Destroyer || 12. kapitola

8. října 2018 v 11:00 | MONBEBEs |  Destroyer




Changkyun
Po soudu hned vyběhnu ze síně a ani se nerozhlížím a utíkám směrem ven kde na mě v autě čeká Wonho. Normálně bych se ještě zastavil kde, s kým na kus řeči, nebo bych si užíval tu chůzi těmi chodbami, které mě už od mých školních let fascinovali. Ale ne dnes, ne teď kdy jediné, co chci je být v bezpečí a nepotkat ho. Od štědrého dne, od toho dne, kdy mě hodil domů a my se políbili před mými dveřmi, mi v hlavě nehraje nic jiného. Jen my dva, náš společný polibek. Možná to mělo takovou sílu, protože byli Vánoce, štědrý den, každý slýchává kouzlo Vánoc, z romantických filmů vidíme že polibek nebo celkově romantické činy mají větší význam na štědrý den než kdykoliv jindy. Možná je to tím, umocněné tou vánoční náladou, kterou jsem si upřímně moc neužil, protože jsem stále myslel na něj. Pamatuju si, jak se Wonho těšil že spolu projdeme nádherně vyzdobené náměstí, že se podíváme, jak vypadá vánoční stromeček a všichni tři si dáme horkou čokoládu, svařák a pečené kaštany a Wonho s Hyungwonem se oddají nějaké té romantické chvilce. Já bych se na ně jen dívala věděl bych, že každý kousek toho nádherného vánočního šílenství by mi připomnělo to, co m chybí, připomnělo by mi důvod, proč já nešílím. Nemám nikoho, nebo spíš ztratil jsem někoho pro koho bych zešílel, s kým bych zešílel a užil si tuhle vánoční náladu naplno. Místo toho…jsem byl doma, ležel na gauči a každou chvíli si hlasitě povzdychoval nad tím, jak to vše dopadlo. Nový rok, nebyl o moc lepší. Několik našich přátel se stavilo, bavilo se a já se ze slušnosti a zdvořilosti bavil s nimi, ale uvnitř jsem si nepřál nic jiného než zalézt do pokoje, zavřít se před celým světem. Možná to bylo, protože jsem byl opilý, možná to bylo, protože jsem prostě s ním potřeboval nějakou komunikaci. Vylezl jsem těsně před půlnocí na balkón a zabalil se do županu zatím co jsem se opřel o zábradlí. Všude se rozléhala hudba, všude byli lidé a mělo to jisté kouzlo zatím co jsem psal zprávu. Několikrát jsem jí předělával, jednou to bylo moc formální, jednou to bylo moc citové, jednou jsem mu nadával že to takhle skončilo a jednou jsem se mu omlouval, ale nakonec jsem napsal tak napůl zprávu. S klasickým popřáním na nový rok plus maličko osobních prvků ale…nebylo to ono, už jsme si nebyli tak blízko abychom si mohli napsat cokoliv. Kouknul jsem dolů kde ze vchodu vycházel Wonho s Hyungwonem a ostatními a hledali si místo na pouštění ohňostroje. Bylo to magické, být sám, zapomenutý světem zatím co se ostatní bavili. Bezmyšlenkovitě se hladím po ruce, na které mám hodinky od něj a od té doby jsem je nesundal z ruky. Ani jsem si nevšiml že mi po tvářích stékají slzy zatím co jsem zprávu poslal tak se celým městem ozývalo odpočítávání, než se ozval jásot a nespočet nádherných obrazců zahltilo oblohu a v tu chvíli kdy jsem si připadal nejmenší na celém světě přišla zpráva. Když jsem jí rozklikl tak můj obličej rozsvítil úsměv stejně jako noční oblohu ohňostroje. Byla od něj. Byla úplně obyčejná ale byla od něj. Bože v tu chvíli jsem si uvědomil…jak moc jsem mu propadl, že to nebylo jen sex…bylo to něco víc…bylo to něco co mě dokázalo tak moc mu propadnout. Ještě chvíli jsem stál na balkoně a pak jsem s úsměvem zalezl zpět do bytu a lehl si do postele a automaticky jsem natáhl ruku na noční stolek a v tu chvíli jsem si to uvědomil. Od té doby…co jsem s Kihyunem jsem přestal ty prášky brát, nepotřeboval jsem je, usnul jsem i bez nich, moje mysl byla pohlcená myšlením na něj. Nepotřeboval jsem je abych zabil svoje myšlenky na všechny ty hrůzy zločinců a zločinců které hájím nebo proti kterým bojuji. Mohl jsem usnout ale teď…znovu to nejde, ne když tu není. Vezmu si prášek a otočím se na bok a počkám půl hodiny, než zabere. Mezitím mi moje myšlení, nebo možná už i snění sklouzne znovu k němu. K tomu, jak miluje uklízení, jak má rád ve všem pořádek. Vzpomenu si na to, když zjistil, jak moc mi vadí kouř z cigaret, pamatuju si na to, jak vždy když mě viděl a kouřil tak cigaretu zahodil, jak pomalu, pomalu přestával kouřit pokaždé když jsme se měli líbat, dokud jsem z něj cigarety vůbec necítil. A já si znovu se vzlykem vzpomenu na každý náš polibek. Na to, jak zoufale jsme se k sobě tiskli před několika dny na prahu mého domu, ale také si pamatuji na všechny před tím na to, jak nás oba vždy pohltil úsměv pokaždé když náš polibek skončil, jak jsme se neudrželi a museli se natáhnout pro další.

●●●●●●●

"Kkukkungie?" trhnu sebou, když do mě Wonho dloubne. Dezorientovaně se rozhlédnu abych přišel na to, že jsme už doma. Začnu si rozepínat pás a prohrábnu si vlasy. Musel jsem usnout. Zakroutím hlavou. "děje se něco?" pohladí mě po rameni. Zadívám se na něj a zakroutím hlavou abych ho přesvědčil že se nic neděju se usměju ale přijde mi že mi můj úsměv moc nevěří. Společně vyleze m z auta a rozejdeme se domů. Protočím oči, když Wonho tajnůstkářsky otvírá dveře a ke konci je otevře prudce do kořán a já se zasměju když je byt vyzdobený balónky a Hyungwon s čapkou na hlavě zvedne líně ruku, když sedí na gauči a dívá se na televizi.
"Wonnie!!" vyjekne Wonho frustrovaně a rozeběhne se za ním. Zasměju se.
"Hyung narozeniny mám až zítra" poukážu na fakt a položím si tašku na kuchyňský ostrůvek a unaveně si svléknu sako.
"já vím Kkukkungie ale já a Wonnie máme oba volno a můžeme jet na prodloužený víkend do těch lázní a doufal jsem, že kdyby ti to nevadilo tak bychom oslavili tvoje narozeniny dneska a…tak" sklopí hlavu. Zasměju se.
"Hyung" dojdu k němu a dloubnu do něj "kde mám dort?" pozvedá obočí a Wonho se zasměje a chce se rozejít.
"HA! Dort!!... na ten jsem zapomněl…" Odkašle si Hyungwon a líně se na mě podívá.
"WONNIE!!!!" Wonho zapláče a složí hlavu do dlaní. Zasměju se, a nakonec moje narozeniny oslavíme tak že nebude žádná veliká oslava ale jen obyčejná večeře a společně strávený čas. Když si jdu lehnout tak znovu automaticky natáhnu ruku na noční stolek a vezmu si prášky, Wonho mi nadával za to, že je opět beru, všimls si změny, nebyl jsem tak bledý a kruhy pod očima jsem neměl tak zřetelné. Teď je to zpátky a já si musím povzdechnout, otočím se na bok a pevně si na hruď přítisků plyšáčka křečka a přemýšlím o tom…o něm, jak je pořád krásný, jak jeho hlas nádherně zní. Zavřu oči a hlasitě si povzdechnu a po několika dlouhých minutách usnu.

Na své narozeniny jsem sám…nečekal jsem... ne to bych lhal, čekal jsem zprávu, čekal jsem, že by se za mnou stavil, doufal jsem to ale…Changkyun už musíš vyrůst. Jako by nestačilo že je mi 29…o jeden rok k třicítce a let ještě mám deprese z toho, že zůstanu na vždy sám. Hlasitě si povzdechnu a zapnu si další díl seriálu a dojdu si pro další tabulku čokolády abych sladkým zlepšil svou náladu pod psa.

Pár dní na to bylo vše při starém, po víkendu se Wonho s Hyungwonem vrátili z lázní a kupodivu Wonho vypadal víc vyčerpaně než Hyungwon, který dokonce vyběhl schody, aby mě objal na uvítanou, což…je veliký úspěch.

"Všechno nejlepší šéfééééé!!" doběhne ke mně Xukun hned jak vejdu do kanceláře. Zasměju se a když mě obejme tak musím vypísknout nad tím, jak je to dítě roztomilé.
"děkuju Kunkun" pohladím ho po vlasech a s úsměvem dojdeme do kanceláře.
"to je pro váááás" zahihňá se a podá mi krabičku. Když jí otevřu tak jsou v ní vyskládané kravaty a spony na kravaty.
"to je krásný" poděkuju mu a on mi prozradí že mu s výběrem pomáhal Yixing což…se tak moc nedivým ale řeknu mu, aby poděkoval i jemu. Hned na to se začneme opět věnovat práci a po pár hodinách obdržím telefonát od Hyuna.
"Changkyun prosím"
"tady detektiv Hyun zdravím, máme nové informace k případu C05.011.020180" řekne významně a já chvíli lovím v paměti, než mi dojde to datum. Už je to chvíle kdy naposledy přišla k tomuhle případu nějaká informace. Vystřelím ze židle a doběhnu ke knihovně ze které vyndám tlusté desky s případem Minwoo a položím ho na stůl. Vezmu si blok.
"co jste zjistili?"
"našli jsme na těle Minwoo DNA, podezřelý má záznam v trestním rejstříku hlavně za vloupačky a několik bitek. Už se po něm pátrá a hned jak ho najdeme, tak ho předvedeme k výslechu a pak vám řeknu víc" musím se soustředit abych ho pořádně šeptal, protože šeptá, nemám oprávnění k tomu vědět o případu víc protože v němuž nejsem, pro mě případ skončil, nebo to si aspoň všichni myslí. Hyun a Jackson se domluvili že mě budou o všem informovat abych mohl dávat dohromady důkazy a najít konečně skutečného pachatele. "jo ještě jedna věc jmenuje se Park Chun Hei" zašeptá a hned na to co mu poděkuju tak zavěsí. Napíšu si jméno podezřelého a vše si pečlivě zapíšu a prohrábnu si vlasy. Konečně…konečně zase něco mám.
Pracuju dlouho do noci, už ani nevím kolik je hodin, ale unaveně si mnu oči každých pět minut, a tak usoudím že už nemá cenu tu zůstávat. Začnu se pomalu balit a očima střihnu na hodiny. Půl hrudi. Hlasitě si povzdechnu a když už se natahuju pro tašku tak se mi hlasitě rozezní telefon v kanceláři. Zvednu ho a překvapím se, když slyším hlas Wonha, na pevnou mi nikdy nevolá.
"KKUKKUNG!" vykřikne, překvapené zamrkám že by byl až takhle naštvaný, že jsem nedorazil domů? "zůstaň v kanceláři, vyzvednu tě!" vyjekne hned na to překvapeně a nechápavě hledím před sebe.
"Hyung co se děje?"
"přišli nějací chlapi Kyun! Říkali, že když vás nezlomila ta fotka tak vás budou muset zlomit jinak, Kyun nepřišli si hrát bylo jich pět a měli nože co…co mysleli tou fotkou Kyun" slyším, jak má strach a zrychleně a oddechuje, jak nic nechápe a má strach…já tedy…taky nic nechápu…vás…fotka…vytřeštím oči a zalapám po dechu.
"Hyung zůstaň doma musím za někým jen!" vykřiknu.
"ne Kyun zůstaneš v kanceláři a já tě vyzve - KYUN" vyjekne, když se v rychlosti rozloučím a odhodím vše co nepotřebuju a rozeběhnu se ven. V ruce mám jen telefon, který strčím do kapsy od kabátu a peněženku kterou si strčím do zadní kapsy kalhot. Málem si na námraze před budovou rozbiju pusu ale ustojím to. Touhle hodinou nejezdí moc aut, a tak zběsile vběhnu na silnici a začnu mávat na každý taxík a skáču mu pod kola, dokud jeden nezastaví.
"tak šílenče kam to bude?" zadívá se na mě. Nadiktuju mu adresu a sotva popadám dech. Rychle se rozjede a já několikrát za cestu nezapomenu zdůraznit, aby jel rychleji. Když zastaví v ulici před tak mu hodím peníze a rozeběhnu se z auta. Běžím co nejrychleji můžu a co nejrychleji to ve sněhu jde. Když vidím dveře dokořán tak se mi zběsile rozbuší srdce, a i přes vše se rozeběhnu rychleji a vběhnu dovnitř.
"KIHYUN!" vyjeknu a hned co popadnu dech tak se rozhlídnu a snažím se nepropadat panice.
"C-Changkyun?" uslyším za sebou. Zpomaleně se otočím a podlomí se mi kolena, když ho vidím a je v pořádku. Až teď mi začne docházet situace kolem mě kde na zemi leží chlapy v černém a nehýbou se. Vyděšeně se na něj zadívám, přišli sem…ale je v pořádku a na ničem jiném nezaleží, kašlu na vše. Udělám k němu rozhodně kroky a hned jak je v dosahu mých rukou, tak si ho k sobě přitáhnu a pevně ho obejmu.
"jsi v pořádku" hlasitě si oddechnu do jeho ramenu a přitáhnu si ho k sobě ještě blíž. Pomalu mě obejme a cítím na něm, jak se třese. Nosem se otřu o jeho krk a zavřu oči když nasaju jeho nádhernou vůni. Pořád se celý třese tak ho začnu hladit po zádech a bojím se, že ho svým objetím musím dusit. Vzlyknu do jeho ramen, když ho držím ve své náruči, přijde mi to jako sen, přijde mi jako bych se měl každou chvíli probudit, sám v prázdné posteli ale místo toho se ozve i jeho vzlyk a jeho ruce pevněji sevřou mojí košili, kterou mám pod sakem a kabátem a jeho ruce si tam sebevědomě našli cestu. Odtáhnu se od něj a zadívám se do jeho uslzených očiček, s úsměvem mu setřu slzy a zrychlí se mi dech jen tím pomyšlením, ale opatrně se k němu přiblížím, cítím, jak se mu zatřepal dech. Nevím, jestli můžu, ale ve chvíli, kdy přivře lehce oči tak cítím, že dělám správně. Pohladím ho po tváři a něžně se vpiju do jeho rtů. Jeho ruce hned pevněji sevřou mojí košili pevněji. Mám pocit jako by to byl náš první polibek. jen matně si vybavuju jaké to je cítit jeho zrychlený dech na své tváři, to, jak mě pěvně svírá, jak jsou jeho rty dokonalé. Netrvá to dlouho a já se odtáhnu ale ne moc daleko, nosem se lehce otírám o ten jeho. Ještě nějakou dobu mám zavřené oči a vychutnávám si poslední doušky toho pocitu a když oči otevřu usměju se, když vidím že Kihyun dělá to samé. Společně se na sebe usmějeme a já najednou cítím že na ničem jiném nezáleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 8. října 2018 v 18:45 | Reagovat

Bože...už jde do tuhého. Ale snad to kluci ustojí. Společně to zvládnou.
A koukam, že Kihyunovo otec si nebere žádné servítky. Jde na to hodně tvrdě. Teď jsem ráda, že se u Kihyuna vyplatily ty hodiny boxu a sebeobrany.
No jsem moc zvědavá, co bude dál. Moc se těšim a netrpělivě čekam na další díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama