Let me be the light || 2. část

24. října 2018 v 12:00 | MONBEBEs |  Let me be the light





Jaemin

Hlasitě si povzdechnu, když přede mnou stojí slečna. Červená se a lehký vítr jí rozhazuje vlasy. Vím, co přijde.
"a-ahoj Jaemin já…promiň že jsem tě sem tak vzala, ale mám něco um" pořád sebou šije a uhýbá pohledem a mě je jasné že to co schovává za zády je dopis. "já vím že se to asi nehodí a že je to moc veliká prosba" špitne a já si povzdechnu…a teď přijde, můžeš to dát svému bratrovi?
"m-mohl bys to dát svému staršímu bratrovi Xukunovi? Prosím" natáhne ruce před sebe a podá mi dopis. Odpovím jí nezáživným jistě a ona se smíchem uteče. Hlasitě si povzdechnu dnes už asi po stopadesáté. Jsem v posledním ročníku na střední škole. Za pár týdnů mi bude osmnáct. Prohrábnu si svoje lehce narůžovělé vlasy, které jsou sem tam blond. Můj bratr Xukun, který je jen o rok a kousek starší než já ani už nestuduje na téhle škole. Občas se tu za mnou staví ale je to pořád stejné, jak když jsem byl v prváku a on ten krásný a nedostupný třeťák. Holky i někteří kluci mi dávali své dopisy a já mu je předával. Bylo jedno jestli to byl holka, která se mi líbila. Pokaždé chtěla Xukuna. Sklopím hlavu a dopis dám do tašky a pomalým krokem se vydám před školu, kde už parkuje červený mercedes, ve kterém vidím za volantem tátu.
"jaká byla škola?" jeho klasická otázka. Pokrčím rameny a znuděně si sednu na sedadlo spolujezdce. Hodím si tašku na zadní sedačku a nezáživně se dívám ven. S tátou si nemáme co říct. Ne že bych ho neměl rád, to ani omylem, ale prostě…nemáme nic společného, a tak naše cesta probíhá v tichosti, než zaparkujeme u našeho baráku. Chodím na školu, která je v hlavním městě na okraji a bydlím v nedaleké vesničce, zhruba půl hodiny cesty, takže odvoz domů a do školy je jediná možnost, jak se dopravit kam potřebuji. Vystoupíme z auta a v tichosti pokračujeme až dojdeme domů.
"ahoj miláčku jaká byla škola?" vyhrkne máma, koukám že má na návštěvě tetu Jooheona, usměje se na mě a mávne na mě na pozdrav. Znovu pokrčím rameny a vytratím se do pokoje, než po mě bude máma cokoliv chtít. Když míjím bráškův pokoj tak se zastavím a uvědomím si, že pro něj mám dopis, a tak zaklepu na jeho dveře. Momentálně pracuje jako pomocná síla ve zverimexu, a tak má už po směně, jelikož dělá od 7 do 15 hodin.
"dále?" ozve se jeho hlas a já po výzvě opatrně vejdu. "ahoj Jaeminiee, jaká byla škola?" zahihňá se na mě. Protočím oči, dělají jako by mi bylo deset a já přišel z třetí třídy na základce.
"asi dobrý, na" podám mu dopis a on se překvapeně podívá na to co mu nesu.
"pořád tě s tím otravuji?" vyhrkne překvapeně a dopis si vezme. Přikývnu a bez dalších slov se otočím a odejdu k sobě do pokoje. Hodím batoh někam do rohu a hlasitě si povzdechnu.
V mojí rodině jsem taková šedá myš. Ani to že jsem si obarvil vlasy mi nepomohlo. Moje máma Minhyuk je moc krásný, nádherný člověk. Táta také a můj bráška je…jinými slovy anděl. Je krásný, roztomilý a umí s tím pracovat, i když říká že není roztomilý, když potřebuje tak by mu za ty slova někdo nasekal. Dokonce i máminy kamarádi co sem chodí jsou krásní a já vždycky stydlivě, a hlavně zahanbeně zalezu do pokoje, protože čím víc krásných lidí vidím, tím víc si uvědomuji že já takový nejsem. Není na mě nic zajímavého, a to je možná to proč všechny ty dopisy nosím Xukunovi a ne sobě. protože Xukun je, jak jsem říkal anděl. Každého zaujme, každému se líbí. Jeho smích je roztomilý, jeho reakce jsou roztomilé, učitelé z něj byli na větvi a vše mu vždy u nich prošlo. Je komunikativní, dokáže pár slovy přimět lidi dělat co se mu zlíbí. Já na druhou stranu takový nejsem. Nedokážu se podívat zpříma lidem do očí. Nedokážu mluvit s cizími, sakra občas mám problém mluvit i s vlastní rodinou.
Unaveně sebou prásknu do postele a přemýšlím nad nesmrtelností brouka, když se ozve zaklepání na dveře a nadšené pískání. Podle hlasů soudím že je to Xukun a máma.
"ano?" zamručím a za nic na světě mě nedonutí vstát. Vejdou dovnitř a jejich šťastné výrazy mě překvapí.
"psala nám Melissa, bude se vdávat!" nadšeně vyjekne a já na ně překvapeně zamrkám. Melissu známe už dlouho, ani nevím kdy to přesně začalo. Je o několik let starší a pracovala chvíli brigádně u školy v kavárně, než se odstěhovala do Londýna. Každé ráno jsme za ní chodili pro horkou čokoládu a skamarádili se. "jsme pozvaní na její svatbu na kanárských ostrovech!" vypískne a Xukun a skočí ke mně na postel. Zadívám se na mámu, který nadšené kývá hlavou.
"domluvím ti to ve škole, máte zaplacený pobyt a letenky, takže si to nemůžeš nechat ujít!" nadšeně se usměje. No podle data svatby jsou to velikonoční prázdniny, no snažím se nemyslet na to, že hned na to mám maturitu a povzdechnu si.
"ale vždyť ani nemám doprovod, to půjdeme spolu?" zadívám se na Xukuna a pozvednu obočí, když zuřivě kroutí hlavou.
"prý nám nějaký obstará že je tam víc lidí bez doprovodu, neboj se bráško, budeme se bavit. Příští týden budeme odlítat tak si sbal co potřebuješ!!" vyjekne nadšeně. Hádám, že nemám na vybranou. Když oba odejdou po mém kývnutím na souhlas tak se zahrabu pod postel. Nemám rád svatby, ne že bych byl na mnoha ale vždycky, když je vidím v televizi, vidím ty šťastné pohledy, ty úsměvy, to, jak si nadšeně říkají ano. Vždy si uvědomím, jak moc jsem sám. Jak nikoho nemám a jak pravděpodobně nikdy nebudu takhle šťastný. Mám brášku rád, ale dokud bude u mě tak…vždycky to bude o. vždycky si vyberou jeho než mě. S tím jsem tak nějak smířený.
Máma zařídil ve škole abych mohl odjet ještě, než začnou prázdniny a od spolužáků si vyzvednu materiály k maturitě, které si budu asi celou dovolenou pročítat. Netuším, co tam budeme dělat týden před, ale asi jí budeme pomáhat s přípravami. Vezmu svůj těžký kufr a dotáhnu ho ke schodům, kde už čeká táta a pomůže mi ho snést a následně dát do auta. Dívám se na brášku, přijde mi jako by měl svatozář nad hlavou a kolem sebe blyštivou auru. Nasednu do auta a dám si sluchátka. Bráška si sedne vedle mě a pohladí mě po rameni a usměje se zatím co si zapneme pásy a vyjedeme směr letiště. Řídí táta a já vidím, jak se občas začne smát a podívá se na mámu. Taky bych to chtěl. Někoho, s kým bych se mohl bláhově smát ale, není mi přáno.
"tak broučci, až dojedete tak mi napíšete ano?" zadívá se na nás máma přísně a táta přikývne na souhlas. "buďte tam hodní, hezky si to užijte a kdyby byl nějaký problém tak mi okamžitě zavolejte" řekne vážně a začne nás mačkat a objímat. Obejmeme ho i tátu na rozloučenou a pak už předkládám letenky a palubní lístky kontrole zatím co vstupujeme do letadla. Sedneme si s bráškou vedle sebe.
"těšíš se?" zahihňá se na mě a několikrát do mě se smíchem dloubne. Zasměju se a přikývnu ale v duchu bych byl nejradši doma. Xukunovi nedělá problém nové prostředí, nový lidé ale já mám z toho hrůzu.
Čeká nás několika hodinový let, a tak se uvelebím v sedačce a zavřu unaveně oči.
"jsme tady!" slyším jeho nadšený pískot i přes sluchátka, tak vypnu písničku, co mi hrála, vyndám si sluchátka a nadšeně s ním sleduju jak se pomalinku, zlehounka blíží země, než ucítíme lehký náraz, naznačující že jsme přistáli.
Trvá to dlouho, než přijedou naše kufry, upravím si králíčka, co mám na batohu a vydáme se, doufám, ven z letiště. Ale je to tu jako bludiště, marně se od tud vymotáváme.
"tak ty počkej tady u stánku, kup si kafe a já se porozhlídnu kde je tu autobusová zastávka, podle letáčku, co nám Melissa dala tak je to jen pár zastávek, aspoň ušetříme za taxík, sice se projdeme ale je krásně mh?" usměje se na mě a já přikývnu. Vytáhnu z peněženky kartu a čekám, než si člověk přede mnou objedná a zaplatí. Ušklíbnu se nad jeho béžovým svetrem a béžovými kalhoty a nad tou houbou co má místo vlasu a když chci jít k pultu místo něj tak zavrávorá a udělá blbě krok, takže mu kufrem přejedu nohy.
"O-Omlouvám se" vypísknu a celý se zatřesu. Bože sto je lidský kontakt, Jaemin, jak jsi se to učil, dýchej, toho člověka vidíš poprvé a naposledy, to že se před ním ztrapníš je jedno, už ho nikdy neuvidíš, hlavně mluv, dýchej a nedívej se mu do očí.
"to nic" ozve se jeho hluboký a lehce nakřápnutý hlas. Přikývnu a radši zandám kartu do kapsy a rozeběhnu se pryč. Vlastně ani kafe nechci. Ještě do něj při útěku lehce vrazím a běžím tam kam šel Xukun, než ho najdu u jednoho vchodů.
"co tu děláš?" zamrká na mě překvapeně. Řeknu mu, že jsem neměl chuť a společně najdeme autobus. Podaří se nám tam narvat kufry a pak si sedneme na sedačky.
"to ne" vzlyknu, když si všimnu, že se mi na batohu nehoupe králíček. Skousnu si ret a snažím se nebrečet. Koupil mi ho bráška abych v případě že potřebuju uklidnit mohl mačkat a hladit jeho jemnou srst. Kolikrát mi pomohl a já ho teď ztratil.
"ššš ššš to nic" obejme mě a hladí mě po zádech. "až se vrátíme tak ti koupím nového ano?" utěšuje mě a já se slzami přikývnu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hatachi Hatachi | Web | 24. října 2018 v 18:59 | Reagovat

To je takovej slaďouš, že se divím, že si všichni vyberou Xukuna. Ale třeba na té svatbě překoná fobii a s někým se tam zkamarádí.
Jsem tedy zvědavá, co bude dál. Těšim se na další skvělý díl. Děkuju ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama