neusnu, bez nich celou noc koukám do stropu a hlavou se mi honí nespočet nehezkých myšlenek. Nastavím si ještě budíka a zadívám se na tmavě modrošedý oblek který jsem si nachytal.
Na druhý den vstanu něco kolem osmé hodiny. Opatrně vylezu z pokoje a nachystám si rychlé jídlo což tvoří jogurt a rohlík, z vedlejšího pokoje se ozývá Hyungwonovo chrání a vím že Wonho si šel po ránu zaběhat, jako instruktor boxu má v práci pohybu dost ale jemu to nestačí. Rychle se najím a pak začnu lítat po bytě obléknu se a v koupelně si upravím vlasy, několikrát se navoním, a ještě zkontroluji že mám v černém kufříku vše co potřebuji, peněženka, telefon, spoustu papírů, počítač a visačka s mým jménem a fotkou, jasný vše mám. Nasadím si na zápěstí hodinky, kravatu si secvaknu ke košili sponkou a na límec saka si připevním malou zlatou brož. Usměju se na sebe do zrcadla a pak vyběhnu z domu. "Hyung hyuuung!" vyjeknu a mávám na něj.
"ah sakra já zapomněl že není neděle, vydrž!" vyjekne, když probíhal kolem a rychle se rozeběhne domů. Netrvá to dlouho a za chvíli je zpátky a oba tak nějak rychlou chůzí běžíme k autu. Nasedneme a společně se rozjedeme do mé práce. Wonho mě každé pondělí vozí do práce, protože se mi přes víkend jen hromadí práce, většinou mě nehází každý den, spíš, když má čas, ale díky němu mám práci jen půl hodiny, a ne hodinu autobusem.
"díky Hyung" zamávám na něj, když vystoupím, mávne na mě a rozjede se pryč zatím co já se vydám do kavárny abych si koupil kávu a pak spokojeně jdu do firmy, je to malinká firma má jen tři patra a jen několik zaměstnanců ale je to asi nejlepší co se dá sehnat. Buď pracovat pro malé firma anebo pro zkorumpované magnáty kteří mají mrakodrapy, tisíce zaměstnanců a kapsy plných špinavých peněz. Moc dobře to vím, protože jsem před tím v jedné takové firmě pracoval.
Pozdravím se s recepční a usměju se na ní. Zmáčknu tlačítko abych si přivolal výtah a dám si ruce do kapes.
"ahoj Kyun" dojde ke m s úsměvem Ziyi. "jaký byl víkend?" stoupne si vedle mě, já rád nosím tmavé obleky, ale Ziyi dává přednost světlým béžovým barvám.
"asi jako vždy co ty?" dloubnu do něj a moc dobře vím o tom, že je nově ženatý. "jako v ráji?"
"s tím malým ďáblíkem, prosím tě Zhengting je démon z pekel" zasměje se a taky do mě dloubne ale vidím na něm, jak je šťastný. Společně nastoupíme a zatím co jedu do třetího patra Ziyi do druhého.
"tak se uvidíme na obědě" mávnu na něj a on přikývne a vydá se k sobě do kanceláře. Když vyjedu na svoje patro tak se taky vydám k sobě do kanceláře a unaveně si sednu na za stůl.
"dobré ráno pane Lim" nakoukne dovnitř moje asistent Xukun a donese mi horu papírů. "to poslal soud je to vyjádření k případu pana Kim, jak zabil svou dceru" přikývnu a začnu procházet soudní papíry a kroutím hlavou. Jeho případ si pamatuju, není tomu dávno, možná tak dva měsíce a zastupoval jsem ho já. Všechny důkazy byli proti němu ale svědkové mluvili nejasně, všechno bylo takové nejasné a já vím, možná je to jen moje intuice, že jí nezabil. Jenže kdyby nebylo toho prokurátora tak jsem vyhrál. Idiot jeden. Je to hrozný člověk a jen při tom, jak vidím jeho podpis na konci vyjádření, tak se celý naježím nenávistí.
"prohráli jsme ten soud?" zeptá se a zamrká na mě Xukun, vím že nemá ani páru nad tím, jak soud probíhají ale zase je jediný, kdo dokáže správně srovnat papíry.
"ne Kihyun" otřepu se, když vyslovím jeho jméno "podal odvolání s tím, že jsme zmanipulovali svědky, žádá další důkladné prošetření a další věci, prostě si neumí přiznat, že PROHRÁL!" vyjeknu "když už jsme to uzavřeli a vyhráli jsme a pan Kim byl prohlášený za nevinného tak on ten případ zase otevře, to nemá jiný případy??" prásknu pěstí do stolu a hlasitě vydechnu. Zadívám se na svůj diplom, který mám ze školy a prohrábnu si vlasy. Ne Changkyun nejsi právník, protože by sis myslel že to je snadné, moc dobře víš že to je těžká práce a nenecháš se porazit nějakým zamindrákovaným prokurátorem. Hlasitě vydechnu a napiju se kafé.
"zařiď mi schůzku s panem Kim potřebuju s ním probrat možnost toho, že se jeho případ zase otevře a jak to bude probíhat, pak mi sepiš odmítnutí znovu otevření přines mi to na stůl, zavolám soudci a zkusím to s ním domluvit nejdřív já, než abychom to zase veřejně otevírali, zatracenej Kihyun je mu jedno že ten člověk byl veřejně lynčován jako hajzl, který znásilnil a zabil svoji dceru, a přitom to není pravda, důkazy byli jasně zfabrikované, svědectví nejasné! Jde mu jen o to, aby neprohrál ale to, že člověku to zničí život…to už ho nezajímá!" vyjeknu a Xukun několikrát plaše zakývá hlavou a rozeběhne se k sobě do kanceláře. Začnu si znova pročítat jeho zprávy a složky a vše k případu abych si osvěžil paměť, ale pak m vyruší, když mi zazvoní telefon. Jackson? Co ten chce.
"Kayee teď nemám čas pro- "přeruší mě, když slyším jeho hlas.
"je to tu zase Kyun…potřebuju tvoji pomoc" řekne vyplašeně, což mě překvapí asi nejvíc, protože Jackson není někdo, kdo by se dal lehce vyplašit.
"přesuň mi schůzky na odpoledne, vrátím se hned jak budu moct" řeknu Xukunovi v rychlosti a vyběhnu z kanceláře. Běžím na policejní stanici, která není tak daleko, na to abych si musel brát taxíka ale zase ne tak blízko abych odmítnul autobus. Vyběhnu z něj na příslušné zastávce a rozrazím dveře.
"co se děje?" zhluboka se nadechnu, když odložím černý kufřík u něj na stole. Zadíváme za jeho záda, kde v cele seděl kluk, vypadal mladě, brečel, vzlykal.
"musíš mi pomoct, ten kluk potřebuje právníka…a dobrého" zadívá se na mě vážně. Nechápavě se na něj zadívám a hlasitě si povzdechnu.
"Kayee teď nemám čas na tvoje kamarády kteří kradli v obchodě nebo řídili opilý" prohrábnu si vlasy.
"nic z toho to není Kyun" sedne si zničeně na židli a hlasitě si povzdechne.
"fajn tak z čeho je obviněnej" opřu se o stůl a sjedu kluka v cele pohledem a pak se zadívám na Kayeeho.
"z vraždy" řekne potichu a já vytřeštím oči.




Kihyun
Neděle. Poslední den klidu. Alice, moje perská kočka, mě začne budit asi v 7 tím, že se mi prochází po obličeji s velmi důležitým výrazem. Se zamručením tedy vylezu z postele a otevřu jí dveře na terasu a malou zahradu, kterou za domem mám. Hned se tam spokojeně vydá a já se vydám do kuchyně. Udělám si kávu, tentokrát bez kofeinovou s cukrem a mlékem, protože teď si ji dávám na chuť. Jen v práci si dávám silnou kávu bez ničeho, abych se udržel vzhůru.
Vezmu hrníček s kávou, sednu si na terasu a zapálím si cigaretu. Se zakloněnou hlavou vyfouknu kouř a musím se usmát nad tím kopancem do plic, který mi cigareta dá. Alice po mě začne z povzdáli hned prskat, není nad to být kuřák a mít domácího mazlíčka, který nenávidí kouř z cigaret. Povzdechnu si, když mi začne zběsile pípat messenger, bože, co zas je? Najedu na bublinu skupinového chatu.
Zhu Xingjie:
Seru na to.
Už nepřijdu do práce.
Fakt na to seru.
Ani v neděli nemám klid.
Yoo Kihyun:
Tak nechoď, sbohem.
Zprávu pošlu a hned na to si na messengeru vypnu upozornění, aby mi telefon nepípal jako zběsilý. Místo toho mi ale začne volat Mark videohovorem, bože, ten satan nikdy nespí. A ten Satan je taky mým nejlepším kamarádem. Domluvíme se, že si půjdeme zaběhat a potom půjdeme na box, milerád s tím souhlasím, potřebuju se trošku odreagovat, dokud mám poslední den volna. Hodím do sebe rychlou snídani, což je obyčejný bílý jogurt, akorát si k němu dám ovoce. Vyčistím Alice písek, dám jí kapsičku a vyměním jí vodu, pak ji naženu z terasy zpátky dovnitř a pohladím ji po srsti. Začne prskat, protože jsem pořád cítit kouřem, ale nakonec zapřede, protože cítí, že jdu pryč a že se s ní na nějakou chvíli loučím.
"Pokud se mi, broučku, zase neshodit všechny rámečky s fotkami z komody, ano?" zašvitořím na ni tichým hláskem, je to její oblíbená činnost, když jsem déle než 4 hodiny pryč, tak mi shazuje věci ze skříněk a polic a likviduje mi dům. Vylezu před dům a zapálím si cigaretu, mezitím ke mně doběhne Mark, který bydlí o ulici vedle. Už jen když běžel ten malý kus, tak se zadýchal, že si chvíli myslím, že se složí na chodník a umře.
"Není to špatný dávat si cigaretu, než jdeš sportovat?" zadívá se na mě důležitě. Zvláštní, že mi to říká pokaždé, když spolu jdeme někam sportovat.
"Dej mi svátek." Zamručím a cigaretu típnu do popelníku, který mám schovaný u dveří. Pomaličku začneme běžet, nejdřív v tichu, pak se sice Mark snaží o nějaký hovor, ale to se mu moc nedaří, protože u běhu nedokáže mluvit. Takhle většinou běháme něco kolem hodiny, pak sedneme ke mně do auta a jedeme do posilovny, kam chodíme i na box, bohužel je to až skoro v centru města, takže tam pěšky jen těžko dojdeme.
"Dneska tady není ten příjemnej instruktor?" zamrká na mě Mark, když se rozhlédne po tělocvičně.
"Asi dělá jen v týdnu, o víkendech tu nebývá." Zakroutím hlavou a jdu hned po napití k pytli, do kterého začnu zběsile bušit. Možná jsem ještě mírně frustrovaný z toho, že jsem prohrál případ. Ten zmetek Lim Changkyun ho vyhrál, neříkám, že mě ta prohra neštve. Ale zase na druhou stranu, když nebudu myslet na tu prohru…i já věděl, že to ten Kim, kterého Changkyun obhajoval, neudělal. Důkazy byly opravdu nepřímé a neúplné, to uznávám. Hlavní ale je, že na mě tlačí ostatní, já důkazy nehledám, ty mi hledají ostatní, já s nimi pak akorát musím pracovat a musím se přít s druhou stranou. Není těžké být prokurátorem a zastupovat stát anebo protistranu.
Ze začátku toho případu jsem totiž zastupoval pouze stát, do doby, než se neobjevil jistý Rei, proti kterému šlo hodně důkazů, správně bych měl být nahrazený právníkem, který by měl Rei zastupovat, ale takhle to nebylo a já byl skoro jako právník, když šli dvě strany proti sobě a já byl v pozici, kdy jsem nepřímo zastupoval Reie. Normálně by to tak nemělo jít. Ale v době, kdy se uplácí a někdo uplatil soud, abych ho já zastupoval. Nedalo se nic dělat a zahrál jsem si na právníka.
Dojdu domů skoro až večer, nachystám si večeři, uklidím a nachystám si sako a přežehlím košili na další den. Hodím si relaxující vanu s pěnou, a nakonec s Alice chvíli po 23. hodině ulehnu do postele a vyčerpaně usnu.
Ráno vstanu v 5, půl hodiny mi trvá, než se nachystám a nasnídám. Ten blbec Mark mi chtěl nabarvit vlasy, prý světlounce červená, nakonec mám vlasy růžové a nejde to dolů. A já musím jako blbec čekat, než mi ta růžová sleze z vlasů. Upravím si límeček a uvážu kravatu, shlédnu se v zrcadle a usměju se. Jo, sluší mi to.
Ovladačem si otevřu garáž a následně bránu, nasednu do auta a vydám se do prokurátorské firmy Tuan, která patří Markově otci. Normálně bych pracoval v prokurátorské firmě svého otce, ale nebavíme se. Od té doby, kdy mi bylo 15 a rodiče se rozváděli, tak jsem s otcem skoro nemluvil. Úplně jsme spolu přestali mluvit, když jsem dokončil školu a stal se - pro něj - 'jen' prokurátorem. Vždycky na mě a na mého staršího bratra Kiwona kladl vysoké nároky, ale od té doby, kdy se bratr stal soudcem a otcovou pýchou jsem já už byl nic. A teď jen 'jen' prokurátor.
Do Tuan firmy většinou dojedu jako první, cesta autem mi trvá 30 minut, během cesty si jednou, někdy dvakrát zastavím na cigaretu a před firmou si dám další. Další věc, kterou jsem udělal otci naschvál. Seřval mě, když se dozvěděl, že kouřím a já v tom hrdě pokračoval, abych mu ukázal, že ho nepotřebuju. A tak nějak mi to zůstalo. Kouřím přes 10 let a nikdy jsem snad ani nepřemýšlel, že bych přestal, nikdy pro to nebyl pořádný důvod.
Dojdu do třetího patra, kde mám kancelář, sednu si k počítači, který zapnu a poslechnu si vzkazy na záznamníku. Svraštím obočí u jednoho ze vzkazů: "Zdravím pane Yoo, tady soudce Yanli v případu pana Kim a pana Rei. Vaše prohra, pane Yoo, se nezamlouvá ani soudu a ani panu Rei, který velmi naléhal, a nakonec jsme se rozhodli, že Vy znovu případ otevřete. Není uspokojující, aby pan Kim vyšel nevinný. Někdo přeci za smrt té nebohé holčičky musí zaplatit, nemyslíte, pane Yoo?" Zhluboka si povzdechnu. Pan Rei, který velmi naléhal chápu…takže Rei vytáhl prachy, všechny podplatil a oni teď chtějí, abych případ znovu otevřel. Prohrábnu si vlasy. Nemám jinou možnost a hned jak uslyším, že kapnou dveře vedle v místnosti, kde je můj asistent Rui, tak si ho zavolám.
"Ahoj, Kiki." Mávne na mě a já na něj taky mávnu. "Děje se něco?" zeptá se, když se zrovna mlátím kalendářem do hlavy a u toho přemýšlím.
"Musíš zavolat tomu kreténovi Lim Changkyunovi, což je ten právník, se kterým jsem prohrál (!!!), že znova otvírám případ jeho klienta Kima, tak ať se připraví." Zakývám hlavou a Rui se na mě překvapeně zadívá.
"Já myslel, že ten případ je už dva měsíce zavřený." Překvapí se, ale hned vezme vizitkovač a hledá číslo na toho blba. Bože, dva roky jsem neprohrál soud!! Tsche!
"Jo, byl," povzdechnu si, když mě přejde ten vztek a zakývám hlavou. "ale soud a Rei ho chtějí znovu otevřít." Povzdechnu si. "víš, jak to je. Vytáhl prachy a hned všechno jde. Stejně jako s tím, když poznal, že jsem dobrej a uplatil všechny, abych ho já obhajoval, i když jsem prokurátor a aby si nemusel shánět dalšího právníka." Povzdechnu si.
"Co se dá dělat, Kiki, takhle to bohužel běžně chodí," povzdechne si Rui. "našel jsem to číslo, takže to hned zařídím a zavolám do jeho firmy." Mrkne na mě a já přikývnu. Bože, bože, jsem prokurátor a ne právník! Co mám asi s tímhle případem dělat, by mě zajímalo?!
Dojdu si udělat kafe a zavolám Reiovi, abych se s ním domluvil na schůzce, Changkyun určitě odmítne obnovení případu a já budu muset sehnat kurva velké důkazy, aby se mi podařilo ten případ znovu otevřít.
Dojdu si na balkon, který mám ve své kanceláři zakouřit a u toho volám Reiovi. Dělat tohle, dělat na vraždách není jednoduché. Hlavně to není bezpečné. Kolikrát jsem měl případ, který bych nejraději odmítnul, kolikrát jsem musel obhajovat něco, co mi bylo proti srsti, ale jinak to nejde. V těchhle případech se většinou objevují velké ryby, velké ryby, které nebudou mít problém mě zastřelit v autě po cestě domů, pokud odmítnu jejich nabídky. Peníze jsem si nikdy nevzal, ale…případy brát musím.
Vlastně pro mě byla největší změna před pěti lety, kdy jsem vyfásl první vraždu. Hodně mě to změnilo. Nebyla to příjemná věc, to tedy ne a byl to takový první boom v mé prokurátorské kariéře, pak už to šlo nějak samo, nabalovalo se to a nabalovalo a teď už mě asi nerozhází vůbec nic. Krev, brutální vraždy, znásilnění…někdy mě to až děsí, jak mě to nechává klidným.
"Kiwon?" zvednu telefon, když kouřím už třetí cigaretu na balkóně a volá mi brácha, s kterým mám vztah dobrý.
"Kihyunnie, musím mluvit rychle, za chvíli mám soud," šeptne mi do telefonu. "víš, jak jsi mi říkal, ať hlídám případy a kdyby se ohlásilo, že nějakej vzal Lim Changkyun, tak ať ti řeknu? Teď vzal jeden případ brutální vraždy, je to případ, co se stal včera, zavolej si soudci Bufanovi, říkal jsem mu o tobě a možná ti ten případ jako prokurátorovi dá." Šeptne rychle a já mu rychle poděkuju a nadšeně, skoro až děsivě se zasměju. Hahahhaa, mám tě! Od toho, co mě porazil jsem věděl, že si to nenechám líbit. Brácha je hodně uznávaný soudce, a hlavně dělá ve firmě, kde se řeší snad všechny případy, takže jsem ho požádal, ať mi hlídá právníka Lim Changkyuna a jakmile mu dají nějaký případ, ať mi řekne a já si ho vezmu taky. A tentokrát mu to natřu, tentokrát to budu já, kdo ten soud vyhraje, muhahahahaha!
"Bufan, ahoj, tady Yoo Kihyun." Pozdravím ho a srdce mi buší adrenalinem. Ten případ musím mít!
"Jo, Kiwon už o tobě mluvil, chceš ten případ? Máme jen málo informací, ale obžalovaný je Lee Jooheon, zastupující právník Lim Changkyun, teď před chvíli sem volal a ohlásil to, že si případ vezme. Takže hledáme prokurátora." Zasměje se do telefonu divným smíchem, ale odkašlu si a potáhnu si z cigarety.
"Beru to!" vykřiknu rychle a nadšeně se usměju.
"Fajn, zapíšu sem - prokurátor Yoo Kihyun, fajn, dáme mu to vědět a pak čekej na nějaké první sezení. Soudce budu možná já anebo Li Ronghao, takže se ti někdo z nás ozve, zdar." Tipne mi telefon a já se začnu na balkóně nadšeně řehtat, a nakonec zakloním hlavu a začnu se nebezpečně smát. Haahahhahahahahhahaha, Lim Changkyun, poznáš hořkou chuť prohry!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 6. srpna 2018 v 21:07 | Reagovat

Bože...jen to ne. Kihyun nesmí vyhrát ten soud s Changkyunem, ve kterým jde o Jooheona. V žádném případě :-x
Tak doufam, že při Changkyunovi s Jooheonem budou stát všichni svatí...
Jsem tedy moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama