Destroyer || 8. kapitola

21. září 2018 v 11:00 | MONBEBEs |  Destroyer





Jackson

Zakloním hlavu a z nervů si zapálím cigaretu na dvoře naší policejní stanice. Vše se komplikuje. Vše se vždy zkomplikuje, vše je tak podobné, tsch…kdyby podobné - stejné! - jako to bylo posledně. Jako to bylo s Jaebumem. Ale jedno vím, vím to, že jsem rád, že případ přebral Changkyun, jen díky němu případ neuzavřeli s tím, že je Jooheon vinen. Možná kdyby už ty předešlé případy měl Changkyun, tak by vše dopadlo jinak…možná by neumírali lidé, možná by za mříže nešli neviní lidé. Jenomže…naše soudnictví…všichni jsou podplacení, všichni si vezmou peníze, pokud jim je někdo nabízí…nikdo se už neohlíží na ty neviné, kteří končí ve věznicích. Nehledě na to, že většina těch odsouzených ve vězení zemře, buďto je zabijí nějací agresivní vězni anebo se sami zabíjí, protože podmínky věznic nejsou ideální…nejsou pro hodné a nevinné duše, které nic neudělali.


"Jak jakože odcházíš z funkce?" křičel po mě otec, když jsem dorazil ze své poslední směny jakožto vážený vyšetřovatel Wang.

"Prostě odcházím," zavrčel jsem. Nemám na to. Nemám, už ne. "budu obyčejný strážník na stanici nedaleko mého bytu." Dopovím.

"To teda ne, chlapečku! V naší rodině jsou jen vážení vyšetřovatelé," práskl otec rukou do stolu. "nestrpím, abys nám kazil pověst, otec se musí obracet v hrobě, když tě slyší!" chvílemi na něm vidím, jak se drží, aby mi jednu nevrazil. Nemá být rodina právě od toho, aby vás chápala a stála za vámi? Kde se v naší rodině stala chyba? Proč v naší rodině jde jen o to, aby nám lidé záviděli, abychom pro ostatní byli někdo? Je mi to jedno, nepotřebuju být známý, nepotřebuju závist cizích lidí…nepotřebuji nic z toho. "Kayee!" osloví mě, když se ztratím v myšlenkách a přestanu poslouchat jeho bezduché kecy.

"V tom případě se do naší rodiny nehodím." Zakroutím hlavou. Mé nitro je prázdné, vyschlé…ztratil jsem chuť do života už dlouho, není nic, co by mnou otřáslo…jsem jen chodící schránka, v hlavě mám jen zákony a věci, co jsem se učil…jako by ve mně umřel veškerý cit, umřel ve chvíli, kdy Jaebuma odsoudili. Znal jsem ho odmala. Věděl jsem, že to neudělal. A neudělal. Ale odsoudili ho. Protože to byl případ, kde šlo o drogy. Všichni byli feťáci. Nedostatek důkazů. Žádní svědci. Případ uzavřen. Viník Jaebum. Konec soudu.

"Pokud to neodvoláš, víckrát už nebudeš můj syn!" křikne po mě, máma se v tichých slzách hroutí u kuchyňské linky, nemá ale sílu otci vzdorovat. Nikdy se mu nepostavila a nemyslím si, že někdy bude schopná to udělat.

"V tom případě nejsem tvůj syn." V mých očích se nelesklo nic, jen prázdnota. Obývákem se rozezněl zvuk facky, jen jsem uhnul hlavou na stranu. Žádná emoce.

Pokud si dobře pamatuju, to bylo naposledy, co jsem s otcem mluvil. Toho dne jsem s rodinou, s velkou rodinou Wang, ve které bylo tradiční být váženými vyšetřovateli, spřetrhal všechna pouta. Ulevilo se mi? Ne. Bylo mi z toho hrozně? Ne. Svojí prací jako bych ztratil veškerý cit, přišel jsem si tak prázdný. Jako by mě něco vysálo, jako bych to už víc nebyl já. Chodil jsem Jaebuma navštěvovat skoro každý den do nedaleké velké věznice Roshi, ale nebyl to hezký pohled. Bili ho. A já to věděl, viděl, protože kdykoliv jsem přišel, tak měl všude po obličeji a nejspíš i po těle modřiny. Držel se, nechtěl mi přidělávat starosti, ale i tak mi je přidělal, aniž by o tom věděl.

To ráno, kdy moje skupina čekala před bytem Lee Jooheona, aby ho mohla zatknout…ani by mě nenapadlo, co je to za případ. Do té doby, než se nevynořili všechny podrobnosti, všechny ty maličkosti…hned, jak mi došli všechny ty podobnosti, tak jsem věděl, že to nesmím jen tak nechat. Věděl jsem, že pokud chci mít klid v duši, tak ten případ musím vyřešit, proto jsem volal Changkyunovi. Věděl jsem, že pokud bude mít na starosti případ on, tak že je to to nejlepší, co se může stát. Hlavně proto, že mezi právníky je Changkyun jeden z mála, který se ještě nenechá podplácet, a který je spravedlivý a má pro to cit. Na jednu stranu jsem i rád, že je prokurátorem toho případu Kihyun…protože jejich rivalita zajistí to, že ani jeden nebude chtít prohrát, což znamená, že se budou předhánět v tom, aby našli důkazy, což znamená…že čím víc důkazů se najde, tím větší šance, že Jooheona neodsoudí.



Jakmile soud vznesl to, že je Jooheon shledán možným pachatelem a že mu nařizují domácí vězení, tak jsem se držel, abych nevykřiknul štěstím.
Do konce soudu se snažím tvářit seriózně, snažím se nedát tolik znát, jak velkou radost mám. Věděl jsem, že to nejlepší, co mohu udělat je ten případ svěřit Changkyunovi. Ačkoliv…měl jsem obavy z dnešního soudu, po tom, co jsem přišel na to, že Changkyun spal s Kihyunem…měl jsem obavy, aby ho to nějak neovlivnilo, ale nevypadalo to. Ačkoliv jsem žasnul nad tím, že ho Kihyun nechal mluvit a neskákal mu do řeči.

Jakmile skončí soud, tak vezmu Jooheona pryč, venku ho naložím do policejního auta a čekám chvíli venku, ale Changkyun stále nevychází.

"Xukun, nevíš, kde je Changkyun? Myslel jsem, že je ještě uvnitř." Zastavím si jeho asistenta, abych zjistil, kde je problém.

"Říkal, že má ještě něco na práci a že se tam zdrží." Usměje se na mě jeho asistent a já se zarazím. Co může mít po soudu tak naléhavého na prá-oh. Jasně. Nemá práci on šel ojet Kihyuna. A já si říkal, že měli oba dva vcelku nadržený pohledy, ale pořád jsem se tak nějak uklidňoval a myslel jsem si, že se mi to třeba zdá, ale nezdálo.

Nasednu teda do policejního auta, Jooheon sedí vzadu, na rukou má pořád pouta a kouká z okna do prázdna. Je tichý, skoro nemluví, pokud nejde zrovna o výslech, ale tomu se nedá divit. V jeho situaci by ztratil slova každý.

Dojedu s ním na policejní stanici. I když je mezi podezřelými a bylo mu nařízené domácí vězení - podle dohody u mě doma - tak i tak se musí podepsat jeho prohlášení, že s tím souhlasí a další věci. Dokument uschovám, dojdu se do šaten převléknout do civilu a rozloučím se s klukama. Yixing za mně vzal nějaké noční, já původně bral noční kvůli Jooheonovi, co jsem si tak všiml, tak se mnou je tu nejklidnější, tak jsem ho tu nechtěl nechávat s ostatními policisty. Ale teď ho budu mít doma, takže už nemusím brát tolik nočních.

- (Nejsem si jistá, jestli jsme Jacksonovo bydlení rozebírali, tak to nějak napíšu, ehm.) -

Bydlím v menší vilce…nebo baráčku. Je to starší stavba, nic nového. Mám tam jen menší zahradu, obývák s kuchyní, koupelnu, ložnici a jeden pokoj pro hosty + pro bordel, který nemám kam dát. Ještě mám menší sklep, který je schovaný pod garáží. Není to nic moc, ale mě to nevadí…bydlím sám a myslím, že i když to není moderní novostavba, ale je to útulné. Samozřejmě, že pro moji rodinu by to byla a taky že to je potupa bydlet v takové stavbě, ale…nemluvím s nimi a oni se mnou také ne. Nezáleží na jejich názoru. Vezmu Jooheona dovnitř a než vystoupí v garáži ze zaparkovaného auta, tak mu odepnu pouta a usměju se. Promne si ruce, musí ho bolet to, jak musí být pouta těsná.

Provedu ho svým soukromým obydlím, půjčím mu nějaké své čisté oblečení a ručník a pošlu ho do koupelny, aby se mohl pořádně opláchnout. Sprchy u nás ve stanici…pokud bych měl jednat podle nařízení, tak by se Jooheon celou tu dobu procesu nevysprchoval. Na naší policejní stanici, kde byl, totiž nejsou sprchy pro vězně. To bývá ve vězeních a jen na větších policejních stanicí. Takže jsem ho bral do našich zaměstnaneckých sprch vždy, když jsem měl noční, aby se mohl alespoň osprchovat.

Dám mu na čas, aby nemusel spěchat, mezitím začnu vařit něco dobrého k jídlu, mezi vařením běhám do volného pokoje a snažím se tam zredukovat bordel a trošku to tam poklidit. Mám tam další postel, takže tam bude moct Jooheon spát a nebude se muset krčit na sedačce.

Proč mu věřím? Když nad tím přemýšlím, tak v očích ostatních můžu být bláhový. Může to někomu připadat, že jsem blázen, přece jen je obviněný z vraždy. A já ho chci nechat volně běhat po svém domě, chci ho nechat vyspat i bez spoutaných rukou a chci mu dát alespoň tady vevnitř nějakou volnost. Prostě mu věřím. Prostě to vím. Všechno je stejné jako bylo předtím, všechno nasvědčuje tomu, že je to stejný případ jako s Jaebumem.

Nachystám večeři, prostřu stůl a ještě mu rychle povleču peřiny, nachystám i menší polštářky a všechno, co by mohl potřebovat. A nemůžu se ubránit radosti z toho, že je v bezpečí. Jsem neuvěřitelně vděčný Changkyunovi, že se tak rval o to, aby skončil u mě…že díky němu a…no dobře, i Kihyunovi, nemusí Jooheon do státní věznice.

Statní věznice je všechno jen ne bezpečné místo. Všichni jsou tam podplacení a podplatitelní. Hlídky, personál, strážnící…všichni. A navíc…jakmile se tam někdo dostane, tak stačí chvíle a je po něm. Není problém, totiž, jít za nějakým vězněm a říct mu ať sejme toho a toho vězně. S penězi a dalšími věcmi jde všechno. Navíc vězni tu jsou schopni za pořádné cigarety nebo doutníky zabít kohokoliv. Moc dobře jsem si dokázal představit to, co Jooheonovi hrozilo. A já nechtěl, aby mu cokoliv hrozilo. Pokud je tu něco, co chci stejně moc tak jako vyřešení toho případu, tak chci, aby byl v bezpečí. Protože nevinní lidé nemají co dělat ve vězení.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 21. září 2018 v 21:32 | Reagovat

Mrzí mě, že se Kayee pohádal s rodinou. Ale teď má doma Jooheona, tak se nebude cítit tak sám. Jsem tedy moc zvědavá, co bude dál. Těšim se an další skvělý díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama