The Boss 2 || 7. kapitola - provizorní END

19. září 2018 v 10:00 | MONBEBEs |  The Boss 2
The Boss 2 vychází každou středu. Trailer k povídce ZDE.





Yanjun
Po tom, co Liyang odešel jsem si prošel psychickým zhroucením. Vstanu a s frustrovaným výkřikem shodím věci ze stolu.
"Kurva!" vykřiknu, a ještě věci na zemi rozkopnu. Prohrábnu si vlasy a začnu v kanceláři chodit dokolečka. Jak jsem se do tohohle dostal? Co mám dělat! Nechci s Linongem chodit, chci chodit se Zhangjingem, nechci ho zraňovat svým chováním, ale zároveň…nechci, aby ten hajzl někomu ublížil. Vyhrožuje sice mě, ale…co když to pak přehodnotí, co když si umane, že ublíží někomu z bráchů…při pomyšlení, že by napadl Yanchena nebo Chengchenga…a co teprve máma a táta…neodpustil bych si to, kdyby někomu ublížil a já bych věděl, že je to moje vina. Proto se taky Zhangjingovi tolik straním, nechci, aby si Linong všiml mých citů, nechci, aby pomohl svému tátovi s tím, aby přišli na moji největší slabinu. Opřu se o stůl, založím si ruce na hrudi a prohrábnu si vlasy znova. Do hajzlu.
Po chvíli se uklidním alespoň natolik, abych si sedl za počítač a pokusil se pracovat. Měl bych dát dohromady termín další přehlídky, měl bych si k tomu nachystat nějaké podklady. Ale jakmile vidím gohome e-mail od Zhangjinga, tak svraštím obočí. Promiň, Zhangjing. Musíš si o mě teď myslet, že jsem hajzl, musíš si teď o mě myslet, že jsem tě využil a že mi šlo jen o sex. Ale ačkoliv mě to bolí, tak možná je to dobře, možná je to takhle lepší, když si to o mě budeš myslet a budeš se mi vyhýbat a možná i nenávidět. Jestli je něco, co svým chladným chováním mohu zařídit, tak je to tvé bezpečí.
"Yanjun? Měl bys jet domů." Dojde za mnou Fen, když už jsou všichni z firmy pryč. Kouknu se na hodiny, je skoro deset večer. Jo, možná bych měl. A možná taky neměl. Možná mě dneska zase srazí auto…možná už to dneska nepřežiju. Ale i tak přikývnu a začnu vypínat počítač a vezmu si své věci. "Hele, jestli se něco děje, tak mi řekni. Jsme kamarádi, můžeš mi říct, co se děje." Šeptne, když kolem něj procházím.
"Nezačínej zase." Zním otráveněji, než bych chtěl. Odhánět od sebe lidi, kterým na mě záleží a kterým záleží mě na nich…to je poslední dobou můj denní chleba, poslední dobou nedělám nic jiného. Na první pohled jsem tvrďák, ale ve skutečnosti se třesu strachy z toho, že od sebe odeženu všechny a zůstanu sám. Ale copak mám na výběr? Ptal se mě někdo, jestli se chci do této situace dostat? Chtěl jsem, aby firma fungovala dobře, chtěl jsem, aby byly podmínky pro všechny příznivé a stejné, aby tu nepracovali flákači jako je Linong. Pomalu dojdu až na parkoviště, dám si věci do auta a povzdechnu si, když se zadívám na ceduli u mého parkovacího místa. The Boss. Mami, jak jsi to všechno mohl zvládat? Celé ty dny, týdny…tak moc jsem se chtěl mámy Kihyuna zeptat, jestli se s tímhle někdy setkal…jestli se někdy dostal do takové situace…máma vždycky…vždycky ví, co dělat, vždy mi dokáže poradit…ale…tohle není něco, s čím jsem se chtěl přiznávat. Nechtěl jsem, aby doma věděli, že se nechám vydírat.
Otevřu dveře od řidiče.
"Yanjun!!!" uslyším křik a zarazím se. Podívám se směrem do vchodu na parkoviště, co tu dělá Wenjun? Co tu dělá takhle pozdě a…Zhangjing. Dojde mi to, vždyť spolu bydlí. Pustím dveře od auta a rychlými kroky mu jdu naproti, to ne, neříkej, že se mu něco stalo. Nemohl přece…nemohlo se mu přece něco stát.
"Wenjun? Co je?" snažím se být klidný, snažím se mu dát čas, aby popadl dech, protože nejspíš dlouhou dobu utíkal.
"Zhangjing, on…nekontaktoval tě? Nebyl tady? V osm odešel na nákup, je to od nás kousek, ale…nikde není. Bože, šel v pyžamu, nemohl jen tak někam jít, mám o něj strach, Yanjun," lapá mezi slovy po dechu. "nevím, co se mezi vámi dvěma stalo, je to vaše věc, ale…nevím, slyšel jsem, že prý někdo z třetího oddělení slyšel, jak Zhangjing křičí po Linongovi, já o tom nic nevím, nechce o tom se mnou mluvit, ale…musíme ho najít, Yanjun, mám blbej pocit, že se něco stalo." Vážně se na mě zadívá a já vytřeštím oči. Liyang. To je jediné jméno, které mi proběhlo hlavou. Pokud Zhangjing křičel po Linongovi…určitě to ten zmetek řekl tatínkovi…doprdele, to snad ne. Naložím rychle Wenjuna do auta a jako prase se rozjedu k rodičům domů. Jedu jako prase, je mi jedno, že několikanásobně překračuju rychlost, to ne, nesmí mu ublížit.
"K sakru!" prásknu pěstí do volantu a tichým městem se ozve zatroubení mého auta. Prudce zastavím před domem rodičů, rozběhnu se ke zvonku a začnu zběsile zvonit, zatímco nic nechápající Fen a Wenjun vystupují z auta.
"To si někdo dělá pr-Yanjun?! Co se stalo?" na mámě jde vidět, že chtěl dotyčného seřvat, za to, že zvoní jako magor, ale když viděl mě a asi můj výraz, tak mu všechno došlo. Nažene nás do obýváku. Začnu mu všechno říkat - úplně všechno - a máma není jediný, kdo valí oči i Wenjun na mě vytřeštěně kouká.
"Ten zmetek se musel dozvědět, že ho mám rád a…určitě ho má u sebe." Složím si hlavu do dlaní.
"Vzmuž se, Yanjun, na nářek není čas." Máma mluvil vážně. Zvednu k němu hlavu a vytřeštím oči, když vidím jeho výraz a cítím jeho auru. To není máma, kterou znám. "Liyang je mafiánský hovado, jak si myslíš, že získal všechny ty restaurace, co má pod sebou. Je to vyděračský eso. Za deset minut vyrážíme." Zvedne telefon. "Mark? Pamatuješ na starý dobrý časy, kdy jsme si dělali noční výlety za zmetkama, co se mě snažili vydírat? Hahaha, připrav se a buď za 15 minut před barákem." Křápne máma telefonem a já nestačím zírat. "Vy dva tu zůstaňte." Ukáže na Fena a Wenjuna. "A tobě ukážu, jak se řeší tyhle typy věcí." Mrkne na mě a já přikývnu. Máma mě dovede do sklepa, kde má starou obrovskou skříň, začne z ní vytahovat černé oblečení a házet ho po mně, abych se převlékl. "Tu kapuci si pak nasaď." Mrkne na mě a já roztřeštěně přikývnu. Obléknu se celý do černého, na ruce si nasadím pevné bezprsté kožené rukavice a pak se překvapeně zadívám, když mi máma podá do ruky bejsbolku a sám si k pásku přichytí obal s dýkou. Dojdeme takhle nahoru, a to táta zrovna slézal schody. Sjel mámu pohledem a hned k němu došel a objal ho kolem pasu.
"Už zase." Nevídaně se tátovi zachvěl hlas.
"Yanjuna vydíral jeden zmetek a teď mu unesl přítele. Je čas naučit Yanjuna, jak se takové věci řeší." Pohladí máma tátu po tváři. "Vrátím se. Jako vždycky." Vtiskl mu pusu.
"Mh," přikývne táta. "buďte opatrní, oba." Dojde i ke mně a poplácá mě po rameni, hned přikývnu. Ani nevím, co pořádně máme v plánu, ale nasadíme si venku kapuce, držím si schovanou bejsbolku pod mikinou a sleduju mámu, jak mě vede. Dojdeme k jednomu domu, kde sedí na okraji plotu další osoba v černém.
"Už jsem se bál, že takové vzrůšo nikdy nezažijem." Zasmála se ta osoba, podle hlasu poznám, že je to mámin kamarád Mark. To takhle někam chodili vyřizovat účty spolu? "A vidím, že budeme zaučovat Yanjuna, no jo, takový věci se musí v rodině předávat dál." Zasmál se a pak jsme nasedli k němu do velkého černého auta, kde si Mark za volantem sundal kapuci.
"Liyang má sídlo ve májové čtvrti na konci, bude mít Zhangjinga určitě tam." Máma sedí vedle něj na sedadle spolujezdce a já vzadu uprostřed.
"Jo, tam je to v pohodě. Uděláme to jako vždycky? Uvidíš nás v akci, Yanjun, gratuluju." Mrkne na mě ve zpětném zrcátku a já nestačím valit oči a zírat. Zatím si asi…nevím, prochází plán? A já otvírám pusu dokořán…tohle je to poslední, co bych do mámy a Marka řekl, že si dělali nějaké noční výlety. Navíc…to tak opravdu bude, protože táta nevypadal překvapeně, když takhle mámu viděl, spíš na něm bylo vidět a bylo z něj cítit, že o něj má strach. Zaparkujeme na začátku nějaké ulice a vylezeme z auta. Mark nás vede nějakými zahradami, všude je tma jako v prdeli, ale dojdeme zezadu k obrovskému baráku.
"Vyhodím pojistky, dlouho jsem to nedělal." Zasměje se máma.
"Jo, taky už je doma spíš jen nahazuju, než abych je vyhazoval." Zasměje se na oplátku Mark. A já stojím a hledím, snažím se něco přiučit. Vidím, jak máma odejde kousek od nás a vyrazí tomu obrovskému baráku pojistky, ozve se pak v tichu několikrát zakletí ve vnitřku domu. Chvíli čekáme a já se pak za Markem vydám blíž k tomu a máma jde za mnou. Ani se neptám, jak Mark ví, kde mají zadní vchod, ale sleduji ho, dokud nezastaví.
"Teď si počkáme na velké finále." Mrkne na mě, ale zároveň se mě snaží mít trochu schovaného vedle sebe. Světlo se najednou rozsvítí a já, i když máme sklopené hlavy a na nich kapuce, vidím, že jsme v nějaké místnosti, hádám, že možná sklepní, protože jsem vnímal několik schodů dolů, na druhém konci místnosti stál Liyang, to jsem poznal podle hlasu a pak si všimnu židle uprostřed nás. Ty pantoflíčky, které vidím na nohách, které jsou připoutané k židli. Polije mě strach a studený pot, ale jakmile se nohy alespoň trošku pohnou, tak se cítím maličko líp. Žije. Stihli jsme to.
"Dlouho jsme se neviděli. Liyang." Uslyším od mámy, který si sundá kapuci a zadívá se před sebe. Ten vražedný pohled a výsměšný tón jsem snad u mámy ještě nezažil.
"No ne. Lim Kihyun osobně. Jdeš odprosit za povedeného syna?" zasmál se a já i Mark jsme si taky sundali kapuce. Zadívám se na Zhangjinga, měl na sobě nějaké stopy od krve, ale žil. Vystrašeně se třese a pak se na mě vystrašeně zadívá.
"Odprosit? Ale ne," zasměje se Kihyun. "kdyby můj syn udělal něco špatně, tak mu rozbiju hubu, rozhodně za něj nebudu chodit škemrat," skvělý, mami, díky za upřímnost. Jsem moc rád, že to bereš zrovna takhle. "ale unesl jsi mi moje milované zlatíčko," ukáže na Zhangjinga. "a pokud něco nesnáším, tak jsou to lidi jako ty, co si berou nevinné, aby zranili vinné." Vražedně se na něj zadívá, nevěděl jsem, kdy poznám, že to začíná, ale začalo to ve chvíli, kdy na mě Mark šeptl, ať se postarám o toho kluka, že oni to zvládnou. Takže když se máma a Mark rozběhli na Liyanga a jeho psi, tak jsem se rozběhl k židli Zhangjinga. Prudce si k němu kleknu a začnu mu rychle rozvazovat provazy, kterými je přivázaný k židli.
"Y-Y-Yan-jun." Začal plakat hned, když jsem se k němu dostal takhle blízko.
"Neplač, je po všem." Nahnu se k němu a možná to je tím adrenalinem, možná tím, jak moc mi po něm bylo smutno a jak moc mě drtilo se mu vyhýbat, ale vtisknu mu malou pusu a podaří se mu rozvázat jedno z lan, které mu svazovalo nohu s nohou židle. Lano odhodím a začnu mu osvobozovat druhou nohu.
"Z-Za tebou." Vykřikne a já se prudce otočím. Chvíli nevím, co mám dělat, Mark i máma jsou právě zaneprázdnění a já se nikdy nepral. Ale musím chránit Zhangjinga, takže když se na mě ten chlap rozeběhne, tak se mu pokusím uhnout a co největší silou mu dám pěstí. Nejdřív nevím, jestli se mi to povedlo, ale chlapovi se z nosu spustila krev a zapotácel se, zatímco si chytl obličej. Teď nebo nikdy, Yanjun, tohle nejsou hodní lidé. Vezmu bejsbolku, a ještě ho ní praštím přes záda, dokud nepadne k zemi v bezvědomí. Pak se vrátím k zachraňování Zhangjinga, jakmile ho vezmu do náruče, tak mě doběhne Mark a máma…to si děláte prdel, oni…ve dvou…sundali 30 chlapů? A nemají ani škrábnutí? Máma si upravuje zpocené vlasy a Mark začne nadávat, že si ulomil nehet. Tohle je sen nebo realita? Jakože je tohle normální? Jsou oni normální?
Rozběhneme se zpátky k autu, držím Zhangieho u sebe i v autě, zatímco se Mark rychle rozjede domů.
"Už to bude dobré." Šeptnu k němu. Tisknu ho pevně k sobě, celý se třese, tak ho ještě hladím po zádech a snažím se ho utišit, ale určitě byl hodně vylekaný. A já jsem teď rád, že je v pořádku, že…ho mám u sebe a já už ho nechci za žádných okolností pustit.


***

Zhangjing
Tak moc jsem se bál. Třásl jsem se strachy a bál se toho co mi udělají. Snažil jsem si říkat, že to dobře dopadne. Že si pro mě Yanjun přijde. Že mě v tom nenechá ale bál jsem se, že přijde pozdě. Že až přijde tak budu mít všechno hrozně za sebou. Bál jsem se toho, že až přijde tak budu dávno mrtvý. Ale teď když jsem v jeho náruči, když mě pevně k sobě tiskne a já můžu všechen ten strach vybrečet ze svého těla. Můžu se konečně nadechnout i přes bolest svého těla. Ze všech scénářů, co jsem měl v hlavě je tenhle nejlepší. Ze všech věcí mě stihli jen zmlátit a já jsem živý a jsem u něj. Oba jsme v pořádku oba jsme živý. Bál jsem se toho, že si pro mě přijde i když jsem doufal že se tak stane. Bál jsme se co mu místo mě udělají. Jak bude on trpět ale teď jsme v bezpečí. Sedíme v autě a jedeme mě neznámo kam ale je to jedno. Dokud jsem u něj v náruči, dokud jsme spolu tak je mi to jedno.
Zastavíme u nějakého domu a vystoupíme tak že mě Yanjun neustále drží v objetí, odnese mě dovnitř a já si všimnu nápisu na brance kde bylo Lim. Takže jsme u nich doma. Věděl jsem, že je Kihyun jinačí šéf, že si vždy zakládal na přísnosti, ale nikdy by mě nenapadlo, že je tahle děsivý. Ve firmě mu radši každý uhýbal z cesty, než aby mu ji zkřížil a mě tak napadá co by ti lidi dělali, kdyby ho viděli dnes. Dům je nádherný, obrovský a nádherný. Z vedlejšího domu slyším nějaké pištění, ale ignorujeme to a dojdeme do obýváku. Vypadá to tady tak luxusně. Položí mě na obrovskou sedačku a já hned slyším vykřiknutí.
"Jingie!" vyjekne a podle oslovení vím že je to Wenjun. Zadívám se na něj a pokusím se o úsměv, ale vyjeknu, když se mi víc roztrhne koutek. Vyděšeně se na mě dívá a hned vedle něj zpozoruji Fena. Oba se ke mně hned naženou a začnou se vyptávat na různé otázky, než si Kihyun odkašle.
"nechte ho vydechnou, odvezu vás domů, Zhangjing si potřebuje odpočinout." Zpraží je pohledem tak že si ani jeden nedovolí nic namítnout a společně dojdou ke dveřím. "lásku odvezu Marka a tyhle dva idioty domů, hned jsem zpátky" vtiskne pusu Changkyunovi a pak odejdou. Zadívám se na Yanjuna. Dívá se na mě, tak…tak smutně, vystrašeně. Natáhne ke mně ruku a pohladí mě po tváři. Changkyun se omluví a odejde a já se na něj překvapeně podívám.
"bál jsem se o tebe" špitne Yanjun a tím odtrhne moji pozornost od odcházejícího Changkyuna zpět na něj. Pokusím se na něj usmát. Natáhne ruku a pohladí mě po tváři. "promiň mi to, je to moje chyba že jsi se dostal do takováhle situace…promiň" šeptne zničeně a zatřese se mu spodní ret. Usměju se na něj a zakroutím hlavou. Zvláštní, před tím jsem se na Wenjuna usmát nedokázal přes bolest ale na Yanjuna…úsměv mi jde sám a rty a já se tomu ani nebráním. Tváří se otřu o jeho dlaň a zavřu oči.
"není to tvoje chyba, jsou věci se kterými…si chci s tebou projít…chci abychom si všemi nepříjemnostmi…prošli spolu" šeptnu, a když oči otevřu tak se setkám s jeho překvapeným výrazem. Zasměju se a nahnu se k němu a vtisknu mu pusu. "jsi idiot Yanjun…ale to na tobě miluju" zašeptám do jeho rtů. Natiskne mě na sebe a vpije se do mých rtů. Zalapám po dechu a rukou prohrábnu jeho vlasy a slastně zavrním. Polibek trval jen chvíli a já cítil závan takové nostalgie, bezpečí a lásky až jsem se z toho celý roztřásl. Po chvíli se odtáhl a usmál se na mě. Tak krásně. Tak zářivě jak jsem doufal že se na mě usměje poslední dny, ale místo toho jsem viděl jen jeho chladný pohled ale teď… jeho nádherný úsměv patří mě. Teď můžu říct, že mám právo být naštvaný. Vypustil jsem svoje pocity, ví o nich a já z polibku cítil jeho pocity, dával mi polibkem najevo že v téhle lásce nejsem sám.
"taky tě miluju Zhangjing" šeptne mi do rtů na zpět a já se zahihňám nad tím, jak je sladký. "ošetřím ti rány" vstane ode mě. Čekám na něj a zatím se zamyšleně rozhlížím po domě. Je to tu tak nádherné. Dívám se na velkou zarámovanou fotku na zdi. Usměju se a pomalu se zvednu a dojdu k ní. Je na ní Kihyun s Changkyunem, stojí vedle sebe a vypadají tak šťastně. Pod nimi na zemi sedí Yanjun, Yanchen a Chengcheng. Usměju se, malý Yanjun vypadá tak roztomile. Dojdu k další skříňce, na které je veliká fotka Kihyuna a Changkyuna na svatbě a já se musím nad jejich šťastnými úsměvy také usmát. Další fotky jsou fotky dětí a já u každé fotky Yanjuna nadšeně vypísknu nad tím, jak byl roztomilý. Ani nevím, jak ho na těch fotkách poznávám. Možná je to instinkt? Zakroutím hlavou a když slyším kroky tak si zase sednu na sedačku a usměju se na Yanjuna, když přinese lékárničku a začne mě opatrně ošetřovat. No tedy náplasti si musím nalepit sám, protože ten idiot není schopný tu náplast rozdělat natož nalepit. Ale usmívám se u toho a on je rád že na něj nekřičím ehm. Nakonec jsme strávili noc u nich doma. Kihyun přijel unavený a s popřáním dobré noci odešel k sobě do ložnice a my si lehli do Yanjunova starého pokoje a společně jsme se uvelebili na posteli. Původně jsem přemýšlel, jak to bude, jak se spolu budeme v posteli synchronizovat, já se rád rozvaluji a nevím jak Yanjun. Ale nedal mi možnost přemýšlet, protože mě k sobě přitáhnul a pevně mě objal, že možná by to i bolelo ale já jsem byl rád že mě drží v náruči. Kolikrát jsem se kolem sebe vyděšeně rozhlížel, jestli se ke mně něco ze tmy neplíží ale díky jeho objetí jsem se cítil tak v bezpečí.
Od toho dne uběhlo už tolik dní, tolik týdnů a ani jsem se nenadál a byl to úž půlrok toho co jsme spolu chodili. Linong v naší firmě už nepracuje a jeho otec nám dal pokoj. Nedivým se, taky bych nechtěl, aby mě Kihyun zmlátil znova. Kihyun svou firmu navštěvoval častěji než před tím. Stavil se často na oběd a Yanjun nadával že radši chodím na oběd s Kihyunem než s ním. Vždy jsem si ho pak udobřil několika pusinkami. Kolikrát jsme to pak dělali u něj v kanceláři a já se snažil tlumit svoje steny. Po firmě se to že spolu chodíme rozkřiklo rychleji, než jsem čekal. Vlastně hned další den to věděli všichni. Zhengting nadšeně pištěl a Chaoze křičel a ječel. Vždycky se mi snaží vymyslet důvod toho abych šel a ním do kanceláře.
"no a už jsme měli dneska sex?" vyhrkne Zhengting a Chaoze zakryje Justinovi uši, aby to ten nebohý chlapec neslyše, i když jemu je to jedno a dál pojídá zákusky které jsem přinesl.
"ne dneska ještě ne" protočím oči, a ještě zdůrazním že nemusíme mít sex každý den.
"Zhangjing do kanceláře, opakuji You Zhangjing do kanceláře" ozve se v rozhlasu a já se plácnu do čela.
"ty t možná nepotřebuješ každý den ale tvůj nadržený přítel ano" zachláme se Chaoze a popožene mě abych odešel.
"ne že mi sníte všechny ty zákusky" vyjeknu a zvednu se a vezmu si nějaké podklady, aby to vypadalo, že tam jdu pracovat. Jejich 'neboj se nesmíme' moc nevěřím ale co se dá dělat. "ano?" vejdu k němu a protočím oči, když za mnou hned zabouchne a zamkne. Zasměju se, když mě vezme do náruče a položí na stůl.
"chyběl jsi mi" zašeptá do mých rtů a já ho plácnu po hrudi. "viděli jsme se dneska ráno" protočím oči, ale nechám se od něj políbit a na vše zapomenu, když mě jeho ruce začnou hladit po těle, když mě tvrdě na stole osahává a líbá a já se prohýbám do jeho pohybů. Nechám ho ať si se mnou dělá, co chce, protože on přesně ví, jak má co dělat abych se cítil nejlépe.
"miluju tě…i když jsi malinký a násilnický" zasměje se a já ho praštím do ramene. "přesně o tom mluvím vyjekne a dál mě líbá na krku.
"oh bože nechápu, jak jsem s tebou mohl začít chodit" protočím oči.
"protože jsem tak neodolatelný…krásny…chytrý…sexy…a dobrý v posteli?" dá mi u každého slova pusu.
"a taky jsi idiot" pozvednu obočí a on se smíchem přikývne.
"mh idiot ale do tebe" pozvedne na m několikrát obočí.
"oh bože…říká se blázen ale…co ti to vlastně vysvětluju" plácnu se do čela a zasměju se nad tím, a i on se zasměje a pak se vpije do mých rtů a při tom šeptá sladká slůvka, jak moc mě miluje a já mu to stejným způsobem oplácím. Možná je to idiot…ale můj idiot kterého miluji nadevše a musím se usmát nad tím, že teď už nikomu nic nezávidím, teď oni závidí mě…mám někoho koho mi bude závidět celý svět…teda dokud neotevře pusu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 19. září 2018 v 19:42 | Reagovat

Tak moc sem si oddychla, když Kihyun vzal vše do svých rukou a šel zachránit Zhangjinga.
S Yanjunem jsou šťastní a zamilovaní, tak co víc jim přát.
Jinak to mam se svojí neteří stejné. Ona je princezna, ovšem jen do té doby, než otevře pusu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama