Destroyer || 11. kapitola

5. října 2018 v 11:00 | MONBEBEs |  Destroyer




Kihyun
Svátky. Proč to někdo vymyslel? Pro mě je to spíš jako připomenutí toho, že pokud opomenu svoji práci, tak jsem úplně sám. Zadívám se do kanceláře, kde na mě červeně svítí datum Štědrého dnu. Povzdechnu si. Rui má dovolenou. Vždycky jsme všechny tyhle otravné svátky defacto propracovali spolu, ale teď je to jiné, když začal chodit se Zimem, ale přeju mu to. Hlavou mi proletí vzpomínky na Changkyuna. Prohrábnu si vlasy, ne, Kihyun, nemůžeš se teď rozptylovat…a sypat si sůl do rány tím, že na něj budeš mluvit. Ty jsi to tak chtěl a tak to má být. Takhle je to nejlepší. Oba jsme věděli, že to není vztah jako takový, oba jsme věděli, že…dřív nebo později to bude muset skončit. Tak proč mám uvnitř sebe pocit jako bych s touto možností nepočítal. K sakru.
"Ahoj Kiki." Vyruší mě známí hlas a já zvednu hlavu, když přede mnou stojí Rui. Má přece volno a ani jsem ho neslyšel přijít. Ve dveřích stojí Zimo a jen na mě zamává s obavami, jestli ho asi nezabiju.
"Rui, ahoj," zakroutím hlavou, abych se dal dohromady. "co tu děláš." Usměju se na něj. Zamračí se, to je můj výraz až tak tragický?
"Musel jsem tě zkontrolovat," usměje se. "tady od nás máš dáreček, jeden vánoční a jeden pracovní," podá mi dárkovou taštičku a potom složku, ve které je spousta papírů. "to víš, Zimo je IT technik, pomohl mi se nenápadně nahekovat tam, kde jsem posbíral důležité informace." Pyšně se zasměje a pak na Zima mrkne. Chvíli je sleduju, jak si vyměňují pohledy a úsměvy. Píchne mě u srdce. Bože, už zase.
"Díky," usměju se na něj. "já mám tvůj dárek doma, nečekal jsem, že přijdeš." Podrbu se v zátylku. Rui miluje hudbu a taky divadlo, takže jsem mu koupil dva lístky do divadla na hru Kaštaneo a Lachtanie, vím, že o ní mluvil. A koupil jsem mu nový mp3 přehrávač, protože posledně s ním hodil o zem a dupal po něm, když se mu zasekl. Domluvím se s nimi, aby se o svátcích zastavili a pak je vyženu pryč, už tak tady Rui tráví celé dny, když má volno, tak by si ho měl užívat.
Vezmu si dárkovou tašku, kterou mi dal a usměju se, když vytáhnu podlouhlou krabičku. Sundám její vrchní část a musím se usmát, je to propiska, kde je vyryté mé jméno. Ještě je tam můj oblíbený parfém. Já ho zabiju, neměl si dělat škodu. Zakloním se na židli a očima sjedu na svoji nástěnku, kde mi visí vytisknutá fotka s Changkyunem, jednak ta, kde jsme zády a jednak tak, jak vycházíme z baru. Chybí mi. A to nesmí, nesmí mi chybět a já na něj nesmím myslet. Byl to jen sex. Jen potěšení, nic jiného mezi námi nebylo. I on to tak cítí. Určitě. Raději se na židli otočím od nástěnky a vezmu do ruky druhý dárek Ruie.
Je skoro půlnoc a já si pořád procházím dokumenty, co Rui našel. Jedna věc je jasná. V každém případu, co se stal…a že jich bylo hodně, což Rui zjistil od Xukuna, že je víc takových případů, ne jen Jooheonův, hrála roli otcova firma. Je to skoro 10 případů, v každém byli jeho prokurátoři. A to hlavně dva. Kim Yunji a Lee Kiwoo, Rui mi taky sehnal jejich trestní rejstřík před tím, než jim ho někdo smazal - kriminální minulost, samozřejmě. Nehledě na to, že mi sehnal souhrny případů, ve všech byl právník obžalovaného úplně k ničemu, nic s případem neudělal. Jasně, byl podplacený, to je téměř jasné. Ale všechno do sebe zapadá. Vražda, drogy, obžalovaný přítel, jakmile se soud dostal ke drogám, tak od případu dali všichni ruce pryč a nevinného obžalovali. Prohrábnu si vlasy. Něco tady smrdí a nehraje. Stejně jako to, že nás s Changkyunem vyfotili. To nebyla náhoda, náhodně nefotíte páry uprostřed noci. Bylo to cílené. Někdo to takhle chtěl a pokud mi má intuice nelže, tak nás ten dotyčný nesledoval jen jeden večer.
Rui má dovolenou, s Changkyunem…to řešit nemůžu, takže zavolám Markovi, ten má Yugyeoma na stáži pryč, takže dojedu i se složkou k němu, když zjistím, že stejně nespí a že mu ani nejde spát, a začneme to procházet, potřebuji znát i nestranný názor někoho, kdo o tom slyší poprvé.
"Máš pravdu, všechno je divné. A stejné." Svraští Mark obočí, když to spolu procházíme. "A hlavně…Kihyun…tohle nevypadá vůbec bezpečně. Neměl bys…odstoupit?" opatrně se na mě podívá a já vytřeštím oči.
"Ale přesně to chtějí!" vyprsknu. "A pokud odejdu, tak případ shrábne Yunji nebo Kiwoo a celý případ půjde do háje," prohrábnu si vlasy. "a navíc…ve druhém případu…když právník nešel podplatit a chtěl obžalovaného oprostit od viny…zabili ho, Mark," zadívám se na něj. "nebyla to určitě náhoda a já…nemůžu dopustit to, aby na moje místo, proti Changkyunovi, nastoupil někdo jiný." Prohrábnu si vlasy.
"Doprdele," povzdechne si Mark. "máš asi pravdu, ale," zvedne se a dojde ke svému stolu a vezme z něj nějakou obálku a pak mi ji podá a sedne si zpět naproti mně na sedačku. "chtěl jsem počkat po svátcích, ale když už jsi tady…na kamerách se nepodařilo zjistit, kdo ji na recepci nechal, ale je to adresované tobě." Smutně se na mě podívá. Na obálce bylo natištěno moje jméno, někdo evidentně nechtěl, aby bylo jeho písmo identifikované.
V obálce bylo jen jediné. Papír, na kterém bylo natištěno: "Odstup." Mark se ke mně nakloní, aby to viděl a vytřeští na mě oči, povzdechnu si. Moc dobře vím, že je to od otce, už mě varoval posledně, myslím, že tohle je jen pokračování. Vím o co mu jde, jen mě chce vyděsit. Chce docílit toho, aby ten případ zase dostala jeho firma a oni mohli případ zase zamést pod stůl. Ale to se jim nepodaří.
Domů se vracím až nad ránem. Až někdy kolem poledne, když se vzbudím, si uvědomím, že už je Štědrý den. Povzdechnu si. Alice mi leží na hrudi a smutně po mě pokukuje…od té doby, co tu Changkyun nebyl, tak je přešlá a smutná…bože, nevím, jestli je výhoda nebo nevýhoda, když je váš domácí mazlíček úplně stejný jako vy. Sednu si na gauč a snažím se v televizi mezi vánočními pohádkami najít něco normálního, co by mi nepřipomínalo ten fakt, že jsem sám. Nakonec skončím u nějaké kreslené pohádky a v ruce držím krabičku s mašlí. Je to dárek pro Changkyuna, bože, koupil jsem mu i dárek. Ani jsem nevěděl, jestli si budeme něco dávat. Ale když jsem ty hodinky viděl…prostě jsem nějak, ani nevím jak, věděl, že se mu budou líbit. Vtipné, že? Měl bych mu je dát?
Nakonec ještě usnu a probudím se až když je tma. A tak se začnu mazlit a hrát si s Alice, abych se nějak zabavil. Z hraní mě vyruší až když se ozve zaklepání na dveře, zalapám po dechu. Kdo to může být, zrovna dneska? Dojdu ke dveřím a ruce se mi zatřesou nervozitou…co když je to…on? Ne, blbost, on…nepřišel by, ne po tom, jak jsem ho odehnal. Otevřu dveře a vidím dvě krabičky před dveřmi na zemi. Dřepnu si, abych je sebral a začnu se rozhlížet všude kolem, kde je ten, od koho ty dárky jsou. Alice stojí u mé nohy a začne zběsile mňoukat. Chvílemi vypadá, že se někam rozběhne, ale chytím ji a oba zalezeme dovnitř. Rozbalím jednu krabičku…je v ní obojek s rolničkou, musím se usmát a cítím, jak se mi z očí ženou slzy. Changkyun, ty idiote. Stírám si slzy, zatímco něco roztřeštěně mumlám směrem k Alice a nasazuju jí obojek, hned začne vrnět a neprotestuje, ačkoliv do této chvíle nenáviděla všechny obojky. Otevřu druhou krabičku a slzy mi vytrysknou víc, bože, jak někdo může tak dokonale vědět, co se mi líbí? Posmrknu a znovu si stírám slzy a začnu si dávat náramek na ruku. Rychle si přes sebe přehodím přehoz, v obýváku vezmu krabičku a pak u dveří klíče od auta. Někde tu musí být. Blbeček, vždyť na štědrý večer nic nejezdí, ani taxíky a ani autobusy! Sednu si do auta a pomalu vyjedu, když mi to automatická brána dovolí po tom, co se otevře, pomalu se rozjedu a všude se rozhlížím. Vytřeštím oči, když vidím postavu krčící se v sedě na autobusové zastávce a mne si ruce, vždyť mrzne! Já ho zabiju. Rozjedu se a prudce zastavím na zástávce.
"Hodláš umřít na autobusové zastávce? To bude mít Jooheon radost, až tu umrzneš a on půjde do vězení." Otevřu mu dveře od spolujezdce a pozvednu obočí. Vytřeštěně a překvapeně se na mě zadívá. "No tak, bere mi to teplo z auta." Nakrčím nos, když se dlouho nemá k tomu, aby nastoupil kde mně do auta.
Chvíli sedíme v tichu, zatímco se vydám na cestu k jeho domu. "Promiň, že jsem byl předtím tak přímí, ale…takhle je to lepší." Pevně sevřu volant, moje vlastní srdce se směje, jaký sračky to vykládám, ale musí to tak být.
"Já vím…Kihyun…" šeptne po chvíli, zesílím mu vyhřívání sedačky. Pořád je mezi námi ticho…cítím, že to není tak, že bychom nechtěli mluvit, ale spíš…se oba bojíme následků, oba víme, jak moc nás to k sobě táhne a ticho mezi námi je nějaký pokus, jak to všechno ukočírovat. Zastavím před jeho domem a podám mu krabičku s dárkem a složku s případem.
"Sledují nás, takže…nesmíme se spolu moc vidět." Střihnu k němu pohledem. Neposlouchal mě, usmíval se a v ruce svíral krabičku s dárkem. Držím se, abych nenafouknul tváře. Držím se, abych ho nepolíbil. Jak velkou sebekontrolu ještě můžu mít?
Nakonec vystoupí a od vchodových dveří se na mě ještě otočí. Srdce mi bušilo s každou vteřinou rychleji, ani nevím, co mě to napadlo, nepřemýšlel jsem, když jsem si rozepínal pás a vybíhal jsem z auta. Prostě jsem k němu jen doběhl a vtiskl jsem mu dlouhou pusu. Je Štědrý den…ne? Chci se odtáhnout, ale jeho ruce si najdou cestu na moje boky a podrží mě. "Nesmíme." Šeptnu a tolik se mu snažím bránit.
"Ty jsi mě políbil první." Zašeptal na oplátku, otočí se se mnou a natiskne mě na dveře. Než stihnu cokoliv udělat tak mě začne líbat a já se několik dlouhých minut nedokážu bránit, ne jemu. Nějakou dobu se líbáme, než se od sebe odtáhneme a já se čelem opřu o jeho hruď.
"To bylo…naposledy." Zašeptám a nechci, aby viděl jak mi po tváři stékají slzy.
"Já vím." Šeptl a zatřásl se mu hlas, ale to bylo možná tou zimou, protože mrzne.
"Sbohem, Changkyun." Šeptnu a dlouho mi trvá, než přemluvím svoje ruce, aby pustili jeho krk.
"Třeba…někdy příště." Zní tak smutně a já se na něj nemůžu podívat, nemůžu protože pak bych nedokázal odejít. Rychle se vymotám z jeho náruče a zaběhnu do auta, nasednu a hned se rychle rozjedu, než si to rozmyslím. Po tváři mi zběsile stékají slzy a já začnu vzlykat. Jsem takový idiot! Proč jsem ho šel políbit! Měl jsem odjet, odjet a všechno by bylo v pořádku! Jde je moje racionální chování a logické uvažování…proč mě moje mysl a moje tělo vůbec neposlouchá!
Všechny svátky, nový rok a vše ostatní…spíš jsem to přežíval. Od Štědrého dne jsem Changkyuna opravdu neviděl. Jediné, co mezi námi proběhlo byla smska na Nový rok, věškerá ostatní komunikace probíhala přes naše asistenty, je to jako bychom se vrátili na začátek. A teď to bude po měsíci poprvé, co se uvidíme a je to zrovna na našem soudě, kde musíme vykličkovat z té fotky, co někdo vyfotil. A já nevím, jestli jsem připravený na to, abych ho viděl. Ale ne…musím být připravený. Musím se alespoň tvářit, že na to jsem připravený.
Proč je soud den před jeho narozeninami…jakto, že si pamatuju, kdy má narozeniny? Marka znám od dětství a musím mít upozornění na telefonu, abych na jeho narozeniny nezapomněl, ale…u něj si to pamatuju a dokonce už jsem mu koupil i dárek, bože, přece se nemůžeme stýkat! Ani si dávat dárky! Do háje!
Dojdu do soudní síně a začnu si chystat věci, slyším, jak klapnou dveře a projede mnou elektrošok a to jsem se ještě ani neotočil. Ale vím, že je to on.
"A-Ahoj." Špitne směrem ke mně a já zvednu hlavu.
"Ahoj." Usměju se a oba se snažíme tvářit neutrálně a…normálně. Netrvá to dlouho a dorazí Li Ronghao, posadí se do čela a ozvou se rány, když soudcovským kladivem bouchá do dřeva.
"Takže, třeba Lim Changkyun, začněte s vysvětlováním." Pobídne ho, aby začal a já se přistihnu, jak jsem se víc zařezal do židle. Changkyun začne s tím, že jsme řešili případ a taky s tím, že jsme dostali echo, že by se tam mohl nacházet jeden z případných svědků a potřebovali jsme se tam chovat nenápadně, abychom toho potencionálního svědka nevyděsili. Pak jsme samozřejmě společně z baru odešli a poté jsme se rozdělili. Skončí své přednášení důkazů s tím, že mezi námi nikdy nebylo nic víc, než práce a že fotka je pouze nevydařeným pokusem o to pošpinit jejich jména. "Dobře, Yoo Kihyun, chcete něco doplnit?" zadívá se Ronghao na mě a já zakroutím hlavou, řeknu mu, že vše, co bylo vyřčeno je pravda. "Dobře tedy, soud se končí s tím, že to bylo jen křivé obvinění." Soud skončí i docela rychle, podepíšeme prohlášení a já rychle skoro vyběhnu ze síně, abych nepřišel s Kyunniem do kontaktu, musím se mu vybýbat. Jinak to nejde. Hned nasednu do auta a švihem se vydám zpátky do kanceláře, kde přemýšlím, co sakra budu dělat s jeho narozeninami. Prohrábnu si vlasy. Bože. Co mám dělat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 5. října 2018 v 19:51 | Reagovat

Přeju si, aby Kihyun nenechal vyhrát svýho otce. Jen doufam, že se mu při tom nic nestane.
Ale Changkyunovi by popřát měl, když už mu koupil dárek. Jen to setkání musí proběhnout opravdu tajně.
A co kdyby to setkání mezi sebou domluvili Rui a Xukun, jako správný asistenti a pak svým šéfům jen oznámili místo a čas. To by šlo, ne?
A pořád mam čím dál blbější pocit, že je sleduje ten nový kamarád, jen jsem zapomněla jeho jméno. On je taky právník...myslim...
A ještě mam jednu otázku. Bude v nějakým dalším dílu jak dopadl Jaebum? On byl taky křivě obviněn a uvězněn.
No moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl. Moc děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama