The Boss 2 || 3. kapitola

22. srpna 2018 v 10:00 | MONBEBEs |  The Boss 2
The Boss 2 vychází každou středu. Trailer k povídce ZDE.





Yanjun
Zrovna procházím návrhy míst, kde by se mohla konat přehlídka, kterou mi před chvílí dal Ziyi. Je tu hodně zajímavých míst, ale nejvíc mě asi zaujalo, že by šlo domluvit, aby se přehlídka konala v prostorách nedalekého zámku Kieretera. Sice je to nějaká doba, kdy jsem tam naposledy byl, ale prostory zámku jsou opravdu krásné, a hlavně je to velmi nevšední místo pro módní přehlídku. Sice to proberu s ostatními zítra na poradě, ale zavolám Ziyimu, aby mi zjistil víc věcí, co se týče pronájmu zájmu a jejich požadavky. Hned mi to odkývá a já mezitím projdu předběžnou kolekci, kterou mi v e-mailu poslal Bufan, který to dával dohromady s tátou Changkyunem. Začne mi zvonit telefon a vidím tam klapku 197, takže Fen.
"Co je, nemám teď zrovna čas, jako ty." Vyprsknu do telefonu, když ho zvednu.
"Hele, procházel jsem přízemím a vypadá to, že ti houká auto." V jeho hlase není zrovna nějaký velký zájem o to, že se mi právě možná někdo snaží ukrást auto. Nakonec se oba sejdeme před vchodem do podzemních garáží.
"Nesmrdí tu barva?" nasaju klasickou vůni a Fen přikývne. Proč tu smrdí barva, nepamatuju si, že by se to tady mělo natírat nebo by garáže měli projít nějakou rekonstrukcí. Ale pak mi to rychle dojde, když vidím na svoje auto. Fen spadne na zem v obrovském smíchu a já si založím ruce. Skvělé. Mít na autě nakreslený kosočtverec s čárkou uvnitř - na řidičových dveřích. A velkého čuráka na dveřích spolujezdce. Pevně si skousnu ret a čtu si nápis na autě, že jsem kretén. To…to bylo za ten stolek, že jo?!
"Nechce ti tím někdo něco říct?" hýká Fen smíchy a ukazuje na obří piču, která je na mých dveřích.
"Zabiju tě!" předstírám, že do něj kopu, když už se válí po zemi a nasraně oddechuju. Nakonec musím zavolat odtah do servisu s tím, aby mi auto přelakovali. Mmm, skvělé, mají mí dát náhradní auto, které budu mít, než mi přelakují to moje.
"To mě poser!" vykřikne Fen, když mi náhradní auto dovezou. Skvělé. Je to Volkswagen brouk…křiklavě růžový. S modrými kytičkami. Auto. Pro mě. Super. "Tak to ti přeju nádhernou cestu domů!" hýká smíchem a já ho zpražím pohledem.
"Jezdíš domů se mnou, ty kreténe!" prsknu po něm a on se hned ve smíchu zarazí a s kamennou tváří se na mě podívá.
"Nemůžou ti dát jiný?" polkne a já pozvednu obočí.
"Jééé, Šéfe, to je roztomilé autíčko." Zahihňají se kolegyně, které jdou po práci taky ke svým autům. "To je dáreček pro nějakou slečnu?" zvedají na mě obočí a Fen vyprskne tichým smíchem. Nenápadně mě nic lepšího než začít kývat hlavou, tak vypísknou něco o tom, že ta slečna musí být velmi šťastná. Mávnu nad tím rukou a pak nasupeně dojdu zpátky ke své kanceláři, zatímco Fen jde do skladu pro stůl, židli a počítač.
Dojdu na oddělení číslo dvě a povzdechnu si. Odklidím na stranu hrací stoleček a společně s Fenem tam poskládáme velký stůl, Fen pak začne zapojovat počítač, jehož všechny části mají modrou barvu, no, Fen nemusí vědět, že je to proto, že jsem od Justina nenápadně zjistil, že Zhangjing má rád modrou barvu. Dám mu i modrou podložku pod myš, a naskládám mu na stůl jeho věci, které měl předtím v krabici. Fen mu na stůl dá i jeho telefon a všechny hračky odklidíme, i když po chvilce zaváhání se usměju a dětskou kuchyňku mu tam nechám.
Je skoro půl noc, když jsme dali Zhangjingovu kancelář celou dohromady. Oba dva vyčerpaně dojdeme do garáží, než si uvědomíme, co nás vlastně čeká.
"Já tím nejedu, Jun." Zuřivě zakroutí hlavou a já si povzdechnu.
"Tak běž pěšky." Pozvednu obočí a on zalapá po dechu. Nakonec se oba dva narveme do mini růžového brouka a povzdechneme si.
"Bože, tohle nemá ani airbagy." Chytí Fen svoji chvilku hysterie.
"Tohle nemá ani posilovač řízení, vole." Zpražím ho pohledem, zatímco se narvu na mini sedačku za mini volant a pomalu se rozjedu. Chtěl jsem se rozjet. Ale ujel jsem zatím 5 centimetrů a zdechlo mi to asi 6x. Ale nakonec se mi podaří se rozjet a ignoruju narážky kolemjdoucích ožralců, co jdou z hospody a nadšeně mávají na moje auto, protože si myslí, že v něm jede nějaká kočka.
"Zítra pro mě nejezdi." Vyprskne Fen, když ho vyhodím před jeho domem.
"Nepřijedu už pro tebe ani až budu mít auto přelakovaný." Vypláznu na něj jazyk a se smíchem na něj mávnu a vydám se na cestu domů. K
Klasicky, když přijdu domů, tak Yanchen s Chengchengem už spí jako zabití. Rutinně podám Yanchenovi deku ze země a přikryji ho. Zhasnu jim všude světla, dám jim zase telefony na nabíječky a pak si dojdu do koupelny. Proč mi tak odolává? Přiznávám, že hlavně jeho chování je příčinou, proč se ještě víc a víc chovám jako kretén. Možná je to proto, že mé normální zbraně a můj sexappeal nezabrali a já jsem frustrovaný z toho, jak moc se mi líbí a jak moc mě odmítá. Povzdechnu si a šplíchnu si vodu ze sprchové hadice do obličeje.
"Lim Yanjun, ty kreténe." Napodobím šeptem jeho tón hlasu a pak se usměju. Neříká se, že nenávist je jen krůček od lásky?

***

Ráno vstanu hodinu před tím, než se vydávám do práce. Nachystám snídani pro sebe i své dva bráchy. Yanchenovi udělám kávu, která spíš, než jako káva je mléko s příchutí kávy a hodně cukru a Chengovi udělám kakao, které má nejraději, dám to všechno na stůl, vzbudím ty dva, ať se zatím rozkoukají a dojdu se převléknout.
"Kde máš auto?" zasměje se Yanchen. "To je tak roztomilý." Začne běhat kolem mého náhradního auta a nadšeně se u toho usmívá. Vždycky byl hodně usměvavý a optimistický, máma s tátou měli strach, že ho to přejde, až dospěje, ale nepřešlo a on je člověkem, kterého by chtěl každý znát a se kterým by se chtěl každý bavit, protože dvě minuty mluvení s ním se rovná dobré náladě po celý zbytek dne.
"Někdo no, ehm, mi ho počmáral." Odkašlu si a Cheng s Yanchenem se zasmějou, myslím, že všichni tři víme, kdo to má asi na svědomí. Ale třeba jsem si to tím novým notebookem vylepšil.
Stavíme se ještě MC drive pro kávu sebou a pak dojedeme do práce, vlastně, ani nevím, jak jsme se do auta dostali všichni tři, ale Cheng s Yanchenem byli z té jízdy nadšení, že si začínám myslet, že donutí mámu, aby nám to auto na splátky zaplatil, bože, to snad ne. V kanceláři se připravím na poradu, hlavně jim taky musím říct, že za skoro dva měsíce mám jet na pracovní cestu na Maledivy. Jeden z tamějších sponzorů mě tam pozval s tím, že jejich přehlídky jsou proslavené celosvětově a že bychom mohli popřemýšlet nad nějakou spolupráci. A já bych tam nerad jel sám, takže bych byl rád, kdybychom se domluvili, kdo z vedoucích, případně ze zaměstnanců se mnou na tu pracovní cestu pojede. Možná spíš, než pracovní cesta je to i něco jako dovolená.
"Takže," zapnu na poradě prezentaci a usměju se. "Ziyi navrhl jako místo konání přehlídky zámek Kieretera, tady vidíte, jak vypadá z venku a i interiérově. Zdá se mi to jako velmi dobrý nápad hlavně proto, že nic podobného se tam nikdy nekonalo a celé to bude nevšední. Má někdo lepší místo na konání nebo se shodneme na tomto zámku?" povídám se na ostatní a nikdo neprotestuje. "Dobře, Ziyi to tedy zařídí a já se pak sejdu s vlastníky zámku," zakývám hlavou a Ziyi na mě vstyčí palec. "Bufan, ty jsi říkal, že nebude problém sladit kolekci společně s tát-um, s Chagkyunem, aby to víc sedělo k zámku, že ano?" mrknu po nich.
"Nebude to vůbec problém," zakroutí Bufan hlavou. "do módy se vrací hodně prvků, které se k zámku vážou, takže se to bude hodit. Už jsem mluvil s Wenjunem, Zhengtingem a Ziyangem, že budou, jako ostatně vždy, mezi hlavními modely." Zakývá na mě hlavou a já přikývnu.
"No a," odkašle si Huba. "mohli bychom pak fotky…Wenjuna," odkašle si při jeho jméně a my všichni víme, že pro něj má slabost. "a samozřejmě ostatních modelů otisknout v časopise a udělat s nimi rozhovor a téma toho místa, co si o zámku myslí a jaké z toho měli pocity." Snaží se mít kamennou tvář, když se na něj všichni díváme pohledem, jakože my to víme.
"Skvělý nápad, Hu-" chci ho oslovit přezdívkou, ale vrhne na mě vražedný pohled. "Xingjie, dekujeme." Opravím se a dělám, jakože nic. "Mimochodem za necelé dva měsíce jsem byl pozvaný jako zástupce firmy Lim ChangKi Fashion na Maledivy na světoznámou módní přehlídku La Desfile, takže bych byl rád, kdyby mě někdo doprovázel. Buď se mezi sebou jako vedoucí domluvíte, kdo se mnou pojede nebo z vašich zaměstnanců anebo, pokud by bylo hodně zájemců," sebevědomě se usměju a usměju se hlavně na Zhangjinga, který na mě ukáže prostředníček. "tak uděláme losování se jmény, koho si vytáhnu, tak ten pojede." Zářivě se usměju, akorát ten, na koho byl hlavně můj zářivý úsměv namířen, mě ignoruje.

***

Zhangjing
Přeci…ne nemůžu mít takovou smůlu zakroutím hlavou a přestanu nad tím přemýšlet. Je tolik lidí v naší firmě na to abych měl tu největší smůlu na světě jsem dost mladý! Ale je to až za dva měsíce, do té doby mě přeci nemůže počkat taková smůla! Třeba tou dobou budu už mrtvý z toho, jak mě ten idiot štve.
"jak se ti líbí tvé nové místo?" mrkne na mě Yanjun a zatarasí mi cestu z porady, ostatní už jsou prč a já potřeboval jisté věci dopsat a zapomněl jsem se, kopnu do holeně.
"stejně jako se mi líbilo tvoje nové auto" zpražím ho pohledem a rozejdu se pryč. Následuje m a každá slečna kterou potkáme začne křičet něco o tom, jak je Yanjun sexy, bože mají oči?? Vyjeknu a zakroutím nad jejich chováním hlavou. Každý se snaží si svůj výstřih stáhnout ještě níž a pomrkává po něm. Zadusím se a dojdu až ke svému stolu a on dojde za mnou. "ale děkuju že jsi mi tu nechal tu kuchyňku. Zhengtingovi by se stýskalo po muffinech. Probodnu ho pohledem.
"mh možná bych si dal kafe" mrkne na mě.
"kafe došlo!" vyjeknu a ignoruju ho a pohladím svojí novou mega obrazovku a usměju se. Přece jin mám rád modrou barvu a vše je do té barvy sladěné. Musím se usmát nad tím, že pomalu jen pomyslím na to, aby se mi něco otevřelo a ono se to otevře ještě dřív, než na kliknu myší.
"vypadáš spokojeně" skousne si ret.
"fajn jsem spokojený? Teď vypal, protože si to možná neuvědomuješ, ale Ziyi musí udělat sice přípravu na přehlídku, ale já kvůli tomu nápadu musím překopat celý program" zavrčím. Kupodivu chápavě přikývne a odejde. Překvapeně zamrkám ale hned se pokusím vrátit svůj poker face když vidím Chaozeho jak po mě pomrkává. Odfrknu si a začnu pracovat na tom programu podle toho co mi faxem Ziyi pošle. Vytočím ho klapkou 100 a Ťukám tužkou do stolu, než mi to zvedne.
"ano Zhangjing?" ozve se do telefonu.
"víš potřeboval od tebe abys mi poslal přesný harmonogram přehlídky abych tomu idiotovi předložil návrh na program" povzdechnu si.
"jasně není problém ještě s Bufanem proberu v jakém pořadí budou modelové chodit na molo a kolik bude potřeba s jednotlivými modely času abychom je stihli přelíčit a obléct tak abys věděl co tam mezi ty části dát" povzdechne si do telefonu a já mu poděkuju. Zadám práci Chaozemu aby obstaral kapelu a já si povzdechnu, když za mnou přijde Justin s tou stejnou otázkou jako má každý den.
"víš Zhangjing, za chvíííli bude už náš večírek" špičkou zakrouží v zemi a skousne si rtíček. Pokynu mu, aby pokračoval i když moc dobře vím co chce. "víš dostal jsem to na starosti… a um každému se líbí, jak jsi loni zpíval…myslíš že bys mohl zase zpívat? Prosíííím" zaprosí. Prohrábnu si spánky, je pravda že jsem zatím každý rok, co jsem tu zpíval na večírcích a všem se to líbilo, a i mě se to líbilo, ale to bylo ještě za Kihyuna, nevím, jestli se chci před tím idiotem ztrapňovat, je to dost možný že bych to měl od něj na talíři pořád, pořád by se mi vysmíval a nevím, jestli to chci, ale když zvednu hlavu tak zanadávám, když vidím jeho pohled. Vypadal jako to nejvíc umučené štěňátko na světě. Hlasitě si povzdechnu a promnu si spánky.
"Faaaaaaajn" vydechnu naštvaně nad tím, jak jsem slabý. Hlasitě vyjekne a začne poskakovat a pak uteče asi dřív, než si to rozmyslím a slyším ho, jak to říká všem a všichni nadšeně zatleskají. Neříkám, že mě to nepotěšilo. Usměju se a začnu pracovat s lepší náladou, třeba to nakonec nebude tak špatné. Zpěv miluju a je to můj veliký koníček, kolikrát jsem přemýšlel jestli, nemám spíš zkusit kariéru zpěváka, ale je to hodně nárazové povolání, není to stabilní a já rád zpívám ale nechci si ničit hlasivky, navíc podle jaké společnosti, ale kolikrát ti zpěváci nemohou zpívat co chtějí nebo svoji tvorbu, a to já nechci.
"slyšel jsem, že budeš zase zpívat" dojde ke mně Huba a drbne do mě a já na něj překvapeně zamrkám, když stojíme u výdejního okýnka naší firemní kantýny. Přikývnu a usměju se.
"to jsem rád, protože od nás chtěl zpívat Linong, a to by bylo…slyšel jsem ho zpívat víckrát, než bych chtěl, nezpívá jako když taháš kočku za ocas, ale není to na takové úrovni jako ty, pamatuju si, jak minule všichni šli na ploužák a kolik zaměstnanců plakalo" zasměje se.
"bavíš se se mnou, protože čekáš, že přijde Wenjun že jo" pozvednu obočí, když si všimnu, jak je jeho řeč nucená. Není to tak že bychom spolu nemluvili, ale na mě je jako na jediného hodný, protože jsem Wenjunův kamarád. Vytřeští oči, začervená se a začne něco prskat. Zanadává mi do idiota, pak se mi omluví a zase mi zanadává, a nakonec uteče, když přijde Wenjun.
"co se děje?" zamrká na mě a já se zasměju.
"jen jsem ho škádlil" vypláznu šibalsky jazyk a drbnu do něj. "běž si sednou k němu" zamrkám na něj a on zuřivě zakroutí hlavou.
"co když mě zabije, viděl jsi ty nože tady? Jsou docela ostrý!" vyjekne a já se zasměju. Je asi jediný, kdo nevidí, jak po něm Huba kouká. Zakroutím se smíchem hlavu a sednu si k jídlu.
Hned po jídle začnu znovu pracovat na té přehlídce a pokaždé u toho něco ukusuji a loučím se s lidmi kteří jdou domů. Justin mi dá ještě program co bude na večírku. Usměju se na něj a rozloučím se s ním. Nakonec skončím ve firmě zase sám a když už mám konečně vše hotovo, vytisknuto a založeno tak se usměju. Program, časové rozmezí jednotlivých přestávek modelů mezi líčením a oblékáním. Mezi řečí Yanjuna a firemní prezentací a spokojeně se usměju nad svou prací. Nejsem nijak pyšný člověk, ale musím říct, že jsem se svou prací spokojený. Vezmu desky a přitisknu si je na hruď a zhluboka se nadechnu. Dojdu k výtahu a kartičkou si pípnu, aby mi přijel výtah a pak stisknu tlačítko do nejvyššího patra. Necháme se dovést a když se otevřou dveře tak zalapám po dechu. Klid Zhangjing, když jsi se naposledy koukal na hodiny tak byla nějak jedna ráno, už tu určitě nebude. Položím mu desky na stolek jeho asistentky a pak se rozeběhnu pryč. Chtěl jsem původně do jeho kanceláře nakouknout, ale neopovažoval jsem se. Rozeběhnu se pryč a sjedu do podzemních garáží odkud je nejrychlejší cesta na autobus, protože projdu jen garáží a vylezu u autobusové zastávky, takhle bych vyšel z firmy a musel jí celou obejít. Upravím si lehkou bundičku a zastavím se v kroku, když se zadívám na růžové auto, které stálo na místě s nápisem The Boss. Zadívám se směrem k výtahu a povzdechnu si. Neměl bych…je jeho věc že tu je. Nenávidím se, nenávidím to, jak se mi zatřepalo srdce, nenávidím se, když stojím ve výtahu a jedu zpět nahoru, nenávidím se, když pomalu otvírám dveře do jeho kanceláře, a ještě se víc nenávidím, když se mi srdce sevře zvláštním pocitem, když ho vidím, jak skrčeně leží na sedačce a spí. Povzdechnu si a sednu si k němu na bobek. Zadívám se na jeho tvář a ani nevím kdy, ale do tváře se mi vehnal úsměv. Zakroutím v rychlosti hlavou a opatrně ho přikryju dekou která mu spadla.
"idiote" špitnu a rozeběhnu se pryč. Vyjdu z garáží a dojdu na autobus. Další spoj mi jede až za hodinu. Povzdechnu si a sednu si na lavičku. Dám si ruce do kapes a opřu se zády o zastávku. Nevím, jak dlouho tu sedím, ale když vidím růžové auto vyjíždět z firmy tak se snažím zahalit a když kolem mě projedu tak si na jednu stranu oddechnu a na druhou si zanadávám že mě ten idiot přehlédl. Podívám se na hodiny, ještě půl hodiny. Hlasitě si povzdechnu, sklopím hlavu a zavřu oči.
"chceš svést?" ozve se. Vytřeštím oči a zvednu hlavu. Já myslel že odjel!
"ne" zakroutím hlavou, ale on se zasměje a natáhne se, aby mi otevře dveře.
"no tak je to jen cesta" pokrčí rameny. Chvíli přemýšlím ale nakonec s povzdechem přikývnu a obezřetně nastoupím do jeho auta.
"pěkný auto" zasměju se, když vyjedeme "co se stalo s tam tím, nelíbilo se ti?" slyším, jak se zasmál.
"zasloužil jsem si to" povzdechne s a já přikývnu a dál to neřešíme. Navádím ho, než dojedeme před můj panelák.
"děkuju" špitnu, vidím, jak hlasitě zívnul a přikývnul a pak pomalu odjel. Když byl unavený a nekecal blbosti tak… byl vlastně v pohodě. Usměju se, ale pak zakroutím hlavou a vyběhnu domů a hlasitě si povzdechnu. Nad čím to sakra přemýšlím. Naštvaně sám nad sebou si dojdu lehnout.
Další dny probíhají hekticky kvůli přípravám nad tu jejich extravagantní přehlídku, a ještě co se týče toho večírku. Nevím proč mě Linong probodává pohledem, když kolem něj procházím, ale je mi to asi jedno, já mám svých starostí dost.
"ten program je supr" mrkne na mě Yanjun na přehlídce, protočím oči, beru vše zpět je to idiot.
Nakonec přehlídka proběhne v pohodě a mě akorát čeká to vystoupení. Všichni jsme dostali prémie za to, jak úspěšně proběhla přehlídka a byl to opravdu úžasný pohled. Při generálce se vychytalo pár posledních much, ale nakonec to dopadlo více než skvěle, Yanjun kecal nějaký blbosti ve své řeči, ale když do mě Chaoze drbnul s tím, že ho pořád sleduju tak jsem něco vyprskl a utekl abych na něj nekoukal. Ne nelíbí se mi je to idiot a nenávidím ho.
"tak co si myslíš Justin" vydechnu unaveně když na generálce dozpívám píseň kterou budu zpívat na vystoupení. Nadšeně přikývne a zatleská.
"bylo to nádherný, a ještě až to bude tak krásně osvětlené a v tom oblečení! Všichni budou paf!" zaculí se a poplácá mě po zádech. Večírek je dnes večer a já se usměju s tím, jak jsem spokojený.

"bylo to hezké Zhangjing" projde kolem mě Linong a drbne do mě ramenem. Nechápavě zakroutím Halvou a pak se rozejdu na to, aby mě nalíčili a oblékli. Ještě několikrát vyzkoušíme moje číslo i s osvětlením a pak se pomalu začnou šourat první hosti. Začínám být nervózní. Yanjun má právě svoji řeč s prezentací a vypadá u toho tak krásně…teda chci říct…vypadá…no prostě nějak vypadá. Sleduju ho ze zákulisí a není na mě vidět tak si ho můžu prohlédnout a všimnu si těch ďolíčků kterých jsem si před tím nevšiml, ani nevím, jak jsem to mohl přehlédnout. Cítím, jak mi srdce bije zběsileji. Zalapám po dechu a najednou se cítím víc v klidu, když vidím jeho úsměv. Skončí se svým proslovem a všichni zatleskají a hned na to moderátor Bufan, dělá to rád, ohlásí moje vystoupení. Yanjun sejde z podia a sedne si ke stolu který je hned pod podiem. Zhluboka se nadechnu a vezmu si mikrofon. Dojdu na jeviště za potlesku a pár výkřiků. Usměju se na ně a dám mikrofon do stojánku. Začnou hrát první tóny. Hlasitě se nadechnu a uklidním svůj dech a začnu zpívat. Jenže…neslyším svůj hlas. Rozpačitě se podívám po všech v sále jak se na mě zaraženě a nechápavě dívají. Začnu se třást, rychle se podívám ale mikrofon je zapnutý, že…že by s ním bylo něco špatně. Ani nevím proč ale roztřeseně na pokraji slz mi pohled sjede na Yanjuna a sklopím hlasu a roztřeseně si skousnu ret.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 22. srpna 2018 v 17:14 | Reagovat

Opravdu, když se Yanjun nechová jako debil, tak je to moc fajn kluk. Tak snad se tak přestane chovat a začne být sám sebou. Třeba by pak měl u Zhangjinga větší šanci...
A copak se to Zhangiemu stalo? Snad by neplakal. Teď by se Yanjum měl ukázat jako princ, který zachrání svoji princeznu. A věřím, že v tom má prsty Linong. Když sám nemohl vystupovat, tak to zkazil i Zhangjingovi.
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama