Destroyer || 13. kapitola

12. října 2018 v 11:00 | MONBEBEs |  Destroyer





Kihyun
Nevím, co bylo horší - jestli to, jak to bylo před štědrým dnem nebo to, jaké to bylo po něm. Jedno vím ale jistě - nemůžu na něj přestat myslet. A už nemůžu ignorovat ty změny, které se mnou udělal…a změny, které jsem se sebou udělal já sám…kvůli němu. Ani mi to předtím nedocházelo…nevěnoval jsem tomu pozornost.
Zoufale si povzdechnu, když doma najdu jen jednu krabičku a tam jen dvě cigarety. Až tehdy mi to došlo. Já, který jsem měl doma vždy zásobu krabiček s cigaretami, já, který jsem si bez toho nedokázal představit své dny…jsem doma měl pouhé dvě cigarety. Sednu si na sedačku a matně pátrám v paměti, kdy jsem naposledy kouřil. Ani jsem si to neuvědomoval, až teď, když nad tím přemýšlím. Ani jsem nevěděl, kdy to začalo…možná ve chvíli, kdy jsem přišel na to, jak moc dělá Changkyunovi zle kouř cigaret, možná…jsem se mu tím nechtěl znechutit, bože, je to se mnou ještě horší, ale myšlenky mě neopouští. Vybavuju si, že to mělo všechno pomalý průběh. Nejdřív jsem nekouřil těsně před tím, než měl přijít…pak to byla hodina před jeho příchodem…pak dvě…a já se svým dlouholetým zlozvykem přestával aniž bych si to uvědomoval. To proto se mě Rui několikrát ptal, jestli nejsem nemocný, že mě nevidí s cigaretou. A já si myslel, že mě jen popichuje tak jako to dělá pořád, až teď přicházím na to, že má pravdu.



Nový rok trávím s Markem a Yugyeomem. Ne, že bych chtěl, ale Mark mi zakázal, abych byl sám. A já byl rád, protože jsem celý den v rukách svíral telefon, chodil jsem dokolečka a tolik jsem toužil po alespoň malém kontaktu s ním. Já blbec si nalhával, že to byl jen sex, ale…až moc dobře si začínám uvědomovat, jak moc jsem se pletl. Jak moc jsem mu propadl. Jak moc jsem propadl jeho mužnému hlasu, to, jak jeho šepot dokázal rozetřást mé tělo. Jak stačilo jediné jeho pohlazení, aby celé mé tělo bylo jako v ohni, jak mě dokázal jediným pohybem vystřelit ke hvězdám. Být s ním bylo jako poznat osmý div světa, sedím na sedačce a prohrábnu si vlasy. Yugyeom odpadne pod náporem alkoholu asi v 11, jo, on Mark říkal, že není zvyklý pít. Nečekla jsem, že na tom bude až tak špatně.
"Miluješ ho…?" šeptne Mark, když si přisedne ke mně na sedačku. Přejdu to mlčením, sám si nejsem jistý, co cítím, nejsem si jistý, co moje srdce chce a co chci já.
"Já…nevím," šeptnu. "mám v hlavě chaos, ale nemůžu na něj přestat myslet." Povzdechnu si.
"Tak proč ses s ním rozcházel?" pozvedne na mě obočí jako jestli jsem se náhodou nezbláznil. Moje činy, moje slova a moje myšlenky se absolutně neshodovali. Ale to se poslední dobou děje až moc často.
"Víš, že jsem musel…nechci, aby se mu něco stalo. Obzvlášť, když mi jde otec po krku…a po tom, co jsem se dozvěděl, že u těch předešlých případů toho právníka zabili…nechci, aby se mu něco stalo." Šeptnu a přeskočí mi hlas už jen při myšlence na to, že by mu někdo ublížil. A že by to měla na svědomí otcova firma. Nemyslím si, že bych to dokázal přežít bez toho aniž bych někoho nezabil.
Celý poskočím, když je jen něco málo před půlnocí a před překlenutím nového roku a mě pípne smska. Rozbuší se mi srdce, když vidím, že je od něj. Byla…obyčejná, a přesto nebyla. Pevně si skousnu ret a zakloním hlavu. Tolik jsem doufal, že alespoň on nebude tak pyšný a zásadovitý a napíše mi. A já se díky tomu musím usmívat.
Šťastný Nový rok, Changkyunnie. Pokud by měl být celý budoucí rok takový jako den Nového roku, měl bych skočit pod vlak. A ty víš, že mi chybíš. A já vím, že chybím tobě.
Nejdříve jsem měl rozepsanou jednu dlouhou smsku, ale moc dobře jsem věděl, že to poslat nemůžu. Nemohl bych mu poslat smsku plnou svých pocitů, plnou citů k němu, plnou té touhy ho vidět. Věděl jsem, že by stačilo pár slov, jeden hovor, věděl jsem, že kdybych chtěl, tak by Changkyunnie přijel. Byli bychom spolu, ale…nejde to, ne, nesmím mu podlehnout a nesmím podlehnout tomu pokušení. Ačkoliv mám pocit, že je to silnější, mnohem silnější, než já.

***

Měsíc uběhl tak rychle. Rychleji, než jsem byl schopný si nějak uvědomovat. A já věděl, že ten den přijde, věděl jsem, že v den, kdy má Changkyun narozeniny, budu úplně mimo. A byl jsem. V dlani jsem svíral krabičku s mašlí, srdce mi bušilo a já si nadával, že jsem vůl. Jednak, že jsem se nechal ukecat sám sebou a koupil jsem mu dárek. Koupil jsem mu zlatý řetízek na krk a k němu přívěšek s písmenem Ch, který byl vyzdobený kamínky. Neustále se koukám na telefon, srdce mi buší a já si v hlavě skládám slova, která bych mohl přetvořit do sms, kterou bych mu popřál k narozeninám.
"Pokud ho nenecháš být, tak se z toho ani jeden nevyhrabete." Napomene mě Mark a vezme mi telefon z konferenčního stolku a pak mi z ruky vyškubne i dárkovou krabičku. "Zbytečně si to děláš horší." Povzdechne si a obě věci mi někam schová. Chová se tady jako doma, ale…jsem na jednu stranu rád, hlavně proto, že já nemusel přes svátky do obchodu, prootže mi Mark nosil cigarety a hlavně mě hlídal, abych nedělal blbosti a neporušoval to, co je dáno. Ještě když se začínají objevovat nové věci k případu Lee Jooheona. Volali mi, že to vypadá, že máme další podezřelé, to mě alespoň trošku rozproudilo. Pomohlo mi to alespoň na chvíli přesměrovat své myšlenky jinam než na něj. To jsem si samozřejmě jen nalhával a chlácholil jsem se tím, ani hodně práce mi nepomohlo.
"Už zase kouříš?" překvapeně se na mě Rui zadívá, když stojím v kanceláři u okna a potahuju si z cigarety. Pokrčím rameny. "Měl na tebe super vliv, donutil tě přestat," usměje se a dojde ke mně. "a já se snažil ten smrad odsud vyvětrat a ty mi tu znovu kouříš." Důležitě si povzdechne. Nic na to neřeknu, což ho překvapí a vytřeští na mě oči. "Takového tě neznám."
"Ani já sebe takového neznám." Zašeptám a potáhnu si z cigarety až moc a začnu se dusit. Už jsem si na to vážně odvykl. Dokončil jsem během odpoledne svoji práci, pak jsem vyčerpaně sedl do auta a vydal jsem se domů. Ovladačem si otevřu automatickou bránu a vjedu dovnitř, zajedu do garáže, kterou ovladačem zavřu a povzdechnu si. Zbystřím, když za sebou uslyším šramot a nemám vůbec dobrý pocit. A můj instinkt byl správný, nebyl jsem na zahradě sám. A ve chvíli, kdy se na mě jeden z pěti chlapů, oblečený v černých a s noži, rozběhl, tak jsem byl rád, že jsem se učil sebeobranu a chodím na box.
"Yoo Kihyun, fotka tě nezničila, tak to musíme vyřídit sami." Jeden z nich si prokřupnul klouby.
Sám jsem ani nevěděl, jak se mi podařilo je všechny omráčit, ale srdce mi buší zatímco kolem mě všichni leží. Zhluboka dýchám a dojdu dozadu na zahradu, kde mám lana, potřebuju je svázat a vymyslet, co budu dělat.
"Kihyun!" uslyším ten nejkrásnější hlas, jak volá moje jméno a hned vyběhnu ze zahrady k mým vchodovým dveřím, které jsou otevřené. Srdce se mi rozbuší ještě víc, když ho vidím, vidím, jak je vyděšený.
"C-Changkyun?" zadívám se na něj a najednou mám ve všem jasno. Jakmile mě obejme, jakmile se naše rty po dlouhé době spojí, tak vím, že přesně tak to chci. Najednou jsem věděl, že na ničem jiném nezáleží. A pak to šlo rychle, zavolali jsme policii, která si ty chlapy odvezla, sepsali se mnou krátké hlášení s tím, že stejně budeme muset s Changkyunniem na výslech a na přesnou výpověď. Všechno to trvalo skoro tři hodiny, tak jsme si pak vyčerpaně sedli ke mně na sedačku. Alice hned využila toho, že má Changkyuna zpátky, takže mu skočila na klín a začala se s vrněním lísat a mazlit. A my si začali o všem povídat…o naší situaci, o tom, jak to všechno bylo a jak to bude. A shodli jsme se na tom, že chceme být spolu. Nechceme aby to byl jen sex, chceme aby to byl plnohodnotný vztah.
Všechno je ale tak jiné. Celý večer je jiný. Naše doteky jsou jiné, nejsou tak dravé, spíše jsou plné lásky. Ani jsme spolu nespali ten večer, leželi jsme spolu v posteli a jen jsme se líbali, chvíli jsme se pusinkovali a chvíli si šeptali a povídali. A já cítil, že přesně takhle to chci. Chci s ním usínat a probouzet se. Chci se s ním smát, šeptat si s ním a tisknout se k němu jako by to bylo to poslední na čem v životě záleží.
Ráno jsem vstal první, nachystal jsem snídani, čaj, všechno, co mě napadlo. Najednou jsem se cítil tak uvolněně. Zadívám se na stoleček u vchodových dveří na terasu, ke se válí krabička s cigaretami. Dojdu ke stolečku, vezmu krabičku a vyhodím ji do koše. Najednou vím, že už kouřit nechci. Našel jsem si úplně jinou závislost.
"Dneska jdeme prohledat byt Park Chun Hei," usměju se na Kyunnieho, když se oba oblékáme. "chceš jít taky nebo ti to pak mám všechno přetlumočit?" dojdu k němu a začnu mu zavazovat kravatu, když se do ní zamotal a pomaličku mu dám pusu. A nemůžu se ubránit úsměvu, ne, když spolu máme dneska naše první rande a jdeme do kina a pak na večeři. A já už se nemůžu dočkat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 12. října 2018 v 19:38 | Reagovat

Bože...se tady rozplývam jako debil O_O
Tak moc jsem si oddychla, že se Kihyunovi opravdu nic nestalo. A oba mě potěšili, že chtějí být spolu ;-)
Moc se těšim na další díl. Děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama